Josef Muzikář
Klíč k Janovu evangeliu
Slovo úvodem
Každý
z vás, kdo se seznámil se čtyřmi evangelii Nového zákona, si nemohl
nevšimnout, že text spojený se jménem apoštola Jana, je naprosto odlišný od zbývajících
tří. Zatímco Matoušovo, Markovo a Lukášovo evangelium má charakter kronikářské
výpovědi, zpřístupňující některé události, činy a myšlenky Ježíše Krista, je
Janovo evangelium výpovědí o smyslu Ježíšova poslání, poodhalující hlubinu Boží
milosti a lásky. Proč právě zde hledat „perlu“ (Mt 13,46) čistého evangelia,
zbavenou veškeré hlušiny lidského rozumování, vyjadřování a vysvětlování?!
Důvodem je láska. Kromě Ježíšovy matky a Marie z Magdaly je i srdce Janovo
prosyceno láskou ke Spasiteli, daleko větší, než tomu bylo u ostatních
učedníků. Tato láska je přivedla nejen pod Ježíšův kříž, když se učedníci ve
strachu poschovávali, ale zvláště jim pomáhala hlouběji porozumět Ježíšovým
slovům a skutkům, když ostatní přiváděli Ježíšovu božskou trpělivost až na
hranici únosnosti. O tom svědčí nejen text Janova evangelia, ale i zmínky
v některých apokryfních (církvemi neuznaných, odmítnutých) evangeliích.
Vstupme tedy do Janovy výpovědi a pokusme se porozumět skutečnému obsahu Božího
plánu záchrany (spásy). Půjde jen o několik zastavení, která si nekladou za cíl
odhalit všechna důležitá sdělení, ale očistit ta, jež jsou nezbytná
k tomu, abychom se stali Božími dětmi.
„Já jsem ta cesta, pravda i život.
Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (J 14,6)
„V domě mého Otce je mnoho příbytků… A
odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás
k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (J 14, 2-3)
Viz také – J 10,7-
Cesta
neznamená přijetí něčeho neměnného
(dogmat), ustrnutí v rituálech a ustálených modlitbách, ale jití,
neustálé překračování svého přítomného místa. Ježíš Kristus chce být naším
souputníkem, zdrojem naděje a otevírání se budoucnosti.
Pravda. Ježíš neříká, že má pravdu, ale že je pravda. Proto
také jeho přítomnost v našem životě se netýká poznání („gnoseologie“), ale
bytí („ontologie“). Pravda v Ježíšově pojetí není „o něčem“, ale „v
něčem“, tedy v činu. Ježíš chce být účasten na našem konání svou
přítomností, chce mu dávat smysl v lásce. To však od nás vyžaduje důvěru a
věrnost (víru).
Život bez Ježíšovy přítomnosti ztrácí duchovní smysl. Je
těkáním a přežíváním, potácením se od ničeho k ničemu, ulpíváním a
rozmělňováním a také všudypřítomnou samotou, protože kde není láska, je
osamění.
Nikdo, Na tuto výlučnost má nárok pouze Boží syn, žádné
náboženství, žádná organizace, instituce, žádný člověk. Jeho oběť a vítězství
nad Zlým jsou jediným opodstatněním.
Skrze
mne (J 10,7). Před časem mi bylo dáno
nahlédnout, jak vypadá vstup do Božího království (=Božího vesmírného díla).
