Jan Hořec

 

Úryvky ze Svědectví o cestě blázna Jana Hořce k Bohu

 

 

Úvod velký (1992)

Jan Damián

 

Všechny zlomky ze života Jana Hořce jsou spojeny s vrchem Radešín. Vše, co je v nich o přírodě, je o Radešínu. V osmdesátých letech Janův život s tímto vrchem souvisel nejužším poutem. Jan o tom v roce 1992 napsal:

           

Jsou bytosti a skutečnosti, které ožívají (zjevují se) v okamžicích, kdy vlnění jejich existence je na příjem vyladěno naší bolestí. Tehdy vysílač s přijímačem souzní a vytvářejí jednu živoucí bytost. Tak bylo i se  mnou a Radešínem.

Radešíne, Radešíne, marně jsem hledal v místopisech tvého kraje vysvětlení, odkud se vzala tvá moc, kterou teď s odstupem času chápu jako zázrak, odkud se v tobě, který jsi  z kamene a jen lehce k nebesům pozvedaný měkkými dlaněmi trávy, vzal ten pramen, z kterého jsem pil, a ten pokyn, abych pojmenoval svou bolest a vtělil ji do slov, odkud se v tobě vzalo to rozhodnutí přivést všechno, co se nalézalo v tvém království - cestu, stromy, trávu, květiny, hmyz, mraky, hvězdy, srny, kaluže, ostružiny, ptáky, šípkové a bezové keře, kamenné kříže, meze, výhledy, slunce, mlhy, vítr a déšť, tmu i světlo… to všechno přivést     k mému utěšení, obnovení a vybídnutí?

            Radešíne, jak jsi otevřel mé oči k vidění a rozlepil mé uši k slyšení? Jak jsi začal rozšiřovat mé srdce k lásce? Kým byly vyhloubeny tůně tvého mlčení a samoty, v kterých jsem se ukrýval jako ryba před lovci? Kdo mě s láskyplným úsměvem zvedl, postavil na obě nohy a zlehýnka postrčil, abych šel?

            Radešíne, od té chvíle, kdy jsem tě poznal, zšedla a zmrtvěla všechna dosud  krásná místa tohoto a jiného kraje a já měl oči i srdce jenom pro tebe a všechny mé volné chvíle patřily jen tobě a všude jinde  jsem byl jako cizinec v neznámé zemi. (Jan Hořec)

           

            Jan poznal Radešín a Radešín poznal Jana během jednoho dne. V té době Janova ubohost naměstnala v jeho nitru až k prasknutí palčivou nespokojenost s tímto krajem, s lidmi v něm a se vším ostatním, a rozhodnutí utéci odsud bylo nablízku. Janovou myslí   neustále procházela všechna ta krásná a důležitá místa, která kvůli tomuto zapadlému kraji opustil a toužil se vrátit zpět do svého rodného kraje, do Českého ráje, do Jizerských hor      a vrátit se všude tam, kde byl poután hlubokými kořeny, jak se mu v té chvíli zdálo. Zdejší samota mu připadala vyprahlá a nesnesitelná a chápal ji jako jedinou odměnu za to, že tu žije.

           

            Ten den jsem vyšel za humna (často jsem se procházel krajem, ale Radešínem kupodivu nikdy) a kousek za hřbitovem jsem začal stoupat do polí po cestě, okolo které jsem šest let nevšímavě chodil. Už jak jsem na ni vstoupil, začalo se něco dít. Ta obyčejná polní cesta se proměnila v cestu  Demlových veršů: „Ó nech mne jíti samotného tou stezkou ztracenou mezi květinami, zelení a obilím, ó nech mne samotného zaplakat v tom daleku, kde všechny stopy zarostly přívalem léta…“

            Vyšel jsem na pole pod Radešínem a obcházel vrch dokola po mezích. Pole pak skončilo a z meze se stala opět cesta, která vedla do lesa. A tehdy jsem spatřil bronzové kmeny sester borovic vybíhajících mi naproti a v tu chvíli jsem se ocitl v Českém ráji, v tom kraji písčitých cest, skal a borovic. Mé puzení odsud odejít začalo  povolovat.

            Ano, tohoto dílu palčivosti a vyprahlosti jsi mě, Radešíne, zbavil hned zkraje svého požehnaného lesa. A tak to pokračovalo dál: Sotva jsem ušel několik desítek kroků, přišly Krušné hory a cesta, kterou jsem tam rád chodíval, a pak jen kousek dál Jizerské hory a místa, na kterých jsem byl nezapomenutelně osloven.

            To všechno, čím jsem byl tak tísněn a krušen, to všechno, co pocházelo z té strašné věci, která se jmenuje "Nebýt spokojen s tím, co jest", a z té druhé strašné věci "Určovat, co se má stát",  a z té třetí strašné věci "Nehledat místo v Božím plánu", to všechno vzal na sebe Radešín a vykoupil mě z mé ubohosti. Ale to nebylo všechno, ten největší dar ještě měl přijít:

            Pokračoval jsem lesem v užaslém zamyšlení  a tu jakoby někdo náhle odhrnul oponu tmavých smrkových větví - - - a můj pohled se rozezpíval nádherným výhledem do jižního údolí a na okolní kopce. Pozouny slunečních paprsků zahrály oslnivým světlem, v kterém tmavý les zmizel za mými zády jako čepice ve větru.

            Dlouho jsem zůstal v tomto místě cesty a chodil tam a zpět jako u vytržení a koupal se v její milosti jako velké, těžké, upocené zvíře - cákal a stříkal okolo sebe, zhluboka nasával tu zurčivost, abych ji pak jako slon z chobotu vyšplíchl k duze… a potápěl jsem se k rybám a jiskřivá chladivost začala bezbolestně odsekávat samurajským mečem všechna nutkání opustit tento kraj.

            Celou cestu, kterou jsem tehdy šel, naplnil jen duch Radešína. Zůstal jen on nade vším, sám o sobě, ničím a nikým nenahraditelný, vším oplývající, tichý a moudrý a stále milostí obnovující živý Bůh, nyní až na věky.

Amen.

 

Dovětek:

            Radešíne, obdarovals mě třemi dary:

·         Zbavils mě nutkání vracet se do minulosti.

·         Našel jsem v tobě místo, s kterým jsem nevysvětlitelným způsobem souzněl a které mě začalo hloubit jako studnu, abych posléze uvěřil v pramen i já a vzal rýč do svých rukou sám.

·         Dals mi vše, co bylo tvé, vše, co neseš na svých ramenou - od kamínku na cestě, od modřínové jehličky, od hvězdy, jedné z nekonečna, od stébla trávy, od všech těch nepatrných, veledůležitých věcí, dal jsi mi to vše až po bolestný pramen slova, který jsi pro mne z kamene otevřel.

                 (Jan Hořec)

 

 

 

Úvod obecný (2004)

Jan Damián

 

V tomto deníku Jana Hořce je veškerá nesourodost vyrovnána hlavní osobou a jeho cestou k Bohu. Určitým pojítkem je časová posloupnost, protože části jsou řazeny v čase, jak byly prožívány. Není to tedy souvislý děj, ale je to příběh o hledání Boha. Deník svědčí o tom, že Bůh nás může přitahovat k sobě stejně tak dobře jako rybář ryby a že to činí v každé době, ať se  nám může zdát jakkoli Bohem opuštěná.

Jan Hořec byl uloven do sítě Hospodinovy spásy a je k němu po celou dobu přitahován. Pro něj je  život cestou a ne uvelebením se na jejich příjemných místech. Zpočátku se mu jít nechce, je vlečen, pak se vzdává odporu, potom srovnává krok a nakonec touží jít za Ježíšem i skrz bolest.

Podstatnou zprávou tohoto deníku Jana Hořce je, že Bůh je živý a přítomný, že je sám o sobě, že je nezávislý na nás a na naší mysli, že je pevným bodem mimo nás. Jan Hořec nám sděluje, že Ježíš Kristus je úžasný, když nás k sobě všechny přitahuje, chce všechny přitáhnout. My se tomu bráníme, ale on touží po všech, po ošklivých i po krásných, po úspěšných i po vyděděných, po nemocných i zdravých, touží po zfetovaném chlapci s odbarvenými vlasy, po dívce, která leží bezvládně na lavičce v metru anebo po dětech       v psychiatrických léčebnách i po dětech nevyléčitelně nemocných… touží po všech. To je nevídaná a  radostná zpráva  těm bez naděje, těm opuštěným, těm v tuhých okovech drog a jiných zhoubných návyků, je to radostná zpráva těm, co se bojí smrti i těm, co si nevědí rady se životem.

Deník Jana Hořce svědčí o tom, že Bůh nám vkládá do srdce touhu být s ním, touhu, která nás nakonec vede k hledání  jeho přítomnosti. Většinou si  to ani neuvědomujeme. Život Jana Hořce svědčí o veliké touze Boží získat každého z nás za přítele, o veliké něžnosti Boží, kterou když zakusíme, zamilujeme si ho hned. Jan Hořec si přeje, abychom z textů deníku Ježíšovu něžnost alespoň vytušili.

A ještě by nám něco mělo být zřejmé -  že k dokonalosti se každý zvedáme z nedokonalosti, a že na konci této cesty nás čeká Ježíš. V něm se všechno dokoná a dotvoří, všechno naprosto a zcela, a neznám větší naprosto a zcela, než je právě toto.

 

Radostná zpráva o narození a životě Ježíše Krista, zachránce života a stvoření, a o jeho přítomnosti dnes a zde by měla být sdělována všude a vždy až do konce věku. I tento deník Jana Hořce je takovou zprávou a míří do srdcí lidí, kteří  stále odolávají. Ó kéž by alespoň  jedno lidské srdce bylo tímto deníkem osloveno.

K tomu ať čtenářům dopomůže Bůh.

 

 

 

I. díl deníku 2004

některý leden v noci až 27. červen

 

Některý leden v noci

            Tento rok započal tím, že jsi mi, Pane, pokynul, abych tě následoval. Nevím, který den to bylo, ale večer a noc jsem proplakal nad tvými ranami. Proplakal jsem se do hlubokých strží bolesti, propadal jsem se do tvých ran a plakal a plakal. Pod sebou jsem zároveň viděl hlubokou propast své bídy, zkaženosti, zbabělosti, podlosti a zrady a to zvyšovalo příval slz. To se opakovalo několik nocí.

      Já, který jsem se najednou z ničeho nic ocitl mezi dvěmi velehorami – tvým ztýraným majestátem, Pane, a svou bídou - jsem na jedné straně prožíval lítost z hloubky tvých ran,    a na druhé straně jsem se viděl v temnotě propasti bezmocně ležet uštknutý hadem hříchu. A pak ve vnitřním rozhovoru s tebou, Ježíši, v kterém jsem ti v bolesti a slzách sděloval svou velkou zkaženost a vzdálenost od tebe,  jsi mi odpověděl, abych nepřipomínal překážky mezi námi, abych je nehledal a nevymýšlel. Řekl jsi, že nejjednodušší bude, když spolu splyneme. To jsi řekl  ty, Pane,  a bylo to tak  samozřejmé, tak prosté a úplné a opravdu jednoduché, že se mi až zatajil dech a ta slova, lásko vší lásky, mnou prošla jako spanilá princezna. Ta jemnost! Ta vůně! Ta sladkost! Ta krása! Ta něha! Ta radost! Ta samozřejmost! Ta celistvost a úplnost! Ta nepředstavitelnost a nepojmenovatelnost! To nádherné ze všeho nádherného!

      Všechno to, co jsem v té době pak zažíval, bylo tak neočekávané a tak náhlé, že jsem nevěřícně zíral a v jedné chvíli se  přiváděl štípáním kůže do bdělého stavu, jestli to není nějaký zvlášť silný živý sen. Mnoho dní jsem nevěřil, že se to  skutečně děje. Chápal jsem, že se mám rozhodnout, kam chci. Rozhodl jsem se hned, že za tebou, Pane, ať se bude dít cokoli... a dělo se a děje.

     

24. února

      Miláčku, dnes nad ránem jsem uviděl nesmírný tvůj dar, totiž žes vzal mou věrnost tvé lásce do svých rukou. Má věrnost tobě je tvá věrnost. V situacích, kdy jsem vystavován pokušením být ti nevěrný, mohu pokušiteli sdělit, že věrnost tvé lásce není v mých rukou, ale je v rukou tvých. Jsou to zvláštní události v krajině mého nitra. Ježíš se nade mnou slitoval, už dál nemohl ze své úžasné lásky sledovat mé pády do popelnic a na smetiště slamů. Už se nemohl dívat na mé srdce žijící v zátopových oblastech neustále zaplavovaných kalem. Slitoval se nade mnou a svými láskyplnými pokyny, které jsou nanejvýš královskou vůlí, napravuje mou bytost zevnitř. A protože mě zná, nesvěřuje do mých rukou nic, o všem rozhoduje ze své milosti. Jsem věrný lásce Ježíšově, protože je to věrnost od něho (a přesto jsem pokušení nevěry musel později říci zcela jasně, nahlas a jednoznačně a ze své vůle: „Ne! Ne! a Ne!“).

      Nad ránem, o kterém je tady řeč, jsem si vzpomněl na sen ze dne 23. na 24. října 1998, kdy jsem se ocitl v Ježíšově náruči. Sen začínal tím, že mě Ježíš politoval a přikládáním rukou na hlavu se mi snažil ulevit. Teprve dnes nad ránem jsem pochopil jednu důležitou věc: Tehdy jsem očekával, že nádor na mozku zmizí a mé problémy s tím spojené přestanou. Protože to nenastalo, mohl jsem pochybovat o jeho uzdravující moci tolik předváděné v evangeliích. To, co jsem ale očekával, byla jen první rovina chápání, dnes se mi otevřela druhá: Šest let, které uplynuly od snu,  žiji, pracuji, a v posledním čase mě Ježíš přitahuje do své blízkosti (někdy se cítím být v jeho náručí), a nemám strach a jsem připravován na to, co on dopustí. On v tom snu vzal tehdy mou nemoc do svých rukou, ale ne podle mých představ, ale podle toho, jak mě on chce vést s přispěním mých zdravotních potíží k sobě a jak mě chce připravit ke službě své výsosti. To je moje pravé uzdravování. Tak jsem to uviděl dnes nad ránem.

      Budeme-li si myslet, že naše uzdravení je spojeno jenom s odstraněním nemocí a pak že si budeme žít dál svým minulým životem, ocitáme se tím mimo život. A teď, když přepisuji tento text ze sešitu do počítače, jsem si vzpomněl na Ježíšova slova z evangelia, že kdo pro něj ztratí život, tak ho získá.

      V tom určitém podstatném ohledu jsem nemohoucí bezbranné dítě. A je to nesmírná úleva dospívat  z Ježíšovy vůle do tohoto dětského stavu. Nic na mně nezáleží, všechno řeší on a to je přesně to, co jsem schopen žít. Já vím, že někteří lidé to hodí pod stůl a pak to nakopnou do kontejneru na odpadky. Já vím, ale tento stav dětskosti je úžasný, je to přebývání v Ježíšově náručí.

      V tom snu o Ježíšově náručí jsem v jedné chvíli uviděl znetvořenou Ježíšovu ruku a hned jsem věděl, že to je od bičování. Ale ve skrytu mysli se mi ta ruka zdála až přespříliš znetvořená. Před několika dny mi jeden přítel snášel důkazy vyčtené z nějaké knížky, že Ježíšův život je nereálný a evangelia nepravdivá. Jako důkaz o tom měly sloužit teze autora, které tvrdily, že bičování římskými důtkami není možné přežít, že ty kožené řemínky s olověnými ostny trhají kůži a svaly. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Ježíšovu ve snu znetvořenou ruku a mohl jsem příteli odpovědět: „To je pravda, že bičování římskými důtkami je úděsné, viděl jsem Ježíšovu ruku, byla velmi znetvořená.“

 

25. února v noci

      V létě roku 1995 se mi zdál sen. Šel jsem temným podzemím k jakémusi světlu, které ale nemělo povahu světla denního, ale plápolavého, ohňového. Když jsem se přibližoval, uvědomoval jsem si, že jdu podzemní chodbou k jeskyni, kde plápolalo ohňové světlo. Nahlédl jsem tam zdálky opatrně a zrovna se tam několik ďáblů radilo o mně. Neslyšel jsem nic naplno, ale cítil jsem, že to pro mě neznamená nic dobrého. Nevypadalo, že by si mě všimli, ale měl jsem takový nepříjemný pocit, že o mně stejně vědí.

      Chci nejen napsat, ale chci do celého vesmíru volat a volám: Já se těch z jeskyně nebojím, protože je se mnou Ježíš. On je se mnou, je mou jedinou láskou, má mě ve svém náručí. Ježíš zvítězil nad peklem, zlem a satanem. Ježíš je vítěz.

      Ježíši jsem se zcela vydal, jemu se odevzdal a s ním spojil zbytek svého života. Nic jiného není důležité, jen on. Kdyby nebylo nic a nikdo, kdyby nebyl vesmír ani nebe, bude jistě on a jen k němu se budu vztahovat a jen jeho milovat. Nikam jinam se nedívám, a když ano, vidím stejně jenom jeho.

     

28. února

      Pane, prosím, i kdyby se stalo cokoli,  ať jsem vyvázán z otroctví hříchu, z otroctví sebe sama, svého já. Stačí, když tě budu jako Zacheus sledovat ze stromu anebo jako celník někde v předsíni prosit: Nejsem hoden, abys ke mně přišel, ale řekni jenom slovo a má duše bude uzdravena.

       Na straně života nevidím nikoho jiného, než tebe, Pane. Ty jsi láska, která mě může povznést nad smrt, a nemusí to být tak, že mě mých nemocí zbavíš, ale tím, že mě svým nadpřirozeným způsobem uvedeš v život podle své vůle. Je to k nepochopení, k neporozumění, je to jenom k víře, ale já to tak zakouším.      

 

14. března

      Dnes jsem prosil Ježíše, aby mi dovolil bydlet u paty jeho kříže, pod jeho probitýma nohama. Představu takového ubytování nosím už delší dobu v sobě a myslím, že teprve dnes jsem o to Ježíše poprosil. Měl bych tam lůžko, menší stůl a židli a možná ještě poličku na knížky, které teď čtu, a možná ještě skřínku na nejnutnější oblečení. Už bych se z tohoto místa nevzdaloval, a ať bych šel kamkoli, stále bych zůstával u paty Ježíšova kříže. Už bych byl, Pane, stále spojen s tvou blízkostí. Možná, že bych se podobal hlemýžďovi, který s sebou všude bere svou ulitu.

      Vím, že je třeba vyjít od této představy ke skutečnému obydlení tohoto požehnaného místa. Dá-li Ježíš svolení, teprve čas ukáže, jestli tam skutečně bydlím.                   

 

26. března

      Odpoledne, když jsem přijížděl z práce domů, se mi v autobuse vybavil sen o tom, jak jsem kdysi byl zajícem, kterého neustále honila liška tak šikovně, až ho zahnala do kouta, odkud nebylo úniku. Ten zajíc ale provedl něco nepředpokládaného, ani liška na to nebyla připravena, ten zajíc vyskočil přímo proti ní, proti těm vyceněným bílým ostrým zubům. Překvapivé bylo nejenom jeho vysvobození od lišky, ale od samotné zaječiny. Byl to nádherný pocit svobody.

 

31. března

      Největším překvapením však je, že ty, Pane, jsi živý, přítomný Bůh. Pečuješ o mě a uzpůsobuješ mě k prožití každého dne. Jsi jako maminka, která svého synka ráno vypravuje do školy a vybavuje ho vším, co bude potřebovat, svačinou počínaje, vlídným slovem a úsměvem konče.

      Pane, je nádherné, že nejsi jenom představa z bájesloví nebo pravidlo vložené do základů lidského vědomí, ale že jsi živý, milující, přítomný a přicházející Bůh.

 

7. dubna

      Pane můj, prohlubuj mé srdce jako cisternu ve skále a naplňuj svou láskou, abych měl odkud milovat, Pane můj!

       Prosím, pomoz mi v srdci odkrývat civilizační vrstvy jednu za druhou a ten balast odhazovat na smetiště daleko od sebe a prokutávat se do hloubky. A jako ten archeolog Schliemann hledal neústupně Tróju, ať se i já, ten šílený archeolog, vytrvale prokopávám na dno srdce. A tam bude buď nádherná kvetoucí zahrada nebo slavičí zpěv nebo sličná princezna láska anebo to všechno dohromady sevřené svorníkem Ježíš anebo zaklenuté klenbou Ježíš...

      J e ž í š!

 

10. dubna

      Pane, dnes jako bych byl opuštěn a tys byl někam odvrácen a to všechno úžasné, co jsem prožíval, jako by nebylo... ale ne, ne, tys mě nenechal opuštěného, protože mám tvé dary:

      dokud mohu zachovávat věrnost tvé lásce, pak jsi, Pane, blízko,

      dokud mohu žít v čistotě těla, pak jsi, Pane,  blízko,

      dokud se mohu modlit, pak jsi, Pane,  blízko,

      dokud mohu časně vstávat a spěchat za tebou, pak jsi, Pane,  blízko,

      dokud mohu číst duchovní knihy a dokonce se na ně těšit, pak jsi, Pane,  blízko,

      dokud si mohu odpírat televizi a nemám potřebu si před ni dřepnout, pak jsi, Pane,  

                 blízko,

      dokud odvracím pohled od přitažlivých žen a tlačím oči k zemi, pak jsi, Pane,  blízko.

           

      Pane, ty nejenom že neopouštíš mě, ale ani mé blízké, ba ani celý svět. Ten si to však neuvědomuje ani o tom neuvažuje ani se tím nezabývá a je mu to jedno. A přesto platí, že

      dokud jsou nemoci vyléčitelné, pak jsi, Pane,  blízko,

      dokud se naše psychika nebortí jako vlašský ořech v louskáčku, pak jsi, Pane,  blízko

      dokud se nehroutí katedrála atomu a vesmíru, pak jsi, Pane,  blízko,

      dokud nepadají hvězdy z oblohy, pak jsi, Pane, blízko,

      dokud se při každém škrtnutí zápalky objeví oheň, pak jsi, Pane,  blízko,

      dokud ze semene vyroste rostlina, pak jsi, Pane,  blízko,

      dokud mají naše myšlenky podobu pstruhů v bystré vodě a ne leklých ryb, pak jsi stále,

                 Pane,  blízko.

 

13. dubna

      Pane, jsem obdarován největšími dary, které jsem si tolik přál, a připadám si jako mapa, která byla zorientována podle světových stran a už odpovídá skutečnosti, je pravdivá.

      Pane, děkuji ti za prostý a holý život s tebou. Ty jsi architekt, který připravil výpočty, nákresy a stavíš mě láskyplně a neoblomně už od mého narození. Teď, Pane,  svou architektonickou vůlí stavbu mé bytosti zastřešuješ kopulí svých darů. Zbývá, abys určil, k čemu ten dům bude sloužit.

       

30. dubna

      Dnes přistupuji k psaní, ale nemám ta slova v ústech, přestože témata k psaní bych měl. Svěřil jsem to do moci Ducha Svatého, on přece několikrát ujišťuje své, aby se nebáli svědčit o Ježíši, že on jim slova vloží do úst.

      Vybavuje se mi něžně rašící strom, který jsem zahlédl letmo oknem, hovořil ve větru. V tom pohledu jsem prožil okamžik setkání s ním. Jakoby ten strom byl živý a něco mi říkal.  A tím, že cítím na sobě, ano přímo na  sobě, jeho velikou lásku, kterou má od Boha, rozumím jeho něžnosti, vnímám jeho něžnost  a v srdci, v některých hlubokých místech, se ve mně zvedá láska směrem k němu a jsem na dosah rozumět jeho slovům. V té chvíli chápu, že v lásce zazáří celý svět bez ohledu na svou podstatu a vše splyne ve srozumitelném láskyplném Slově: němé kameny a voda, ve větru něžné stromy, květiny, motýli, ptáci, a to hlavně skřivánci, slavíci a vlaštovky a další zdánlivě neživé a němé bytosti   i s některými lidmi, pozvanými milenci.

       

2. května

      Modlitba mě začíná naplňovat radostí, tou vnitřní. Ale nevím, jak se modlím, jestli to je modlitba taková, nebo onaká, jak je rozděluje Terezka z Avily. Ale stále více, pozvolna se, Pane, potápím do modlitby jako potápěč a mám stále více naplněný přístroj kyslíkem.

      Dnes jsem si uvědomil, Pane, tvůj královský původ a majestát (vnímal jsem tě tak a hned jsem padl tváří k zemi) a zároveň jsem tě spatřoval jako největší lásku milující celý nekonečný vesmír, ale také mě samotného (a tak něžně a sladce, že jsem nikdy nic podobného nezažil ani nepomyslel). Je to zvláštní spojení – král a milenec.

      Tys ke mně přišel zcela jednoznačně a stůl, u kterého jsem dřepěl, ten ubrus na tom stole politý, pozvracený, se zapáchajícími zbytky jídel a nemytým nádobím, ten ubrus, který byl celé mé živobytí, jsi vzal obratným chvatem za cípy a vyhodils ho se vším z okna. V tu chvíli jsem se ocitl u čistého stolu. Stalo se to tak nečekaně, tak bleskurychle, že jsem ze sebe nevypravil ani slůvko.

 

4. května

      Dnes při ranní mši svaté jsem pod sebou uviděl hlubokou, strašnou propast a vzápětí jsem pochopil, že jedině ty, Pane, mě držíš daleko nad ní v bezpečí jako v hnízdě na vysokém stromě. Jak jsem se dostal tak vysoko? Tys mě, Pane, uchopil jako ten špinavý ubrus a vyhodil rovnou do toho hnízda v korunách vysokých stromů. Vím, že podmínkou, abych nespadl, je čerpat z tvých darů, jako hřivny je rozmnožovat co nejpřesnějším jejich užíváním. Při tom vůbec nebrat v úvahu svůj rozum, aby ten něco zvažoval a rozhodoval, ne! Například dar dávat almužnu již nesmí podléhat mému rozumování. Ty chceš, Pane, abych dával, a já „musím“, já chci dávat.

 

5. května

      Ježíši, prosím, abys mě svým světlem ochraňoval, aby ti pekelníci ve mně nenalézali jediné temné místo, kde by mohli tábořit, rojit se a kout pikle. Ať se moje pýcha a všechny další plody mé hříšnosti, které vytvářejí úkryty těm lhářům, ve tvém světle se stále rozpouštějí a oni ať ve mně ztrácejí úkryt za úkrytem a musejí utíkat do domovských propastí, kde je jediným světlem tma.

      A když jsi mi už, Pane, dovolil nahlédnout do mého nitra, spatřuji tam také neschopnost obětovat se za druhé. Prosím, abys do výstavby nového člověka ve mně zahrnul nejenom vysvobození od zplozenců lži, ale také ve mně postavil schopnost obětovat se za bližní..

      Prosím, ať se to vše stane, jak ty chceš, Pane.

 

10. května

      Vzpomněl jsem si na osmdesátá léta minulého století, kdy jsem v sobě cítil veliké zvíře, které bylo necitelné, nevšímavé, nesoucitné, propojené s mou poživačností. Vždy hledělo jen na své požitky. Vnímal jsem ho v sobě jako funící, přejedený žok, ulevující si ze všech otvorů, nicméně panující nade mnou značnou mocí. V čem ono nechtělo, v tom jsem se neprosadil. Každá střídmost, kterou jsem chtěl prožít, padla,  každý zásadní postoj se svalil, každé mé rozhodnutí vyvanulo. Stačilo jen, aby se zvíře líně pohnulo. Bez velké námahy, jen tak jakoby mimochodem, obnovovalo své panství. Nakonec se ve mně vůbec nemuselo namáhat, protože sám jsem předem ustupoval. Měl jsem tehdy trefný slogan: „Kam se to nahne, tam nateču.“

      A najednou přijde pátý květen letošního roku a tys, Pane, na zvíře zaměřil své světlo a odhalils jeho pravé jméno, které je pýcha. Od té chvíle platí tvá svrchovaná královská moc a já se učím být podřízen jenom tvé vůli, Pane. Alelujá!!!

     

11. května

      Pane, ať dělám, co dělám, už vždy budu u paty tvého kříže, nikam se nevzdaluji, nic nesháním a nehledám, už nehoním vítr a nenabírám vodu sítkem, ale jsem u paty tvého kříže, jsem u paty tvého kříže, Pane.

      A jestli zapomenu poprosit o tvou pomoc, když se do něčeho pouštím, co se může stát, vždyť stále jsem u paty tvého kříže, stále tam jsem v tvé blízkosti.

 

      Dnes ráno, jda z ranní mše s Pánem v srdci, jsem se kochal krásou stromů. Ani nedokážu popsat, co prožívám, když s tebou v srdci, Pane,  potkávám kvetoucí stromy. Mohu říci jen to, že se ti podobají, Pane, že jsou počaty z milosti, že z nich milost tiše dýchá, že jejich bytost je hlubočena tvým milostiplným úsměvem a že ten úsměv je neviditelným pokynem nám kolemjdoucím, abychom se milovali.

     

      Večer mi přišlo na mysl to Kristovo slovo o tom,  že mezi námi nebude žádná překážka, když  spolu splyneme, a došlo mi, že se to od té doby děje.

      Když se ohlédnu zpět na toto zcela výjimečné životní období, které prožívám, spatřuji, že v mé mysli vyvstávají tak jednoznačná sdělení Pána Ježíše, tak jasná a bezpochybná, že k nim nemám co dodávat. Není možné vůči nim uplatňovat svou svéhlavost, své pochybnosti ani je vykazovat mezi výplody fantazie, protože ono se to pak ve skutečnosti uděje!!!

     

17. května

      V neděli jsem slíbil, že v pondělí umyji vanu. Je to pro mě práce velmi otravná. Včas jsem si na to vzpomněl a šel jsem do koupelny splnit slib. A při tom mytí mi vytanulo na mysli, že to dělám pro Ježíše, a dělal jsem to s radostí, a radost jsem si odnesl jako odměnu.

      Kolikrát jsem to tak chtěl dělat i jindy a při jiných pracích, ale nikdy to nefungovalo, až dnes. Myslím, že snaha o život v pravdě umožňuje dělat práce pro Ježíše. Umožňuje se odpoutat od nechuti, omrzelosti a od jiných nelibostí i od nutkání práci nějak ošidit. Anebo naopak, když bych v Ježíšově škole neprospíval, možná by nechuti, omrzelosti a nelibosti dostaly ještě živější a zhoubnější podobu.

      Co je to ten život vpravdě v případě mytí vany? – no přece, že jsem splnil slib. To jsem velmi často neudělal, i když jsem na něj nezapomněl. Velmi často měla přednost má vůle – jestli to chci nebo nechci udělat. Když už nebylo zbytí, nakonec jsem se přinutil, ale pěstoval jsem si vědomí, že o tom rozhoduji já, že i v plnění slibů jsem v podstatě svobodný, nezávislý a nesvázaný.

