Dnes časně ráno odešel ke svému Pánu, Spasiteli a Bratru Ježíši Kristu můj duchovní bratr Jan Helcelet a ukončil tak pozemskou pouť, aby přijal v Boží náruči plnost pravé lásky a zaopatření vší Boží milosti k účasti na Božím vesmírném díle, o němž my, dosavadní pozemští putující, máme jen tušení, ale které překonává všechny naše myšlenky a představy. S bratrem Janem odešel z mého nejbližšího okolí člověk, který během téměř půlstoletého společného putování přinášel do mého života pokoj, pokoru a trpělivost a udivoval mě svou pracovitostí, bohatostí tvůrčího umu a bezbřehou obětavostí. Přeji mu, aby si dosytosti užíval Ježíšova úsměvu, který nás v posledních letech života oba spojoval a prozařoval.

Po shlédnutí několika dokumentů o hledání dalších cest pro lidstvo:

Všechny dokumenty potvrzují, že jsme vstoupili do posledního času lidské civilizace, v němž více a více lidí cítí, že se musí "něco stát"! Způsob existence, jímž se naše civilizace vyznačuje, vede nutně k devastaci a rozvrácení všech sfér života. Mnoho lidí všech orientací hledá pozitivní východisko z této situace. Ale všechny návrhy, které se mi dostaly do rukou, líčí působivou a zdánlivě jednoduchou cestu naděje - začít se navzájem milovat. Tato cesta je však sice krásná, ale iluzorní. Musí nutně ztroskotat na lidském EGU. Stalo se tak v minulosti již nesčíslněkrát, když se lidé pokoušeli vytvářet komunity takovýmto způsobem. Když se to nezdařilo v malém, jak by se to mohlo zdařit v globálním měřítku?! Jedinou skutečnou cestu otevřel před dvěma tisíci lety Ježíš Kristus (viz "čisté evangelium"). Dává šanci těm, kteří na ni vstoupí, aby se stali účastníky a podílníky na Božím vesmírném díle, do něhož je v Božím plánu zahrnuta i naše Země, ovšem po pro lidstvo bolestné transformaci, kterou si Bůh nepřeje, ale je důsledkem lidského počínání. Za zlo světa nemohou vlády, ale EGO v každém z nás, pokud se pro nás stalo bohem, a to je u naprosté většiny lidí. Aby člověk mohl žít v Božím duchu, musí zemřít starému životu (J 3,5-9) a přijmout život nový. A to lze pouze od dárce života - Stvořitele způsobem, který On stanovil.

Můj milovaný Pane Ježíši, jenom s tebou jsem, s tebou žiju a s tebou se držím za ruce. Stále mě máš u sebe a Ty se usmíváš. Všude jsi a všude se směješ. Tvůj úsměv je celý můj život. Ten život je tvůj, je úžasný!!!   

     Byl jsem dva dny s Pepíkem a šli jsme celou tou krajinou. Nohy mi sloužily, celý den jsem šel, jak jsem potřeboval. I celá noc byla taková, že jsem spal a nemusel jsem nikde a nikam chodit. To se mi nestalo, ani nepamatuji. Mohl jsem spát celou noc, i když Pepík pochrupoval. To bylo taky úžasné. Pán Ježíš mi dal všechno, co bylo potřeba. Vůbec si to nezasloužím. Aleluja! Aleluja! Aleluja!

     Na cestě, kudy jsme šli, létali různí ptáčkové. Vzal jsem si jejich malý atlas a hledal jsem tam ty, které jsem viděl. Stehlíky jsem spatřil ve dvou, jak letěli až do listnaté koruny. Pěnkavek bylo dost a létali sem a tam. Viděl jsem je v keřích. Myslím, že strnad zespodu žlutý, také letěl okolo mě a konipasové oba ve své barvě, jeden bělejší a druhý žlutější. Sýkorky tam byly, především ta koňadra a pak modřinka. Zahlédl jsem i  brhlíka, který běhá po kmeni stromu nahoru i dolů. Rehky, buď domácí, nebo zahradní, vidím létat tady v Praze, když jdu parkem, kde bydlím.  Myslím, že jsem je viděl i tam, kde jsem spal, když jsem se díval mezi stromy. Na nebi létaly vlaštovky. To v Praze vlaštovky nelétají. Ale létají tady i rorýsové. Ti jsou nejrychlejší a jedineční v té své rychlosti a v neustále létající radosti.