Příchozího vítá rozpaženými pažemi Ježíš Kristus sálající Boží láskou. Ten, kdo
má právo vstupu (=Boží dítě), musí projít palčivým Božím objetím. V ohni
jeho lásky shoří veškerá „hlušina“ (selhání, hříchy, slabosti,…) a zůstane jen
přetavené ryzí srdce, hodné a připravené k „oblečení“ nového těla, abychom se
mohli stát „dělníky na vesmírné vinici Páně“. Bude to bolestivé, ale úchvatné a
blažené zároveň! (Mt 3,11)
Otcův
dům (= Boží království) není statické
místo, které církevní tradice i lidská touha a představivost proměnila
v místo, kde kolem Božího trůnu nastane věčné uctívání a slavení. To
naznačuje i slovo „místo“, jež má v tomto porozumění význam údělu, či
poslání. Vždyť Stvořitel není statický vládce, ale skutečný Tvůrce (činorodý,
zaujatý, řídící), jak nám ho představuje sám Ježíš Kristus (J 5,17). Ukončení
pozemské pouti tak je pro Boží děti vstupem do vyšší dimenze činorodosti, kde
ustane pozemské pachtění ve smyslu Gn 3,17-
„Těm pak, kteří ho přijali
a věří v jeho jméno,
dal moc stát se Božími dětmi.
Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé,
jako děti pozemských otců,
nýbrž narodili se z Boha.“ (J 1,12-13)
„Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se
kdo znovu, nemůže spatřit království Boží… Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li
se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ (J 3,3+5)
Koho
očekává Ježíš Kristus na prahu Božího království? Nejsou to ti, kteří se
označují jeho jménem, hlásí se k té, či oné náboženské organizaci, věří
těm, či oněm textům, modlí se tím, či oním způsobem, provozují ty, či ony
rituály. Ježíš takové dokonce striktně odmítá (Mt 7,21-23). V Janově evangeliu
se uvádí, že ke vstupu do Božího království je nutné stát se Božím dítětem. Ale
jak se to má stát? Stačí k tomu biblická tradice křtu? To, co uvádí Jan ve
výše zmíněných textech, ukazuje zcela jiným směrem.
Sloveso přijmout v sobě skrývá
význam „pozvat dovnitř“. Nejde o pouhé přihlášení se k nějakému vyznání či
absolvování určitého rituálu. To vše může mít pouze vnější příznakovou podobu,
odkazující k něčemu hlubšímu, podstatnějšímu. Navíc narození se
z Boha této události dává ještě další rozměr. Narození v lidském
životě má dvě fáze – početí a vlastní narození. Stejně tak je tomu
v duchovním světě. Početí znamená vstoupení Ducha (Božího) do ducha
(=srdce) lidského, přičemž dojde k proměně původního (starého) ducha
v nového. Tuto proměnu si ovšem nesmíme představovat jako smrt (zánik)
„starého člověka“ a vytvoření „nového člověka“, jak často proklamují mnohá
církevní učení pod vlivem Pavlových listů. Není ukončena kontinuita lidského
života a stará osobnost nahrazena novou. Ostatně každodenní zkušenost křesťanů
je toho zcela přesvědčivým důkazem. Výstižněji by se „zrození nového“ dalo
vysvětlit změnou uvnitř lidského srdce, tj. „posvěcením“ Boží přítomností.
Nezměnil se charakter osobnosti člověka, ale její stav. Dominantní
postavení EGA je vystaveno silovému poli Božího ducha a ve světle lásky mezi
EGEM a BOHEM dochází k více či méně dramatické proměně duchovních kvalit
osobnosti. Ale o tom až dále.
Požadavek znovuzrození byl těžko
pochopitelný nejen pro nejbližší Ježíšovy učedníky, ale i pro tak učeného muže,
jakým byl Nikodém. Při jeho noční (utajené) návštěvě se mu dostalo od Ježíše
vysvětlení v podobě podobenství (J 3,3-7). Rozhovor pokračoval i dále, ale
těžko říct, zda Nikodém odcházel s větším porozuměním. Lépe na tom nejsou
ani teologové, kteří napsali za uplynulá dvě tisíciletí na toto téma stohy
knih. Jakou důležitost přikládá Ježíš znovuzrození vyplývá z gradace
„…dříve než se Abraham narodil, já jsem.“ (J 8,58)
„Já a Otec jsme jedno.“ (J 10,30) – viz také J 14,9+11
„…jsem od něho a on mě poslal.“ (J 7,29) - viz také J
„Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ (J 16,33) – viz také J
„Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou
Synovi.“ (J 5,22)
Třetí
zastavení je nutným odbočením od tématu zrození Božího dítěte. Jde však o
zastavení důležité pro to, abychom plně docenili, kdo je Ježíš Kristus a jakou
má autoritu v našem světě.