      Přijetí do Ježíšovy školy života v pravdě se můj přístup k lidem, k situacím, k věcem, k povinnostem i k sobě samému mění. Bolí to, velmi to bolí, a má přirozenost se kroutí jako had a nalévá mi hořké poháry, a kdyby to Pán, můj učitel, dovolil, i poháry otrávené.

 

      To vše, co jsem dnes prožil, se spojilo do úsměvu, který se ve mně otevřel jako duha nad krajinou. Odcházel jsem z kostela a musel jsem se zaklapovat, abych se nerozesmál nahlas. Celou cestu autobusem se ve mně radost smála společně s  trsy trávy, začínajícími květy akátu a žlutými locikami při cestě. To Ježíš se na nás smál uvnitř našeho úsměvu  a my všichni se smáli s ním. Uprostřed té radosti jsem zároveň prožíval smysl pro humor Páně     a tomu jsem se také s velkou úlevou smál a ten smysl pro humor jsem prožíval jako vyzdvižení do Boží náruče.

     

 

30. května

      … Zároveň v dálce na pomyslném horizontu mé mysli začalo vycházet slunce v naprosté poslušnosti před Bohem, která se drží za ruku s Jeho vůlí. Odtud mi do tváře zavál vánek neutuchajícího štěstí. Ano, začal jsem tušit, že i úklid domu mě může povznést k darům radosti.

      V poslední době, jak zasvítí slunce, ožívají na schodišti domu velké mouchy, ale většinou uschnou a já je smetávám na lopatku a vyhazuji do popelnice. V prvním poschodí jsem myl okno a mouše, která se tloukla o sklo, jsem otevřel,  a ona bzzz ven. V nejvyšším patře jsem se chystal čistit koberec a stál jsem ve výšce jedenácti schodů nad oknem. Najednou přiletěla moucha a sedla si na dosah ruky přede mě. Uslyšel jsem, jak snažně prosí, abych ji vysvobodil. „No, dobře,“ řekl jsem nahlas a sešel dolů k oknu a otevřel ho. Vrátil jsem se k mouše a řekl opět nahlas, že má dole okno otevřené. Vůbec mě nenapadlo, že by se mohla nějak ozvat, ale ona vrávoravě vzlétla a na jeden zátah vylétla oknem ven. Byl jsem radostně překvapen. To okno nebylo  nijak velké a bylo vzdáleno přes  deset metrů. Potěšila mě důvěra té mouchy a také, že jsem rozuměl její prosbě.

      Připomněl jsem si jeden podobný, ale dávný zážitek s mouchou. Připomenu ho jenom v krátkosti: Seděl jsem ve třídě a opravoval jsem sešity. Much tam létalo dost, protože vedle stál kravín. Jedna moucha okolo mě létala takovým zvláštním, nebojácným  způsobem. Vzpomínám si, že usedala na stole v mé blízkosti i na sešit, který jsem opravoval, dokonce    i na tužku, kterou jsem držel v ruce.  Její zvláštní chování mě upoutalo, a tak jsem jí nastavil prst se slovy: „Jestli něco chceš, tak si sedni.“ Ona si na prst sedla. Mluvil jsem na ni a prohlížel ji, jaký má problém. Měla v nožce zakouslého mrňavého oranžového štírka. Pochopil jsem, co ode mě chce. Ale co s tím? Prohlížel jsem ji z velké blízkosti, až mě napadly malé špičaté nůžtičky.Vzal jsem je a po několika nezdařených pokusech, kdy moucha trpělivě držela, jsem štírka střihnul a on se nožky pustil. Když to moucha zjistila, odletěla. Ještě chvilku jsem nastavoval prst, co kdyby se chtěla vrátit a poděkovat, ale nikdy jsem ji už neviděl.     

       

3. června

      Snad celý život  jsem jak opuštěný pes hledal místo, kde by mě přijali, ale všude mě nakopali a vyháněli ven, a když se mi ven nechtělo, vzali klacek nebo vidle. Znáte ty psy, kteří dělají, když někam takhle přijdou, jako že jsou doma. Začínají se chovat jako hlídací, snaží se být prospěšní a hrozně by chtěli žít normální psí život, ale pak je stejně vyženou. Takový pes marně hledá pána.

      Až teď na něj jakýsi pán zavolal a nevěřícného a bázlivého psa pozval do dvora. Pes čekal, z které strany přiletí rána, ale byla tam miska se žrádlem. A potom ten pes dostal denní režim a postupně se stával členem dvora. Pes byl šťastný, zvlášť proto, že to nebyl pes, ale  člověk, byl jsem to já.

 

7. června

      Pane, celý se ti odevzdávám, zasvěcuji ti svůj život a každý atom své bytosti a každou myšlenku ti svěřuji. Použij mě jako nářadí pro své řemeslo, pro řemeslo spásy.  A svěřuji se ti bez sebemenších obav, že bys mě vydal někam, kde by mě ten prolhanec roztrhl na kusy, protože vím, že mě miluješ.

     

      Děkuji ti, Pane, za dar věrnosti tvé lásce. Jsou to vrátka otevírající pěšinu jarní zahradou, kvetoucím sadem za humna a pak polní cestou obilím, rudým mákem a modrou chrpou v mezích. Tudy jdeme, Pane, spolu ruku v ruce a není většího štěstí na zemi. Skřivánci zpívají nad námi, a já celý zpívám píseň lásky, kterou zpívají naše srdce  – Ježíšovo a moje. On je láskyplný a láskyhodný a raduje se, až celý hořím.  Na konci cesty leží kříž. Předháním Ježíše a uléhám na to dřevo, abych to alespoň pro tentokrát podstoupil místo něho.

      Děkuji ti, Pane, za dar věrnosti tvé lásce – jsou to vrátka otevřená.

 

12. června

      Jsem s Pánem buď v jeho náručí nebo mě přidržuje, když jdu (někdy i balancuji) nad propastí po stezičce ostré jak břit samurajského meče anebo s ním zakouším samotu, tu hlubočinu samoty. Na jedné straně mince je hluboká pekelná propast,  přes kterou mě Ježíš převádí a na druhé straně je propast samoty. Tu jsem si uvědomil dnes ráno a v té chvíli mě to začalo zalykat a od Ježíše odtrhávat. Instinktivně jsem se k němu více přimknul a pomalu pohlédl pod sebe a neuviděl jsem nic ani žádné dno, jen samé prázdno. Jako bych visel v nekonečně prázdném prostoru s Ježíšem v hlubočině samoty.

 

22. června

      „Ó Ježíši, miluji tě. Ó Ježíši, miluji tě! Ó Ježíši, miluji tě!“  Při nádechu říkám „Ó Ježíši!“    a při výdechu „miluji tě!“ Já to neříkám, ale volám do všech stran tím nejsilnějším hlasem, co mám, z nejvyššího stromu na nejvyšší zemské hoře. Křičím do celého vesmíru: „Ó, Ježíši, miluji tě!“

 

27. června

      Viděli jste ptáčka, který ve špičce stromu zpívá, a strom se v silném větru hrozivě kývá, ale ptáček si hledí jedině zpěvu? Já jsem to viděl několikrát.

      Kéž bys mě, Pane, dal tu jejich zaujatost zpěvem, protože není pochyb o tom, že ptáci vyzpěvují k tvé chvále.

 

 

 

II. díl deníku 2004

28. červen až 31. prosinec

 

28. června

      Ježíši, držíme se za ruce jako milenci. Ani v nejmenším nevadí, že hřeby z tvých dlaní procházejí mými. Naopak, tudy vede pěšina na zahradu tvé lásky.

 

29. června

      Večer jsem si vzpomněl na prožitek z Klokočky. Tam najednou u kaple vystoupily do popředí dvě laskavé lípy, jak krásně voněly a bzučely včelami, a také babočky admirálové, jak sály sladké šťávy. Ty lípy nebyly srovnatelné s barokní kaplí nad klokočským léčivým pramenem. Lípy byly živé a voňavé, ale kaple zamčená rezavým zámkem, páchnoucí, opuštěná a uvnitř omšelá, a andělé v tom vlhku nad oltáříkem vypadali jako malomocní.

     A teď večer jsem sebe spatřil jako past, podobající se té kapli. Už takhle nemohu dál, Pane. Jsem jako bolavý zub – nikdo s ním není spokojen, ať je tedy vytržen. Stýská se mi, Pane, po duši naplněné kvetoucími lípami a živým bzukotem včel, stýská se mi po srdci, v kterém rašící květ odvalí těžký balvan.

 

30. června

      Spatřil jsem svou pýchu jako kotelnu s vysokotlakými kotli, do kterých prolhaní pekelníci fedrují polena, až kotle sténají a rozvádějí tu pářivost do celé bytosti, do všech buněk, myšlenek, slov i skutků. Ale Pán mi ukázal, jak jeho pohled proniká do těch míst a trvale umenšuje kotle vysokotlaké na nízkotlaké, ty pak na kamna od větších k menším, a ta až v malá přítopná tělíska. Na konci už kotelna není, ale je místnost vybílená, okny proudí náruče světla a uprostřed stojí klekátko. Na stěně visí prostý kříž.

 

3. července

      Dnes po ranní mši svaté jsem seděl v kostele v poslední lavici. Pociťoval jsem tíhu světa, který se tyčí okolo jako skalnatá neschůdná a vše zastiňující hora. Já už té hoře nerozumím, nevyznám se v ní a byl bych jí vydán napospas a úplně ztracen v té pravé nesmyslnosti a v tom dokonalém zmaru, kdyby nebylo Ježíšovy vzducholodi.

      Nesrozumitelnost té hory je pro mě v tom, že v ní ani v její blízkosti nenalézám pravdu, tu nesmírnou a důležitou hodnotu ustavující řád, který by učinil svět srozumitelným, přehledným a neubližujícím. V tomto světě se cítím jako námořník, kterému se na lodi uprostřed oceánu ztratí kompas. Kudy kam plout? Co je co?  Kdo je kdo?

      Jak hloupá ovečka jsem ztracen někde na úpatí s jedinou nadějí, že Ježíšova vzducholoď mě přenese přes tuto netečně vysokou horu, tak zbytnělou a mohutnou a tak nesrozumitelnou a prolhanou.

      Pane, v základech mohutnosti této hory je tvé utrpení, tvůj krvavý pot v Getsemanech v úplné samotě a v trýzních, které si nelze ani představit, drsné bičování tvého nevinného těla, krev, prach, zaschlá krev, trnová koruna, výsměch, plivání do tváře, nesení těžkého břevna k vlastní popravě, a pak dva hřeby zabité palicí do tvých dlaní, kterými jsi zachránil tolik lidí, kterými jsi lámal chléb pro devět tisíců a kterými jsi vzal za ruku mrtvé děvčátko Jairovo a probudil ho k životu, a pak další dva hřeby zabité do nohou, kterými jsi nachodil stovky kilometrů za námi potřebnými, abys donesl uzdravení, radost a štěstí  v tomto světě,  a hlavně nadějnou zvěst o světě budoucím. 

      Boží synu, byls umučen, zavražděn, utýrán a měls být úplně znehodnocen. A na tomhle narostl, zmohutněl a zbytněl tento svět. Od té doby stále více mohutní, zraje a dozrává na lžích, vraždách, neřestech, všech možných hanebnostech a zvrácenostech. A kdyby nebylo, Ježíši, tvé vzducholodi, kterou nás sbíráš z míst tak beznadějných, pro nás tak beznadějných, ta hora by nás udusila i těmi nejmenšími okolnostmi.

 

      Tvá láska, Ježíši, není jako nějaký roztomilý pejsek, miláček rodiny, která si ho hýčká, obléká ho do kabátku a mazlí se s ním, ale je to pramen skvělé vody, který námi protéká ke každému dalšímu člověku.

      Jako internetová webová pavučina propojuje všechny účastníky té sítě a poskytuje jim mračna informací, ať je taková i pavučina tvé lásky, ať propojuje všechny lidi, ať její síť je tkána dorozumíváním člověka s člověkem skrze Kristovu lásku.

 

4. července

      Láska, kterou Ježíš vlévá do cisterny vytesané ve skále mého srdce, mi nepatří, ale mám ji tlumočit svým bližním, má protékat k nim, a v tom smyslu jsem vodním dílem.

 

21. července

      Prodírám se neprostupným lesem, tou hlubinou temnoty zarůstající kameny nevěry, mřížovanou pruty lži, temnící se vichrem slabosti, přeškrtávanou trny nemocí, slepnoucí  křovisky očí a zalykající se močály mysli.

      Na konci cesty určitě čeká Ježíš. Tuším, jak natahuje ke mně ruce a věřím, že mé dlaně vplují do jeho jako rybky. Vnímám jeho radost, radost pastýře, který nalézá zatoulanou ovečku.

      Na konci toho hustého lesa pak vejdu do pole nasycených žitných klasů a za mnou zůstane pěšina, na kterou se neohlížím. Nad Ježíšem vychází slunce anebo on vychází samojediný jako slunce. K němu se všechno obrací jako květiny. Já také k němu běžím odírán o kameny nevěry, bičován pruty lži, nabodáván na trny nemocí, o křoviska očí oslepován a vtahován do močálů mysli. Stále k němu běžím a jen po něm toužím.

      On zůstává přede mnou, znovu a znovu vystupuje nad vší beznaděj jako horolezec, protože naše beznaděj je jak smutné, strmé hory. Ten horolezec ale vystupuje na každou novou a novou horu a vždy se objevuje na každém vrcholu a vždy k nám s úsměvem natahuje ruce a na ústech mu vždy odzíráme slova: Pojďte ke mně!

      Ale teď na mě čeká na konci pole a já běžím, až mě klasy tlučou přes prsa. Když je už necítím, zdá se, že letím jako vlaštovka. Už Pána Ježíše vidím, jak natahuje ke mně ruce na druhé straně obilného pole. Letím, aby mé dlaně vpluly do jeho jako rybky.

 

26. července

      Na Radešíně po letech.

      Ráno jsem vyšel na Radešín.U pivovarského vodovodu jsem odbočil vlevo cestou vzhůru k lesu. Všude roste mnoho trávy a v ní mnoho květin ve svěžesti jindy nevídané. Je vlhké léto. Vystupoval jsem k vrstevnicové cestě, která se do Radešína zařezává jako utažený opasek. Po ní jsem často chodíval, když jsem ještě v tom kraji žil.

      Po levé straně někdo oplocuje les, několik železných sloupků je už vraženo do země.  Že by se les chystal utéci a podnikatel tomu chce zabránit, aby mohl podnikat? Na opačné straně cesty se červenají lesní jahody, některé si utrhnu a jím. Celá cesta je zarostlá trávou a zalitá rosou. Brzy jsem smáčen nad kotníky, ale raduji se z toho. Tráva je vysoká někde i do pasu. Místy poznávám klásky bojínku a jinde už přischlé kostřavy. A potkávám mateřídoušku, buď jako roztroušené rostliny samoty, anebo jako celé koberce města. Také divizny se ukazují v místech, kde není vysoká tráva, ale není jich tolik, jako bývalo,  když pan Kabát vysekával cestu a meze, a  divizny měly volné slunce. Ale pan Kabát umřel, i ta jeho kosenka, a po cestě málokdo chodí, a tak není ani prošlápnutá. I ty traktory jezdí polem a cesty si nevšímají.

      Sestupuji dolů po svahu otočeném ke vsi  tou zarostlou cestou uprostřed šípkových a ostružinových keřů, které po mně v některých chvílích sahají, a já bych se tomu nebránil, kdybych už měl na Radešíně zůstat. Ptáci přede mnou ulétají, až se jim musím smát. Buď jsou zmateni anebo mě odvádějí od svých hnízd. Vidím ustrašeného strnada. Hejna špačků padají do stromů planých višní a něco důležitějšího společně řeší. Míjím i mravenčí hnízdo, je rozhrnuté, ale řekněme to naplno, je rozkopnuté. Skoro nikdo tady nechodí ani nejezdí, ale mravenčí hnízdo je rozkopnuté. Ničení si vyhrazuje pravomoc ničit skoro všude a skoro všechno.

      Ještě musím zmínit všude bílé květy řebříčku a místy karmínové slzičky Panny Marie zasévané o každých Velikonocích. Na jednom místě s dobrým výhledem nezarostlým travou jsem si sedl. Nade mnou jako v životě stojí kamenný kříž křížové cesty, která je jako v životě zarostlá a neužívaná. Tam sedím, hovořím s Ježíšem a pozoruji stvoření kolem.

      V kobercích mateřídoušky se chrují včely,  kolem se modrají chrpy, ty pozdní. V atlase rostlin mají krásné jméno: chrpa čekánek. Spíš by to měla být chrpa porýnská, ale chrpa čekánek je tak krásné jméno, že ho nemohu škrtnout. Občas si v trávě udělá prostor i statný bodlák nící. Slabým hláskem na mě zavolají i malé zvonky, i ten zvonek broskvolistý. Na kraji pole rudě vybledlý vlčí mák - snášel jaro i léto, sluce i déšť a vydržel věrně s nachovou barvou, až teď pobledává.

      Vím, že musím pojmenovat všechny květiny i živočichy, které jsem dnes viděl, slíbil jsem jim to. Mějte se mnou trpělivost, vy, kteří čtete. Když snesete ty hrůzné reklamy v televizi, snesete snad i jména některých rostlin a živočichů. A jestli ne, zahoďte tohle čtení do kontejneru!

      Obhlížím ze svého místa obzory. Vidím nahoře ve stráni vesnici Vitín, a když uslyším ve výšce zavzlykání, zvednu oči a káně tam pluje na větrné vlně. Nesmím zapomenout ani na žlutou třezalku a modrou čekanku. Na první pohled obyčejně bledý modrý chrastavec přitahuje motýlky, asi bude sladký. Podél cesty se motýlí chůzí míhají okáč bojínkový, hnědásek, modrásek, bělásek a možná také zelenáček. Ptáka, který se přede mnou v hustém olšoví ozývá, jako když nahlas vrzají dveře, neznám. V křoví na dohled se mihne malý ptáček se žlutavou hlavičkou, mohl by to být sedmihlásek.  Ve výšce nade mnou zaskřehotá volavka, jen sem tam mávne křídly, nese se v proudění a má směr. Hejna hašteřivých špačků se snášejí na okolní stromy, ale mému rajonu se vyhýbají, jako bych byl strašákem. Pochopil jsem moudrost dřívějších hospodářů, když špačky od úrody zaháněli strašáky v podobě člověka.

      Jak lehounce přisedá pestřenka ke květině. I okolo mě pobzukují a přisedají  na ruce. Motýlci se stále drží chrastavce, co tam asi mají za sladkosti? Čmelák padne do mateřídoušky, až včely vystříknou. „Je tu tráva vysoká, Lobkowitz by to měl projet sekačkou,“ ozve se paní na cestě ke svému společníkovi. Nejspíš jdou z hub.

      Sedím uprostřed toho všeho pod kamenným křížem jako v náručí a nemám strach ze sršně, který cosi hledá a přibližuje se ke mně. Neodháním ho, a náhle je odvanut neviditelným závanem. Maminka je se mnou.

      Přijede František s trabantem, aby mě nalezl. Scházím do světa lidí, zaléváme hroby na hřbitově. Jdeme do kostela. Vcházíme do sakristie, zápach staroby a plísně. Různé nevkusné  a vlhkem se třepící sošky a jiné časem zachvácené věci sem naštosované jako i do jiných kostelů snad jako do skladů. Žádný velký úklid. V kostelní lodi stejná bída! Ale vždyť je tam živý Kristus!!!  

      Ten živý Ježíš nás tak miluje, že snáší tu bídu, ty ubohé příbytky, které mu připravujeme  a které on v nevýslovné pokoře přijímá a žije kvůli nám v těchto mrtvých věcech podobajících se hrobům. A vedle špíny, zatuchliny a nevkusu snáší tu nejhorší bolest - naši vlažnou víru nevíru. Ale ten spanilý Ježíš na nás čeká kdekoli, aby nás mohl spasit.

 

1. srpna

      Milosrdenství Ježíšovo je největší dar. Je to způsob, kterým je stvořen svět, způsob, kterým jsou srovnávány protiklady. V milosrdenství není nic rozdvojeno, všechno je sjednoceno vjedno – v Ježíši. Milosrdenství se podobá milujícímu otci, který přichází k hrajícím si dětem. Ony všeho nechají (hlavně sporů a hádek) a utíkají k němu. S ním jsou všechny v lásce. Žádné dítě nepřináší s sebou žalování na kamaráda ani na sebe. Milujícím otcem jsou všechny děti spojeny v jednom oblaku lásky. Nezůstávají v pozadí ti slabší nebo neprůbojní ani ti, co nemají obstojné výsledky v učení, ve hrách ani v lumpárnách anebo jsou slabé, postižené. Je to spíš naopak, právě ty na sebe poutají více otcovy lásky a tedy také více lásky ostatních dětí.

      Milosrdenství je pořádající princip. Sjednocuje dvě protikladné síly v atomu, a vůbec celý vesmír je utvářen stupňovitým sjednocováním protikladných sil. Sjednocuje také dvě protikladné síly v manželství – muže a ženu. Bez svorníku Božího milosrdenství málokteré manželství vydrží nerozděleno. Není náhoda, že skoro padesát procent manželství se rozvádí. Převažující příčinou bývají manželské trojúhelníky. Ale jediný trojúhelník, který nerozvrací manželství, je vztah manžel, Bůh, manželka.   

 

            Vrátil jsem se do manželského lože. V této události mi Pán představil v celé nádheře a v celém mocenství své milosrdenství, zakusil jsem jeho živoucí hmotu. Není to barevná vystřihovánka s přilepenými krajčičkami, ale nekonečná láska obsahující v sobě jak vesmírné kolosy, které tvořila, a síly, které používala, tak něžnost laskající se s každým lidským srdcem. Z této něžnosti není vynechán ani mravenec, motýl ani fialka a stébélko trávy. Ve škole života v pravdě mi dal Pán za úkol, co nejvíce svou manželku milovat. Nedostal jsem za úkol něco opačného, jak jsem doposud vždy předpokládal.

 

14. srpna

      Děsivá prosperita tohoto světa. Stále vzhůru do strmých výšek, více druhů salámů, více milenek a milenců, více viagry, aby se úd topořil i ve věku, kdy by se měla topořit zdrženlivost a moudrost. Tak stále do větších výšek (aby pád byl bezpečný, aby bylo bezpečné roztříštění).

      A v čase, kdy se připravují stoly k rautu a štosují se basy s pivkem, coca-colou, mattonkou, chladí se  vínečko, kořalička, džusy… a aby také byly připraveny salátové mísy se šunkou od kosti, sýrové závitky a krémové sýry a jemně nakrájené moravské domácí uzené, smažené kuřecí, vepřové a krůtí řízky a také velké množství sladkokyselých salátů    a okurek    a také nařezaná syrová rajčata a další a další dobroty… jo, a také množství různých sladkostí, zákusků, dortů a dortíků, bábovek, koláčků a ovocných salátů a mísy ovoce bez ohledu na to, kde se urodilo… tak v tomto čase do toho vletí nějaký šílenec (nemůže to být nikdo jiný než šílenec) a hledá jakéhosi Ježíše. Hledá ho všude a pláče pro něj, a to všechno, co je nachystáno, škrtá svým nevšímavým šílenstvím.

      Pak pokračuje přes televizi. A tam milióny lidí skoro nezvratně vlepených do mimoskutečnosti televizních obrazovek, kde vlny zábavných show a supershow zvedají vzrušené a optimistické nadšení, kde vlny zásadního odporu zvedají prohlášení namířená proti, kde vlny stesku vyzdvihují půvab sebelítosti a kde vlny akčních scén rozdmýchávají falešná řešení… tak tam ten blázen protne vedví reklamy (například na dětské plínky na jedno použití) a jiné reklamy a jiné televizní pořady a americké superfilmy.

      Probíhá všude jako pes, který hledá pána. Úpěnlivě ho volá a běží po pěstěné trávě letních sídel, která se seká na velmi krátko elektrickými, motorovými nebo mechanickými sekačkami. Ten hledající stojí před tunami supermarketů s tunami bot, salámů, jogurtů a jiných výhodných a zvýhodněných cen, kde trávíme ty tuny nejkrásnějších chvil.Ten blázen všude hledá Ježíše a volá ho tím krásným jménem: Miláčku!!!

      Ten blázen ho ale nikde nenalézá. I když už hledá lépe, než by hledal pes, nenalézá. A vidí i olympijské hry, ty největší, nejdražší, nejhlídanější, ani tam nenalézá. A pak ta obrovská monstra, ty summity, tisíce policistů hlídá, tisíce pekařů peče, stovky ochutnávačů ochutnávají a tisíce nadpolitiků, politiků a podpolitiků globálně pózuje a konzumuje a debatuje a vyhlašuje a schvaluje.

      Ten blázen se probloudí až do Afriky a tam v Etiopii pláče a pláče nad smrtelnou nemocí AIDS, kterou jsou všichni ohroženi, nad vysokou úmrtností dětí, nad tisíci a tisíci malých opuštěných sirotků, kteří žijí v troskách jak potkani, pláče nad mračny lidí, kteří nemají pitnou vodu a pijí z odpadních stok. Hladomor tam číhá, a najednou skočí a dáví milióny. Co s tím, Pane? 

      Ten blázen si opíše z internetu: I v letech nejlepší sklizně jsou v Etiopii děti s nafouklými břichy, matky, kterým vyschne mateřské mléko, a dospělí muži, kteří leží bez hnutí před svými chatrčemi, protože nemají dost sil vplazit se dovnitř.  A v Súdánu v provincii Darfúr několikrát znásilněná žena, její muž a děti zabité před jejíma očima... Viděli jste ty oči? Co s tím, Pane? Co s tím, Pane?

      Nad propastí se ten šílenec zachytil kříže, na kterém visí Ježíš. Toho dřeva se úpěnlivě chytil a otlouká si o něj hlavu snad v rytmu Ježíšových kroků, kterými se vlekl na popraviště anebo se pod křížem krmí hlínou smíšenou s Ježíšovou krví…

 

22. srpna

      Prosím, Pane, ať vyplivnu to hořké slovo:

      A z města utíkám těmi tunely spěchů a povinností, utíkám těmi převleky, kterými nejsem, utíkám tunely vztahů a pohledů i těmi přihrádkami odpovědností a závislostí jak pták v kleci  a utíkám z těch pater světových pozic a výhledů a utíkám těmi sklepeními do tunelů pod tím městem, které se tyčí a tyčí do všech stran a také do srdce se chce tyčit. A utíkám a utíkám pod vztyčeným městem a nemohu se doutíkat.

      A Pán otevřel ty prastaré katakomby blízko mého srdce, kde jsem plakal a plakal a nemohl se doplakat.

      A utíkal jsem z města těmi tunely vysvětlování a nechápání a těmi tunely naprostého nedorozumění a neporozumění a nemilování, až jsem se ocitl za městem, až jsem se ocitl za městem, a nepřestal jsem utíkat, až u prvního sadu jsem zvolnil na cestě vprostřed modrých čekanek a uschlé trávy a vešel do obilného pole a zvolna se vnořil hluboko a hluboko mezi klasy, až nebylo nic než obilí, vlaštovky a nebe. Tam jsem ulehl a díval se na modrou oblohu a mraky smáčené bělobou a díval se a díval a díval.

 

6. září

      A tento celý svět se svými modely, projekty, záměry, perspektivami je jako uschlá krajina. Borovice přisychají a všude suchá tráva a vyschlé potoky a opadané listí, jen lusky semen visí na akátech jako vzpomínka na jaro. A touto krajinou jdu jen po jedné pěšině.

      Lidé okolo se neuvidí, ale stále se sledují, ani se neuslyší, ale  všude špiclují uši, ani se nedomluví, ale ustavičně mobilně komunikují, ani se nepozdraví, ale stále si podávají ruce, ani se nepohladí, ale stále se o sebe třou, ani se nepolíbí, ale nasávají se rty. Nepracují, ale sedí bez přestání u počítačů a v autech, chodí do škol, do kurzů, rekvalifikují se a budují tyčící se města vztyčená. A také nepřicházejí, ale tolik toho nachodí, ani se nenajedí, ale mají plná ústa jídel, ani nepláčou, ale vypláčou tolik slzí. I tudy jdu tou jedinou pěšinou.

      A jak už jsem řekl, nemohu jinak, než po té pěšině. Je to pěšina bláznů, je to pěšina modlitby k Pánu Ježíši. Po té pěšině jdu.

 

10. září

      Chtělo by se, aby jeden táhl s druhým za stejný konec provazu, anebo aby se jeden s druhým cítil jako děti na peci, když spolu usínaly za zpěvu dědečkových tichých písniček. Nechce se chodit po poli výčitek, ale ty tam byly zasety už dříve těma samýma nohama. Chtělo by se, aby jeden druhého vyhlazoval hlazením, ale druhý jednoho spíš osočuje, než aby daroval úsměv. Také by se chtělo, aby sounáležitost vrostla  do něžných pohledů, ale najednou z ničeho nic jeden na druhého sprostě zařve... a pláče se pro drzost a netečnost vlastních dětí.  Chtělo by se, aby jeden s druhou šli ruku v ruce životní cestou, ale jeden nebo druhá najednou zahnou na své cesty, za svým potěšením. Vždyť odmala jsou všichni učeni zahazovat jen trochu ztěžklá zavazadla a i v nejmenších věcech jsou vyučeni sledovat své pěšiny a každý to velmi rád dělá. Chtělo by se pro jednoho mnoho, ale ani on nebyl vyučen jít druhému v ústrety.

      Je to možné říci krátce a jednoduše: Chtělo by se mnoho za málo lásky.

 

15. září

      Co píši, to není žádná poezie, ale vyplivování hořkých, přehořkých slov, která, „jsou trestná“, jak řekl jeden z mé domácí blízkosti, když pohlédl za mými zády na monitor. Ještě upřesnil, že to, co píši, je trestné.

      Láska není úlitba těm, kteří mi dělají dobře. Ona je v hlubině jabloně, která dává všem trhat jablka, ona je všímavá, jako červeň jahod nebo višní, a je tak nenahraditelná a vydaná jako voda. Láska nerozpočítává na dobré a zlé.

      Všichni se ocitáme v blízkosti mého srdce, které se dorozumívá úsměvem.

 

 

 

17. září

      Byl jsem na celostátní konferenci a tam pod splavem vědeckistického mudrosloví jsem nenalézal nikde ten zelený pažit, na kterém bych rád ležel uprostřed oveček jak pastýř a pískal na fujarku ty písně, které by daroval vítr, vůně květin i ovečky svým bečením a cinkotem zvonečků a které bych hrál pro blízké kolem.

      Zatím jsem ale tady a uvědomuji si tu úděsnou iracionalitu myšlenek, cílů, koncepcí a jiných nadsoučasnostních anebo budoucnostních záměrů. Jsem tady a jediné v této chvíli skutečné je to, že sedím tady za stolem a přednášenému vědeckismu nerozumím a uniká mi jeho smysl.