     Z těch zpívajících ptáčků to byli jenom kosové. Seděli jsme s Pepíkem na balkoně, a po levé straně byl také balkon a tam zpíval kos. Zpíval jenom kousek od nás, asi tři metry, ale byl to takový úžasný zpěv. Díval jsem se na něj a v tom jeho zpěvu zářila jeho živoucnost. Jeho zobáček se chvěl spolu s jeho hlavičkou, ale chvěl se celý on. Dívali jsme se na něj a v tom úžasném zpěvu bylo něco nevídaného.

Putování s Pánem Ježíšem Kristem

Poté, co jsme okusili podzimní putování, zatoužili jsme s bratrem Janem pražským pokračovat v tom, čím jsme byli tak požehnáni. Přestože se satan snažil všemožně tuto cestu znemožnit, Boží milost nás dokázala provést všemi nástrahami až do chvíle, kdy nám Pán na nádraží ve Vraném nad Vltavou přivedl v ústrety i bratra Jana chlumeckého, takže jsme všichni vykročili v Jeho jménu plni očekávání. Radost z možnosti sdílet se a obdarovávat záplavou rozmanitosti Božího stvoření pozvedala naše srdce i mysli k díkům a chválám, jež se nechávaly unášet skřivánčími chvalozpěvy až do nebeských výšin. Kroky Jana chlumeckého pak zamířily k domovu a nás dva zanechal na ubytvně v Okrouhlu, kde jsme v příjemném, nově adaptovaném pokoji, mohli nejen smýt prach a pot, ale prožít i nádherný konec dne na balkonu otevřeném do poklidného údolí, zvolna se nořícího do chladivého, tiše oddychujícího soumraku. Sdíleli jsme různé osobní prožitky a promítali je do obecných úvah o stavu společnosti a církve, když nás náhle od těchto úvah osvobodil kos, který usedl na vedlejší balkon, malý kousek od nás a zapěl první večerní kantátu a my se v úžasu ztišili do posvátného vytržení. On pak přelétl na protější vysoký strom a rozprostřel své pěvecké mistrovství po celém údolí, provázen dalšími velebícími zpěváčky a my se nechali unášet tímto chvalozpěvem na Boží lásku a uvědomovali si nedostatečnost a omezenost svých slov. Pak soumrak ustoupil přicházející noci a jako mávnutím kouzelného proutku zpěv náhle utichl a my se báli pohnout, aby co nejdéle v našich srdcích mohla doznívat tato ptačí modlitba. Znenáhla nás však objal Ježíšův úsměv a uložil nás k spánku, o němž jsme oba ráno prohlásili, že byl jeden z nejpokojnějších, jaký jsme kdy prožili.

     Pane, milujeme Tě, jsi náš život a jediná naděje. Jsme každodenně přemáháni Tvou nepochopitelnou přítomností v našich životech, jež je nekonečným pramenem našeho pokoje i radosti.

Vzkaz některým mým bližním

Cokoli sebereš, bude tě tížit. Pozvedej na sebe jen břemena druhých, neboť sice sebe obtížíš, ale jim ulehčíš.

Cesta k prameni a zpět

Před týdnem to bylo poprvé, co jsem se po více jak půl roce vypravil se svým přítelem Janem ke studánce Dobrá voda. Bránily mi v tom problémy s achillovkou, které jsem na webových stránkách už zmiňoval. Dnes to bylo po druhé, tentokrát jsem k prameni šel sám (s Ním). Jeho duch otevřel v mém srdci rozhovor, který uvádím v rubrice Sdělení. Zvláště mi pomohl dospět k rozhodnutí, jak naložit s letošním létem, když jsem zrušil dřívější podobu misijních cest. Obsahoval i něco nadosobního, proto jeho přepis uvádím právě v rubrice Sdělení.

Milí návštěvníci těchto webových stránek,

chci se s vámi podělit o své poznání Boží trpělivosti a podivuhodných způsobech jeho vedení.