V uvedených verších je Ježíšem jasně
proklamována jak Boží jednota, tak i odlišnost rolí ve vesmírném díle. (Otec
– Tvůrce a garant díla, Syn – „hlava“ planetární bytosti (viz Výhled) a
zároveň zachránce jednotlivců pro konečnou fázi transformace Země
v planetární bytost, Duch Boží – prosazující Boží plány
v duchovní oblasti) Rovněž je vyhlášena podoba panství Ježíše Krista, díky
vítězství nad Satanem a zlomením jeho duchovní pravomoci nad naším světem, jež
trvala od prvotního selhání člověka. Ježíšova oběť za hřích světa“ a Ježíšův
život bez hříchu otevřely pro každého (J 3,16) cestu do Božího království. Pro
naše znovuzrození je důležité si uvědomit, že Bůh a Vítěz nad Satanem přichází
ke každému z nás s nabídkou spasení (záchrany), i s pozváním k
další účasti na pokračujícím Božím díle (tentokrát už ne v pozemských, ale
vesmírných rozměrech).
„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal
svého jediného (přesněji:
jednorozeného) Syna, aby žádný, kdo
v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal
svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl spasen.“ (J
3,16-17) – viz též J
Biblické
i apokryfní spisy představují Ježíše Krista v různých rolích. A vždy se
našli lidé, pro něž se vybraná role stala dominantní. Ale Ježíš Kristus není
Mistr (Učitel), Prorok, Mág, Léčitel, Soudce, Mravokárce, Vůdce (Guru),
Revolucionář,… Tím vším se zdál být, ale byl a je Pán a Spasitel. Rozumějte mi
dobře, on nechtěl být těmi jednotlivými rolemi, to jen prostý fakt pobytu mezi
námi, v lidské společnosti, v konkrétní době a v konkrétním místě
způsobil, že ho lidé takhle viděli.
Nebyl Mistr, i když řekl mnohem
více moudrého, než mnoho jiných mudrců. Dobře však znal omezenost a úskalí
lidských slov, než aby do nich vložil nějaké své učení.
Nebyl Prorok, i když viděl dál, než
všichni ostatní. Ale nepřišel popisovat budoucnost světa, ale změnit srdce
člověka.
Nebyl Mág, i když v jeho
činech bylo tolik zázraků. To jenom nedostatek víry kolem něj Ho sem tam vedl
k nechtěné úlitbě.
Nebyl Léčitel, to jenom soucit
s trpícími čas od času otevřel pramen života k uzdravení a
zmrtvýchvstání.
Nebyl Soudce, i když On jediný měl
právo spravedlivě soudit, neboť byl bez viny. Láska však nahradila soud
spasením.
Nebyl Vůdce, i když jeho charizma
přitahovalo tisíce lidí. Ale On však dobře znal pomíjivost a zrádnost všech
hnutí a organizací. Neviděl dav, ale člověka!
Nebyl ani Revolucionář, i když
musel mít „božskou“ trpělivost a nerozmetat všechny modloslužebné oltáře
majetku a svátostí. Přesto zažehl revoluci, která mění život člověka po dva
tisíce let – „revoluci srdce“.
Odložme proto všechny „brýle Mámení“, které
nám vnucují rádoby hlasatelé Kristova odkazu a zahlédněme Ho v jeho prostotě,
v jeho jediném a skutečném poslání – jako Spasitele a Pána.
To je to podstatné, k čemu Ho přivedla Láska. Zachránit (spasit) nás a dát
nám naději! Ne nás, ale TEBE! Stojí u dveří tvého srdce a čeká!