      To vědeckistické dění mi připadá jako práce v mlýně, meloucím stále bez oddechu a na nejvyšší obrátky, ale bez milého slova, bez laskavého pohledu a úsměvu. Ten mlýn mele skořápky dinosauřích vajec nebo knihy plné vědeckistického mudrosloví anebo jiné nesmyslnosti. Nesmyslnosti proto, že z namleté „mouky“ nelze upéct chleba, abychom se najedli, ani není možné při mletí navazovat jiné vztahy, než ty pijatické anebo zacílené do vzájemně vášnivých postelí. Tato iracionalita je se vším všudy totožná s peklem. Je nesrozumitelná, hrubá, nastavená k užívání si  všech možných možností, je falešná a prolhaná. Pravdu lásky a života, nejkrásnějšího Ježíše, smete pryč a místo něj zarazí ostřím hluboko do skály obludu, dunící lží, poživačností a pýchou.

      Většina z nás to vidí obráceně: Ježíš je vymyšlený umolousaný chudák ve slupce krve a prachu, motající se s křížem jako znamením odporné smrti, ale ten druhý je skalnatý krasavec plný života, vábící k životu a přinášející s sebou všechny dary k užívání, podobně jako v televizních reklamách. Jednoho, nebo druhého si ale každý z nás musí zvolit. Co myslíte, na které straně volby zbudou osamělí sirotci? Na které?

 

20. září           

      Nenalézám v tomto světě žádné místo, kde bych mohl složit hlavu. Jen po uzoučkých cestách utíkám za tebou, Ježíši, stále za tebou, i když se cesty ztratí. I po mostech spěchám přes srázy za tebou, i když se mosty ztratí. Je to cesta necesta.

      Kdybych měl toto putování neputování popsat, řekl bych to asi takhle:

      Všechno za mnou je zasypáváno lavinou, která se mi žene v patách. Utíkat dopředu je nezbytnost, je to záchrana, ale jak, Ježíši,  utíkat tou cestou necestou? Zpět nemohu, a dopředu vlastně také ne. V té chvíli nemám nikoho jiného než  tebe, Pane. Do tebe vkládám každý svůj krok, ať přinese jakékoli důsledky.   

      Ježíši, všechno ti svěřuji, všechno, nenechávám si žádnou rezervu, ani ji nikde nevidím. Ty dopouštíš, abych až na dřeň prožíval situaci, v které mě přivádíš na kraj srázu se zříceným mostem a dopouštíš, abych byl vírem nutnosti vtažen vykročit do prázdna. Ale ten krok, který učiním ve víře, v nesmyslné, ale zároveň bezvýjimečné víře v tebe, neznamená kupodivu pád.  Pod každým krokem se objeví kus mostu, a tak až na druhý břeh.

      Ježíši, těmito drsnými akty restartuješ mou bytost, abys do jejího řádu vlomil vědomí jiné skutečnosti, ne té pozemské, spočítatelné, rýmující se, nebo nanejvýš metaforické, ale abys do mé bytosti vlomil sebe, úplně a beze zbytku, a sebe pak učinil novou a jedinou skutečností.

      Můj milovaný Ježíši, už mám kde složit hlavu - k patě tvého kříže! 

 

      Ještě to samé řeknu jinak, jako když se fotografuje z různých pohledů:

      Nemohu se vracet, mé stopy zasypává mohutná lavina. Je v ní nejenom kamení, má minulost a temnota, ale také touha běžet stále kupředu za tebou, Pane. Některé cesty ale končí v houštinách anebo se propadají s mostem do propasti. Zpět nemohu a dopředu není kam ani jak. Co dělat, Pane? Tisknu se k tobě úpěnlivě jako malé dítě, přestávám usilovat ve světě jevů, nevymýšlím, nemanévruji, nehledám úskoky, neutíkám, neuhýbám a nevymýšlím, jak se vymanit.  O to víc se ale přimykám k tobě, Ježíši, a běžím kupředu za tebou po zříceném mostě, který se pod každým krokem objevuje. Nejsem na dně propasti rozbitý o kamení, ale v tvé náruči, ve sladkosti.

      Chválím tě, Ježíši, který jsi skutečnější, než cokoli skutečného!

 

25. září

      A tak jsem vykročil do prázdna a v pádu, jak jsem šmátral kolem, ruce se zachytily Ježíšova kříže. Pevně jsem se zavěsil jako lanovka za lano, a padali jsme spolu prázdnem. Po čase jsem uviděl, že kříž a já zavěšený na něm jak lanovka na laně zůstáváme nehybní, ale prázdno se kolem řítí do prázdna.

 

27. září

      Ježíši, tvá láska ke mně plyne bez přestání a bez podmínek. S velikým údivem zjišťuji, že plynutí nezastavím svými proviněními. Je to neustálý vánek milosti, který jakoby nedbal na věci pozemské. Když se válím na zemi v prachu své slabosti, stačí se rozpomenout a upamatovat, abych uviděl mírné a laskavé proudění tvé lásky, která se mi nevyhýbá a vane, aby mě pomilovala. 

      Mám na tom dvojí zásluhu:

      Jednak jsem, Pane, klesl do úplné nemohoucnosti a bezmoci. Propadl jsem na dno bídy a ubohosti. Sám sebe jsem ztratil. Ocitl jsem se v nějaké spodní přihrádce ZTRÁT. Tam jsou odhozeni ti největší ubožáci, kteří už nemohou žít pro bídu svou ani tohoto světa. Tam jsi mě, Pane, nalezl. Druhou zásluhu mám v tom, že ses nechal, Bože všemohoucí, za nás ubožáky surově umučit.

      To jsou mé dvě zásluhy na nepřestávajícím plynutí tvé lásky, Ježíši, která ke mně vane bez jakýchkoli podmínek.

 

6. října

      Žiji s vetknutým ostnem, který mě trápí a rozesmutňuje.

      Večer vstoupila na jeviště mé mysli plaše myšlenka, že ten osten oživuji svou slabostí a důsledky sám stravuji, a že proto budu mít velké pochopení se všemi, kteří budou podobně trápeni. Budu jim moci odpouštět na rozdíl od jiných, těch bezúhonných a vždy spravedlivých. V té chvíli se jeviště ve mně rozsvítilo myšlenkou, že naprostého odpouštění je schopen jediný – Ježíš.  On totiž vzal všechny naše ostny na sebe, a nenajde se tudíž provinění, které by neodtrpěl, neodpustil. Pochopil jsem to tak názorně, jako kdybych seděl    v hledišti a sledoval divadelní představení.

      Na plakátě před divadlem jsem si pak přečetl, že hlavní role odpustitele skutečně připadla Ježíši, tomu mučenému a bolestnému, ale zároveň nejradostnějšímu, protože z nás sejmul všechny bolesti ostnů.

 

23. října

      Dnes při jitřní mi Pán daroval obraz, který se snažím popsat:

      Bloudím temným lesem okolo samé tmy. Když mráz zaleze za nehty, je to bolestné, ale ještě bolestnější, když tma zalézá za celou bytost. S tím nemohu nic dělat. Nikde žádné světlo ani světélko.  Nevím, kam jít, nemohu si sednout ani lehnout, ale někam stále musím v té tmě bloudit. Už se ani neobávám, že spadnu do jámy, že mi nastražená větev vypíchne oko, nebo že přijdu o tu naději bloudit. Nad sebou také nevidím nic, nebe je schované za větvemi, a ještě za mraky. Celý kraj s jediným bloudícím člověkem je přikrytý tmou jako balvanem.

      Mezi větvemi zamrkalo světélko. Jsem zachráněn? Vymotal jsem se z lesa a na obzoru jsem spatřil stálé světlo. Přes oranici jsem se za ním vydal mrazivým blátem, které se nabalovalo na boty a šlo se ztěžka. Světlo se stále více rozevíralo přede mnou jako vějíř a sílilo. Za mnou zůstávalo víc a víc tmy, už nemohla se mnou dál.

      Z pole se zastavím za humny, na kraji odupávám bláto. Jdu sadem, pod botami pochrupává přimrzlý sníh, chytám za ruce kmeny jabloní, a ty si mě podávají stále blíž ke světlu. Nakonec mě nechají stát na dvoře. Vidím před sebou stavení, které sálá světlem. Jeho zdroj je ve chlévě. Padl jsem k zemi, když jsem tam vstoupil. Před sebou jsem uviděl ženu s děťátkem v náručí, nad nimi stál muž a kolem postávalo oslátko, kravička a několik oveček. Zdrojem světla bylo děťátko. Zaplavovaly mě vlny pokory a oči se zalévaly slzami. Cítil jsem, že odsud nikdy neodejdu, i kdyby se mělo stát cokoli.

 

27. října

... a tak jsem pokračoval: „děkuji Pánu za takové situace, protože je mohu obětovat Ježíši. Nevadí, že se na mě dívali, i když mi to bylo velmi nepříjemné, vždyť Ježíš unesl daleko horší pohledy, když ho na příjezdu do Jeruzaléma všichni vítali, ale vzápětí ho zavrhli a vyměnili za vraha Barabáše. Ježíš před nimi stál zbědovaný, zkrvavený, trnovou korunou  potupený, a všichni se na něj dívali nenávistně a volali: Ukřižuj! Ukřižuj! Co je těch pár minut, kdy se nemnoho přítomných dívalo na můj záchvat. To je jenom malý kamínek.“

      Jdu jak dítě  s Ježíšem, držíme se za ruce a nesu s sebou ten kamínek. Vnímám Ježíšovu milost, která na mě přetéká jak na jaře vůně rozkvetlého třešňového sadu. Ježíš mě přivádí k hoře svého utrpení. Házím na ni jeden svůj malý kamínek. Ježíš se na mě usmívá a hladí mě po vlasech. Jsem šťastný!

 

12. listopadu

      Sedím na kraji bojiště, Pane, otočen zády k těm šrapnelům a létajícím rozsekaným údům   a uvláčeným srdcím a duším opevněných v pevnostech falešných nadějí. Sedím zády na kraji bojiště a slyším údery palicí, jak se čas pevně temuje železnými  nýty, aby se stal vězněm vylhané přesnosti, a slyším hukot, jak se svařují ocelové pláty dokola kolem přítomnosti, aby  už neuniklo nic, ani jeden pohled. Ale já sedím zády k bojišti a hledím na horizont, kde neznatelně povstává  nebeské království, jako když se do noci rozednívá.. Vnímám první červánky.

 

14. listopadu

      ... Začal jsem se vyznávat z víry v Pána Ježíše, vyznával jsem, že i kdyby Ježíš nebyl ničím a nikým, budu v Něj věřit, že i kdyby nebylo nebeské království, budu v Ježíše věřit, že i kdyby byl Ježíš kdokoli, budu v Něj věřit. Vyznal jsem, že se Víry v Pána Ježíše nevzdám… a viděl jsem, jak On mnoho trpěl, viděl jsem Jeho opuštěnost a úplnou vydanost svému poslání, naší záchraně, viděl jsem Jeho něžné tělo, tak nelítostně zmučené a rozryté lidským hříchem a nakonec přibité na kříž, aby bylo dokonáno. Toužil jsem Ježíše milovat ze všech svých chabých sil a úplně s Ním splynout. Modlil jsem se v nádechu „Ó Ježíši!“, a ve výdechu „věřím v Tebe,“ a tak stále dokola. Nepříteli se nepodařilo tvrz mé paní Víry v Ježíše dobýt.

     

17. – 19.  listopadu

      Bez Ježíše zahynu, ubloudím se v bludištích, která jsou mi stále předkládána jako vybraná jídla. V tomto světě, ve světě falešných mesiášů, nenadálých propadlišť a širokých cest do smetišť, je Ježíš jediným, jediným světélkem, světlem, mocnou září, jedinou pravdou, která nezradí, ale vede po bezpečné cestě uprostřed propadajících se zemských ker, uprostřed zmítající se země jako na hadech. Ježíš je jediným nádechem a výdechem s velikou úlevou na jarním voňavém povětří, je jediným sladkým, milujícím otcem, přítelem    i matkou!!! 

      Najednou si uvědomuji, že je v mé temnotě někde místečko, které chválí Ježíše, je čisté, láskyplné… jakoby to byl on sám. Najednou jsem poznal, že to ostatní ve mně, co jsem dosud považoval za sebe, už není.Dnes jsem to uviděl. Stávám se úplně jiným já, stávám se novým Janem Hořcem. To staré já je už tolik svázané s peklem, že dobrovolně padne se vším tím plevelem a všemi těmi kozly a démony do pekelné propasti.

      Ó Ježíši, má lásko,  vyrazil klíček v tom semínku tebou zasetém a najednou se mi otevírá jiný obzor, jiná země, jiná skutečnost, a líbezně voní tvá přítomnost.

      Nový člověk, nové já, bude stále víc a víc přebírat vládu nade mnou, jako v astronautice, kdy odpadá vyhořelý modul, zapaluje se nový plný paliva a raketa letí k cíli, odlehčená od vyhořelých součástí.

      Ježíši, večer jsem uviděl nového člověka, mé nové já, jako děťátko, které jsi do mě vložil. Ježíši, vložil jsi děťátko do kolébky ve mně. Ono je jedinou pravdou, jedinou cestou, jediným mým údělem.

      Celé je to tak neuvěřitelné, tak překvapivé, tak pohádkové. Snad si se mnou nehraje jen má fantazie.

     

20. listopadu

      Kdyby se mě někdo zeptal na toho nového člověka ve mně, nebudu schopen odpovídat, jak vypadá, kde je, jak na mě působí… ale vím, že je ve mně jako malé děťátko, které nepostřehnutelnou laskavostí působí na mé myšlenky, slova a skutky a plyne z něj světlo, čistota, pokoj, pravda a radost. Svýma starýma očima ho vidět nemohu, ale začínám ho tušit očima jinýma, novýma, které se teprve otevírají. Podobám se slepci, kterému se pomalu navrací zrak a ze tmy vystupuje před ním svět, jako se před mým vnitřním zrakem stále zřetelněji zpřítomňuje pravda. Ježíšovo navracení zraku slepcům přinášelo uzdravení obou očí, vnitřních i vnějších, vždyť on se jich dotkl, slepci prohlédli a hned šli za ním.

      Malé něžné děťátko se nedá uvidět ani popsat, dá se o něm říct jen to, že je, že stále více otevírá mé druhé oči, že mě prosvětluje od zlého a že se mu to daří. To malé, slabé děťátko, je takovou nevinností, že není k zahlédnutí, ale není k zastavení.

 

22. listopadu

      Šel jsem na druhou jitřní parkem ke svatému Ignáci a proti mně vítr snášel útlé listí rozložitého, cizokrajného stromu, skoro bezlistého, teď  tkaného z jemných pavučin holých větévek. Vnímal jsem, že se strom zbavuje listí jako své vůle a svěřuje se do vůle Boží... a prosí, aby byl uchráněn před zimou. Z toho mi proti zdravému rozumu vyplynulo, že podzim umožňuje, aby se stromy zcela vydaly do Boží vůle, a když to udělají, dožijí se jara. Nerozumíme řeči stromů, ale že na jaře vyraší a vykvetou, jako by nám  říkaly, že se na podzim do vůle Boží vydaly.

 

11. prosince

      Na Staroměstském náměstí ty davy prodírající se o sebe od jednoho stánku vánočních trhů k druhému, od jedné tretky k další, hlídajíce si peněženky s korunami i eury, a vysoký vánoční smrk, uříznutý v lese od kořenů a přivázaný řetězy, aby se nesvalil, svítí žárovkami. Tolik lidu tudy projde a cosi hledá...

... Protože tady už nemohu být, utíkám k patě Ježíšova kříže, kde nalézám všechnu krásu, i krásu vánočního lesa i znehybnělých srnek, nedůvěřivě pozorujících zasněžené okolí, i sýkorek prohledávajících stromy odshora dolů i krásu sněhu, v kterém zůstávají otisky mých pohorek a nožek všech bratříčků a sestřiček zvířátek i tajuplnost horizontu nad tmavými lesy… a to ticho, hluboké skoro jako zimní noc, která nastane. A pak se vracet do vsi a poprvé prošlapávat sněhem zapadanou polní cestu a blížit se až k tomu domu, kde je teplo a světlo a láska. Ano, už nejsem a nechci být normální.

     

12. prosince

     Mitochondrie, vakuoly, vnější membrána, plazmatická membrána, cytoplazma,  pelikula, koacerváty, plísně jsou reducenti, konkulárie, ekosystémy, slinivkojaterní žláza hlemýždě zahradního, členovci mají makadlo čelistní a pyskové, dolní pysk, horní pysk, kusadlo, čelist, hepatopulmontální migrace, geohelmint, biohelmint, v přírodě existují producenti, konzumenti a reducenti, hydrosféra, feromon…

      To je přírodopis v šesté třídě základní školy, kde se učí jedenáctiletí až dvanáctiletí žáci. Je to jako past, do které je chycena láska k přírodě, jsou to železa, která přecvaknou touhu vyjít na cesty, do lesa, na louky, obdivovat statečné sněženky a bledule ve sněhu,  žasnout nad nevinností fialek, a což teprve národ rozkvetlých pampelišek, jak uprosil tu barvu slunce, aby se nechala zkolébat v sytě zelené trávě, a objevují se motýli po zimě vykoupaní v barvách a také kvetoucí sady, samy sebe překvapující vůněmi, a nemohu zapomenout na lípy, když koncem června vykvetou, a ta vůně jako by dávno věděla o viole hluboko ve mně ukryté a jímavě na ni hrála, a v té hudbě jsem vždycky vnímal krásu. Ale dokud jsem nepoznal Pána, nevěděl jsem jakou. Ano, lipová vůně už dávno předvídala mé zaslíbení Ježíšovi a také tu sladkost, která z toho plyne.  

      Ale ještě se musím vrátit k té škole a musím říci bez okolků, že to, jak se děti učí o přírodě, je hřích, který zadělává na další hříchy. Diví se naší vůdčí mudrohlavci, že mládež nemá k přírodě žádný vztah, že je schopna ji pustošit bez výčitek svědomí,  zatímco Indiáni Omahové, naší výchovou a vzděláním nedotčení, děkovali rostlině, když ji utrhli, a na ta místa vkládali drobné předměty, třeba ždibec tabáku, někdy také nůž a několik mincí anebo když Indián Pawnea brodil řeku, postupně s ní rozmlouval jako ten, kdo vkročil do vody, kdo v ní udělal první krok, kdo byl v řece po kotníky, pak po kolena, po pás… a tak rozmlouval s řekou, až k úplnému přebrodění. Takhle se choval k přírodě nevzdělaný primitiv, kterého jsme převálcovali a vyasfaltovali a vykázali s flaškou kořalky mezi popelnice.

 

20. prosince

      Čekáme veliké věci: celosvětové rozšíření demokracie, růst životní úrovně v nejzaostalejších zemích a záchranné sociální sítě, rozsáhlé projekty na zajištění alespoň základního vzdělání světové populace a zdravotní péče o ni, na globální ochranu životního prostředí, na zajištění informovanosti ve všech koutech světa, ale milosrdenství je malé, skoro neviditelné jako fialka, kterou na jaře přehlédneme v mezi, nebo jako sýkorka modřinka; je vloženo do slámy jako chudé Jezulátko v betlémském chlévě.

 

 

21. až 31. prosince

       ...

      Musím ještě říci, že Pán (dnes vím, že to byl on) mě nikdy nenechal sklouznout do skutečné nezřízenosti. Vždycky jsem byl něčím omezován a vždycky mi v tom něco účinně zabraňovalo. Kdyby to nebylo, skončil bych odhozený v příkopě jako vypitá láhev.

      Navíc mi zůstávaly přísliby jiné budoucnosti a zvědavost, zvláštní podoba naděje, mě vyvazovala z pout a nedovolovala, aby zoufalství bylo mým konečným stavem. Tím vším nade mnou Pán bděl a vedl mě (skutečně vedl) tam, kde ze své veliké lásky chtěl, abych byl. A pak se řekne, že Boží milosrdenství je malé, slabé Jezulátko. Ne, je to nesmírná síla. Milosrdenství Boží má podobu děťátka, ale je to svrchovaná moc, která tvoří vesmíry. Zároveň z ní dýchá úžasná moudrost a schopnost uspořádat dění podle vlastní vůle, prokomponovat tóny jednotlivých jevů, událostí i myšlenek do symfonie Božího záměru. Představme si, že se to netýká jenom jednoho člověka, ale všeho, co Bůh stvořil:  světla a tmy, vody a nebe, moře a země, zelených rostlin, světel na nebeské klenbě, slunce, měsíce a hvězd, kterými oddělil den od noci, mořských i zemských živočichů a nakonec člověka, kterého učinil k svému obrazu. Těch lidí jsou v celém čase miliardy a na nikoho z nich není zapomenuto.

      Odvažuji se napsat, že Boží láska je tak veliká, že přesahuje svobodu člověka a nebere ji v úvahu. Bůh se z lásky k určitému člověku postaví i proti jeho vůli, jen aby ho zachránil. Neptejme se, proč. To není šablona pro každý lidský život a každou jeho událost. To ví jen Bůh.

      Když jsem jel 30. prosince autobusem do Rožmitálu, ukázala se mi ta myšlenka o Boží lásce, která se v určitých chvílích postaví i proti lidské vůli.  V mém životě se mnohokrát stalo, že mě Bůh přiváděl na křižovatky, kde byly jenom dvě cesty, jedna pro mě (v té chvíli) nepřijatelná, a druhá jednodušší, číhající vždy na blízku, ale znamenající svévolné zakončení života. Byl by to skutečný zánik, rozemnutí v nicotu, stačilo jen souhlasně kývnout. Nekývl jsem, ale v takových chvílích jsem se vydával s velkým sebezapřením po cestě pro mě co nejméně přijatelné. Všechno pak ve mně skřípělo a sténalo jako ve škuneru, který se na moři dostal do velké bouře. Častokrát jsem přímo tělesně zažíval bolest stromu, jehož dřevo ořezával řezbář. On sledoval svou představu tak vzdálenou představě stromu. Ten chtěl být jen a jen stromem oblečeným do kůry a schovaným v lipové aleji. Nikdo z lidí, s kterými jsem se setkal, nebyl tak bolestně tvořen. Navíc na jejich životních křižovatkách se nabízely ještě jiné a jiné cesty.

      V tom autobuse do Rožmitálu jsem to vše spatřil v nových souvislostech a odpověděl jsem Pánu, svému Stvořitel, svému řezbáři: „Pane, dnes nelituji ničeho, cos na mě dopustil, ať mě to protahovalo jakoukoli bolestí a stavělo do jakékoli neřešitelné, až nesmyslné situace. Děkuji ti za to všechno.“ V té chvíli se myšlenka o rozporu Boží lásky a lidské svobody vrátila na své původní místo, totiž, že Bůh lidskou svobodu respektuje. Vždyť já jsem na cestě autobusem do Rožmitálu Bohu za všechno poděkoval, a tím jsem všechno svobodně přijal a se vším svobodně souhlasil. Jen Bůh vidí náš život v úplnosti, v celé šíři času, a vidí nás i v čase věčnosti, vidí nás ale především v čase své lásky. Bohu dík, že je tomu tak.    

       ...

      Na nejúplnější závěr ještě musím říci, že ty jsi, Pane, nejen nepřekonatelným skladatelem hudby a tvůrcem hudebních nástrojů, ale také hudebníkem, který na ně své skladby hraje. Užasle to sleduji jako nástroj, na který zároveň hraješ a který zároveň tvoříš.

 

III. díl deníku 2005

25. prosince 2004 až 12. května 2005

 

 

25. prosince 2004 až 7. ledna 2005

     To bydlení u paty Pánova kříže, vyučování v Ježíšově škole životu v pravdě zaostřilo můj zrak. Vidím jednoznačně ostře, to znamená, že věci, události i mé myšlenky, slova a skutky zaujímají samy o sobě místa, která jim v pravdě náležejí. Až mě to překvapuje, mě, který jsem býval v područí hesla, že nateču tam, kam se to nahne. Tehdy jsem neuměl jednoznačně rozhodovat, jednoznačně rozlišovat, protože lež byla za pravdu dobře převlékaná, anebo jsem pravdu míjel, i když jsem tušil, kudy se za ní vydat. Neměl jsem ten pevný bod, po kterém volal Archimédes, ale dnes ho mám. Ano mám, a proto se mi skutečnost samočinně třídí na pravdu a lež a nabízí se mi jako uspořádaný obraz, který vnitřně nahlížím, a jsem schopen o něm rozvažovat, rozhodovat, a neupadám do rozpaků, ani nechci vzápětí měnit svá rozhodnutí. Je to úžasné, a naplňuje mě to klidem, který někdy vyraší do radosti. Připadám si jako pastýř, který jde horou a ovečky jdou samy s ním, samy se pasou, samy jdou k napajedlu, ale stále u pastýře, nikam svévolně neutíkají ani se nikde nezapomínají. Anebo si připadám jako káně, které ve výšce plyne na vlnách větru, a najednou jako kámen padá do pole za myší a samočinně užívá výborný zrak, pro jehož dokonalost nemusí dělat nic jiného, než ho užívat.

      Aby bylo srozumitelné, co tady píšu, musím uvést to hlavní, že pevný bod, který Archimédes neměl, je Pán Ježíš. On přichází jako Král a všechno je hned vyladěno na život, na radost, pravdu a lásku. Kamení velebí jeho majestát,  lev objímá antilopu, Tutanchamon vstává ze sarkofágu a setřásá ze sebe mumii,  z trní vykvétají orchideje a v nás lidech se obnažuje hřích, naše zatmění, a v Králově světle padáme na kolena a pláčeme unášeni v proudech odpuštění. 

     

      Čeho se úpěnlivě přidržuji, i když se lež snaží odpojit  mě do prázdna:  

     

      Víry v Pána Boha.

      Tady lež neuspěje, protože víra v Pána Boha se hluboko vkořenila, až její kořeny cítím dosahovat na dno sebe sama. I kdyby se všechno hroutilo, všechno, a Ježíš nebyl vidět, nemohu o víru přijít, protože to na mě vůbec nezáleží. A kdybych o ni přijít měl, bylo by to, jako kdybych se ani nenarodil, nebo kdyby nebyl tento svět stvořen anebo kdyby nebyl Ježíš ukřižován a vzkříšen.

      Milosrdenství Ježíše Krista.

      Čím více poznávám sebe sama, a vykláním se na tu stranu, kudy se otevírají beznadějné hloubky, kterými přichází noc, tím více na druhé straně, kde nadchází ráno, svítá Boží milosrdenství jako nový, úplně jiný den. Na této straně jsem zabloudil v Ježíšově milosrdenství jako ve vysoké voňavé trávě.

      Ranních a večerních modliteb.

Nedám na starostlivé náměty, které se objevují v mé mysli, nebo které slyším okolo, abych se nemodlil, že dnes je už na modleni pozdě nebo abych si naopak přispal, abych se z toho nepomátl, abych si radši četl, anebo abych dělal cokoli jiného, než abych se modlil. Někde na vrcholu hory se vypustil kámen mé modlitby, a ten se valí stále větší a větší rychlostí, a není naštěstí už žádné moci, která by modlitbu zastavila, ani já bych to nesvedl. Setrvačnost valícího  kamene je nezastavitelná. A proto kdybych se modlit z jakýchkoli důvodů nemohl, třebaže bych neměl hlas, nebo neměl slov, modlil bych se třeba prsty, a kdybych ani ty neměl, modlil bych se očima, a kdybych ani ty neměl, modlil bych se sluchem, a kdybych ani ten neměl, modlil bych se nohama, a kdybych ani ty neměl, modlil bych se…a kdybych neměl ani mysl, modlil bych se jako zajíc, který  každé ráno vyhopká na louku a odevzdaně chroupá stébla trávy. Vím, že mě Pán bez modlitby trvale nenechá, vždycky mi ukáže způsob, který je možný a který je mu milý. Nad kamenem modlitby letí anděl a ochraňuje  setrvačnost.jeho pádu.

      Nepřivlastňování si ničeho,

ani věcí ani dějů, ani výsledků svých myšlenek a své práce, ani vztahů k čemukoli a ke komukoliv. Tady nejvíc lže špinavá sebeláska, která mě starostlivě našeptává, abych si nenechal líbit odpírání chvály, uznání a majetku… a že bych ani neměl dopouštět, aby si mě málo považovali, a aby mi upírali, že pravdu mám vždycky já. Už jsem tu starostlivost  prokoukl, je to za kamarádku převlékaná prolhaná pýcha, nenasytný Otesánek..

 

30. prosince

      Padl jsem tváří k zemi u trnového keře v tvé zahradě a volal jsem tě, Pane. Celý jsem se ti vydal, s rozevřenou náručí jsem znehybněl jako ti na chrámových obrazech, a prosil slovy Marie Magdaleny, abys přišel, abych tě nalezl, aby tě neschovávali, plakal jsem touhou po tobě, Vzkříšený. 

     

      Životnost zla je úměrná vzdálenosti od tebe, Ježíši, má lásko, jediná lásko. Čím jsem k tobě blíž, tím se víc rozplývají tisícileté zábrany mezi námi. Objat tvým světlem v tvém úsměvu, splývám s tebou. Živé světlo! Proudění hudby! Zpěv ptáků roztíná srdce.

 

19. ledna

      Chtěl bych popsat obraz, který se mi ráno objevil v mysli. Pokusím se o to s pomocí Ducha svatého.

      Ptal jsem se sám sebe, jak je to s nepřítelem, který mě k smrti sevřel od konce října minulého roku, ale nakonec mě nedostal. Kam se tehdy poděl, když na zemi není nikoho mocnějšího. Ano, píši o ďáblovi. V mé mysli se objevil následující obraz jako odpověď:

      Chránil jsem opevněný hrad (byl jsem jím sám). Obhlížel jsem po většinu dne z cimbuří krajinu kolem. Smrákalo se a bylo pod mrakem a lesy dokola byly jako tmavý val. Ty lesy se ale začaly přibližovat k hradu a blížily se stále rychleji a rychleji se zvětšujícím se rachotem. To už jsem ale pochopil, že je to nepřítel. Obořil se na hrad velikou silou, a byla jen otázka času, kdy se ho zmocní. Ale nebylo by to jen zmocnění, bylo by to smetení hradu z povrchu krajiny, a roznesení jeho kamenů široko daleko, spálení všeho dřeva na žhnoucích hranicích, a roztavení všech kovů na zkaženost v podzemních pecích.