     Když mě Pán před třemi lety povolal do služby a dal mi poznat nové soužití s Ním, zaplavil mě tak velký příval nadšení a aktivity, že jsem nevyčkal do času jasných Božích pokynů a nabídl jsem na stránkách SVL vše, čeho jsem byl schopen - od evangelizačního stánku na ulici přes semináře o stvoření pro žáky a studenty až k misijním cestám. Ke všem aktivitám jsem přistoupil opravdově a se zaujetím a On mi v tom nebránil. Nechal mě prožít jednotlivé činnosti až do dna, včetně útoků pochybností, jimiž chtěl ten Zlý rozhodit můj pokoj a podkopat víru v Boží přítomnost v mém životě. Nejdříve mě město Dobříš vytlačilo z ulic a náměstí svou zakazující vyhláškou; žádná škola ani církev, či jiná organizace neprojevila zájem o semináře ke stvoření vesmíru; místnost pronajatá pro promluvy v Dobříši i Sedlčanech zela z velké části prázdnotou, kromě malé hrstky přátel nepřišel téměř nikdo z obyvatel měst a regionu, i když plakáty byly napsány neotřele a nevtíravě. Na stovkách plakátovacích ploch byla lidem připomínána Boží nabídka spasení a možnost dozvědět se více na webových stránkách SVL. Jejich návštěvníky však je pouze několik mých nejbližších přátel. A zcela výjimečně využil někdo nabízených kontaktů.

     Poslední mou zkušeností, o níž bych se chtěl zmínit, jsou misijní cesty. Ty mi přinesly mnoho dobrého v poznání Boží lásky. Během dvou let jsem prochodil křížem krážem okresy Příbram, Benešov, Tábor, Pelhřimov a chystal jsem se v loňském roce projít Havlíčkobrodsko a Jindřichohradecko. Vše jsem měl promyšleno, dokonce mi vyšly s ubytováním vstříc i církve. Zakoupil jsem a zčásti jsem nechal vytisknout i Janovo evangelium, abych jím mohl obdarovávat lidi, s nimiž se setkám. Nenechal jsem se odradit ani tím, že mé předchozí cesty provázely prázdné vesnice, uzavřené domy a téměř nulová odezva na plakáty umísťované na vývěsní tabule. Bral jsem to především jako stav dnešní společnosti a zkoušku mé důvěry v prospěšnost těchto misijních cest. I když kontaktů bylo mizivě, děkoval jsem Pánu i za možnost se přimlouvat za obyvatele míst, kterými jsem procházel a za jeho společnost, kterou jsem prožíval ve svém srdci. Na začátku loňských letních prázdninových cest se odehrálo to, co jsem zapsal již před rokem v této rubrice s daty 21.7. a 23.8. Jednu věc jsem však neuvedl. Jedna z těch dvou zmiňovaných přítelkyň, Jožka N. z Olomouce, se mě při setkání zeptala, zda jsem správně pochopil, co se mi stalo a co mi Pán chce tímto sdělit. To, co jsem jí řekl, ji však neuspokojilo, a tak mi řekla: "To hlavní jsi nepochopil. Nadešel čas, kdy končí misijní činnost. Za dva tisíce let se evangelium dostalo ke všem, kteří ho mají slyšet. Dnes má každý, pokud chce, možnost se s ním setkat. V čase, do něhož jsme vstoupili, ponese každý sám svou zodpovědnost. Tys tohle nepochopil, a proto tě Pán zastavil tak zjevným způsobem." Bylo to pro mě naprosto nečekané, vždyť přece Ježíš Kristus říká, abycho šli do celého světa a přinášeli evangelium (Mk 16,15). Není v tom rozpor?! Očekával jsem, že bolesti v achillovce odezní, jak naznačoval ortoped a jak se to v mém životě dálo s jinými bolestmi. Ale po celý podzim noha pobolívala, mohl jsem sice chodit, ale na delší cestu ani pomyšlení. Jožka se mě v občasných telefonátech ptala, co noha, a stále připomínala své sdělení. Během těch podzimních měsíců jsem však prohlédl. Jožčino sdělení se doplňuje s tím, co mi Pán ukázal o posledním čase. V něm je vše podstatné a důležité staženo do hlubin srdce a naše působení navenek směrem k bližním má mít dosah daný naším životním prostorem, či přesněji, máme svědčit svým životem a ne umělými akcemi, jejichž doba již skončila. Přes tento vhled jsem ale stále hledal způsob, jak najít prostor pro své misijní působení, které se mi nechtělo opustit a jež by zároveň nebylo v neslučitelném rozporu s mým novým poznáním. Před Vánocemi jsem po dlouhé době navštívil ortopeda a on řekl, že mě problémů s achillovkou zbaví malá operace, kterou běžně podstupujé třeba i vrcholoví sportovci, jež dolní končetiny nadměrně namáhají. Tím povzbudil i naději na obnovené cesty. Domluvili jsme termín operace na únor, ale mezitím zasáhla do mého života další dramatická událost. Mikrospánek (?!) způsobil, že jsem sjel ze silnice a narazil do stromu v dosti vysoké rychlosti. Auto, zdemolované na odpis, zůstalo stát v poli a já z něj vylezl jen s drobnou odřeninou na hlavě. Všichni, kdo celou situaci a stav auta viděli, tvrdí, že je nepochopitelné, jak jsem to takhle mohl přežít. A já jsem tam tehdy na tom poli, dříve než přijela policie a odtahová služba, zahlédl a pochopil, že z mého života odchází jízdy autem a s nimi i mé plakátovací akce (např. vánoční a velikonoční poselství).