„Hle, stojím přede dveřmi a tluču;
zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu
s ním večeřet a on se mnou.“
(Zj 3,20)
„Kdo mě miluje, bude zachovávat mé
slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si
u něho příbytek.“ (J 14, 23) –
viz také J
„…já požádám Otce a on vám dá jiného
Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže
přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává
a ve vás bude.“ (J 14,16-17) –
viz také J 14,26
„To řekl o Duchu, jejž měli přijmout
ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě
nebyl oslaven.“ (J 7,39)
Toto
zastavení uvádí naši pozornost k veršům, jež zůstaly po staletí církevními
vědátory nepochopeny, což vedlo k tomu, že jednoduché, průzračné sdělení
„čistého evangelia“ bylo věroučnou činorodostí překryto až do podoby Nového
zákona a mnoha dochovaných, zaniklých i záměrně zničených apokryfů. Tím byl
jednoduchý scénář spasení stanovený Božím plánem proměněn v komplikovanou
hru různých autorit a duchovních hodnot, během níž člověk osvobozený ze jha
Starého zákona upadá pod moc zákona Nového.
Přečtěte si prosím znovu verš Zj
Ano, je to tak prosté – Otevřít dveře a
nechat vstoupit Pána a Spasitele do svého srdce!!!
A jedno úžasné zjištění na závěr tohoto
zastavení. Čtěte znovu pozorně J 14,23! Ten, kdo vstupuje do tvého srdce je
Bůh=Trojice!
„…kdo slyší mé slovo a věří tomu, který
mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do
života.“ (J 5,24)
„…já jim dávám věčný život: nezahynou
navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.“ (J 10,28)
„Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni.“
(J 8,36) – viz též J
„Budete-li mne o něco prosit ve jménu
mém, já to učiním.“ (J 14,14) –
viz též J
„Já jsem přišel na svět jako světlo, aby
nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě.“ (J 12,46)
„Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě
dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych
byl v nich.“ (J 17,26) – viz též J 15,10
„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj
vám dávám;…“ (J 14,27) – viz též J
16,33
„…aby moje radost byla ve vás a vaše radost
aby byla plná.“ (J 15,11)
Boží
přítomnost v našem srdci z nás dělá Boží děti – žádný rituál, žádná
„svátost“, žádné „dobročinění“! To, že Duch Ježíšův žije v mém srdci
čtyřiadvacet hodin denně, znamená, že je u všeho, co konám, hledám a prožívám.
„Pouhá“ jeho přítomnost, světlo a moc jeho Lásky, působí blahodárně na mého
ducha, způsobuje jeho proměnu, naprosto nenásilně a mnohdy i nenápadně. Je
úžasné zjištění, že jeho soužití se mnou není pro mne omezující, ale naopak mi
dává možnost žít tak svobodně, jako nikdy předtím. Také mě nedrtí jeho káravý
pohled, když podléhám svým slabostem nebo zbrklostem, naopak cítím jeho pevný
stisk, když mě svět chce poblouznit a svést svými lákadly a modlami. Jeho
světlo mi dává možnost vidět dál a zřetelněji. Jeho přítomnost také vypudila
existenční strach a nejistoty, věřím, že mě nenechá napospas bídě a živoření. A
to je vlastně také o svobodě! A pak už je tu „jenom“ láska, pokoj
a radost! To vše naprosto nezaslouženě, jako dar nezištné a nepodmíněné
Lásky!
„Zůstaňte ve mně, a já ve vás.
Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani
vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo
zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne
nemůžete činit nic.“ (J 15,4-5)
„Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim,
aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby
byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět poznal, že ty jsi mě
poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“ (J 17,22)
Je-li
akt spasení něčím navýsost osobním, intimním a duchovním, bylo by paradoxní
obhajovat představu, že Ježíš Kristus měl v úmyslu zanechávat místo sebe
ve světě církev jako organizaci, natož tak složitě strukturovanou, jak se
s tím u některých církví setkáváme. A už vůbec neměl v úmyslu
vytvořit stovky hašteřících se (někdy i proklínajících se a vzájemně
pohrdajících) církví, prý proto, aby si mohl každý vybrat podle svých sympatií.