      Bojoval jsem, jak jsem uměl, ale nepřítel si mého odporu ani moc nevšímal, nebyl jsem pro něho žádným soupeřem, spíš si hrál. Byla to ale krutá hra (ďábel od chvíle, kdy odloží masku, jiné hry nehraje). Můj hrad praskal ve švech, a nepřítel si do zásoby pěchoval svou pýchu do množství měchů z kůže kozlů. V té chvíli (ani nevím, jak se to stalo) mě Ježíš jmenoval svým vojákem. Se mnou se nic neudálo, jenom jsem se zcela vydal do Ježíšovy vůle, úplně jsem se mu podřídil; jak jinak, když jsem se stal  jeho vojákem a on mým velitelem.

      Ale nestal jsem se bohatýrem, má síla byla dál chabá, a ještě chabější, dál jsem beznadějně bojoval,  ale v beznaději prosvítalo světlo, jako v noci nad lesními cestami hvězdy. Pak se ale stalo něco jiného, nepřítel začal ustupovat od hradu a vytrácel se v tmavém lese, až nezůstal nikde nikdo. Kraj byl najednou tichý, sem tam se ozval pták, a kraj byl čistý, i když byla noc. Zavonělo jehličí.

      V tom obrazu, který zde popisuji, jsem neviděl, proč nepřítel ustoupil od dosažené kořisti, ale vysvětlení přišlo: Archanděl Michael, velitel Božího vojska, napadl nepřítele zvenku a zahnal ho na útěk.

      I když mohou být bitvy, kdy nepřítel rozmetá hrad svého protivníka, nemůže to nikdy učinit s hradem Kristova vojáka.      

 

23. ledna

      Pod tvůj kříž mezi bílé kameny se zakutálela má hlava, a ruce ovíjejí dřevo kříže jako popínavá rostlina, a ústa šeptají napůl vánkem a napůl vlaštovčím letem: „Nevzdáme se Pána!“

 

      Stál jsem ve stanici metra a sedla si přede mě na lavici dívka s kyticí. Nemohl jsem odtrhnout oči od květů, byly tak nové, tak čisté. Díval jsem se na ně, jako bych je viděl poprvé, jako slepý od narození, který najednou otevřel oči. Byl jsem udiven těmi květy, a poupata lilie šeptala o nesmírné Boží lásce, která je tvořila, a říkaly, že nemůže být nic slastnějšího. Já jsem je slyšel a viděl jsem, jak blaženě vydechují! Nemohl bych být zahradníkem a dotýkat se jich, a už vůbec je nožem řezat do kytic. Květiny se ale na nás nehněvají, okamžiky Božích dotknutí vyváží všechno naše pěstování a řezání.

      Ty květiny byly mezi námi v Metru jako tiché princezny. Nikdo je neviděl, jenom mně slepci bylo dopřáno na ně hledět. Když jsem si představil některého z lidí, který by se poupatům lilie podobal, neviděl jsem nikoho… až se mi vybavila Popelka. Ano, jedině Popelka se k nim může přirovnat.

 

24. ledna

       Vidím tě, milovaný Ježíši, jak stále hledáš v temném lese zatoulané ovečky, jak se k nim skláníš, opatrně je vyjímáš z různých nástrah, hned ošetřuješ rány, bereš je do náruče a odnášíš ke šťastnému stádu na šťavnatou pastvinu. Pak hned pospícháš zpět do toho tmavého lesa pro další ovečky zaběhlé a ohrožené. Z každé nalezené se vždy raduješ a z plna hrdla zvoláš vítězný popěvek, který pročísne tmavý les, rozlije se rovinami do mohutnosti, zaostří se letem v údolích a vyletí jak vítězná střela až na kraj vesmíru.

     

      Nevzdám se Pána Ježíše, protože bych zůstal opuštěn jako kojenec bez maminky uprostřed tohoto zpronevěřilého pokolení.

 

      Dnes jsem uviděl známou událost, kterou jsme zažili všichni, kdo jsme byli tatínkové:

      Děťátko, které se učí chodit, nechá tatínek chvíli bez opory, aby šlo samo. Děťátko se motavými krůčky rozejde, ale hned se vystrašeně otočí a hledá oporu v tatínkově náručí, kam padne bez obav.

      Tím tatínkem byl Ježíš a děťátkem jsem byl já. Ježíš mě pak vyzdvihl a lehce mě vyhodil vzhůru, aby mě vzápětí chytil do náruče. Po celou dobu se na mě smál.

      Mohli byste si myslet, že si ty příhody vymýšlím, a měli byste pravdu, kdyby Ježíš takový ve skutečnosti nebyl.

 

29. ledna

      Vzal jsem svou ženu za ruku, aby šla s námi, ale za chvíli ji temný stín, stojící za ní, tu ruku vytrhoval z mé. Tak jsem prosil Pána, aby seknul mečem přes ty temné ruce a toho bezrukého lháře svrhl do pekelné propasti. Pane, svrhni tam všechny podobné v čele s ďáblem, protože oni nechtějí být napraveni ani za tisíce let nechtějí, ale chtějí jenom lhát, křížit mysl, osazovat ji násilím, zvrácenými choutkami, chtějí jakkoli mařit život.

      Vnímám, že obecné vědomí mě bude považovat za šílence, bude-li to, co píši o pekle, někdo číst, protože pro většinu lidi je to jen pár ušmudlaných, dobromyslných, legračních čertíků z pohádek. Ale peklo je drtivá síla, nevídaná, všehoschopná inteligence, využívající zde na zemi sice zchromlá andělská křídla, ale stále ovládající ohromnou sílu podmaňovat si lidi od způsobu největšího povýšení, ve kterém člověk získá neomezenou moc, oslnivou slávu, jsou mu dána království a všechny požitky, až ke způsobu naprostého pádu, v kterém se válí na zemi zdecimovaný narkoman, anebo leží odhozený zmačkaný stařec.

      A tak prosím, Pane, ať nad tyto temné rokle vyjde tvé světlo, ať už je dokonáno, a noc, která neodejde sama od sebe (ale naopak chce být stále temnější), ať ustoupí tvému světlu jako před sluncem ustupuje noc pozemská. Ukaž se, Ježíši, viditelně jako král a zmocni se všech odemknutých srdcí, která tě očekávají a bdí s hořícími lampami.

 

3. února

      Pod tvým křížem je mi, Pane, dobře. Jsem tam schoulený jako neopeřené ptáče, které vypadlo z hnízda rovnou na dálnici, ale tys ho zachránil, žes ho vzal pod svůj kříž a dovolil mu tam bydlet. To ptáče jsi zachránil. Kdyby zůstalo venku, rozjezdily by ho pneumatiky ženoucí se stále zběsileji sem tam za budováním modernějšího a lepšího světa.

 

10. února

     Boží pokoj je jako rybník s hladinou bílých leknínů v chráněné krajinné oblasti, kam utíkají zvířátka a ulétají ptáci a semena tam pospíchají větrem…

      Ale Boží pokoj pro mě je Ježíšův kříž, kterého se usilovně držím jak námořník hlavního stěžně škuneru zmítaného vlnami tak vysokými a temnými, že se neví, jestli je moře nahoře nebo dole a kde je vlastně nebe. Držím se v té bouři stěžně vší silou, až se k němu pevně přitáhnu opaskem z námořnických kalhot, ale ruce a nohy se ve vichru točí jak lopatky větrného mlýna, a tak se ještě ke stěžni přimotávám lanem z ráhnoví.

 

16. února

      Dnes navečer se ke mně donesla televizní kriminální zápletka, v které jeden šílenec zabíjel ženy. Měl jsem nutkání modlit se za dívku, kterou si ten vrah vyhlédl za další oběť, ale vzápětí mi došlo, že to je marné a nelze to ovlivnit jinak, než televizi vypnout. Ve skutečnosti ale modlitba průběh událostí ovlivňovat může, ale v divadelních, filmových a televizních dramatizacích  nedokáže nic, a  diváci musí být připraveni přijímat cokoli, když si už zaplatili lístek nebo se usadili s kávičkou do fotelu a zapnuli televizi. 

      Jediné, co jim je svěřeno, je nechat se vtahovat do nějakého děje a prožívat ho. To je nezadatelné právo konzumenta umění, kterému jeho představivost umožňuje vžívat se a to mu dovoluje vychutnávat si požitky a libosti. Ale, z čeho jsou ty libosti? Jsou z prožívání něžné a věrné partnerské lásky? nebo z vítězství kladného hrdiny nad záporným? nebo z polepšení zlého člověka? nebo z  prožívání krásných vztahů? nebo z lásky k dětem? anebo snad z prožívání životů lidí milujících Boha? Ano, to by mohlo být ušlechtilé a povznášející. Ale takové prožívání není dost šťavnaté a okořeněné, nevyjadřuje nasycenost ani neustálou najedenost ani celou „obnaženost postmoderní skutečnosti“. Takové prožívání nezasahuje až ke dnu člověka a nevynáší na povrch věci dříve puritánsky zakázané, ale přitom nabité přísliby mocných rozkoší. Ano, takové jednobarevné, jednorozměrné, nezáživné, nudné prožívání nevzrušuje, nedráždí a neprochvívá ty spodní pedály bytosti, na které když se pošlapává, vzrušení jde do morku kostí, a přináší netušené slasti. Z čehopak ty slasti jsou?: Ze sexu ve všech podobách a odstínech - z násilí, které konzumenta zmohutní, jakoby  on rozhodoval o životech - z horroru a démonické tajemnosti, z které nasává temný požitek - z ničení, dávající zakoušet hluboké pocity temného blaha… to jsou pocity děsivé. Taková témata stále zřetelněji obsazují náš obzor a stále více mohutní, podobně jako mohutní velkoměsta směrem nahoru i dolů a dálnice a celá síť civilizace.

      Tak jako zneužíváme krásnou Zemi, kterou nám svěřil Pán, stejně zneužíváme i sebe sama:  Mohutnosti  naší mysli zapřaháme jak otroky do jha neustálého vychutnávání si rozkoší, které námi otřásají stále do větších hloubek a v stále širším čase. Vždyť jakou dobu denně strávíme u televize (a u jakých pořadů) a co technologií slouží k tomu, abychom si užívali, a užívali si všude, i v tramvajích nebo o přestávkách ve školách anebo venku a bytostně vnímali UTTA FLÜFTY, UTTA FLÜFTY, UTTA FLÜFTY anebo GÜGÜ, GÜGÜ a cítili se být přesně v tom, jen s velkou nelibostí se odtrháváme.

      Ale kvůli tomu Stvořitel nevybavil naši mysl těmi dary, rozhodně ne! Vybavil ji kvůli tomu, abychom měli nástroj k neustálému hledání pěšinky, která vede za Ježíšem a abychom se na ní mohli ocitat alespoň v našich představách, modlitbách. K tomu slouží naše obrazotvornost, abychom si  vybavovali, že jsme s ním, abychom objevovali vnitřní krajinu našeho vzájemného hledání, setkávání a rozhovorů, ale také, abychom mohli nahlédnout sebe sama v hloubce vlastní bídy. Proto nevím, proč bych měl sledovat filmy, chodit do divadel a už vůbec, proč se dívat na televizní kusy. Nevím, proč prožívat desítky různých životů a v nich se stávat různými lidmi, nevím, proč prožívat tuny událostí, situací, být rozechvíván cizími prožitky, eroticky se vzrušovat, krmit se dalšími kousky zakázaného ovoce a zase otevírat dvířka nedovolených komůrek (komnaty už byly otevřeny), když to podstatné, můj vlastní život, pak nabírá jen podobu téměř zbytečného času mezi jednotlivými díly televizních seriálů.

      A tak vyjděme z  osidel jiných osudů a vstupme do vlastního života a prožívejme ho v pravdě, ale to nejde bez lásky, a tu nemůžeme mít bez Boha. A hledání pěšiny, která vede za ním, volání, sténání a milování, je velké dobrodružství našich vlastních životů. Jenom našich vlastních životů.

     

      A ještě jedna věc mi na zdramatizovaných událostech nesedí, totiž že pro mě nejsou věrohodné v tom, že herec hraje třeba světce, ačkoli ve skutečnosti může být grázl. „Dobrý herec“ je nejspíš ten, který (ať je jakýkoli), dovede kohokoli a cokoli zahrát. To je ten tyátr, stačí jen otočit knoflíkem u televize a jsme v tom.

 

 

 

18. února

... Miláčku, miláčku, miláčku, nestydím se za svou bídu (ani to nejde), ale vším, co je ve mně živé, tím malým plamínkem, toužím po tobě a doufám, že mě nalezneš, pozvedneš a zachráníš jenom pro sebe.

 

22. února

      Pane, prosím prohlubuj mé srdce, aby se do něj vešlo stále větší množství tvé lásky, protože má láska je malé neviditelné zrníčko písku, a tvá jsou skály všech hvězd ve vesmíru, a ještě mnohem víc. Má láska je vysychající kapička vody, a tvá je moře vod, a ještě mnohem víc. Má láska je ubohý osamělý žebrák bydlící v kolonii popelnic, a tvá je král sedící po pravici Boha Otce Stvořitele. 

      Pane, aby všechno mohlo být, mé srdce prosí souviset s tvým, zrníčko mé lásky prosí splynout se skalami, vysychající kapka prosí skanout do moře a osamělý žebrák stojí ve dne v noci na rozcestí a prosí, aby se na něj nezapomnělo, až se bude zvát na hostinu.   

 

24. února navečer

      Vy při mně stojíte a přistoupili jste ke mně v této pro mě tak předělové době. Ty, Františku z Assisi, můj patrone, ty, moje patronko Terezko z Avily, Vy nejste mrtvé mumie ztracené v historii a zaváté jejím prachem, ale jste živé bytosti a já vás takhle vnímám. Cítím vás kolem sebe, jak o mě pečujete a odvádíte mě od různých malérů, které by zarmucovaly Ježíše. A nebeské království, kde žijete, vyvstává ze tmy stále víc jako skutečnost a tento svět se naopak ve tmě ztrácí jako sen při probouzení. Vnímám to zcela srozumitelně a mohl bych říci i viditelně. Svět ztratil svou naději okamžikem ukřižování Ježíše. Tím skončila naděje tvorby a vývoje světa, přestože se zdá, že se naopak udržuje na výslunní masivní spotřebou a výrobou. Je to ale výslunní druhohorních ještěrů. Jak jsem již řekl, všechna naděje světa skončila ukřižováním Ježíše Krista.     Jedinou skutečnou nadějí světa je Boží království, které je však úplně jinak, které z tohoto světa není.

 

1. března

      Dívám se na televizní noviny a zaslechl jsem, že se bude topit biomasou. Pak jen tak mimochodem slyším, že ta biomasa je obilí - je velká nadúroda, bude se topit obilím. Viděl jsem se být kotelníkem, jak uhelkou nakládám pšenici na kolečko. V Africe umírají milióny lidí hladem, a já tu pšenici navážím do kotle. Když tam kolečko vysypu, vytryskne vzhůru prskající sloup ohně jako ze sopky. Sešel jsem po železných schodech dolů k popelníku, sedl si k hromadě popela, chytil se za hlavu a zavzdychal: „Ježíši Kriste, Ježíši Kriste, co s námi bude, co s námi bude???“

      Vyslovme slovo obilí. Je v něm slyšet vítr, jak se prohání nad klasy, které o sebe tlumeně šumí. Je v něm také vítr vidět, jak vlní žluté obilné lány kolem cesty, po které jdu, jako bych tudy proplouval kolesovým parníkem, a slunce je nad námi. Slunce také vnímám ve slově obilí spolu s dozrálými klasy, které čekají na lidské ruce… Ale obilí se dnes jmenuje biomasa a budeme s ní topit v kotelnách, protože je nadvýroba.   

      Když jdu s kravkou Rozárkou na pastvu, ona ke mně obrací svůj růžový čumák, a já jí říkám: „Rozárko, nekoukej a pojď, ať tam dojdeme.“ Poplácám ji dlaní, když se někde zdrží. A tam za hřbitovem na naší louce se Rozárka pase, já ležím a dívám se do nebe. Vidím nádherné mraky, jak se nesou a chtějí mě vzít s sebou … Dnes by se takové pasení kravky Rozárky zvalo velkovýroba hovězího masa!

           

3. března

      Při psaní tohoto deníku jsem se začal obracet na Ducha svatého, aby mi pomohl s vyjadřováním některých slov, vět nebo odstavců, a on mi zcela zřetelně a beze vší pochybnost pomáhal a formuloval. Já jsem jenom psal. Tak je tomu až dodnes.

       

      Dnes po jitřní jsem si v autobuse do práce uvědomil, že Duch svatý je ten, který nastoluje a udržuje prožívání skutečnosti v pravdě. Ďábel chce lží, která je mu vlastní,  přijatý řád zamotat a prolhat do takového patvaru, že můžeme padnout ještě do horšího neřádu. Ale Duch svatý je mocný a udrží svá rozhodnutí na výsluní pravdy. Kdykoli se zadívám na jeho pravidlo o lásce, které mi stanovil, nikdy není pozměněno, a to mě udržuje v jistotě. Duch svatý obchází s mečem pravdy kolem a hlídá nejenom, co určil, ale i mě. Lež, velký mág ďábel, nenalézá do tohoto svatostánku žádnou cestičku, aby mohl kazit. Nenalézá. Alelujá!!!

      Duchu svatý, prožívám s radostí tvou velikou moc udržovat svá rozhodnutí v pravdě. Je to neuvěřitelné zvlášť pro mě, který jsem vymetl každou postranní kaluž naveden prolhaností a nebyl jsem schopen nikdy žádné přímé cesty, až teď, ohlídán tebou. Raduji se z toho, že je možné nenechat se obelhat ani zmást, raduji se z toho, že Ježíšova láska je sice velmi tichá, něžná, neviditelná, ale není nad ní ve vesmíru nic mocnějšího. Alelujá!

     

18. března

      Miláčku, miluji tě, miluji! Neunikej mi, jako ulétají holubi vzhůru průrvou mezi věžemi pískovcových skal, a pleskáním křídel mizejí ve světle, zatímco já jsem zanecháván dole v setmělém, mokrém písku.

 

19. března

      Už jenom pod tvým křížem, a držet se toho dřeva jako se děťátko drží maminčiny ruky. A krčit se pod tím vším, co svírá jak svěrák, a střely nade mnou létají, třaskají granáty, hrozivě přejíždějí tanky a vybuchují sebevražedné exploze aut napěchovaných střelným prachem, až dětské údy létají vzduchem jako novodobí ptáci. A také se tam krvácí pod tou obručí, kterou je svírán svět a sprostě se tam nadává, a tolik je nešťastných dětí, ani o tom samy nevědí. Anebo se tam tolika horami peněz jednoznačně rozhoduje a tolik se rozhazují, a peníze jsou tím zlověstným vírem malströmem, do kterého jsme vtahováni, až se konstrukce bortí. V tom pevném sevření se trpí na proleženinách vlastního srdce a smrtelné nemoci nahlížejí do našich bytostí omotaných ocelovým drátem.

      Už jenom u paty tvého kříže, sladký Ježíši, v té nejspodnější úrovni, která je jenom pro zatoulané psy. Tady se ukrývat před tou vrstvou násilí, krve, utrpení a lži. Už jenom u paty tvého kříže, úpěnlivě se držet toho dřeva, jako se drží malé, nemohoucí, hluchoněmé děťátko maminčiných rukou… a jeho pláč není dlouho k utišení.

 

20. března (dopsáno 26. března)

      Dnes je Květná neděle. Ježíš vjíždí do Jeruzaléma. Mohutný zástup ho nadšeně vítá. Prostíráme své pláště před oslíka, na kterém jede, nebo odsekáváme ratolesti stromů a steleme je na cestu. My okolo voláme: “Hosanna synu Davidův! Požehnaný, který přicházíš ve jménu Hospodina! Hosanna na výsostech!“ Všichni chceme Ježíše spatřit.

      Ale za pár dní, když nám dává římský místodržící možnost rozhodnout, jestli chceme z vězení propustit vraha Barabáše nebo Ježíše, zvolíme svobodu pro vraha, a  na Ježíše nenávistně řveme: „Ukřižovat! Ukřižovat!“ 

 

      Ó Ježíši! Ó Ježíši! Je mi těžko být tam, kde jeden druhému tolik ubližuje. Už se nemohu dívat na trápení dětí, které jim způsobují vlastní rodiče, a na bezcitné šikanování slabších silnějšími. Ani na ty školy, které pořádají na své žáky hony, aby je zapasovaly do těch hliněných kobek, kam nedolehne zpěv skřivanů ani let vlaštovek. Pane, už nemohu být ve světě, který se řídí podle nahodilostí,  zaplétající lidi hned do sítí štěstí, nebo obratem do sítí neštěstí. Už nemohu být v tom nezřízeném světě, v kterém kdo objímá větší horu lží, podvodů a nadutosti, je věrohodnější, příkladnější, uhlazenější a přitažlivější. Už nemohu být v tom světě, který kšíruje lásku v srdcích, bičem nad ní práská, a uzavírá obrovskými železnými vraty cestu k věčnosti. Ježíši, nemohu být ve světě, který si nanejvýš umyje ruce nad tvou vraždou, protože upřednostňuje nestrannost, nezaujatost, spravedlnost! 

      Pane, prosím ať jsem daleko od toho všeho jako zajíc na louce chroupající stébélka trávy a nic víc a nic víc.

      Už neunesu, Pane, sebe sama, to těžké břímě, tu lež, která se stále snaží natéct do mých myšlenek, slov i skutků jako povodeň. Už se mi nechce, Pane, vstávat, když ležím, už se mi nechce oblékat, když jsem vstal, už se mi nechce vyjít, když jsem se oblékl. (Pane, vždyť při vstávání, jako bych na sobě vzpíral celý svět.) A co mám udělat s polykáním? Vždyť mi to nejde, ano, nejde mi polykat. A co s různými účinky těch medikamentů? Divím se, že mi bije srdce. Už mohu být jedině zajícem, který vyhopká na louku a chroupe stébla trávy.  Pane, prosím, ať jsem už jenom zajícem!

      Už žádné ty nesmyslné trumfy, které na sebe vytahují manželé, aby jeden druhého přebil, žádné hromadění peněz, a jejich utrácení za nová a nová auta, za domy a další domy, za milenky a další milenky, žádné investování s větší a větší návratností, ani stále exkluzivnější dovolené. Ale ani spát na lavičce v parku v kabátě vycpaném slámou, a pak se opíjet, více se opíjet a nevidět ani neslyšet, ani to ne. Jedině být zajícem, a chroupat na louce stébla trávy, vůbec se neradovat ani nebýt smutný, jen chroupat trávu a hopsat loukou.

      Pane, nenalézám ani sílu ti říci: „Ať se stane všechno jen tak, jak ty chceš a ne, jak chci já!“ Už jedině být tím zajícem a chroupat na zelené louce stébla trávy, a nemluvit, nemyslet, nepracovat, nesoutěžit, nevydělávat, nezabezpečovat, nehodnotit, nebýt deptán vyceněným hříchem, nebažit po lidských láskách, neusilovat o přední místa ve vztazích, necpat se do prvních řad, ale stát opodál,  být zajícem a hopkat na zelené louce a chroupat stébla trávy pod modravou oblohou.

      Ó Ježíši! Ó Ježíši! Ó Ježíši, buď prosím se mnou, buď blízko mě, vezmi mě do náruče a přitiskni na své srdce a šeptej mi milostná slova, abych zajícem nechtěl být, ale jen člověkem, Janem, odpočívajícím na tvých prsou.  

 

      (Ale kdybys, Ježíši, nebyl Synem člověka a kdyby Panna Maria nebyla lidského rodu, byla by to pro mě taková beznaděj, že bych se na tu louku vydal, i kdybych tím zajícem nebyl a cpal bych se trávou, plnými hrstmi bych se jí cpal a nikdo by mě nepřesvědčil, že zajícem nejsem.)

 

26. března

      Už se mi zase vrací myšlenky, jsou osvobozovány. Byly podvázány lékem topamax, který jsem bral asi měsíc. Teď už jsou zase víc podobné motýlům.

      Dejte si pozor, až se někdy začne v televizi objevovat reklama, třeba, že „topamax zajišťuje dlouhověkost a vyrovnanou mysl“, nebo že „po topamaxu zhoustnou vlasy“, nebo že „tuňák s přísadou topamaxu zvyšuje pohlavní výdrž“. Nevěřte těm reklamám, topamax uzavře prostory obrazného myšlení, a nevzpomenete si na rozhledy z kopců do širé krajiny ani na něžná vybídnutí jara, protože myšlenky nasycené topamaxem bydlí ve sklepích činžáků.

      Jsou chemikálie (nazvěme léky pravými jmény), které vás nezabijí, ale uvězní vaše myšlenky. Ne ty banální, ale ty obrazotvorné, které umožňují vžívat se do Ježíšovy přítomnosti, přicházet za ním, naslouchat mu, sloužit mu a nechat se proměňovat.

      Léčba epilepsie zkoušením různých chemikálií (jestli něco zabere) je metoda pokusů a omylů, připomínající středověké praktiky - například léčbu zraku požeháváním spánků rozžhaveným železem, také buď a nebo. (Co to vlastně je ten vědecký pokrok, kterému dáváme šít oblek naší jediné naděje?)

      Přestal jsem užívat topamax, a myšlenky ze sklepů se  vracejí, konečně začínám vnímat jaro. Je jaro! Vidím život seřazen za promrzlým lesem jako vojsko, které vyrazí na nepřítele hovícího si v ledových krách. Jako ranní světlo vyjde nad noc a je den, tak i život propukne útokem a je rašení, je zeleň, jsou barvy a vůně,  je Vzkříšení.

 

31. března

      Odevšad mě vyhánějí a všechno, co jsem měl, mi berou. Měl jsem několik světnic na různých místech zimní krajiny.

      Tam, kde jsem bydlel, stojím na dvoře, dívám se občas do rozsvícených oken, popadává sníh, a nikdo mě nezavolá. Tam, kde jsem pracoval a byl mezi prvními v řadě, mě nikdo nepostrádá, stojím pod schody na konci shromážděných zaměstnanců. Stále více se otáčím ven do zšeřelého dvora. Tam teď raší tráva a letorosty keřů ukazují křidélka vyrážejících lístků.

      Vycházím z domu, hladím trávu a těším se pohledem na rašení.  Skřivánek nasazuje písničku. Bez hnutí poslouchám vše živé, vypráví mi o Pánu Bohu. Jen z dálky ke mně sem tam doléhají hlasy, řešící důležité problémy. Ze dvora obhlížím krajinu, břízky se chvějí ve větru a koruny se chystají propuknout do jemně zelené.

      Pomalu přecházím k vrátkům, vycházím ze dvora, a v ranním rozednívání se zastavím na začátku cesty. Je připravena, nikdy mě neopustila, ani já ji neopustím. Přišel jsem sám, poklekám a líbám drobné kamínky.

      Ačkoli píšu o tom, že „se otáčím stále více do dvora“, „vycházím z domu“, přecházím k vrátkům“, „vycházím ze dvora“, „zastavím se na začátku cesty“, nerozhoduji o tom já, ale Ježíš. On mě na tu cestu přivádí, abych se po ní vydal.

     

8. dubna

      Ježíši, chtěl bych být svatý! Ale ne  pro milosti, požehnání, pro nevídané dary vidění, zjevení a neobyčejné zážitky, ale jen a jen pro poslušnost… abych tě, Pane, poslouchal. Poslušnost, poslušnost a zas jen poslušnost ať je jediným cílem mého prožívání. Ježíši, prosím, ať jsem svatý poslušností před tebou. Ježíši, ať ve mně poslušnost vítězí, ať vychází nad zarputilou lží jako naděje nad bitevním polem plným zabitých vojáků, ať se v každé okolnosti zjevuje nad vším.

      Ježíši, ať moje neposlušnost bledne ve světle poslušnosti jako noc ve svítání.

      Pane, prosím!

 

15. dubna

      Duchu svatý, děkuji ti za pomoc. Potřebuji tvou mužskou podporu. Opírám se o ni jako malý kluk o dospělého přítele. Duchu svatý, tvá péče má mužnou povahu: prosí o ni a spoléhá na ni mužská část mé bytosti. Ženská část je zamilovaná do Ježíše Krista:

      Miluji Tě, Ježíši, tvé ruce tiché a mírné, i se všemi pohyby, tvé nohy a jejich kroky, tvé vlasy a vousy ve větru, oči a celou tvář, a tvůj smích. Ježíši, miluji tvá slova a jejich zvuk, kterým nám dáváš nejenom, co říkají, ale i hudbu, kterou znějí. Všechno, čeho se dotkneš, miluji: rozevlátý plášť v naléhavé chůzi, stopy v písku, které zanechávají tvé sandály, a všechno, čeho se chopíš: miluji klacík, kterým píšeš po zemi, a fíky, které trháš, i chléb, který lámeš, a kříž, na kterém visíš, i hřeby, které svíráš v dlaních. A vždy, když tě spatřím, utíkám k tobě bezhlavě, že kdybys mě nezachytil, jistě bych padnul… a jsem v tvém náručí.

      Ó, Ježíši!

 

17. dubna

      Ježíši, ať se naše cesty setkají! Ale kdybych tě minul a šel jinudy, ať tě hned spatřím, a spěchám, utíkám a letím jako vlaštovka, abych se s tebou shledal co nejdříve. Jak rád bych tě potkal na jarní cestě položené do sytě zelených mezí zažlucených sestrami pampeliškami, a bratři skřivánci by nad námi rozdávali svůj zpěv na všechny strany. Už bych si, Ježíši, přál jít jenom s tebou až na konec. Prosím, už mě nepouštěj, abych nevymetal odbočky a zacházky,  prosím, už zcela zaplň mé srdce svou láskou a celého mě vlož do cesty, po které jdeš ty, Pane!

      Vyjděme spolu na kopec, abych se potěšil krajinou, která se otevře do dálky. Prosím, ať zahlédnu svůj úkol.

 

1. května

      Osamělý, opuštěný, ztracený, neviděný, neslyšený, obelhávaný otevírám okno zavřených očí a vidím moře s vodou hluboké samoty, ochotných bolestí a úst uzamčených úsměvům, moře zpitvořených tváří za oknem zavřených očí. A v té vodě spatřuji rozvalovat se velryby úplného neporozumění a neodpouštění, a prohánět se vyceněné žraloky zlovolnosti a chamtivosti, a chobotnice svévole a odmítání vyhlížející kořist, a vidím i tvory nenávisti, neustálé prolhanosti a nevycházení si s úsměvem naproti. V tom moři se také svíjejí lstiví hadi s životem založeným na skryté pasti: Jó, co by mohlo bývalo být, kdyby…!

      To moře je temné, beznadějné, s žádostí všechno zaplavit a zadávit. Kdyby mi Pán nedal lodičku,  stával bych se sám tím mořem (i tak jsem mocně zaléván vlnami).

      Temná noci, kdy přijde rozednění!?

     

... ale v temné noci jsem v tvém kříži uviděl branku a věděl jsem, že vede do ráje!

      Za tou brankou na mě čeká můj miláček Ježíš, že splyneme v lásce. Tak jako tady ve světě on nikde není, tam je všude. Tam není možné hledět jinam nebo stranou nebo netečně anebo nehledět. Tam je neustálé tonutí v jeho lásce, nepochopitelné, nepředstavitelné, nevyslovitelné, nádherné!