     Čtrnáct dní po autohavárii jsem absolvoval dohodnutou operaci, která proběhla úspěšně, až na to, že jeden steh na ráně povolil, čímž se jizva po operaci nezaceluje a stále z ní něco vytéká. Místo ortopedem plánovaných dvou týdnů jsem v praovní neschopnosti již týdnů šest. Ortoped se mi omlouval, že už provedl velký počet těchto operativních zásahů, ale nic podobného se mu nestalo. Já však pochopil! Musím dospět k jednoznačnému rozhodnutí. Na webových stránkách SVL jsem v trvalých akcích odstranil takřka vše, co po mně Pán nežádá, včetně těch misijních cest. A rána se zaceluje a já vím, že se mám soustředit na to jediné, na pozorné a dokořán otevřené sdílení Boží přítomnosti.

     Možná ještě na své cestě leccos přeslechnu a přehlédnu, možná ještě podlehnu touze nabídnout nějakou podobu služby, kterou On nebude vyžadovat, ale v mém životě již nepomine pravda, že můj Pán a zdroj vší lásky, pokoje a radosti, žije se mnou v mém srdci a neopouští mě ani na okamžik, ani v těch nedostatečnostech a pochybeních. Chci i nadále o tom svědčit svým každodenním životem, i když mé světlo se může zdát nepatrným v houstnoucí temnotě tohoto času. Ale já věřím, že i to nejmenší světýlko je částečkou toho velkého, které převezme vládu nad temnotou. A za to vzdávám chválu a dík.

Přátelé a občasní návštěvníci těchto webových stránek,

s přicházejícím podzimem neplánuji častější aktivity a také z vaší strany nepřicházejí příspěvky, které by bylo možné na stránky SVL umístit. Proto jsem se rozhodl zveřejňovat průběžně v rubrice Sdělení úryvky z pracovního textu knihy, na níž již přes rok pracuji. Měla by mít podnázev "Kdo jsme, odkud jdeme, kudy a kam" a chtěl bych v ní zachytit vše, co mi Pán dal zahlédnout ze svého stvořitelského díla. Hlavní pozornost zaměřuji k tomu, jak člověk selhal při Božím povolání k podílu na stvořitelském díle a jaké důsledky to přináší v celých dějinách lidské civilizace, a to přesto, že Bůh vyšel člověku vstříc v neuvěřitelném milosrdenství - v oběti Syna Ježíše Krista. Na stránky budu vybírat kratší úryvky, které se vztahují k tématům svou povahou diskutabilním nebo naopak opomíjeným. Přijímejte je prosím jako informace, které jsou vám pouze předložené, ne vnucované. Je na vás, jak s nimi naložíte. Pokud budete cítit potřebu se k nim vyjádřit, využijte k tomu mailovou adresu SVL: tencas@seznam.cz. Na vaše maily se budu snažit včas odpovědět.

     Texty budou otiskovány vždy v pondělí a budou k dispozici 4 týdny. Po této době pak bude daný text stažený. O dokončení práce na knize a jejím vydání budou návštěvníci stránek včas informováni.

     Děkuji předem za pozornost, kterou budete textům věnovat a prosím Pána o to, aby vám pomohl nepodlehnout předpojatosti či zaujatosti, a setkání s texty se tak mohlo stát pro vás požehnáním.

     Pokoj vám.

     Josef

Pomalu se končí čas nenaplněných představ o letošních letních misijních cestách. Bolesti v achillovce ustupují, ale mnohem pomaleji, než jsem doufal, a tak jsem čas naplňoval prací na knize a učil se trpělivosti. A tu mě Pán vyzval k cestě na Moravu k setkání se dvěma přítelkyněmi. Obě jsou na cestě do Božího království a obě milují Ježíše Krista jako já. Naše cesty se liší, ale směřují souběžně k témuž cíli, což bych nemohl vyslovit, kdybych byl ortodoxní konfesionální křesťan. Ale já už se smířil s tím, že v očích "těch pravověrných" jsem stejný kacíř jako ony. Díky tomu jsme ale mohli prožít čas sdílení duchovních zkušeností osobního vztahu s Bohem a moci Ducha Božího. Pán ke mně skrze ně promluvil v několika věcech.