Pokud má Ježíš Kristus na mysli společenství Božích dětí, zdůrazňuje jeho jednotu
(J 17,22) a velmi výstižně je přirovnává k vinnému keři. On je kmen a my
jsme ratolesti. Každá je sama připojena ke kmeni, a to, co udržuje život, je proud
mízy (=Duch) a ten je rovněž garantem jednoty. Jen v tomto spojení má kmen
smysl a ratolesti mohou vydávat plody. Pokud ratolestmi neproudí stejný proud
životodárné mízy, usychají a hodí se tak leda do ohně. Zodpovědní církevní
hodnostáři by si to měli uvědomit aspoň v tomto nastávajícím čase a
přinášet lidem čisté evangelium. Ale vypustí si kapři rybník?!
Výhled
„Ježíš šel, vzal chléb a dával jim;
stejně i rybu. To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení.
Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ
mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu:
„Pas mé beránky!“ Zeptal se ho podruhé: Šimone, synu Janův, miluješ mne?“
Odpověděl: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Buď pastýřem mých
ovcí!“ Zeptal se ho potřetí: Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se
zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane,
ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce! Amen,
amen, pravím tobě: Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam
jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam
nechceš.“ To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech
dodal: „Následuj mne!“
Petr se obrátil a spatřil, že za nimi jde učedník, kterého Ježíš
miloval, ten, který byl při večeři po jeho boku a který se ho tehdy otázal:
„Pane, kdo tě zrazuje?“ Když ho Petr spatřil, řekl Ježíšovi: „Pane, co bude
s ním?“ Ježíš mu řekl: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu,
není to tvá věc. Ty mne následuj!“ Mezi bratřími se to slovo rozšířilo a
říkalo se, že onen učedník nezemře. Ježíš však neřekl, že nezemře, nýbrž:
„Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc.“ (J 21,13-23)
Na
konci Janova evangelia je zachycena zvláštní událost. Zmrtvýchvstalý Ježíš,
poté co pojedl se svými učedníky na břehu Tiberiadského jezera a opět se jim
představil v „oslaveném“ těle, jež je přislíbeno i Božím dětem, oslovuje Šimona
Petra a třikrát se ho ptá, zda ho miluje. Je to krátce poté, co jim rozdával
chléb a rybu, aby tak připomněl odkaz „poslední večeře“ – lásku k bližnímu
projevující se obětí (=vydáváním se druhým). Petr je tím zaskočen a ze způsobu
rozmluvy je zřejmé, že Šimonu Petrovi nedochází souvislost mezi těmito otázkami
a trojím zapřením. Je tedy scestné, že římskokatolická církev interpretuje
tento text tak, že Ježíš zde předává Petrovi svou autoritu nad budoucími
věřícími, potažmo církví. Tomu by nasvědčovalo pouze „pasení oveček a beránků“,
tedy to, že Ježíš Kristus představuje Petra jako pastýře, přičemž toto označení
používal i pro sebe (J 10,11). Ježíš však nemá v této chvíli na mysli
předání autority, ale připomenutí služby, oběti pro druhé. Tento smysl
vyvstává z kontextu s již zmiňovaným veršem
Teď však přejděme k verši 21,22.
Všimněte si nejprve Janova chování z předchozích veršů. Zatímco Petr je
vyzván, Jana vede k následování láska. Petrovi muselo být velice divné, že
Ježíš věnoval tak velkou pozornost jemu, který ho třikrát zapřel a předtím
mnohokrát prokázal nedovtipnost a labilnost. Proto ta otázka: „Co bude
s ním?“ Nato přichází Ježíšova
odpověď: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc.“ Co
tím Ježíš myslel? Chtěl pouze zdůraznit Petrovi, aby se staral o své věci?