 

 

           

6. května

      V Ježíšově škole nastala výuka umenšování. Je to obtížná látka, protože umenšování zasahuje podstatu mé osobnosti, její lživost, sobeckost, zkaženost a temnotu. To je dědictví začínající u Adama, každá generace mých předků k tomu přidala a já jsem v tom také nelenil. To všechno je do mého já zarostlé, vzájemně svázané, napojené na vnímání, na myšlení, na představivost. Všechny bytostné výstupy podléhají přitažlivosti mého já, a jsou jím zakřivovány. Pojmenoval jsem to pro stránky deníku: teorií subjektivní relativity pravdy. Subjektivní proto, že nazírání  světa ani sebe sama se u jednotlivých lidí nemůže zcela podobat (podoba je jenom ve společném jmenovateli hříchu, kterým je odvrat od Boha s cílem co největšího sobectví). Relativita pravdy proto, že jak už jsem řekl, každé já pravdu zakřivuje, jako to hmota provádí třeba se světelným paprskem. A zakřivená pravda je lež, sobectví, nenávist, a všechno, co s tím souvisí.

      Z Boží milosti ale může nastat umenšování vlastního já, to je obtížná věc, je to útok na podstatu celé lidské bytosti od základů, od nejhlubšího sklepení. Není to jenom její úklid, ale úplný přechod do nového. Staré zůstane prázdné a osamocené. Může se to přirovnat k proměně kukly v motýla. Kukla zůstane opuštěná, mrtvá, a nový tvor, vyletí krásný do nádherné, Boží přírody.

      Ano, taková obnova je pro nás jedině z milosti Pána Ježíše. O něj se rozrážejí lži, do kterých je naše já zakopané, zabetonované. Jedině Ježíš nás povolává ven z kobek vězení, ze zákopů frontového nasazení, z buzerplaců nenávistných vztahů omotaných ostnatými dráty. On nás uvádí do skutečné pravdy a dovršení nemůže být jiné, než že s ním splyneme. Ta cesta, po které jdeme, je Ježíš, povoláni jsme na ni Ježíšem, a cesta vede k Ježíši. Je to cesta umenšování.

      (Pustil jsem se na křehký led vysvětlování, jda okolo fyzikální teorie relativity, z které jsem si zapamatoval, že přitažlivost hmoty zakřivuje světlo. Tento příklad jsem použil pro znázornění vlastnosti já, které do lži zakřivuje pravdu. Ať mi fyzik odpustí. Ať mi odpustí i psycholog – vědec lidské duše.)    

 

9. května

      Sen z 8. na 9. května.

      Šel jsem květnovou přírodou. Tu mám velmi rád, promlouvá ke mně její cudná zeleň, vlídné volání květů, a vůně, kterou vnímám jako něžná slova. Nemohu opomenout bratříčky skřivánky, kteří nade mnou zpívali. Tou krajinou jsem někam a s někým šel. Oni údolím, ale já se držel nad nimi po vrstevnici, protože bylo napršeno, a nechtěl jsem jít blátem, to bych se musel dívat většinou pod nohy, abych se nevymáchal, zatímco já se chtěl dívat více vzhůru a kolem sebe.

      Po chvíli mi krajina přestala vycházet naproti, a viděl jsem ji stále víc osamělejší a pustější. Cesta se stočila k opuštěné usedlosti a byla sevřena úzkým blátivým dvorem mezi neútěšná stavení. Když jsem byl už za polovinou, vyběhl na mě odněkud ze dveří bílý vlčák uvázaný sice na řemeni, ale neustále se uvolňujícím, jak pes chtěl. Oběhl mě zepředu, snad aby mi zastoupil cestu, nebo mě ten řemen zamotal okolo nohou. Když se ocitl na úrovni mého levého boku, okamžitě na mě zaútočil. Zaťal se mi do pravé ruky, kterou jsem bezděčně nastavil na obranu. Začal jsem v úzkosti volat o pomoc, a z domu vyběhla nějaká ženská, volala na psa, který ji neposlouchal, chytla řemen a přitahovala ho k sobě. Vlčák na nic nedbal a svou velkou silou a nenávistí si ještě udělal prostor, aby mě sekl vyceněnou tlamou přes pravé koleno. Pak už se na mě nemohl dostat, a v té chvíli se snad sen zastavil, protože jsem dlouze ze strany viděl hlavu bílého rozezleného vlčáka, který na mě upíral své nenávistné nazelenalé oči, cenil bílé zuby lesklé a ostré jako čepele nožů. Ještě v tom snu mě napadlo, že je to pohled ďábla. Kdykoli to čtu, vidím ho zcela zřetelně.

      Ještě jsem se sehnul a roztrhanými kalhotami jsem spatřil koleno v několika místech jako břitvou rozseknuté. Rány kupodivu ani nebolely ani nekrvácely, ani ty na ruce.

     

10. května

      Ano podivuhodné umenšování, to je velký dar, který jsem dostal od Pána Ježíše. Ocitám se na pomyslném kopci a spatřuji ho téměř ve všem, na co pohlédnu. Za vším, s čím se přes den setkávám, začínám spatřovat umenšování. S údivem si v určitých situacích uvědomuji, jak umenšování odlehčuje, osvobozuje většinu mých myšlenek i skutků. Především se vztahuje na poslušnost, umenšuji se z neposlušnosti, vztahuje se také na úžasnou ale okem neviditelnou spokojenost s tím, co právě je… Umenšování je úžasný dar, který mě osvobozuje od sebe sama, a otevírá se přede mnou do dalších květů, které se různě vynořují, a žasnu nad jejich vůní, která mě omamuje a otevírá okénka ráje. Ano, umenšování přináší živoucí svobodu, která mě může přivést až k žebrání, až k mlčení, až k naprosté službě.

      Pán mi na počátku té cesty, které jsem líbal kamínky, dal pokyn, abych po ní šel. Je to cesta umenšování. Děkuji. Aleluja!!!

 

11. května

      Co je na umenšování tak úžasné? Že je nástrojem, který mohu užít v každé chvíli, kdy mě začne tlačit ten nafouknutý uzel mého starého já, které trvá jenom z pýchy, poživačnosti a z pevného spojení s peklem. Umenšování není žádná stranická příslušnost, která určuje nezávisle na mě, jak se mám zachovat. Umenšování je jemná mechanika, která je schopná svobodně volit směr k menšímu a menšímu a menšímu. Takový směr v pekelném inventáři nemají! Proto umenšování může být jenom darem.

      Umenšování je cesta, která vede krajinou pokoje až k nejzazší svobodě. Je to cesta, na kterou mě pozval Ježíš. Jaksi samočinně se rozhořívá srdce, aby milovalo napotkání.

      Umenšování. Když se uvnitř v sobě dívám na některá lana, kterými jsem přivázán k různým částem mé přirozenosti , až se zařezávají, zjišťuji užasle, že lana se uvolňují, a že je jenom otázka času, kdy spadnou.

      Bez jakékoli zásluhy jsem dostal nesmírný dar, jako když rybář dostal síť, nebo dřevař sekeru, zlatokop zlatou žílu nebo děťátko maměnku. Tento dar je nad všemi vlčáky s hrozivě vyceněnými zuby i nad všemi zhoubami.      

 

12. května

      Dnes jsem viděl z autobusu vlaštovku. Tak rád bych byl vlaštovkou a to ještě víc, než zajícem na louce chroupajícím stébla trávy. Vzápětí jsem zachytil myšlenku, že vlaštovkou i zajícem se mohu stát, aniž bych přestal být Janem, protože oba mohu potkat na cestě umenšování. Mohu být i mrakem, na jehož svobodu a vzdálenost od bídy světa se dívám s nadějí. Když jsem se nořil do těch myšlenek, dostal jsem darem větu, že mohu být vším, co stvořil Bůh, a také, že mohu rozumět řeči rostlin i zvířat i kamenů, že mohu milovat i lidi, a to je nejtěžší, i když oni lásku nejvíc potřebují.

      To všechno je na cestě umenšování. To je královská cesta. Vede doprostřed ráje.

 

IV. díl deníku 2005

od 13. května 2005 do 14. srpna 2005

 

 

13. květen

      Byl jsem jako pes, který stále sleduje všechny stopy, pachy, zvuky a je stále ve střehu, a jeho rozum přisuzuje každému podnětu jen takový význam, jaký má ve vztahu k jeho potřebám. Skoro takový jsem byl. Teď obdarován umenšováním se cítím být jabloní, která nabízí jablka všem. Kdo chce, může si utrhnout z natažených větví, které rostou od kmene směrem ke každému. Takovým se mohu na cestě umenšování stát. 

 

26. květen

      Jsem na konferenci Inforum. První dva příspěvky byly v angličtině, ale já si zapomněl vyzvednout tlumočící sluchátka, a tak jsem nerozuměl ničemu, na rozdíl od některých přítomných, kteří si dělali poznámky a tvářili se zaujatě a odborně. Další příspěvky se přednášely sice v češtině, ale opět jsem jim nerozuměl. Výjimkou bylo, když jeden přednášející informační analytik požádal o sklenici vody, ale to nebylo nic tak odborného.

      Jestliže se bude tahle složitost vyvíjet až tak, že stroj vyhledávající informace bude tak dokonalý (už je to na pořadu dne), že do něho řeknete nějaký dotaz, nebo mu svěříte nějaký problém, a on vám  vyhledá ve všech informačních sítích světa odpovědi, z toho vybere ty ušité na vaši míru, a odpoví hrozným strojově kovovým hlasem, pak budou rozhovory s lidmi úplně zbytečné, v tomto systému vyloučené, nedokonalé, nedostačující, obyčejné a zbytečně drahé. Člověk bude sedět kdesi v zákulisí toho odpovídajícího monstra, anebo kdoví kde. To bude další hrůznost na celé té babylónské věži, zvané svět, lepené z různých malých i větších komůrek do stále mocnější členitosti, složitosti a nesrozumitelnosti. Ta věž vypadá jako slepovaná z něčeho, co se podobá vosím báním anebo připomíná mohutné termitiště rozrůstající se do všech stran.

      Jestliže časem i dělník bude muset umět angličtinu a ovládat informační a komunikační technologie, aby mohl pracovat ve fabrice, jak tady uváděla jedna odbornice s pohledem zaměřeným do nedaleké budoucnosti, nebudou buď stačit lavičky v parcích, anebo bude muset být upletena rozlehlá a pevná sociální síť pro bezdomovce, kteří se v těch moderních trendech nechytnou, nedostanou se do nich už od školních let, zkrátka v tom nebudou doma, budou bez domova.

      Opět jsem si uvědomil svou vzdálenost od informačních analytiků, přilepujících zvenku babylónské věže další vosí báně,  nebo od těch, co stále více brousí svou angličtinu, i od těch, kteří usilují vyšplhat se do nejvyšších pater té babylónské věže. Já se naopak cítím být blíž k parkům, lavičkám a záchranným sociálním sítím. Ale Bůh se nade mnou slitoval a nedopustil, abych byl umístěn mezi bezdomovce opilé alkoholem, ale mezi bezdomovce opilé přítomností Boží! 

 

27. května

      Duchu svatý, umenšuj mě prosim pod všechny prahy pýchy a poživačnosti, abych nevyčníval!      Můj milovaný, veď mě stále cestou umenšování, ať přečnívám ve stále menším množství událostí a mám oči jen pro rudé vlčí máky, které zdobí cesty, a mám oči jen pro malé bratříčky kosy, kteří přestávají pojídat žížaly pod keři, když jdu okolo, aby mě pozdravili alespoň pohledem.

      Ale já vlčím mákem ani kosem být nemohu, ale mohu jít po cestě umenšování ke stále větším maličkostem, a se všemi bratříčky a sestřičkami se zastavovat, vypravovat si s nimi, klanět se jim, líbat je, a pokračovat cestou dál a dál, až...

 

1. červen

      Dnes jsem mohl otevřít oči pro další dárek. Užívat ho je velmi obtížné, je to živobytí až do smrti: Cesta umenšování nekončí opouštěním vlastní vůle ani následnou snahou být pozorný vůči druhým při různých okolnostech, ale pokračuje tím, že budu láskou naplňovat ten ve mně uprázdňovaný prostor.

      Mohu to říci i tak: Nejenom, že své představy a záměry na cestě umenšování odkládám, a vžívám se upřímným dílem do úmyslů bližních, aby se jejich věc dařila, ale ještě k tomu všemu přidávám láskyplný vztah. 

      Mohu to říci ještě jinak: Odkládám na cestě umenšování nejenom své představy a záměry, ale s nimi odložím na hnojiště hořkost, žárlivost, uraženou a zklamanou ješitnost, i křečovitost, že se musím mnohdy proti své vůli umenšovat, a tento vyprahlý nezažívaný úhor svlažím vláhou lásky, aby se zazelenal, aby se v našich vztazích mohlo objevit obětování, účast, pomoc i úsměv, a ten vztah aby se povyšoval na úroveň bratrské lásky. Tudy jít, to je velký dar Páně.

      To neznamená, že od této chvíle takhle sám žiji, ale je to dar vhledu, abych to spatřil, je to dar vyzvání, abych se tudy ubíral. To je ta cesta umenšování, která vede přes překážky nastražované vlastním zkaženým já stále hlouběji do krajiny Boží přítomnosti. Bez Pána, který nejenom  otevírá naše oči, abychom viděli, ale také vede naše nohy, abychom šli, není cesta umenšování možná. 

 

7. červen

      Umenšuji se o své nálady, názory na druhé lidi, přestávám vyvozovat z jejich jednání jakékoli závěry, odkládám pryč jejich slova i skutky, kterými mě ubližují, nechávám nevšímavě ležet to špatné v místě svého vzniku, neujímám se toho a nerozvíjím další významy. 

      Neusiluji být první nebo veliký, ale v čemkoli se chci umenšovat o cokoli. Umenšuji se o nemoci, o záchvaty, o své stáří. Umenšuji se o své návyky, umanutosti i šéfovské ješitnosti, ale také o různé samolibosti, domýšlivosti a svévole. To je smetí, které se těžko vymetá, ale dobře se skrývá v temných koutech tak „dokonalé“ bytosti, jakou jsem já. 

      Propouštím vztahy k lidem jako ptáky z klecí. U některých to jde samo, u dalších se za nimi ohlédám, když odlétají, a u těch s největšími vazbami odoláváme všichni: já při otevírání klícky, a oni při odletu. Nicméně Pán mi svěřuje dar  naplňovat láskou ten prostor, z kterého se vytrácí mé staré já. Ten prostor opouštěný mým já a naplňovaný láskou Kristovou, je Boží království. 

      Až mě Pán na této cestě přivede na konec, budu se nejspíš podobat větru vánku a vodě voděnce a také modravé obloze modřence.   

 

12. červen

      Dnes po mši svaté jsem vyjížděl z metra ve stanici Náměstí Republiky po schodech směrem k Masarykově nádraží. Nahoře ve vstupní hale jsem procházel kousek od mladého muže, který ležel na zemi u zdi. Nebyl nijak zanedbaný, delší, pěstěné vlasy zakrývaly obličej, byl oblečen do zánovní kožené bundy. V určité chvíli pohnul rukou. Nezastavil jsem se u něj, nesklonil se k němu, ani se ho nezeptal, co je s ním, nebo jestli něco nepotřebuje. Šel jsem dál za svým cílem s tím, že záchranku zavolám, až budu nahoře. Udělal jsem to, vysvětlil, o co jde a paní mi řekla:

      „Tak u něj počkejte, my tam za chvíli přijedeme.“

      „Ale já tam už nejsem.“

      „To jste ho tam nechal?“

      „Jo, nechal jsem ho tam.“

      „Ani jste se nezeptal, co s ním je?“

      „Nezeptal.“

      „… No, co se dá dělat,  já tam někoho pošlu, aby to obhlédl. Nashledanou!“

 

      Pán Ježíš mě stále vyučuje. Už jsem se naučil dávat almužny, to jsem do té doby neuměl. Stejně mě Pán teď vyučuje postarat se o člověka ležícího na zemi, to také  neumím. V Ježíšově škole jsem dnes neobstál, neprospěl jsem, ale vím, že až znovu narazím na člověka ležícího bezvládně na zemi, nebudu ho moci minout, zastavím se u něj, skloním se k němu a zeptám se ho, co je s ním a jestli něco nepotřebuje. Když bude nutné, zavolám záchranku, a počkám u něj, dokud nepřijede.

 

13. červen

      Vracím se na začátek tohohle psaní: Ďábel do mě zatíná drápy a strhává ze mě cosi k sobě. Ať utrhne, co půjde,  a to ať si nechá.  Už z vlastní vůle nedržím nic pohromadě, nezápasím. Zaujímám stále menší a menší prostor, vytrácím se z míst. Nebráním se, ať si utrhne mou ctižádostivost, nebo touhu být na předních místech, mít poslední slovo, nebo lpět na penězích, ať odtrhne, co půjde. Toho nelituji, ani o to nestojím. Co je důležité, to ví Ježíš, a to on ohlídá. Nechávám všechno na něm… a i kdybych byl malým oříškem, anebo malým kamínkem, nepřestal bych slovy oříšků a slovy kamínků chválit Ježíše.

      Má lásko, Ježíši, od tebe mám všechno.

 

19. červen

      Ty záchvaty se znenadání  rozrostly takovou měrou, jakoby  se z kmenů stromů tu a tam rostoucích v sadu stal plot s pravidelným střídáním planěk. Záchvaty jeden za druhým jako ty plaňky v plotě rychle a stejnoměrně vstupují do mého těla jednou nohou jako na koloběžku, a druhou nohou se odstrkávají o mou mysl, a chtějí se mnou někam dojet. Nebýt Ducha svatého, nemohl bych to snášet, ani pracovat ani přemýšlet. Myšlenky, slova, věty, paměť i vnímání v té chvíli splývají v jednu houštinu. Přesto mi Pán koncem minulého týdne dal splnit můj úkol: napsat tři projekty, vymyslet parametry jejich vzájemného porovnání.

      Buď veleben, Pane, který dokážeš události tvořit tak, že na jedné straně zůstávám já bezmocně zamotaný do temného houští, ale na druhé straně ty, Pane, uděláš sám z lásky to, co má být hotovo.

      Nejsem znepokojen  záchvaty, které jak klacík o plaňky plotu pravidelně klepají, ani houštinami kolem, naopak mé synovství  zakouší chvíle vlaštovčího letu. 

      Děkuji ti, Pane, za cestu umenšování, po které se prodírám tímto vysokým, neproniknutelným lesem, který lesem není, ale hustým šípkový trním, které se mi zdá být tak vysoké jenom proto, že jsem zajícem nebo vlaštovkou nebo kosem anebo zvonkem zeleným.

 

20. červen

      Dnes na cestě autobusem nabírán na plaňky záchvatů, co nejvíce skrývaných, jsem spatřil jedoucím oknem tak blízko na zídce sedět krásného ptáčka zvonka.zeleného. Přizvedával se, jako by někoho vyhlížel, a při tom mě zdravil svou žlutozelenou krásou. Odpovídal jsem mu překvapeným pohledem… a trvalo to všechno takovou chvilku.

      Teď, když to večer píši, stále vidím ta laskavá slova zvonka, kterými mě vítal ze zídky pražského předměstí v těsné blízkosti frekventované velkoměstské ulice.

 

      (Není to tak dávno, co jsem si pomyslel, že jsem zvonka neviděl ani nepamatuji. A dnes seděl tam, kde by ani sedět neměl.)

 

22. a 23. června

      Sen, který se mi nedávno zdál, zapadl v mé paměti za nějakou skříň, ale dnes mi vyvstal v původní podobě, a tak jsem se pustil s pomocí Ducha svatého do jeho zapisování:

      Ve snu jsem prožíval cestu domů. Vzali mě autem nějací Ukrajinci, a jeli se mnou ještě dva spříznění.

      Ti, co nás vezli, nedělali to kvůli nám, ale měli to při jakési cestě. Jeli jsme krajinou, která krásněla, jak byla stále osamocenější od lidských veleděl i malých děl, a jakýchkoli připomínek lidského budování. Byla osamocenější i od lidí; nepamatuji se, že bychom  někoho potkali. Byla to cesta vedoucí od civilizace, i silnice byly stále více zanedbané, ale to krajině vůbec nevadilo, právě tím krásněla.

      Vyjeli jsme nad rozlehlé údolí, a pohled, který se nesl přes lesy, cesty, louky, remízky, přes celou tu sytost krajiny, byl nádherný, osvobozující. Bylo mi jako bych se potkával s velkou láskou, která otevírá náruč. Sjížděli jsme stále mírně dolů. Na křižovatce u lesa auto zastavilo a naši průvodci se spolu chvíli domlouvali. A protože jsme byli široko daleko v naprosto neobydlené krajině vydáni jim napospas, řekl nám ten jejich velitel, že nás dál nepovezou, jestli ještě nepřiplatíme. Říkal nějakou částku, tu si nepamatuji, ale nebyla nijak malá. Řekl jsem, že nepřiplatím, že naši dohodu jsem splnil a zaplatil předem, co požadovali. Ti, co jeli se mnou, připlatili, ale já ne. Odmítal jsem už  s vědomím, že to nebude k mému odsouzení, ale vysvobození. Když se vydám krajině, bude to vydání jen a jen do milosti, a domů budu putovat pěšky sám s ní. Věděl jsem, že to bude trvat mnoho dní, možná měsíců, že budu spát pod širou oblohou, budu se živit jen plody, které naleznu, pít vodu ze studánek a půjdu i s bratrem deštěm a sestrou zimou. Toto vědomí mě kupodivu nezastrašovalo, ale naplňovalo odvahou vnořit se do té neznámé krajiny, a radost ve mně stále sílila. Narůstalo i přesvědčení, že bude se mnou Pán, který mě ochrání, který mě nasytí i napojí a dá mi střechu nad hlavou, který mi dá přesně to, co budu potřebovat, a ještě mě naučí se s tím spokojit.

      S vážnou radostí, s novým pocitem svobody jsem vyšel po cestě, nepřestávaje se modlit při nádechu Ó Ježíši, a při výdechu  smiluj se nade mnou!   

                                                                                 

      Sen pokračoval v dalších dnech v mé mysli: 

      Jdu zplanělým sadem a dál polní cestou, meze okolo rudé od vlčích máků, které si tak něžně podávají ruce  s větrem, jsem šťastný, že slyším jenom ten vítr na strunách trav a ve větvích stromů, a pak už jen ticho, nocuji v dřevěné chatrči u lesa, tu a tam zavzdychá ze snu pták, děravou střechou shlížejí hvězdy, voní jehličí, tiše volám Ježíše, aby mi pomohl uklízet sebe sama.

      Na začátku dne se osvěžuji rosou, sestupuji do údolí a přicházím na písčitou cestu, kolem dokola chrpy, kopretiny i třezalky, meze tonou ve vysokých travách, otevírá se přede mnou zanedbaný park s množstvím cizokrajných stromů volně rostoucích v rozlehlém prostranství nekosených trav, raduji se z mohutnosti bratrů stromů, z jejich ojedinělé krásy, chodím od jednoho k druhému a navzájem se vyznáváme z velké lásky k Pánu Bohu Stvořiteli, vyprávím každému o spasiteli Ježíši a nalézám nová a nová slova. Večer ulehám v rozsoše rozložitého stromu, do nebe spolu děkujeme za všechno, a hvězdy nám kanou v ústrety.

      Ráno se ubírám lesem, jím borůvky a maliny, které mají tolik rozličných chutí, několikrát do dlaní nabírám vodu studánky, nikdy jsem nepil tak dobrou, v bezovém keři švitoří pěnice, večer uléhám na cestě vystlané měkkou travou pod smrkové větve, kterými procházejí hvězdy z nebe, noc vydechuje vůně, ocitám se u paty Ježíšova kříže a prosím o jeho milosrdenství hlavou skutálenou mezi bílé kameny.

      Hned po ránu z lesa ven březovým hájem, okolo v mezi i na cestě se objevují sestry divizny, nad námi vyzpěvuje skřivánek, v polích zplanělé obilí se hodně podobá trávě, hladíme se s klásky, cesta se vine do kopce mezi balvany a hořce vonícími koberci mateřídoušky. Když se schyluje den, sedím na oválném kameni, hledím na západ slunce, na kraji lesa ulehám mezi trsy trav do hnízda, které mi nejspíš přenechala srna, děkuji Pánu za ten den, a všechno, co bylo v něm.

      Nad ránem vcházím do lipové aleje, je celá rozkvetlá, několikrát přecházím sem a tam, protože lipové vůni neodolám, slyším bzukot divokých včel, většinu kmenů neobejmu, jak jsou mohutné a na noc zůstávám v aleji se sestrami lípami, uléhám pod košaté koruny na snopy trav a napadá mě před spaním otázka, proč to putování ve mně navozuje myšlenku oběti, přidržuji se pevně Pánova kříže, aby mě neodvála tma, do noci tesklivě zpívá slavík.

      Jak slunce vychází nad obzor, otevře mi oči, vstávám a celý se umyji rosou, pokračuji lipovým stromořadím, stoupám pod klenbou spojených korun až na vrchol kopce, za kamennou zdí, tu a tam porostlou netřeskem, tuším hřbitov, procházím okolo omšelých náhrobků až ke kapli, usedám u dveří, opírám se o ně, volně natahuji nohy a pozoruji konipasa horského, jak se diví, že tu vidí člověka, stromy nade mnou s větrem šumí píseň, začíná mrholit, skrčím se pod portál a dokud neusnu, modlím se k Pánu, abych se s ním neminul. 

      Od rána jdu lesem, prší, ukrývám se za stromy do zátiší, déšť trvá, pak už se neschovávám, ale jdeme spolu s deštěm v radosti, drže se za zmoklé ruce, večer spím pod skalou, hvězdy se na nebi šmouhami prodírají.

      Po ránu jsem to vzal podél potoka, vody je dost,  prozpěvuje pěnkava, jdu po pěšině lesní zvěře, za chůze celý vysychám a z bot se kouří, jak se vypařuje voda, Ježíši, udržuj mě prosím na cestě domů, umenšuj mě, abych nebyl větší než cvrček, co se týče mého já, ale co se týče mé odevzdanosti do tvé vůle, abych se vznášel ve větrných proudech jako kondor nad vrcholy hor.

      Probudí mě rozednění, vůně planých růží a zurčivý zpěv skřivanů, vstávám do nového dne ze šípkového trní, a zarostlou polní cestou jdu dál, nahlížeje do jasně modrých očí čekanek.

      Pokračuji po cestách necestách, až ke splnění úkolu, který pro mě Pán připravil, ještě než jsem se narodil.

      Tu cestu však mohu popsat věrohodně, až ji půjdu.

 

      (Ještě jsem si vzpomněl na kousek jednoho dne: Byla již noc, a nebe plné hvězd. Stál jsem na kraji lesa, přede mnou palouk jemné trávy, byl tak zalitý rosou. Zul jsem boty a brouzdal se v ní, s údivem vnímal chodidly vodu, zemi, klásky trávy, kamínky … a zakloněný k vesmíru, laskal se s hvězdami.)  

 

24. červen

      Po mši svaté jsem si uvědomil, že cesta umenšování není sestupování do nějakého dolíku podobnému příkopu u silnice, ale je to výstup do hor. Vždyť jak jinak bych mohl stále více skutečností,  v kterých jsem se utápěl, a byl jejich otrokem (který nemůže ani pozvednout oči), jak jinak bych je teď mohl nahlížet z výšky nezávislý. Je to zvláštní cesta, když pouštím z rukou všechny otěže ovládání, a  přesto se nestávám bludným trpaslíkem, ale vznášejícím se ptákem!

      Pane, udrž mě na té horské stezce věrného, ať neudělám úkrok stranou, který se mi stále podbízí. Prosím!

 

28. červen    

      Na cestě umenšování jsem našel další dárek: Je to takový zdánlivě malý, nepatrný nástroj k umenšování. Pánu nemohu dávat nic ze svého, protože pro Krále nenaleznu nic královského. Ale něco přece jenom mám, je to má bída, a tu smím pokládat pod jeho kříž, a prosit ho úpěnlivě o slitování, a on skrze své podivuhodné milosrdenství můj osten přijme na sebe!

     

      ...Co jsem udělal s tím neovladatelným napětím, které ve mně začalo houstnout? Sám od sebe nic, neměl jsem na to sil, ale v té chvíli jsem dostal dárek, ten nepatrný nástroj: Vzal jsem ten osten nastražený mou lží a obětoval jsem ho pod Pánův kříž se slovy: „Pane, ve své ubohosti a bezmocnosti nejsem schopen s tím nic udělat, jedině ty mi můžeš pomoci. Pane můj, prosím tě o milost, aby má prolhanost neměla navrch. Prosím! Prosím!“ Napětí ve mně pominulo, a opět jsem se na ty odporující dámy mohl usmát, jako to dělají stromy na okolní svět. Nástroj se ukázal být pracovitý! Děkuji, Pane! Aleluja!!!

      Z dnešního dne mohu předložit ještě jiný příklad, jak jsem ten dar využil: políbil jsem jednu spolupracovnici, protože měla svátek, ale ti prolhanci do mě hned vháněli myšlenky, že jsem to udělal jen proto, že je tělesně přitažlivá. Pronásledovali mě a obviňovali do chvíle, než jsem všechno obětoval Pánu pod jeho kříž se slovy: „Pane, to je jediné, co mohu udělat, ve mně není nic, čím bych mohl zastavit takové myšlenky, které se ve mně navíc rodí. Prosím, odpusť mi také to, že ta paní ve mně zalíbení skutečně vzbuzovala. Ty jsi, Pane, má jediná naděje očišťování, ty jsi má jediná záchrana.“  Od té chvíle mě jak ta libost, tak ti prolhanci nechali na pokoji. Ježíšovo  milosrdenství mě od toho ostnu osvobodilo. Král nás obdarovává zdarma, protože nás miluje.

      Takový postup je nástrojem, s jehož pomocí mohu putovat dál cestou umenšování, zrovna jako když pila rozřezává stromy padlé přes cestu a uvolňuje průchod.

      Po čase mi došlo, že práce s tímto nástrojem se může podobat také práci se svítilnou, která je tak silná, že toto smetí osvítí, že ho mohu v té tmě spatřit a obětovat Pánu.

 

 

 

29. červen

      Dnes jsem si povídal s paní primářkou na cestě autobusem, a při tom jsem si uvědomil, že jsem celé dětství spal pod velikou barokní olejomalbou, na které ležel v životní velikosti Ježíš posetý ranami, když byl sejmut z kříže. Ten obraz byl z nějakého kostela a byl tak velký, že zabíral téměř celou delší zeď pokoje. Pod tím obrazem stála má postel.