     Potvrdil mi, že náhlý zánět achillovky byl sice satanským útokem, ale stal se z Jeho vůle, aby zvolnil mou překotnost a uspěchanost v misijním působení, a také to, že k cestám přistupuji příliš po svém, v horlivosti, která spoléhá více na osobní síly a schopnosti, než na vedení Duchem.

     Upozornil mě také na svobodu rozhodování každé lidské bytosti, a tím také na odpovědnost za své počínání. Bůh proto nechce ode mě prvoplánové aktivní vycházení za lidmi, ale pozorné vnímání Ducha, kdy, kam a ke komu mě posílá, a to také bez váhání a liknavosti splnit.

     Dal mi rovněž nově (v jasnějším světle) spatřit, že láska je víc než svoboda. Mám sice respektovat svobodu svých bližních a jejich odpovědnost (nemanipulovat je), ale ne na úkor skutků lásky vůči nim.

     A tak, kdy v dnešním ránu píšu tyto řádky, svěřuji je Pánu jako poděkování za pozoruhodné, trpělivé a jemné vedení mého života a zároveň jako prosbu o požehnání obou moravských přítelkyň za to, že mě tak láskyplně přijaly a staly se prostředníky Božího sdělení.

     A úplně na závěr připojuji prosbu, aby si Pán skrze svého Ducha použil toto mé svědectví i v tvém životě.

Nenech si vzít pokoj

Opět se přiblížilo léto a s ním i očekávané misijní cesty. Měl jsem vše rozvrhnuté, i ubytování bylo zajištěné. Zdálo se, že nic nebude bránit tomu, abych plánovanými cestami prošel. Druhý den mého putování po Čáslavsku bylo vše jinak (viz Uskutečněné akce). Dnes ještě sedím doma a zánět Achillovy šlachy ustupuje jen pozvolna. Nevím, jestli si dokážete představit, co přišlo za útoky na mého ducha. Z mé psychiky se ozvaly emoce - zklamání, pocit selhání; rozum se zmítal mezi tím, že jsem nepochopitelně přehnal zátěž krosny, a tím, jak mám vysvětlovat, že musím všechny plánované cesty předělat, nebo některé vynechat. Na tuto příležitost čekal i Satan a pochopitelně mi cpal do mysli provokativní otázky: Jsi vůbec pod milostí? Je to Boží vůle, ty tvoje cesty? Jestli ano, proč tě Bůh neochránil?

     V tom kolotoči pocitů a nutkavých myšlenek mě kdosi objal. Ježíš! "Já jsem přece stále s tebou, ať jsi na cestě, nebo sedíš doma. Nenech si vzít pokoj! Když nemůžeš jít, můžeš psát, a kdybys nemohl psát, mohl bys něco jiného, neboť já jsem s tebou a chci požehnat a posvětit tvůj čas, který mi dovolíš spolu s tebou naplňovat."

     A tak tu sedím a pokračuji v rozepsané knize a zachycuji i toto svědectví. On je teď tady se mnou a usmívá se. Neznám krásnější úsměv.

     Máš i ty podobnou zkušenost? Jestli ses ještě s Ježíšem nesetkal, nepromrhej čas marnostmi a pozvi ho do svého srdce.

NA ZAČÁTKU - Dnes ráno jsem vystoupal na vrch Vinice, který se tyčí nad mou rodnou vsí. Zde jsem vstupoval v 19 letech do duchovního života, zde se mi začal otevírat svět poezie a filozofie, skrze nějž jsem byl stále více přitahován Boží rukou do Jeho náruče. Teď tu stojím ve chvíli, kdy je vše připraveno pro Společenství Víry a Lásky, a prosím o požehnání. Přede mnou se otevírají další a další horizonty a za nimi vnímám lidská srdce čekající na dar živé vody. Jsem odhodlán a rozhodnut odložit všechny osobní ambice, cíle i touhy a v pokoře vykročit na misijní pole. Pán mi ve své láskyplné shovívavosti dopřává i znamení: Ozve se svist křídel a přes les za mými zády směrem k obzoru, kam hledím, přelétá rychlým letem hejno ptáků. Po několika minutách další a pak ještě další. Chápu okamžitě, to jsou vyslanci Božího království, kteří potvrzují Boží úmysl. Chválím a děkuji.