Z dalších veršů vyplývá, že s pochopením měli problémy i tehdejší
věřící. Nenašel jsem však uspokojivé vysvětlení ani v teologické
literatuře. Pán mi je však dal zahlédnout na „cestě učedníků“ (viz má kniha Na
cestě) před třiadvaceti lety. Předkládám teď své porozumění vašemu posouzení.
Ježíš Kristus si byl ve své vševědoucnosti
vědom toho, jakými cestami se bude ubírat společenství těch, kteří se budou
k němu hlásit. Bolestně to prožíval už v Getsemanské zahradě. Viděl,
že se jeho „následovníci“ neubrání přirozenému sklonu k organizování a
rozdělování funkcí. Svým vševidoucím duchovním zrakem spatřil i charakter,
který „církev“ v dějinách získá, i úskalí, která to přinese. Mohli bychom
takovou církev nazvat „petrovskou“, neboť v přeneseném obrazu odpovídá
Petrovu charakteru, jak jej v útržkovitých vhledech můžeme poznat
v evangeliích. Ježíš Kristus ale s radostí spatřil, že tu uvnitř i
vně této institucionální (oficiální) církve budou i Boží děti, díky nimž bude
mnohdy temný a dusný prostor v dějinném čase prozařován světlem Boží lásky
a perla „čistého evangelia“ předávána a sdíleny navzdory nepříznivým a
strastiplným okolnostem. To je ta „janovská církev“,jejímž obrazem je Janův
charakter a o níž se zmiňuje uvedený verš. „Církev“ utajená, tichá, pokorná,
často mučená a pronásledovaná, či opovrhovaná a zatracovaná, ale jediná, která
zde po dva tisíce let udržovala pravdivý obraz Boží spásy a zprostředkovávala
tomuto světu skutečnou naději.
To je však jen polovina odhalovaného
významu. Druhá se týká dnešní doby. Vstoupili jsme do „posledního času“ naší
civilizace, v němž bude docházet k dramatickým a vinou lidského
počínání mnohdy i k drastickým projevům transformace (přetvoření) naší Země
v jednu z mnoha „planetárních bytostí“, zapojených do Božího
vesmírného plánu. (blíže viz má kniha Boží vesmírné dílo) Tento poslední čas bude
v závěru spojen i s návratem Ježíše Krista a sestoupením Božího
království s Božími dětmi. A právě o tomto posledním čase hovoří verš
21,22. Má-li splnit Boží očekávání, musí se „petrovská“ církev změnit na
„janovskou“. Jen tak může sehrát svou dějinnou roli a svým působením umenšit
negativní projevy zla a svévole, do nichž lidstvo zabředlo a jimiž při
transformaci bude muset projít na cestě očisty a přerodu.
Prosím proto všechny církevní činitele a
hodnostáře, aby této naléhavé výzvě otevřeli svá srdce a zhostili se svých rolí
v posledním čase s pokorou a se ctí ke slávě Boží a pro dobro svých
bližních.
Závěrečná prosba
Neuzavírejte
svou mysl a své srdce mým slovům. Nezůstaňte na jejich povrchu a kvůli
neporozumění (nedorozumění) vloženému významu „nevylejte s vaničkou i
dítě“. Nechte se oslovit Duchem, jenž je v nich a za nimi. Jsem pouhý
nástroj Boží vůle, nedokonalý a omezený, přesto však plně odevzdaný svěřenému
poselství.
Utlumte změť halasných, svůdných a
poutavých hlasů a obrazů ve svém nitru, ztište se a zaposlouchejte. ON tu možná
právě teď stojí u dveří vašeho srdce a ťuká. Tiše a naléhavě. Nepromarněte tuto
příležitost. Jde skutečně o život. Váš i náš.