      Všichni vlastní i nevlastní rodičové byli pravověrní komunisté a silní ateisté, ale pozemský otec byl velkým milovníkem umění, zvlášť obrazů. Ten obraz získal od nějakého faráře, že mu ho zrestauruje, což občas amatérsky prováděl podle příručky pana Slánského. Obraz byl zrestaurován, ale vrácen nebyl, a po ta léta, co zůstával „ve vlastnictví“ rodiny jsem vedle něho žil a pod ním spával.  Teprve, když jsem odešel do světa, farář vymámil obraz zpět do kostela. Možná, že to bylo malinko jinak, ale mně to vychází tak, že bolestný Ježíš už tehdy ve mně založil vliv, který na mě teď má.

     

30. červen

      Dnes jsem dostal na cestě umenšování nový nástroj: uzavřený kruh víry. Vyvstalo to, když jsem jel ráno tramvají, stoje na konci posledního vozu, dívaje se ven do zeleně, na rorýse v povětří, a na ubíhající koleje. Tam mě popadl opět strach, z toho, že mě už nějaký čas bolí nádor nad levým uchem od zubní protézy, která nebyla dobře udělána, a že to zmnožuje záchvaty a zhoršuje můj celkový stav – tak jsem to posuzoval já. Tam na konci tramvaje mě opět popadl ten stav, kdy se nemohu modlit odevzdaně, nemohu myslet na své živobytí tak, jako milující dítě myslí na maminku, nemohu ani psát k oslavě Pána, jsem jako by mě přikryla studená a temná řeka.

      Znenadání se ale stalo to, že jsem si v krátkém okamžiku uvědomil podstatné okolnosti, které si teď opakuji: Jak to, že tvrdíš, že všechno necháváš Boží vůli, a najednou  vymýšlíš okolo zubní protézy nějaké vlastní výklady? Proč neuzavřeš ten kruh Boží vůle tak, aby do něho už nepronikaly žádné tvé nápady, ale všechno konečně  nechals na Bohu? Dovři bezvyjímečně ten kruh víry, aby bylo všechno svěřeno do Boží vůle, vždyť jen on je všemohoucí a navíc všechno bere do rukou s láskou, a pokažená protéza s jakýmisi vymyšlenými důsledky nemůže  nic způsobit tomu, kdo věří. To se týká i všeho ostatního, kdy nepočítáš s Bohem. To není nic jiného, než  směsice různých svévolných odhadů a  výkladů, z kterých domýšlíš jen různé nepravdivé motanice. Uzavři neprodyšně kruh víry v Boha před sebou samým!

      Udělal jsem to tak, že jsem v té tramvaji poklekl k patě Pánova kříže, a tam jsem tu nedůvěru obětoval, a pocítil jsem, jak se kruh víry uzavřel a žádná má svévole se už nezmocní výsady rozhodovat o mých myšlenkách, slovech a skutcích. Rozhodování bez Boha je vždy rozhodování „sebevražedné“! Ať se uděje cokoli, miluji Ježíše, ať se uděje cokoli, Ježíš je mým miláčkem, ať se uděje cokoli, věřím jenom jemu!!!

      Dostal jsem další potřebný nástroj k úplné důvěře v Boha. Děkuji. 

 

2. červenec

      Dnes mě napadlo, co dělá Pán s těmi hříchy, které mi odpouští? A nakonec nejen mně, ale všem, kteří se na něj s prosbou obrátí. Kam dává ty tuny a tuny špatností? Na jakou skládku? Vždyť v našem světě je s odpady potíž. Odpověď se ozvala sama:

      V této věci neplatí zákon zachování hmoty a energie jako ve vesmíru, ale hřích na jedné straně vah je na druhé straně navždy převážen Kristovou obětí, hřích mizí, rozplývá se v jeho milosrdenství, a není!

      Ježíš přichází s jinými zákony.

 

5. červenec

      Když to shrnu, Pán mi dosud na cestě umenšování daroval několik vzácných darů, účinných nástrojů pro teď i pro potom:

·         Přijímej jako strom, co nastává! (to je oblečení poslušnosti)

·         Vzdávej se své vůle! (to je ostrý nůž, kterým svou vůli odřezáváš)

·         Podílej se bezelstně na záměrech svých bližních! (to je lopata, kterou se zahrabáváš do země, abys co nejméně vyčníval)

·         Tím, že se vzdáš své vůle, vzniká v tobě prázdné místo, které zaplňuj láskou k druhým! (to je láhev s pramenitou vodou pro ně i pro tebe)

·         Prosvětluj svou mysl od lží! (to je nejsilnější svítilna na tmu)

·         Stále uzavírej kruh své víry před svým já, ať do tvého srdce neproniká jeho zvůle, která by se tou nedovřeností vlomila jako meč do celé bytosti! (to je kulatá přilba, ochraňující tvou hlavu)

 

      Jdu po cestě umenšování, a když se na sebe podívám, jsem jako voják oblečený do plné polní, přes rameno ostrou polní zbraň, na opasku polní lopatku a plnou polní láhev, na řemeni tu nejsilnější polní svítilnu a na hlavě polní helmu.

      I přes náročný požadavek na bojovou polní výstroj, cítím se být stále více odlehčený, a místo hučení pásových vozidel okolo, a místo dunění ponorek pode mnou, a místo řevu bojových letadel nade mnou,  v ústech mi sládne tichá píseň  

 

8. červenec

      Sen ze 6. na 7. července: Jsem v knihkupectví, zastavuji se u stolku, na kterém je text petice namířené proti všemu, co je tendenční, jednosměrné, co člověkem manipuluje a co ho činí nesvobodným. Vedle jsou položeny podpisové archy. Probírám se zběžně v různých písemnostech, které tam jsou k nahlédnutí a mají podpořit úmysl petice.

      V určitém okamžiku mi dochází, že petiční akce je namířená proti křesťanství. Zároveň se mě táže nějaká dívka, jak tomu všemu rozumím a jestli bych jí to nemohl vysvětlit. Řekl jsem: „Ve světě není – co, v celém vesmíru není větší tendenčnost, jednosměrnost a nesvoboda, než milovat Ježíše! Protože ho miluji, petici nepodepíši.“

 

9. červenec

      Jel jsem ráno tramvají na mši svatou a uviděl jsem čas jako širé moře, do kterého každé ráno skáču, aniž bych uměl plavat, aniž bych na obzoru spatřoval břeh, aniž bych věděl, kam plavat. Nebýt Boží přítomnosti, každý den bych v tom širém moři utonul.

 

15. červenec

      Ráno jsem dlouhým chodníkem po Evropské třídě přicházel k autobusu, kterým jezdím do práce, a už z dálky jsem něco viděl na zemi. Vypadalo to jako velká taška, ale jak jsem přicházel blíž, dostávalo to stále více lidskou podobu. Ano, ležel tam na boku uprostřed chodníku mladý muž s ruksakem na zádech, a lidé okolo chodili, jako by se nic nedělo. Když jsem k němu docházel, chápal jsem, že je to domácí úkol od Pána Ježíše, a proto jsem se snažil udělat všechno proto, aby Učitel byl spokojen.

      Dřepl jsem si k mladému muži a ptal se ho nejdřív, co mu je, pak, jestli nemám zavolat záchranku. Muž  téměř nereagoval, jen sem tam zachrčel a chvěl se. Zavolal jsem záchranku, popsal jsem místo, kam má sanitka přijet a ujistil jsem pani, že u něho zůstanu, než přijedou. Najednou se začali někteří lidé zajímat, o co jde, a jeden pán s velkým břichem a s dvěma meči v ruce, se mě ptal, jestli to není náhodou epileptický záchvat. Sklonil jsem se k ležícímu, položil mu ruku na rameno a ptal se, jestli není epileptik. Zdálo se, že přikývl. Pán s meči řekl, abych jel do práce, že u něj počká. Slíbil mi, že to opravdu udělá, podali jsme si ruce a ještě v autobuse jsem volal do sanitky, která už byla na cestě, že se nejspíš jedná o epileptický záchvat a že ho hlídá pán s dvěma meči. Pak už jsem jenom plakal otočený do autobusových skel, plakal jsem za toho mladého muže a za celý svět, který mi v té chvíli připadal tak ubohý jako ten ležící uprostřed chodníku, všemi míjený. Plakal jsem za něj, za svět i za sebe, protože v té chvíli jsem mezi námi v ubohosti rozdíl neviděl.

      Děkuji Ti, Pane, za tak milosrdné zkoušení, vždyť Ty mě tak miluješ, žes byl stále se mnou (však mi ani autobus neujel). Tu zkoušku jsi, Pane, dělal Ty, já jsem Tě jenom napodoboval. Děkuji, Pane,  žes mě vyladil na touhu dělat, co ty chceš, a že nezvítězilo do mě zakořeněné odvracení se od ubožáků. Aleluja!

 

 

 

27. červenec

      Sedím na lavičce u kostela, záhon přede mnou voní květinami světle i tmavě modrými, růžovými, fialovými, bílými, červenými, a je obletován čmeláky, včelami, bělásky i pestřenkami. Nad námi se lípy s větříkem tiše pohupují do rytmu, ještě výš se do modré oblohy vzpřimuje věž kostela, a v úrovni věžních hodin pluje srpek měsíce zapomenutý nocí, a bratři rorýsové v těch výškách surfuji na vlnách modré.

      To, na co jsem se teď díval, se ve mně promítá do podoby klečení a tisknutí čela k dřevu Ježíšova kříže a proseb k Ukřížovanému o smilování.

 

4. srpen

      Ráno jsem si vyšel za humna vesnického domku u mého přítele Josefa. Procházel jsem krajinou a najednou jsem začal prosit Pána Boha, aby mě nechal umřít pří chůzi na cestě a ne na proleženinách v nějaké nemocnici na nějaké posteli.

      Třeba se to může stát tak, jak jsem to spatřil, když mě s Klárkou odpoledne Josef vyprovázel na autobus:

      Jdu cestou, po levé straně jasná žluť rozvlněných květů na barvě různých druhů trav,  po pravé ve vlnách zeleně rozpíjející se krůpěje modři čekanek, a rudý vlčí mák, kolkolem rozlévající se slámová žluť obilných klasů vlnící se jak pták s velkými křídly, čím dál, tím víc splývající v jednolitost až  ke slité tmavé zeleni lesů, nad tím vším běloba zdánlivě klidně barvící válející se mraky, a na vrcholu pyramidy krajiny žhavé slunce, ale vítr také do mě, jeho přívaly čistí tvář, vymývají a ždímají vlasy, vytepávají tělo i přes oblečení. Najednou se přede mnou vztyčí bratři stromy a poryvy větru strhávají tmavou hněď jejich paží k nespoutaným chválám, ústa listím šumí vyznání:  Ježíši! Ježíši! Ježíši!… Padám do meze, rukama nad sebou, jako bych se vzdával, hlavou do mateřídoušky, posledními vdechy vnímám tu hořkost... 

      Já vím, že si nemohu zvolit závěrečné okamžiky života, ale mohu Pána Boha o to prosit: „Otče, prosím, nech mě umřít za chůze na cestě tvou krajinou!“

 

18. srpen

      Dnes se mi při modlitbě náhle vyjasnila jedna věc, které jsem dosud nerozuměl: jak může být Boží království na zemi? Mnozí si představují, že je to plesání v Bohu. Ono je, ale protože se děje na zemi, bude to plesání v bolesti, v omezování sebe sama, a v bezvýhradné službě Králi. Nebeské království na zemi nemůže být selanka. Ať se podívám na život kteréhokoli velikána, Božího miláčka, je to plesání v hloubce Ježíšova utrpení, ale čím hlouběji, tím hlouběji v Ježíšovi.

      Boží království je vždycky v Kristu, ať je on na zemi, nebo na nebesích. Ale být na zemi v Kristu, znamená být přítomen v jeho pozemských bolestech. Tomu rozumím. Rozumím také tomu, že jsou chvíle, v kterých je Ježíšova blízkost na zemi velkou radostí, například na hostinách v Galilei nebo v Judei. Jistě nebyl smutný, zahořklý patron a bylo kolem něho mnoho radosti a veselí. Ale pak přicházejí chvíle, kdy je třeba s ním vytrvat, neusnout, neutéct, nechvět se strachem, nezapírat, nezrazovat…

      Názorně je tento model vyjádřen v situaci, kdy při zatýkání Ježíše se některý z jeho přátel vysmekl biřicům z ruky a nahý utíká pryč, nechávaje jim v rukou jen svůj plášť, nesnesl být v Ježíšově blízkosti. Anebo apoštol Petr slibující, že vydrží s Ježíšem až za smrt, ho vzápětí zapře třikrát, aby s ním nebyl spojován ani bezvýznamnou služkou.         

      Je třeba pro úplnost říci, že v hloubce Kristovy bolesti, která je v pravém čase sdílena, mění se utrpení ve sladkost. Drsné dřevo kříže, se stává nejjemnější pletí nejpřitažlivější milenky. Ale to je nevyzpytatelné tajemství, kterým Pán obdarovává.

      Nebeské království je tedy možné na zemi prožívat, ale s připraveností sdílet Ježíšovy bolesti, jak on dopustí.

      Být v nebeském království na nebesích je už ale vždycky radostí a plesáním.

     

23. srpen

      Přes všechny ty propadliště záchvatů a účinky medikamentů, přes ztráty paměti a řeči, přes rozevřené hadí tlamy strachu Pán za mnou přichází, ale neuhýbá a nekličkuje mezi těmi nástrahami, nezkouší bezednost bažinatých ok kolem, aby objevil pevnou půdu pod nohama, nehledá průchody v nevyzpytatelných mlhách, ale jde svou přímou cestou: tam s křížem a zpátky vzkříšený! 

 

 

V. díl deníku 2005

od 24. srpna 2005 do 21. prosince 2005

 

24. srpen

      Pane, ty mě teď v době, kdy se cítím být jen na to, aby se ve mně uskutečnil ten sen o cestě, stavíš v zaměstnání do zlomové situace. Mně to připadá, jako kdybych měl vlastníma rukama postavit Eiffelovu věž. Mám se podílet na úplně novém projektu spolupráce knihoven,  který vznikl proti jejich vůli, bez nich i beze mě… Vznikl u zelených, vlastně u modrých stolů politiků, kteří si hrají na veliké spravedlivé šetrníky, ale stačí se podívat do sdělovacích prostředků a tam se dozvíte, jak ze společného rybníku někam odtékají miliardy, a oni mají nastaveny velké kapsy svých elegantních společenských sak jako vrše, aby do nich chytili co nejvíce těch kýžených sólokaprů.

      … Jestli od toho neuteču, pak uvidím zázrak, pak uvidím velkou moc Boží, protože od prvního písmene tohoto příběhu, do kterého kdybych  byl zařazen, budu ten nejnevhodnější, nejslabší, nejneschopnější, nejnemohoucnější a nejposlednější abych dělal tenhle „kapitalismus“. A tak stane-li se to, bude to zcela a jen práce Ducha svatého, který mě vezme jako lopatu a udělá to celé se mnou.

      Pokud toho ale zanechám v rozpoznání své neschopnosti být v tomto světě takovýmhle způsobem, bude to pro mě nejspíš konečné poznání  vztahující se na cokoliv.           

 

29. srpen

      Jsou okolo mě skály, jsou. Nejvyšších je šest, ty vytvářejí soutěsku, kterou vede cesta, pěšina a někdy sotva znatelná, po které musím jít, i když mnohdy nevím jak. První z těch skal je má nemoc ochromující mě záchvaty a dalšími důsledky.

      Druhá strmá skála je působení medikamentů. Přečtu z popisu léků některá upozornění na vedlejší účinky, aby bylo vidět hloubku soutěsky, kterou musím procházet: … chtěl jsem to sem zapsat, ale když jsem viděl to množství poruch, včetně nervových i psychiatrických, radši jsem toho nechal, ale ujišťuji, že soutěska je pěkně hluboká.  

      Třetí strmou skálou je šalba mého já. To je ten černokněžník usilující udržet ve mně staré vědomí vyhýbající se Božímu desateru, všechnu přirozenost stavět nad blíženeckou lásku, uhýbat před Ježíšem, nepotkávat ho, ale horlivě na nádvoří Pilátova paláce řvát: Ukřižuj! Ukřižuj!

      Čtvrtá skála vyrůstá ze všech ostatních jako moje úplná neschopnost to všechno v plnosti zvládnout a obhospodařit to nástroji, které na to mám, když neumím nic z toho, co mám umět, ani nemám takovou povahu, kterou na určité věci musím mít. Prostě na co se ve mně podívám, to je přesně opačné, než co vyžaduje putování soutěskami, které se vinou pod těmi skalami. Není to putování, ale prodírání se, bolestné prodírání se trním s vědomím, že na to nemám… nejenom s vědomím, ale se stálým zakoušením toho…

      Duchu svatý, ty to všechno vidíš. Bez tebe nemohu žít. To není jenom nějaké plynutí v proudění, krčení se v loďce, ale všude vysilující zápas. Bez tvé pomoci, Duchu svatý, bez tvé pomoci nemohu nic, nemohu nic, ani ráno vstát, natožpak se prodírat neprostupnými pěšinami soutěsek. Duchu svatý, můj příteli, věřím, že mě neopustíš, věřím, že i kdyby se země hroutila do svých základů, ty mě neopustíš a povedeš mě přese všechno, co se bude dít i do náruče mě vyzvedneš.

      Duchu svatý, prosím, ať mě ale nemine nic z toho, co mě minout nemá!

 

1. září

      Mám domov u paty Ježíšova kříže, ale divoká kočka v mé mysli se snaží zatáhnout mě někam do prolhaného zákoutí, velmi se snaží, skáče okolo, syčí, zasekává drápy, stále chňape a zkouší mnou pohnout.

      Nad tenhle tyátr vylétá skřivánek a vyzpěvuje do celé krajiny mou touhu být v Ježíšově království. On král, který je pevný neměnný střed, to jistě slyší.

 

 

 

4. září

      Ten nový medikament, který teď nějaký čas koštuji, mě zamotává stále více do klubíčka, a vidím ven jenom průzory mezi provazy. Co jsou ty provazy?: vyhořelost, únava, ospalost, různé hemžení myšlenek, zmatení mysli, žádná soustředěnost a jiné ještě horší věci. Svěřuji se zcela Ježíši Kristu, na jeho kříž doléhám celou svou bídou. Je to jako když klesám do trávy jako tráva, nebo jako voda do vody, nebo jako vzduch do vzduchu, a také jako strach do ustavičného plynutí, nebo jako neschopnost do hladce probíhajícího díla, nebo jako bezvýchodnost do závěrečné bezvýchodnosti, nebo jako němota do mlčenlivosti, nebo jako bolest do bolesti s otevřenými okny, nebo jako naprostá slabost do neustávajícího plynutí, nebo jako beznaděj do beznaděje vynesené na nejvyšší vrchol stvoření, nebo jako lež do stále se rozšiřujícího úsměvu, nebo jako smrt do smrti vtékající do moře.

      Stále a stále se z toho zámotku hrabu ven a když už nemám sil, objeví se vedle mne moje nové ruce a ty pokračují. To vyhrabávání se nezastavuje a stále se v něm ty moje nové a nové ruce točí jako kola v továrnách, kde jsem zcela a bezvýchodně zaměstnán. To se děje do chvíle, kdy se najednou zastavím, rozhlédnu a uvidím se ležet uprostřed louky pod vysokými stromy, milými bratry.

 

7. září

      Když jsme přestali máchat meči a začali jsme pálit střelnými zbraněmi, vzdal se nás Ježíš Kristus? Nevzdal! Když jsme se přestěhovali z hradů do pohodlných zámků, vzdal se nás Ježíš? Nevzdal! Když  jsme vyměnili bryčku s koňmi za parní lokomotivu nebo auto, vzdal se nás Ježíš? Nevzdal! Když jsme přijali elektřinu s těmi žárovkami, rozhlasy, cirkulárkami a jinými vymoženostmi, vzdal se nás Ježíš? Nevzdal! Když stále více modráme před televizními a jinými obrazovkami, vzdal se nás Ježíš? Nevzdal! Když nás zaplavila povodeň informačních technologií, včetně internetu, vzdal se nás Ježíš? Nevzdal! A nechá nás napospas, když dál poplujeme bouřlivou řekou proměn, podobajíce se riskujícím raftařům? Nenechá! Tak proč mu ze své vůle vkládáme do úst jednoznačné soudy? Tak proč si dovolíme říkat: „Internet? tak to tedy ne, na to se Bůh už  dívat nebude!“ nebo „Ty mobilní telefony, ty už nemůže Bůh ani vystát!“ anebo „Těmi ekologickými katastrofami smete Bůh tenhle svět!“. Jak si dovolujeme taková bezpodmínečná rozhodnutí říkat za něj svými ústy? Vždyť on, velký, nezastupitelný, všerozhodující Bůh, stvořitel veškerého, promění v kterémkoli okamžiku minulého, tohoto i budoucího času jedním dotekem kohokoli z nás ve svého beránka!

      Když si představím někdy za sto let špacírovat po Marsu astronauta, ocitajícího se na přední linii všech technologií, když si ho představím na tom Marsu, jak se ho dotkne Stvořitel, vím, že se vrátí a  nalezne jednoduchou, skutečnou a jedinou polohu života, v které už byli někteří otroci, rytíři, řeholníci, nebo sedláci, podruzi, služky nebo továrníci i letci, vojáci u kanónů, strojvůdci, podnikatelé i politici a další, kterých se takhle Stvořitel dotknul. Jenom v této poloze, která je nám všem dotknutým bez ohledu na čas společná, se můžeme sejít a budeme si rozumět, i když vzájemně nevládneme svými jazyky ani nepocházíme ze stejné doby. To místo, v kterém jsme všichni v jednom bez ohledu na čas a prostor, je Ježíš!

 

26. září

      Ztrácím to místo v kostele, kde jsem prožíval o samotě dlouhé chvíle v modlitbě a po  levé straně na mě hleděla z ikony Panna Maria s Jezulátkem. Tam se usadil bláznivý zarostlý Rom, který něco brebentí a chvílemi vyje, má svůj pomatený rituál. Kvůli němu jsem kostel opustil.

      Přicházím o modlitbu (někdo ji ve mně polyká), o slova (někdo je ve mně přelepuje), o vize (někdo je ve mně balí do ušmudlaných plachetek), o spolehnutí se na sebe (někdo mě ve mně vystrkává do proudu aut), přicházím o paměť (ona chce žít sama pro sebe).

      Z mého nejbližšího sourozence, z mého já, se stává nejzarputilejší nepřítel. Snaží se obsadit celou mou bytost, podmanit si všechno, co ještě není v jeho zkaženosti. To já chce kralovat nade vším.

      Podobá se to boji, v kterém mě nepřítel vytěsňuje odevšad, jsem obklíčen, a stále ustupuji dovnitř. Ti lehkonozí tatarští lučištníci mě objíždějí dokola a zasahují střelami, z ran krvácí ulpívání. Ustupuji stále do středu, do hradu v mém nitru, kde tuším Krále.

      Když se zablýsknou první zahnuté šavle v chodbách hradu a ty nejurputnější vpadnou do hradní kaple, tam jsem v hlubokém nazírání Pána Ježíše: … rány od hřebů, kopí a trnů ošetřeny vonnou mastí, tělo zavinuté do bělostného plátna uloženo do hrobky vytesané ve skále… pak v nadpozemském světle živý Ježíš vstává, a v hrobě všechno zanechává …

      Ani mě zahnuté šavle nenacházejí tam, kde jsem předtím byl.  

 

29. září

      Dnes jsem prožil záchvat se změněnou osnovou postupu, ale stejně do mě šlápl velkou silou. Vyvrcholení bych přirovnal k brakování mozku. Dobře by se také dalo říct, že mi někdo nějakým nářadím vybíral z mozku rozum i s myšlením. Trvalo to chvíli, ale stálo to za to. Prožíval jsem umixovanou zmatenost, strach a hrůzu, to všechno nabírané někde ze dna.

      Záchvat se opatrně vložil do ošatky ztráty řeči… je to možné říci srozumitelněji: Ten záchvatový skřet si vytvořil důstojné prostředí tím, že chvíli před svým příchodem, v průběhu své návštěvy a chvíli po odchodu mě zbavil schopnosti vyslovovat, vyjadřovat se, mluvit.  

      Za jízdy domů, v tramvaji, jsem ale vklouzl do radosti, uvědomil jsem si totiž myšlením, které mi zbylo, že tady mohou zabít jenom tělo, ale víc už ne, jak říká Pán. Já mu věřím a vím, že mě miluje, že na mě čeká. Na nejvyšší hoře planety Země jsem vyšplhal do špičky nejvyššího stromu, volal jsem a volám do všech stran, co mi stačí hlas: „Ježíš Kristus je mým jediným Pánem, je mým Miláčkem!!!“

      Aleluja!

7. říjen

      Včera večer jsem držel takový smyšlený rozhovor s psychiatričkou, která na mě možná jednou bude psát diagnosu pro komisi, která mě ustanoví za invalidního důchodce. Rozhovor pokračoval i v noci na dnešek, kdy jsem moc nespal. Nevím, jestli se někdy stane, že budu žádat o invalidní důchod, ale je to do mě zaseté semeno. 

      Co jsem říkal večer a v noci té doktorce? Že ztrácím sílu na ustálený, normální způsob života. Už to nejsou jenom věty v mém deníku, ale procitá to v mém skutečném životě, v mém zaměstnání. Co to je ten ustálený, normální způsob života? Je to výkonnost, vyšší návratnost vkladů, ziskovost, účelovost a všeho měřitelnost, také kontrola, evaluace, monitoring racionálního využívání finančních prostředků z rozpočtu lidovlády, efektivní jednání, vyhodnocování čerpání všeho, vymýšlení neotřelých koncepcí, sestavování formulářů, psaní zápisů s ověřenými podpisy, sestavování smluv o provedení nebo vymezení čehokoli, vydefinování, přesné papouškování myšlenek vašnostů, a protože se tak jak tak nestihnou ke všemu vyjadřovat, ovládnutí umění co nejlépe předjímat jejich libovůli a umět ji používat. Ten ustálený a normální způsob života je také pošlapávání přátelských vztahů, jejich úplné znevažování a jejich nulová hodnota vedle koncepcí, strategií a kalkulací.

      To ještě není všechno:  lhaní je organizační dovednost, a proměnlivost stanovisek v krátkých chvílích je běžným režimem. To vyvolává prostředí nejistoty, v kterém znejistí i jezdec, protože ani on nedohoní náhlou změnu stanovisek, a tak i on žije ve starých variantách, až je si nejistý svou pamětí, způsobilostí se vyjadřovat, schopností užívat schváleného slovosledu, a není si už vůbec jistý tím, jestli bude umět trefně používat všeobecně uznávaný demokratický proud myšlení. Takový zpozdilý jezdec se podobá oberlenému mrzákovi nebo psovi, který se neustále ohlíží na pána, jestli souhlasně pokyvuje, nebo jestli už mezitím nezměnil své stanovisko a jestli „pravdu“ už nepřesunul na jinou stranu, do jiného patra, do jiné zásuvky. Takový jezdec znejistí sám sebou oproti tomu, který se stará jenom o to, aby respektoval všechny lži bez ohledu na pravdivost a smysluplnost své práce.

      Neuskutečnitelná, ale vytrubovaná myšlenka demokratického živobytí nezvrací někde ve skrytu, ale všem na očích za potlesku příjemců výplatních pásek. Tam někde na okraji davu postává pravdivost, věrnost, láska, přátelství, spolupráce, radost, úsměv, a jsou jen tak mimoděk, ale neustále nakopávány do prdele!

      Vysvětloval jsem paní doktorce, že už to nemohu žít, nejde to, a jsem tak ochromen, že si chci lehnout na záda do trávy mezi ovečky a stále víc a víc foukat do mraků na fujarku a podobat se jen a jen větérku a nic víc, nic víc! Už jenom to umím  a jen to by mi šlo skoro samo od sebe.

      Ale kdyby to nastalo, bude to velký skok. Musel bych se pustit i toho prámu, kterého se úpěnlivě přidržuji uprostřed moře, nechat se Pánu Bohu Stvořiteli ve všem napospas: buďže promění moře v písek nebo mě v rybu anebo jinak. Musel bych skočit do prázdna… a teprve v tom skoku, až v něm, bych se mohl stát ptákem s křídly.

      Teď prožívám období, kdy se ve mně prohánějí písečné větry a písek nosem i ústy i hlavou vniká do nitra, a jsem rukama Tvůrce hněten a nevím k čemu a nemohu uvěřit, že je možné nebýt tím, kým ještě teď jsem, tím zastrašovaným psem sledujícím majitele, aby on říkal kudy, jak, za co a kde je mísa se žrádlem, aby říkal, že je přece jenom dobré být tím normálním člověkem, protože všechno okolo je také normální. Vždyť když se rozhlédnu z nějakého vršku vidím normální utrpení Somálců, Etiopanů, miliónů jiných chudáků a opuštěných, týraných dětí, vidím i normální zklamání obyčejných lidí, kteří zůstávají vyoráni a nesebráni jako nahnilé brambory. Musím přece vidět, že je normální strávit svůj život těmi normálními totálními nesmysly a mít zacpané uši, oči, srdce pečetí svého „skvěle normálního já“.

      Ale i když nade mnou stále normálnost vítězí, bláznovství jenom popoletí o kousek dál jak ochočená kavka, kouká, co se bude dít a pak přijde blíž a zas přijde blíž, a jednou už neodejde.

      Ach, Pane, rozhodni, co se má stát. Prosím!

     

11. říjen

      Nevím, co se děje za kulisami, ale něco se děje: Vnímám zmenšující se touhu vynikat, stále častější vcházení na sluneční cestu modlitby, vnímám, že na křižovatkách přicházejí pokyny, kudy se dát a že smrt se zařazuje do stejné řady, jako stojí obyčejní vojáci. Všechna ctižádost a všechny cíle zamířené do tohoto světa se mění v obyčejného pasáčka, kterého se týká méně a méně věcí. Jen obloha, hvězdy, oblaka, mlhy, deště, také vítr a syrová vůně trávy a sytá vůně země, pak aleluja skřivanů a v noci chvály slavíků se ho týkají a o tom hraje na flétnu ovečkám. 

      Když shrnu všechno, o čem píši, musím vyznat, že je to stále víc o cestě za Ježíšem.

     

15. říjen

      Abych to řekl srozumitelněji, nebo popsal výstižněji, napadlo mě to říci takhle:

      Místo, v kterém jsem mnoho let žil, je vybydleno, tu místnost už pomalu opouštím, a jsem tím sám překvapen a není to nějaký sen nebo představa, ale z jednotlivých útržků skutečnosti se skládající plynulý a ucelený děj. I kdybych se chtěl tomu bránit, není možná, protože schopnost žít v té místnosti je dočerpávána, ať v zaměstnání (kde ztrácím kontakt se skupinou prosperujících jezdců), ať doma (kde víc a víc lačním za Ježíšovu lásku pro všechny blízké, a už nic víc), ať v mém nitru (kde se stále více uzavírám ve svém domově u paty Ježíšova kříže, a tam schoulený v daru ponoření čekám), ať i v jiných věcech.

      Otevírá se přede mnou nová místnost, kam nahlížím, a ona není místností, ale zahradou, kterou vede jasná pískem vysypaná cesta za miláčkem Pánem Ježíšem. Zevnitř ke mně proniká vůně dosud neskutečných věcí, kdy všechen čas je modlitbou, střídmost je radostí, smrt je darem vysvobození, poslušnost je neustálé vyhlížení Pána… a návrat na stará místa už nebude možný. Jsem tam vtahován a ani můj strach z všeho možného, který je největší zábranou, nezabrání, abych vstoupil.

      Snad přece jenom přirovnání: strom ve mně rostoucí svým směřováním vzhůru rozlamuje střechu domu, který jsem já, a svrchovaně a nenávratně a s vesmírnou sehraností, ale zároveň nejosobnější něžností mi dává novou střechu: nebeskou klenbu, a nový dům: Srdce Ježíše Krista!!!

      Až mě z té vize jímá lidský strach, ale ono se to děje, jak to chvílemi nahlížím, když se trmácím houštinami v soutěskách u paty vysokých srázů. 

 

22. říjen

      Všude samá ptačí chřipka. Televizní noviny tím začínají a přetékají zprávami o tom. Velké nebezpečí se blíží od jihu do Evropy. Stále se přibližuje: teď už je v Turecku, teď v Bulharsku a už je ve Švédsku, ve Velké Britanii… Tu a tam některý redaktor připomene 50 miliónů mrtvých na španělskou chřipku začátkem 20. století.

      Virus ptačí chřipky přenášejí tažní ptáci, ale aby se začal šířit i po lidech, musel by mutovat v člověku, to znamená, že by při normální ale silné chřipce některého lidského jedince ptačí virus u něj zaklepal na komůrku, kde ten obyčejný, ale silný virus přebývá a z toho milostného setkání by vzešel zmutovaný virus ptačí chřipky přenositelný z člověka na člověka. Léky proti obyčejné chřipce jsou proto vyprodány, a v lékárnách jsou skupovány všechny ostatní. Evropou obchází strach.

      Oprávněně se bojíme, když už jsme se dožili určitých věků, spotřebovali jsme určitá množství výdobytků a jak se říká v té pranostice: Zasadili jsme strom, vychovali dítě, koupili si chalupu. Navíc ji upravili na aktivní odpočinek, prostě splnili jsme svá poslání.

      V této pohnuté době jsem byl na návštěvě u příbuzných a tam jsem sám na sobě zjistil, že občas poskočím jako pták a zamávám rukama jako křídly, občas i zakrákorám jako zatím neznámý druh ptáka. Bylo pro mě hrozné zjištění, že jsem nejspíš mutantem, že ve mně došlo k té proměně a že jsem nejenom roznašečem, ale i tvůrcem viru ptačí chřipky přenositelného z člověka na člověka. Bylo mi jasné, že se to nesmí nikdo dovědět, jinak by mě hrozila i násilná smrt z rukou ohrožených občanů. Ale údaj o tom se neutajil a hned se seběhlo množství občanů k řadě bytovek, kde jsem pobýval. Když jsem dobrovolně nevycházel, začali střílet do oken. Abych neohrožoval příbuzné, vyběhl jsem jako partyzán zadem na dvůr a do polí, ale občané hned za mnou. Utíkal jsem bezhlavě a v tom úprku bezprostředně máchal rukama, které byly už tu a tam obrostlé brky, občas jsem poskočil… a najednou jsem udělal několik delších skoků, a když už jsem byl občanům na dosah, vznesl jsem se jako pták. Okolo svištěly kulky loveckých zbraní. Letěl jsem nad městem, kejhal jsem nebo krákoral a stoupal stále výš rovnou do oblak a nad.

 

26. říjen

      Nemohu spát, a tak jsem vstal a píšu: Stoupá ve mně povodeň mé nemohoucnosti a povodeň té velké bídy světa, s kterou má bída souzní. Do vody se trhají kusy ještě nedávné pevniny a řítí se svahy zasypávající vesnice významů, hodnot, jistot, záměrů, zdraví a všeho toho, o co tolik nevěrohodně usilujeme.

      Povodeň zaplavuje všechen spěch bůhví kam, termíny zúkolovaného bytí, všechen požitek z pravomocí, ze splněných zásadních úkolů, z uznalých pohledů… povodeň potápí zaujetí tou velkou celkovou lží v nás, okolo nás od pólu až k pólu.

      Ano, ta povodeň není jenom ničivá, ale díky ní vyvstávají jednoduché stezičky vedoucí ke kráse, odhaluje se svoboda prostého bytí, objevuje se krajina se svými původními panenskými copy a já poznávám, jak úzce je spojena se Stvořitelem. Stávám se bláznem v tomto normálním světě.

      Voda stoupá a nejsem už nikde, nejsem na žádných necestách, poznávám, že to není povodeň ale potopa, ležím na posledním kopci jako pasáček, a nemám ovečky ani fujaru. Nedívám se dolů, ale stále do nebe, dívám se domů!!!

 

30. říjen

      Můj milovaný Ježíši, zmenšuji se, až ode mě opadává všechno, co bylo po celý život  ke mně přilepováno. Vidím se jako javor se svým barevným listím opadaným okolo. Rozhodlo se u pana doktora K., že půjdu do invalidního důchodu, ale to rozhodnutí bylo takové zvláštní, protože jsem se přišel jen zeptat na radu v té věci, ale odcházel jsem s tím, že do důchodu půjdu. Na závěr našeho setkání mě zastihl tak silný záchvat, že jsem nebyl schopen vůbec mluvit a tedy ani jakkoli o tom hovořit.

      Večer jsem plakal a zcela vložil do Ježíšových rukou svůj život a vyznal jsem se z lásky k němu. On je nade všemi lidmi, on je nade všemi radostmi, on je nad celým světem.

      Další den mi hned ráno volala moje milovaná dcera, a hned za mě řešila všechno, co mi pan doktor uložil v té věci učinit. Ty věci důchodu se dějí samy od sebe. Proto jsem 31. října ráno vnímal rozhodnutí o odchodu do invalidních důchodu jako Boží vůli.

     

1. listopad

        Dnes ráno jsem seděl u neurochirurga, který mi měl navrhnout, co dělat s mírnou progresí mého nádoru. Samozřejmě, že jsem měl velký strach, ale před ordinací mě Boží milosrdenství vzalo do náruče s tím, abych se choval jako malé dítě a nechal za sebe rozhodovat dospělé. Velmi se mi ulevilo, a tak jsem se cítil jako děťátko v Ježíšově náručí.

      Neurochirurg mi navrhl angiografii mozkového krevního řečiště a biopsii nádoru a tak jsem tyto zákroky přijal i s termínem nástupu do nemocnice. Když mi na cestě domů docházel neurčitý, nepřesvědčivý postoj pana primáře a jeho některé náznaky o nebezpečí krvácení do mozku anebo problému provedení angiografie při mé alergii na kontrastní látku, zvažoval jsem, že odvolám svůj souhlas. Ale pak se všechno tak semlelo, že ještě odpoledne mě pozval do ordinace (dva objednaní pacienti odřekli) můj výtečný lékař pan doktor K. a hned mi napsal všechny žádanky na předoperační vyšetření a myšlenka invalidního důchodu dostala reálnou podobu v tom, že neschopenka bude pokračovat po návratu z nemocnice a pak až do komise. Já jenom na vše zírám, ano to je to správné slovo „zírám“ , jak se to všechno děje samo. Ve mně se jenom kroutí strach, slabost a chuť se někde schovat pod koberec anebo jako zajíc do vysoké trávy. Také mě zavaluje nedůvěra v Boží všemohoucnost a lásku, ale protože to všechno je položeno do času a plyne to v něm bez mého zasahování, musím se stále proplakávat do důvěry v Boží milosrdenství a všechnu svou nicotu nechat v Bohu přepodstatňovat v odvahu ustát svá rozhodnutí.  Navíc tím, že půjdu na dva velmi nepříjemné a částečně rizikové zákroky, naplním svá včerejší plačtivá slova, že mohu umřít, kdykoli mě Pán povolá a že si přeji, aby se to stalo co nejdřív. Třeba mě Pán vzal za slovo a postavil mě na cestu, která tím směrem vede, a jenom on rozhoduje o všech okolnostech.

      Pane, prosím tě, stůj při mně, neopouštěj mě, ty mě všude přiváděj, nemám sílu učinit žádný krok, nejraději bych se změnil v písečný prach a nechal se rozfoukat větrem, dělej ty kroky za mě a stále mě chovej v náručí svého milosrdenství, abych zůstal člověkem, kterého jsi ty stvořil. Miláčku můj, Pane můj, Ježíši sladký, prosím, ať těmito událostmi stvoříš mou chabou věrnost v tebe, ať na konci věcí hlasitě zpívám píseň lásky jen a jen tobě Ježíši.

 

      Tyto události mi připomínají odchod do řehole, připomínají mi odpoutávání od radostí světa a přípravu na objevování světa vnitřního, který je v Ježíši. Připomíná mi to odtrhávání od kdejakého falešného prolhaného zdroje, a protože k němu jsem bytostně přirostlý, teče falešná krev, chřestí okolo drtivý strach, až zaléhají uši, a co je na útěku, se chvěje. Připomíná mi to modelování celé bytosti v novou, tu připodobněnou Pánu Ježíši. Připadá mi to všechno tak neskutečné a nemožné, ale rozhodně jdoucí na cestě krajinou vedoucí k Tobě, Ježíši.

      Ježíši, jak mě v tento čas a v těchto událostech přimykáš k sobě blíž a blíž, až ztrácím odvahu a stávám se neschopným zbabělcem. Milovaný Ježíši, přetvářej mě v sebe, jinudy cesta nevede. Ty jsi ten prapor stále vztyčený nad bojištěm, rozpoutaným mým odpadlým já, a celým odpadlým světem.

      Pane, mám tušení, že se ocitám v dalším ročníku tvé školy. Hlavní učební látkou je naprosté (a ne jen virtuální) odevzdání do tvé náruče. Tak jako sedí námořník v lodním koši a obzírá moře do velkých dálek, tak ten, kdo došel milosti u Pána, vidí vše jako malé dítě, které ve skutečných událostech života důvěřuje zcela Pánu ve smyslu jeho výroku, že bez jeho vůle mu nespadne ani vlas z hlavy.

 

4. listopad

            Stojím na asfaltu mezi paneláky ve starých, ale ševcem opravených botách. Stojím ruce v kapsách obnošených zašívaných kalhot, v sepraném tričku s darovanou bundou vyšlou z módy. Stojím a dívám se nahoru do nebe na holuby, kteří posedávají na římsách půdních oken, a najednou se vznesou, plachtí kolem, někteří někam odletí a jiní zase přiletí. Ze střechy na střechu se občas přenese mráček, a holubi se znovu rozletí. Dlouhou chvíli se na to dívám, nemám hlad ani žízeň, není mi zima ani teplo, nikam nepospíchám, na nikoho nečekám, nic neřeším ani nezkoumám, po ničem netoužím, ani po těch hlavních dobrodružstvích, která vhánějí vášně do všech údů, až šumí krev. To mnou jen tak prolétne jako větérek větévkami, ale kmenem to nepohne.

      Na ten asfaltovomobilně nahý svět se podívám dolů teprve tehdy, až ji vytuším přicházet, tu spanilou sestru smrt. Pak s ní nejkrásnější půjdu prázdným sídlištěm uprostřed těch paneláků tam, kam ona bude chtít.   

 

9. listopad

      Pane, tvá láska je úžasná, otevřená od nekonečna do nekonečna. Všichni jsme v ní, jako jsou v ní odpradávna louky a pole s cestami, lesy se stromy, nebe se skřivany, noci se slavíky, ale je v ní také mládež s číry, se špinavýma rukama, s lahvemi piva po kapsách a s vínem v papírových krabicích u obydlených laviček.

      Svou lásku jsi, Pane, rozlil na svět a naše ubohost je vstupenkou na vybranou hostinu vzácných pokrmů, které připravuješ pro nás bezdomovce. Nenechme se ošálit tím, že vstupenku odmítá dokonalá soběstačnost a zabydlenost, podnikatelská neomalenost a spokojenost s bezvadným zevnějškem, s módními kravatami a tělem vzpínajícím se na předních místech startovních roštů. Nenechme se ošálit tím, že ti nejukojenější, ti s několika nasycenými hrby požitků, rozkoší, slastí a potěšení, na hostiny Pána Ježíše nepřicházejí.

 

11. listopad

      Síla lásky Ježíše Krista je nezadržitelná, ale nelze ji průběžně stopovat jako otisky jeleních kopýtek. Je to jako s příchodem jara: nikdo a nic ho nezastaví,  najednou je tu - zčista jasna začne vonět země, objeví se lístky, květy, ale nikdo nesestaví rozvrh - co přesně, jak a kdy. Jsme stále překvapováni.

        

14. listopad

      Dnes, v den nástupu do nemocnice, se mi stavěly do cesty různé věci:

      Pan doktor K. mi dal vědět, abych se stavil dřív, že ještě budu muset na krev a na rentgen plic, že na to v předoperačních vyšetřeních zapomněl, velmi se omlouval. Všechno se stalo, ale na rentgenu jsem dlouze čekal na lékařku, která by snímek popsala. Když se ozvala, že je ve frontě aut, dali mi snímek sebou.

      V nemocnici na Homolce mě přijali jako nějakého pana Hadrabu a poslali mě na neurologii. V sekretariátě se omyl vysvětlil, a tak jsem opět putoval do centrálního příjmu, kde mě přijali podle mého jména. V sekretariátě neurochirurgie jsem prosil o pokoj, kde nebude televize. Slečna mi řekla, že na pokojích není nikde. Než jsem se na nějaký dostal, čekal jsem několik hodin (asi od 10 do 15 hodin). Sestra mě pak uvedla na takový, kde televize byla. Prosil jsem ji, aby mě dala na jiný, že v sekretariátě… ona mi odvětila, že to nejde, že nejsem na hotelu, ale v nemocnici. Ujal se mě pán, že by to určitě šlo vyměnit s někým, že ví o pacientech, kteří by na pokoj s televizí šli okamžitě. Ona na to nereagovala a odešla. Přišel pan doktor, sepisoval se mnou chorobopis, řekl jsem mu, že bych rád na pokoj bez televize. On se na to moc netvářil, ale zase se do něj pustil soused, tak něco slíbil a odešel. Zase jsem čekal asi hodinu. Už jsem si začal zvykat, že to nějak budu muset přežít, i když pán televizi vůbec nevypínal (ani přes noc), že si koupím špunty do uší, ale ještě jsem šel do sesterny a tam mi řekli, že mě přestěhují. I stalo se pak, jak řekli.

     

15. listopad

      Ta podivná hospitalizace pokračovala. Včera večer jsem nedostal večeři, že mi roznašeč řekl, že jdu zítra na zákrok. Dnes ráno mi snídani dal, že ji tam mám napsanou. Na vizitě o angiografii nic nevěděli, ale slíbili, že mi dají zprávu. Já jsem v té chvíli řekl, že netrvám na žádném výkonu a že mohu jít klidně domů. Vzápětí volala dcera a divila se, že nejsem na žádném zákroku. Když jsem jí vysvětlil, že vlastně nevím, co se mnou bude, ona hned, že tam zavolá a že je zvětří, zrazoval jsem ji od toho. Nejspíš si prosadila svou, protože hned přišel šéflékař se staniční sestrou a informovali mě, že angiografie odpadá, kvůli alergii na kontrastní látku a že pan primář dojedná na gamanoži biopsii a že ve středu ráno při vizitě dostanu aktuální informaci, co bude.

      Mně z hospitalizace v jedné z nejlepších světových nemocnic vyplývá jediná věc – že do nemocnice nepůjdu, pokud nepůjde o život. Tolikrát jsem si za ty dva dny vzpomněl na prosbu Pánu Bohu, abych umřel na cestě v krajině a ne na proleženinách v nemocnici. Pane, prosím, nech mě umřít na cestě v tvé krajině, ať mě obsluhují  mravenci a veverky chodí na návštěvy a polštář z mateřídoušky mám pod hlavou.

      Navečer přišel ke mně doktor z gamanože a sdělil mi, že biopsii nemohou dělat bez angiografie, že musí mít přehled o mozkovém krevním řečišti. Vyptával se mě na tu alergii, kterou jsem měl před devíti lety na kontrastní látku. Během rozhovoru ve mně uzrálo rozhodnutí, že na zákroky nepůjdu a také jsem mu to sdělil. Doktor na to kýval s porozuměním. Připravil jsem se na zítřejší vizitu, že tyto akce zastavím. Copak mě asi zítra čeká?

     

16. listopad

      Na vizitě jsem šéflékaři přednesl své rozhodnutí, s tím, že sám pan primář  před čtrnácti dny vyhodnocoval mou situaci jako padesát na padesát, a kdybych tehdy řekl, že ne, nic by se nedělo. Šéflékař řekl, že se poradí s ostatními kolegy a že mi dá během dvou hodin vědět. Tentokrát splnil své slovo a řekl mi, že všichni kolegové posuzují mou situaci stejně jako já a že se mohu obléknout a sbalit si, nicméně, že ještě, protože jsem pacient pana primáře, mu rozhodnutí sdělí, ale že se nikdy nestalo, že by byl proti kolektivnímu rozhodnutí.

      Odpoledne mě pozval do lékařského pokoje a sdělil mi, že pan primář je jednoznačně za provedení obou zákroků. Šéflékař s tímto řešení také souhlasil, vyžádal si číslo na mobilní telefon dcery a zavolal jí, že to bude tak a tak a že s tím souhlasím a že teď půjdu na propustku do neděle domů a v pondělí začnu angiografií. Byl jsem trochu překvapen, že s tím souhlasím, ale kdybych protestoval, dali by mi podepsat revers a pustili by mě k šípku. (A co bych dělal u šípku s nádorem jak dětská pěstička?)

      Ta sestra, která mě zkraje říkala, že nejsem na hotelu, když jsem chtěl pokoj bez televize, měla službu a řekla mi, abych si sbalil, že mě mohou v mé nepřítomnosti klidně přestěhovat. Poprosil jsem, jestli bych v tom případě mohl být přestěhován na pokoj bez televize. Co bude volné, tam vás dáme, zněla odpověď.

 

Večer:

      Angiografie a odběr tkáně nádoru obojí za celkového umrtvení. Co zažívám v této světově proslulé nemocnici je neuvěřitelné, ale o tom jste se už hodně dočetli. Dnes jsem doma na propustce, sedím u počítače, opravuji a píši. Ale v neděli se navečer vracím a v pondělí 21. listopadu jsem objednán na tu angiografii. V těchto chvílích se vydávám Pánu… ale to jsou jenom slova. Když pak jste úplně sami, opuštěni v nemocnici, kde se operuje mozek jak na běžícím páse, kde se musíte velmi zřetelně zasazovat o to, aby vás nedali na pokoj s televizí, i když vás při na příjmu v sekretariátě ujistí, že na pokojích televize nejsou, kdy ztrácíte naději a kdy vaše řeči o tom, že se nebojíte smrti jsou tak daleko, jako je daleko zahrada, kterou jasně vidíte z kopce, ale cesta k ní je neschůdná. Vázne vám modlitba v ústech, nenacházíte žádné myšlenky, ani podoba Ježíše v Getsemanské zahradě vám neříká nic, knížku, kterou jste si vzali, už nemůžete číst, ani se dívat do zdi. Nevíte, co se děje, protože všechno se tak proměňuje. Co to je? Tudy vede cesta ke smrti? Anebo k ochrnutí, ke ztrátě řeči? Co znamená pan primář řešící situaci neviditelně někde z výšek a stále proměňující svá rozhodnutí, stejně jako jeho lékaři. Každou chvíli se dozvídám něco jiného. A co se záchvaty, které narůstají a jsou pravidelné, tak čtyři do jedné hodiny i víc? Jsem jako živý lipový špalík řezbářem ořezávaný do nějakého tvaru, který ale už nemá co dělat se stromem.

      A není to nakonec cesta k úplnému odevzdání do Boží vůle? Nebylo to dosud tak, že jsem si vždy nechával kousek rozhodování pro sebe, i když jsem  psal, mluvil a přemýšlel a modlil se o odevzdávání do Boží vůle? A není to tak, že Bůh teď do mě hluboko, jak jen vydržím, vráží radlici, kterou zorává pole dosud obdělávané převážně pocity a řečmi a připravuje ho na svou setbu? Je to tak?

      Já nevím, jsem hluchý, slabý, ustrašený, a vystrkávaný do blízkosti vysokého příkrého srázu, z kterého nespadnu, z kterého neskočím!

 

17. listopad

      V této chvíli jsem si uvědomil, co všechno Pán v mém životě učinil a za co všechno děkuji:

      Děkuji za dar víry a modlitby. Pocházím z veskrz naskrz ateistické rodiny. Jen moje nevlastní babička věřila. Vzpomínám si, že jsem ji jako školák přesvědčoval o tom, že Bůh na nebi nemůže být, protože tam začaly létat rakety. Když babička neměla, co by mi na to řekla, uzavřela rozhovor: „Aťsi, ale Bůh je!“ Pak už mlčela. Ani nevím, jak to bylo s mou vírou, zrála a zraje nepozorovatelně a postupně. Všechno se odehrává v zákulisí mé životní cesty. Tam to komponuje režisér Bůh. Myslím, že její počátek se zakořenil viděním na obloze, které jsem měl na podzim v roce 1971. Modlitba mi vůbec nešla, něco mi stále bránilo mluvit, až když Josef přinesl text Slovo útěchy poutníka Josefa, začal jsem se modlit tím, že jsem mlčky klečel. Za nějaký čas se ústa otevřela a začal jsem se modlit slovy.

      Děkuji za dar pravidelné četby Písma svatého. Něco z Písma jsem si čas od času přečetl, ale pravidelně ne, přestože jsem se o to několikrát pokusil. Nikdy jsem to nezvládl, protože jsem na to zapomínal, usínal jsem a neměl jsem čas (ano, vždyť jsem se díval na televizi). Podobně tomu bylo s četbou duchovní literatury. Asi před dvěma léty jsi ty Pane rozhodl, že budu číst pravidelně a od té doby mám čas, nezapomínám a každý den čtu. S tím také souvisí tvůj pokyn, nedívat se na televizi.

      Děkuji za dar nedívat se na televizi. Večery jsem trávil u televize, kterou jsem navíc dostal k narozeninám do pokoje, kde jsem spal. Byl jsem v takové bídě, že jsem se díval téměř každý večer na americké thrillery. Pak to přišlo ze dne na den,  přestal jsem se dívat. Teď sleduji jen televizní zpravodajství a sem tam něco ze zeměpisu.. Získal jsem tím čas na večerní modlitbu a četbu.

      Děkuji za dar nedívat se na přitažlivé ženy. Ano, mnohokrát jsem i u zpovědi prosil: Ať mi Pán odpustí, že se na přitažlivou ženu spíš podívám, než nepodívám! Teprve v poslední době, kdy Pán režíruje můj život jako službu, sklápím oči k zemi, ale i tak se mi to někdy nepovede a dívám se. Buddha říkal svým mnichům, že pokud se ženě nevyhnou, ať ji minou se sklopenýma očima, pokud se podívají, ať jdou dál, pokud se zastaví, ať s ní nehovoří, jestliže se jim to nepodaří, ať se jí nedotýkají… Je v tom znát Buddhova láska, ale o co větší je láska Kristova, který donesl svůj kříž až na Golgotu, i když byl od všech opuštěn… i od svého Otce.            

      Děkuji za dar domova u paty Ježíšova kříže. Tam se soustřeďuje má roztěkaná a nespoutaná mysl při modlitbě.

      Děkuji za dar učit se životu v pravdě v Ježíšově škole. Mé myšlení, slova, skutky i pohledy jsou pod pohledem pravdy, která mě upozorňuje, kdy jsou špatné a to také mnohdy ještě dříve než se stanou. Pak s pomocí Ducha svatého mohu měnit především slova a skutky anebo napravovat jejich důsledky.

      Děkuji za dar být topičem v kotelně. Do kotle přikládám uhelkou vše špatné hlavně z myšlenek a obrazů. Co je hozeno do kotle, shoří a vzápětí mě nepokouší a neobtěžuje.

      Děkuji, Pane, za tvé milosrdenství. Ten dar mě umožňuje neustávající chůzi po úzké stezce vedoucí neprostupným pralesem mého já a světa. Stále mi odpouštíš, já stále vstávám a jdu.

      Děkuji, že mohu být vojákem v tvém vojsku. Už jsem o tom hovořil, jak jsem se jím stal a jak se při útocích pekla utíkám do zbraně.

      Děkuji, že jsi mě uvedl na cestu umenšování. Moje stále se zmenšující velikost dovoluje procházet i malými průchody a stále si méně všímat řečí dospělých, které rozptylují a zdržují od cesty za tebou, Pane.

      Děkuji, Pane, žes nám seslal Ducha svatého, učitele, ochránce a pomocníka. Duchu svatý, děkuji ti, žes ve mně vztyčil vysoký maják s hořícími světly tvé neměnné pravdy, na kterou mé zkažené já nedosáhne, aby ji prolhalo.

           

 

19. listopad

      Ještě se dívám zpět, a vidím toto:

      Stál jsem na prahu smrti, ale ne té, která je branou do Božího království, ale té, která je branou do království tmy. Prožíval jsem hrozné stavy, zmar u pekelné brány. Jsou to záchvaty jako údery kostěným mlatem v rozmezí 5 – 10 minut ve dne v noci více než týden. V zoufalství jsem prosil matku Pannu Marii, že už nemohu dál. Pak nastala úžasná věc – ne abych byl zbaven toho všeho, ale dostal jsem příležitost to přijímat jinak. Dostal jsem dar obětovat každý záchvat za jednu Kristovu ránu. Pak už jsem to nedělal proto, abych se svých záchvatů zbavil, ale abych tím rány oslavoval. Narůstala ve mně láska k němu a v ní jsem s ním hovořil. Začal jsem se vyjasňovat, vstával ve mně den, aniž by záchvaty přestávaly, aniž by byly zrušeny lékařské zákroky, které ještě nastanou. Něco se však změnilo, začalo se ve mně rozednívat.

      Dnes v kostele ve mně vyvstala věta: Všechno, co v životě prožíváš,  lze proměnit v cestu k Pánu. Nejsou žádné lepší nebo horší věci. To mě překvapilo a prohlédám pravdivost těchto slov i v mém současném životě.

 

21. listopad    

      Ráno jsem před podpisem souhlasu s výkonem angiografie pověřil Ježíše za svého jediného rentgenologa, anesteziologa i primáře. Před výkonem připravili mě i všechno ostatní na případné užití narkózy. Pak ale vše proběhlo bez ní. Vědomím jsem byl stále v pokoji, vznášel jsem se nad tím děním jako pták.

      Odpoledne jsem si s novým sousedem povídal o televizi, cykloturistice, počítačích, jak je to zařízené, abych musel stále kupovat nové hardware, protože na starých není možné užívat nové software, hovořili jsme o gamblerech, narkomanech, alkoholicích, o týraných dětech … a tu se ve mně ozval výkřik: „Pane, zachovej mě při životě, abych mohl  zakřičet na celý svět, že ty jsi tady ten, který je nade vším!“ Měl jsem jistotu, že v nemocnici neumřu.

     

22. listopad

      Některé perličky z hospitalizace:

      Při vizitě lékař říkal něco ve spěchu a já se ho ptal, jestli půjdu na biopsii ve čtvrtek.

      On: „Proč ve čtvrtek?“

      „No, protože za mnou byl minulý týden pan doktor z gama nože a ten říkal, že čtvrtek je jediný volný termín.“

      On: „A nevíte, jak vypadal?“

      Já: „To už nevím.“

      On: „Neměl takové fousky?“

      Já: „To si nepamatuji.“

      On: „ No dobře, já se tam zeptám, jak to je“ a odešel.

      Další perlička: Když tady sestřička fačovala Františkovi nohy před operací, přišel psycholog a několika optimistickými frázemi ho povzbuzoval a odešel. Sestra pokračovala ve fačování. Zeptal jsem se jí, jestli tady je pro pacienty kaple. Řekla mi, že není, ale že tu byly řádové sestry a modlily se s tím, kdo měl zájem. Ale pletly se tady, a tak se to s nimi skončilo. Františka odvezli na sál, za chvíli přiběhla jiná sestra a sháněla se po něm. Když jsem jí řekl, že je na sále, podivila se tomu a odešla.

 

23. listopad

      Dnes biopsie za částečné narkózy na gama noži. Po obědě jsem dostal horečku a zimnici a upadl jsem do velkého epileptického záchvatu a skončil na jednotce intenzivní péče. Velká ztráta paměti se napravovala několik dní.

      Propuštěn jsem byl už 25. listopadu.

 

28. listopad

      Stále více se vyjasňuje místo, kde teď jsem: Sedím opřený o sluncem provoněnou zeď stodoly směrem z humen ven, celý den tam sedím a všechno, co bych měl vědět, nevím, a všechno, co bych měl vědět, okolo mě plyne jak tichá široká řeka. Zcela přirozeně, podobaje se bříze, hledím jen do nebe, to je moje jediná starost nyní a na věky věků. Amen.

 

29. listopad

            Včera večer při nějaké příležitosti moje žena vyslovila jméno Federico García Lorca. Vzal jsem v polici jeho knihu a začetl se. Při četbě jeho veršů z olivových hájů mě překvapila myšlenka, že mohu beze spěchu číst i verše básníků, že to mohu dělat kdykoli. Na to jsem nikdy neměl čas. Najednou nejsem naháněný z kouta do kouta tím vytrvale otáčejícím se kolotočem. Zdá se mi, že vystupuji z toho kola ven a že se začínám odvracet od toho točení a mohu vidět kolem sebe jako ten, který jde a ne, který se točí.

      Jdu si nebem, jsou to sedmikrásky! (F. G. L.)

     

30. listopad

      Avšak o co víc mě, Pane, vyvádíš z těch motolic, o to víc mě ďábel usiluje sestřelit. Stále si mě staví do střelnice jako terč. Je tak zvyklý dělat od počátku, po kusech, po hromadách a miliónech, aniž by hnul brvou, kterou ani na tváři  nemá, protože ani tvář nemá.

      Ježíši, jde mi o život. Tuším, že zachráněn mohu být tak, že mě naučíš po utrpení toužit, aby mě neděsilo. Daruj mi prosím takovou milost, a stanou se nejspíš dvě věci – má láska k tobě, sladký, se vznese do hlubokých výšek, o kterých nemám zdání, a bude zlomena moc střelnice nade mnou nyní a na věky věků. Amen.

 

6. prosinec

            Tak se všechno ve mně staví proti odchodu do invalidního důchodu, i když ještě nedávno to bylo obráceně, nevím, co s tím. Sirotek bloudící po poli a sbírající klásky po žních, možná že je smění u sedláka za kousek chleba. Anebo ten ztracený v hlubokém lese nenalézající žádnou cestu, před ním jen v dálce světélkuje okénko perníkové chaloupky. Anebo ten na svázaném prámu uprostřed rozbouřených vln, a není spolehnutí na nic, ani na to, že by bylo lepší neutonout. Anebo ten, který vůbec nic neví, ze všeho má strach, o všem pochybuje, se vším souhlasí a zas nesouhlasí, jako při fackování zleva zprava. Anebo ten, který uprostřed pouště volá ke Stvořiteli ne kvůli tomu, že by nemohl umřít, ale jestli má smysl žít.

            „Pane, prosím, ať se stane jenom tvá vůle, ale ať to poznám, ať vím, co mám dělat. Slituj se, prosím!“

12. prosinec

            Jel jsem na druhou ranní a opět jsem byl již dlouhodobě s menšími přestávkami ponořen do temné noci, podobné té, kterou popisuje Jan od Kříže. Ještě v tramvaji jsem prosil Pána, aby si vzal můj život, tak mi připadal nesnesitelný a neproživatelný. Prosil jsem upřímně, odhodlaně a bez nadsázky.

            Na mši svaté jsem nějakým dalším smyslem očekával, že se dozvím, že se opět nadechnu, protože můj život visel na vlásku. Poslouchal jsem bedlivě, ale nic mě neoslovovalo. Po skončení mše jsem se modlil růženec. Při posledním desátku jsem se v mysli setkal s tímto slovem: Ráno jsi mě prosil, abych ti vzal život; já ti ho vezmu ale tak, že ho budeš celý obětovat mně a bližním! Protože jsi mi život vracel, nehleď teď na sebe, ale jen  na službu. Když jsi nechtěl žít, utlum v modlitbách i prosby za sebe, a obětuj je potřebným, je jich kolem tebe tolik. Pro sebe dělej jenom nejnutnější. Snaž se, Pán ti pomůže. Nadechl jsem se pořádně: Nebudu se starat o to, kudy jít, vždyť určitým směrem jdu. Pán sám rozhodne kudy cesta povede dál, on to učiní v mém rozhodování i v rozhodování druhých – lékařů, důchodové komise a jiných. Já se však musím úpěnlivě držet toho sdělení o službě.

            Tento pokyn vyzrává v celkové zaměření mého života jako služby, včetně prožívaných záchvatů jako díků za rány Kristovy. Zdá se, že celkový prostor, v kterém mě ďábel skoro utloukl kostěným mlatem záchvatů, se přesunul úplně někam jinam, tam, kam mlat nedosahuje. To je nesmírný dar.

            Ať bude toto nadechnutí už trvalou záchranou před tonutím anebo bude ještě dále pokračovat, není tak důležité, protože nový dar pro mě znamená nesmazatelně službu a zapomínat na sebe. Bohu díky!!!

       Odpoledne:

            Je to svorník mého dlouhodobého tápání a tonutí a umírání. Teď mohu sice umírat na něco a nějak, ale já už jsem někde jinde, v nové místnosti, v té, kde budu sloužit a prosit a zase sloužit a prosit, ale ne sobě a ne za sebe!!! Najednou je peklo beze zbraní; jistě bude vymýšlet nové okolnosti, kterými by mě zmařilo, ale mě dochází, že takové okolnosti Pán nedopouští proto, abych byl rozmetán, ale aby mě hnětl a tvořil.                                                            

13. prosinec

            Jsem tu, abych sloužil, a ne aby mi  bylo slouženo! Tu větu si zpívám nad ránem a nechce se mi spát. Aleluja. Ta věta ve mně zpívá: Jsem tu, abych sloužil, a ne aby mi bylo slouženo! Já ubožák už na márách, ve všem a se vším všudy na márách vím, že mně nic nezabrání, abych tak žil. Byl jsem vzkříšen, ano je to vzkříšení. Pane, tys shlédl na svého nehodného, mrtvého služebníka a zavolals ho zpět do života, ale do úplně jiného. Jsem tu, abych sloužil, a ne aby mi bylo slouženo! Jsem živý! Pán mě nezatratil, slitoval se nade mnou a místo smrti, o kterou jsem prosil, mě povolal k životu: Jsi tu, abys sloužil, a ne aby ti bylo slouženo! Ta věta je pochodeň, o kterou se rozžíhám. Světlo vyšlo a vím, že to neznamená, že se najednou uzdravím (ať se stane jenom, co chce Pán), ale že ke každé skutečnosti, se kterou se v životě potkám,  přistoupím od této věty. Ať mě, Pane, přivedeš kamkoli, všude budu přicházet od této věty, která všechno rozžíhá a smrt nemá za co popadnout.

            Teď teprve přicházejí Vánoce, uviděl jsem světlo betlémské salaše a vydal jsem se s pastýři tam a vím, koho uvidím v tom jasu: děťátko Jezulátko, Pannu Marii a Josefa. Padám před nimi, velebím a chválím Boha Otce všemohoucího, že se vtělil do děťátka a zachránil nás.

16. prosinec

            Ano, je to nová neobydlená místnost, do které jsem vstoupil. Není to místnost, ale park se zelenou trávou, s mohutnými stromy plnými rozsoch na přespání. Vine se tudy cesta vysypaná drobným bílým pískem, ale je možné vyjít do trávy, lehnout si a dívat se na mraky, jak plynou a mezi nimi se vznášejí ptáci, a kdo umí na fujaru a vzal ji s sebou, může hrát. Nad tím vším bdí od stvoření světa hvězdy.

            Čím dál půjdu, tím víc všechno bude splývat v bytost Božího syna: cesty, tráva, stromy s rozsochami a košatými korunami, ptáci s oblaky, hvězdy a všechno. Najednou budu stát před ním v jeho přítomné milosti. Kdyby se dala dohromady všechna láska, o které kdy psali básníci, spisovatelé a dramatici, byla by to jenom kapička proti oceánu lásky Kristovy.

            Snad jsem vstoupil do deště, když na mě kanou ze všech stromů slova: Narodil ses, abys miloval!  Narodil ses, abys miloval!, nechávám se co nejvíce smáčet, a úmyslně vyhledávám proudy toho deště pod košatými korunami.

            Ty bílé pěšiny parkem udělal milenec milence ve vlasech při laskání. Po nich jdu dál a nadechuji se slovy: Ó Ježíši! a vydechuji: Miláčku!…  Ó Ježíši! Miláčku! - Ó Ježíši! Miláčku…To je moje chůze, ale ne po nohách, ale v tom dýchání, ale ne v tom dýchání, ale ve vznášení – nádech je zvednutí křídel a výdech je odražení od větru, až letím jako pták, ale ani ve vznášení to není, ale ve stále zřetelnějším zpřítomňování Miláčka.

            Jdu po těch pěšinách ve vlasech milenky, objímám kolmý trám kříže, stále se k němu tisknu, až puká má lidská přirozenost, ale nevykrvácím, jsem najednou spojen s krevním oběhem dřeva kříže. Ani se nedivím, že kříž má krevní oběh, ani se nedivím, že ho máme společný.

20. prosinec

            V noci:

            Pastýři mě vzali s sebou, jdu s nimi, sotva jim stačím. Již z dálky vidíme salaš, oni skoro běží, už jim nestačím. Dovnitř přicházím poslední, hned u dveří klekám do slámy. Jen mezi hlavami pastýřů vidím děťátko položené na plínkách ve slámě, nad nimi se něžně sklání klečící maměnka, naproti vroucně pokleká muž, jistě otec. Co vidím zcela jasně, je záře, která se od děťátka šíří na všechny strany jako oheň, ale oheň to není, vždyť nehoříme požárem, ale v nás je zažíhán neznámý, nikdy nepoznaný ale úchvatný, nadzemský plamen milosti. Nevnímám čas, kdo jsem a kde jsem a vstupuji do toho plamene.

21. prosinec

            Prožívám společný krevní oběh s dřevem Ježíšova kříže. Stačí se ho dotknout čelem nebo rukama a jeho krev, jak do mě vchází, prohlubuje naše spojení a rozjasňuje mě. Moje krev se bude stále více podobat té jeho, jednou mi v žilách bude proudit jen krev dřeva kříže Kristova.

VI. díl deníku 2006

od 5. ledna do 9. dubna

5. leden

            Nalezl jsem kazetu s nahrávkou přednášek Jacquese Philippa z 20. a 21. října 2000 v Prešově. Při poslechu mi vyplynul vzorec, který mě vynořil nad hladinu vod, v kterých jsem se stále topil: Nermuť se minulostí ani budoucností, protože minulost je v Božím milosrdenství a budoucnost v Boží prozřetelnosti. Patří ti jenom přítomnost a v ní miluj a služ. O službě mě Pán už poučil, ale teď ji zasadil mezi minulost a budoucnost. Taková přítomnost je Pánův úkol pro každý den.

            Musím potvrdit, že tenhle vzorec o prožívání minulosti, budoucnosti a přítomnosti, který mi Pán daroval, mě skutečně zachránil z mého stálého tonutí. Nejenom, že mám ústa nad hladinou, ale jsem na lodi. Aleluja!!!

7. leden

V noci se mi zdál tento sen:

            Něco jsem zajišťoval v krajině, už nevím co, snad jsem připravoval nějaké setkání a ověřoval jsem si okolnosti. Přes město jsem šel zkratkou, která však čím dál tím víc byla sotva průchozí. V jednom místě procházela zříceným domem, kde jsem sestupoval po kamenných schodech příkře dolů s tím, že až se odsud vymotám, budu už na schůdné cestě. Najednou se jeden kámen uvolnil, sklouzl jsem prudce dolů, ale vzepřel jsem se rukama proti stropu. Pod sebou jsem místo schodiště uviděl propast, která mohla vzniknout jedině tak, že velmi těžký předmět proletěl celým domem odshora dolů. Oblil mě strach, byl jsem ve zřícenině a nevěděl jsem, co ještě může povolit. Velmi opatrně jsem našel nohama pevnější místo, rukama jsem doručkoval zpět k rovnováze, pak pozadu udělal ve střehu kroky na pevnější místo a pak další kroky, až jsem se z rozevírajícího kráteru propasti dostal. Teď jsem se teprve mohl otočit a několika rychlými skoky se dostat mimo zříceninu. Ve velké radosti jsem spěchal cestou, kterou jsem přišel. S úlevou jsem se probudil.

            Pokračoval jsem modlitbou Pan Ježíš nese těžký kříž a viděl jsem Pána s těžkým křížem, jak se osamocen prodírá městem, spatřil jsem, jak je krásný, a nevím, jak to říct, ale vložil do mého srdce tato slova: Co můžeš srovnat s mou bolestí? Říkal to s velkou něhou. Modlil jsem se potom Ježíšovu modlitbu z Getsemanské zahrady: Pane, ať se stane jenom tvá vůle a ne má. Přeji si všechno, co ty chceš. Toužím jen  po tvé vůli! Amen.  

8. leden

            Hroutí se všechny ty monstrózní stavby po celém světě, jsou to hromady cihel, kamení a betonu, všude trčí železné tyče, trubky a konstrukce. Dráty a kabely všechno pevně svazují. Velehorami trosek bloudí bezradní jedinci a jejich srdce mají stejnou podobu – zřícenin a smetišť.

            Se svým přítelem vyjdeme na široké prostranství a zavoláme: Lidé, pojďme a živme se pravým pokrmem – láskou Ježíše Krista! Oni pak otevřou oči, sehnou se pro kameny a začnou je po nás házet.

9. leden

            Tuším, že vstávání a pouštění lidí sednout v tramvajích a jinde, udrží moje kolena v provozu, vždyť při vstávání je potřebuji. Mažu si je pravidelně kostivalovou mastí, ale vím, že tvůj úsměvný pokyn je nad všechny masti. Usměj se, sladký Pane, také na mé srdce, ne aby se uzdravilo, ale aby zhluboka milovalo!                  

11. leden

            Moje představa o žádoucím životě se odehrává na opuštěné chalupě se zásobou dřeva, vody ve studně, přes kopec do kostela na nedělní mši svatou a do obchodu také. Velké Písmo svaté položené na stole, k němu čtyři židle, jedna postel, na stěně kříž, pod ním klekátko, skříň na oblečení, několik matrací pro přenocování přátel. Tady tě, Pane, chválit, velebit, klanět se ti a stále s tebou rozmlouvat; v tom se vyučit. Být na nejnižším stupni potřeb, užívat všeho ve skromnosti, vynechat všechny lékaře, medikamenty a všechno vložit do tvých rukou, Pane.

            Jaký by byl život v takové osamělosti? Toulky cestami mezi poli, loukami, lesy s modlitbou v ústech. Byl by to růženec a rozhovor s Pánem. V tom kraji bych byl za chvíli tak plachý, že bych utíkal před lidmi jako zajíc a cyklista turista v helmě by mě vystrašil k smrti. Věděl bych o každé květině, celá tábořiště chudých sester pampelišek oslavující jaro by mě zvedala vzhůru, jako světce zvedají vytržení lásky. Fialky, něžné dívenky, by šeptaly tiše o nenapodobitelné vůni, jim bych vyznal svou starodávnou touhu, a pak louky by se prostíraly od potoka k lesům, a na nich by stébla trav pozdvihovaly barvy květů kopretin, zvonků broskvolistých a šalvějí, ve výšce by skřivani po celé jaro nemarnili ani chvíli a velebili by Pána tak nenapodobitelně úžasně. A mé milenky vlaštovky, by se tak podobaly sobě navzájem při svobodném a neúnavném modelování prostoru, že bych mezi nimi tu jedinou nenašel. A voda a déšť by chválily Pána Boha takovými slovy, že bych jim už na konci jara rozuměl a dával bych se s nimi do hovoru. Rozuměl bych si s nimi víc než s lidmi v helmách, s tachometry, plnými peněženkami kreditních karet a s očima upřenýma na polykače kilometrů.

            Ale bez tvého dopuštění, Pane, bych takhle žít nemohl, protože sám bych se k tomu nepřivedl, a také ďábel by svýma kopytama rozdupal, co by se dalo, a svýma rohama roztrkal, co by neuhnulo.

            (Na závěr a pro úplnost musím ještě dodat, že moje představa žádoucího života je teď jediná: Žít podle Boží vůle!)

12. leden

            Polibkem mi, Pane, odpusť minulost, polibkem mě uváděj v budoucnost a polibkem mě v každé chvíli přítomného času přiváděj do služby a lásky. Amen.

15. leden

            Pán ze mě vyřezává flétnu, na kterou hraje. To je moje služba, ustát to vyřezávání a tu jeho hru. Pane, uchraň mě toho, abych se svévolně ucpával, prodlužoval nebo jinak měnil tvar a zněl falešně, ale abych jen hrál, co nejvěrněji, přímo co nejkrásněji tvou hudbu. K tomu mi, Pane, dopomáhej. Sloužit také znamená jít proti sobě, proti tomu starému člověku ve mně, schovávajícímu se za mou slepotu.

V noci.

            Jak je mně zakalenému hříšníkovi těžké, abych na tebe, Pane, myslel po celý den při čemkoli, v malých i velkých věcech, abych se tě ptal na všechno možné,  i na to, jak jednat, jak se chovat, jak mluvit. Zapomínám a zapomínám na to ustavičně. Vždyť, jak mi trvalo dlouho, než jsem si zvykl pravidelně před jídlem poděkovat za pokrm a poprosit o požehnání.

            Ráno jsem v tramvaji uviděl děťátko, jak s maminkou neustále o něčem hovoří a ona trpělivě s láskou odpovídá. Takovým děťátkem bych, Pane, chtěl být, stále se ve všem obracet na tebe a se vším se ti svěřovat.

20. leden

            Držím se tvého kříže, Pane, držím se ho, jako se námořníci drží za bouře stěžně. To dřevo je naší jedinou záchranou, jinak nás běsnivá voda slízne a nenajdeme mezi nebem a zemí ani kousek pevného místa s rašící trávou a rozvoněnými květy, ani bystrou vodu ohlazující kameny ani ty něžné rybky, které vodě dávají život jako zelené výhonky hnědým kmenům.

            Bez tvého kříže neuvidíme úsměv klenoucí se jako duha přes celou oblohu jedním koncem někde za obzorem a druhým zatknutým do hlubiny našeho srdce.

            Držím se tvého kříže, Pane, a tisknu hlavu do trnové koruny, a čelo pak postupně přikládám k vyčnívajícím železným hřebům, které jsou probité skrz údolí tvých dlaní a vrcholy tvých nártů do dřeva kříže. Jsem jako dítě, které ochraptělo voláním, a tak ukřižovanému Ježíši svou přítomnost znázorňuje.

            Pane, doufám, že o mně víš!

            Pane, věřím, že nedovolíš, aby mě satan slíznul, strávil a zbytek vyvrhnul na hnůj.

            Pane, slituj se nad námi slabými, ubohými a hříšnými, vždyť jsi kvůli nám přišel dobrovolně do té bolesti, kterou jsi přijal a celou vytrpěl jako beránek, a neutekl jsi před řezníkem, i když si dlouze brousil nůž.

            Pane, vím, že za temnou oblohou stísněnosti září tvůj nádherný úsměv.

            Miláčku Ježíši, přijímám tě, lásko, něžná a slabá, odevzdaná, sytící se pokrmem Otce, sytící se obětí za ubohé hříšníky, jako jsem já.

            Ježíši, Ježíši, my jenom tebe o všechno prosíme, a svěřujeme ti své rány i ranky a ofouknutá místa, a ty tichý miláček pokládáš na dřevo kříže nejdřív celé tělo jako ukazatel směrů, pak levou ruku podáváš katům a oni její dlaň, to jarem voňavé údolí, železným hřebem přibijí na dřevo, pak pravou ruku, a napínáš se bolestí. Pak ti natahují pravou nohu, ty se nevzpíráš, pak delší hřeb proniká tvým nártem, a to bolí, až se zajíkáš a vytryskne krev. Naposledy levý nárt, to už nevnímáš. Pak provazy zvednou kříž s tebou, a jak žuchne do jámy, všechny rány ožijí bolestí. Krev stéká od čela přes přibité dlaně, přes kolena a probité nárty. Nevnímáš výsměch těch, kteří tě ještě včera obdivovali.

            I my položme ty trošky svých útrap pod tvůj kříž, obětovaný vykrvácený Beránku, a věřme!    

Odpoledne.

            Kde mohu být? Mohu být jen s Ježíšem. Kde mohu být, když jsem se došplhal až k vrcholům velehorských štítů? A kam teď? Vím kam: už nešplhat, ale letět s ním jako pták. On je výška bez pater, nečleněný prostor. On je volnost, která nemá zábran ani ve smrti! To všechno a ještě víc má jméno Ježíš. Pojďme, spěchejme, utíkejme, leťme všichni za ním, za Ježíšem!

Večer.

            Skoro celý den ležím pod tvým křížem a poslouchám hudbu, která prýští z tvých ran, a teče do údolí jako jarní voda z ledovců peruánských And a bere všechno s sebou, co jí přijde do cesty. Spláchne i mé já, zůstává jen křišťál.

25. leden

Večer.

            Pane můj, Pane můj, podobám se žebrákovi, a je to úděsné žebrat po ztrátě všech mocností, schopností, možností, dovedností, vědomostí, žebrat, když domov se službou a láskou někdo vykradl a zapálil. Nalezl jsem jen oharky, a když se ohlédnul za sebou, viděl jsem se jako ten, který nemá nohy a odráží se rukama, a když jsem se podíval lépe, uviděl jsem, že ani ruce nemám a ležím podél cesty v prachu a kolem spěchá někam dav plný vášní s upřenými pohledy kamsi vzhůru k rudě sálajícím mrakům. Nějaký dobrodinec mě natočil také tím směrem, abych si užil, ale já tam viděl jen krvavé rohy, vyšklebenou sálající tvář s dlouhým, masitým jazykem spadajícím až na asfalt dálnice.

            Děkuji dalšímu dobrákovi, který mě vzal jako dítě a vhodil do vyprahlé studny (všechny jsou vyprahlé). Říká se, že ze dna studen jsou vidět hvězdy i za dne. Já je odtud skutečně viděl!

            Pane můj, Pane můj, smiluj se, smiluj!!!

27. leden

            Mé stárnutí je zvláštní – čím jsem starší, tím více si připadám bezmocnější a tím více se obracím na Pána, aby mi pomohl. Na jedné straně tedy stárnu, ale na druhé se stávám menším a méně samostatným dítětem, které utíká k svému Otci se stále větším množstvím samozřejmých věcí.

            Pane, přináším ti slzy Renaty, která plakala přede mnou cizím člověkem. Její bolest musí být proto velmi palčivá a hluboká a zraňující. Přináším ti její slzy, pokládám je pod tvůj kříž a prosím, abys jí pomohl, a také jejímu manželovi. Prosím, nalaď jejich srdce na lásku, vždyť ty jsi láska, žádný jiný její zdroj není, z tebe vyvěrá jako řeka a teče do celého světa a tam, kde se alespoň trochu pootevřou lidská srdce, tam se vlévá a přichází jako jaro do zimy, nechává vykvétat všechno až do úsměvů a hlazení a něžností, podobně jako vykvétají louky nebo sady. Pane, pokládám její slzy k patě tvého kříže a prosím, abys ty slzy vyslyšel a tu rodinu zachránil i s dětmi. Pane, smiluj se, Kriste, smiluj se, Pane, smiluj se!

            Pane, vyvstává mi velká potřeba, naprostá potřeba, tvé životadárné lásky, toho skutečného pokrmu a nápoje, té sladkosti a něžnosti, která je tak samozřejmá a nezbytná. Ale lidé tě, Pane, nehledají, a i když stojíš ve světle všem na očích, radši shánějí v temných koutech něco pro útok na druhé. Ano, lidé tě nehledají, i když u tebe je všechno, co potřebují, ať jsou v kterémkoli patře mrakodrapu života.

            Řeka tvé lásky promývá přístupná srdce, která horoucně vzdychají touhou po co největší tvé blízkosti. A v nich se sní jen o prameni, o dešti, o peřejích, o proudu, o řece, o povodni a o tsunami tvé lásky. Pane, lidé ji tolik potřebují, ale odhazují ji na smetiště. Podobají se bláznu, který jádra oříšků zahodí a skořápkami se krmí.

30. leden

            Četl jsem Písmo svaté a v Matoušově evangeliu jsem si po kolikáté už přečetl ten známý výrok Páně. Musím ho napsat, protože je stěžejní nejen pro můj současný i budoucí život, ale pro celý svět, na jedné straně umírající hladem a žízní, a na opačné straně říhající přesyceností a přepitostí: 

            Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení. (Mt 6,31-34)

            Ještě k tomu dvě poznámky: Jednak, že pravdivost Božích slov byla potvrzena mnoha lidmi, kteří se rozhodli tak žít, a jednak, že taková péče se týká Božích dětí.

31. leden

Sen.

            Sjížděl jsem do údolí, možná že na kole, nebo na koloběžce, anebo jsem běžel, to nevím. V údolí vede železniční trať, ale už se asi neužívá. V tom údolí jsem se vždy setkal s dívkou. Během noci se mi tento sen zdál dvakrát. Teď podruhé jsem tam možná spěchal kvůli ní a skutečně tam byla, ale na mě nečekala. Okolo nikde nikdo, samá samota. Díval jsem se na opuštěnou železniční stanici, byla to taková bouda, navíc velmi zdemolovaná, lavice a všechno, co se dalo, bylo rozbité. Mezi tím vší se válelo množství uzených klobás a celých nebo rozlámaných bochníků chleba. Díval jsem se na tu zkázu a řekl jsem si spíše pro sebe: „Takhle se zachází s Boží darem!“ Protože ona mlčela, zeptal jsem se: „Víš, co je Boží dar?“ „Nevím,“ odpověděla.

            Pak jsem se probudil skoro s jistotou, že v některém dalším snu (možná i ve skutečnosti) bude mít příběh pokračování.

Odpoledne.

            Několikrát se zmiňuji o kotli, že do něj přikládám svou špínu. Tak to je stále ten kotel, o kterém, jsem psal 31. srpna. Ano, stojím stále u těch násypných dvířek s uhelkou v ruce, a jak se v mé mysli objeví něco nečistého, poživačného, sem tam i oplzlého, uhelkou to házím do kotle a se slovem Amen dvířka zasunu. V kotli hoří neustále, nemusím ani rozdělávat, protože tam často přikládám; někdy víc, někdy méně.

            Začal jsem přikládat i různá nutkání, která jsem dával dříve za vinu medikamentům, které užívám. Házím tam také různá zastrašování – démon na mě vybafne, zařve, vycení se. Někdy přiložím také i původce, ty pekelníky, kteří za tím vším stojí v pozadí. Hoří, až se kotel chvěje. Nakonec do něj házím všechny své hříchy, i ve slovech, i ve skutcích.

            Musím říci, že kotel mě stále všeho toho zbavuje, že pracuje spolehlivě. Je to velký dar od Pána, že jsem kotelník, mám takovou uhelku a takový vydatný kotel. Bohu díky!!!

 

            Pane, když prosím za proměnu nenávisti v lásku, připadám si, jako když nemám ruce ani nohy ani ústa, a nejsem schopen prosit, vždyť jak je možné vniknout do zaminovaných srdcí ještě zamotaných ostnatým drátem  jako bývají bunkry, s vojáky uvnitř připravenými ke střelbě, a hned střílejícími. Kudy tam, Pane, pronikne tvé milosrdenství, aby proměnilo zabíjení v lásku? Je to možné? Snad jedině nadpřirozenou cestou, kdy rozhrneš ty opevněné zóny, jako jsi dovolil Mojžíšovi rozevřít moře, a vstoupíš dovnitř bez jediného výstřelu a začneš hojit rány. Pane, prosím o vyléčení rozvrácených manželství.          

1. únor

            A když těm, kteří přinášejí své slzy, řekneme, že jediným lékem na uzdravení, na záchranu, na vysvobození, a to nejenom své ale i svých blízkých, je láska Ježíšova, zaleknou se, setřou slzy a hned pozpátku ustupují do svého bunkru. Při tom couvání říkají  já vím, ono něco být musí, pak zavřou hned pancéřové dveře a vzápětí zahlédneme jejich oči ve střílně.

            Kam dávají slzy? Do patrontašky?

Večer.

            Terezko, sestro Terezko, doufám, že se s tebou uvidím, že spolu promluvíme a setkáme se v lásce Kristově. Ta dnešní doba je vyglaichšaltovaná, zasfaltovaná, zažehlená do víceproudových dálnic, aby se mohli lidé, tedy auta, míjet bezpečně, aniž by se potkala.  

14. únor

            Když jsem se vracel z ranní, ujal se mě démon zapomínání a zanášel do mě přesvědčení, že začínám ztrácet paměť, a honem mi o tom přinášel důkazy už na cestě metrem, například, že nedojedu domů, protože netrefím, anebo že nejsem schopen pokračovat v modlitbě, protože zapomínám slova. Zavalil mě hluboký strach, už jsem se viděl v léčebně pro duševně choré jako naprosto rozpadlá troska nikoho a nic nepoznávaje.

            Doma ve mně tento stav vyvolal nesmírnou touhu po Ježíšovi, být v něm ukrytý jako jeho částečka, být stopou jeho chodidel, obtisknutých na cestách, nebo jeho slovem, neuhýbajícím před lží, nebo pohledem, který láskyplně shlíží, být v jeho slzách ukrytý. Stávat se jenom jeho vůlí a od ní už neuhnout jako vlak, který nevykolejí.

            Dívám se jenom na tebe, Pane, ty jediný mě přitahuješ, přirozené skutečnosti se ztrácejí. Toužím po tobě mnohem víc, než po prožívání jara, než po jarních cestách se vším sluncem, vůněmi a barvami, se vším rašením a úžasným skřivánčím zpíváním. Mám jenom touhu po tobě, být v tvé lásce jako děťátko v náručí a nechat se chovat, být u tebe v každé i sebemenší události života, v myšlenkách, slovech i v jednání.

15. únor

            Včera jsem byl s jednou sestřičkou v kavárně; musím pro pořádek uvést, že jsem byl o dvacet let starší. Ona sama mě o setkání požádala, že by chtěla se mnou mluvit. Hovořil jsem jí o tobě, Pane, to bylo mé hlavní téma. Ale někde v mých slovech se určitě objevovala samolibá pýcha, která se vydávala za vrcholné dílo, i když je jenom zbytečnou třískou, odpadávající daleko od díla, které tvoří Pán. Samolibá pýcha, ten odpad, se nevydává jenom za dílo, ale i za pravého tvůrce, a starý Jan nad tím jen mhouří oči a cudně jen tak mimochodem a neznatelně kývne, že Bůh jen sem tam něco přidrží. A tak jako na hostině mi pýcha předkládala samé vybrané pokrmy a já určitě neodolal, stále si uždiboval, až si nandal porci. Musel jsem při tom vypadat jako ten přistárlý kohout čepýřící se na kupě hnoje před mladými slípkami. Tak jsem se zpětně uviděl.

            Pane, z toho včerejšku se cítím bídně. V čekárně u doktora mě napadlo trefné přirovnání: jsem zformátovaný v krychli zasazené do svěráku starého Jana, který škodolibě utahuje. Tolik si, Pane, přeji být už jenom tvůj ve všech situacích, setkáních, slovech, být jenom tvým dítětem, ale nedovedu to, neustojím to a ty mě necháváš, abych se ve své dlouholeté, zaschlé, kožené, nesmyvatelné bídě máchal a plácal a sténal a balancoval nad propastí. Jestli nejsem k ničemu, Pane, rozhodni o mě třeba tak, jako kapitán o vojákovi za války v šestašedesátém: Ten voják není k ničemu, jen zbytečně ujídá vojenský chleba, pošlete ho zítra do první linie, ať od něj máme pokoj!  Já vím, že nejsi jako kapitán, ale tak ukaž, co jsi, vlom se naprosto do mého srdce a poval ten kámen pýchy, který je tam svévolně veleben a přiviň mě k sobě nadobro, abych jako lodička plaval jen tvou prozřetelností a nelapal po dechu stále se potápěje v nepřehledném moři své úděsné bídy. Ale jestli jsem jako ten voják k ničemu, vezmi si můj život hned.

16. únor

            Jel jsem na ranní a napíšu, co jsem prožil v metru, aby byla vidět má ubohost i v malých příhodách. Vždycky se v metru opírám u výstupních dveří o boční zábradlí, za kterým už sedí lidé na lavici. Opírám se, i když tam někteří přečnívají loktem nebo ramenem většinou, když čtou noviny. Vždy se opřu o zábradlí a nedbám na vyčnívající ruce a mnohdy čekám, že se nějaký cholerik ohradí. Zatím se to nestalo. Starý prašivý Jan se v tom kochá a určitě by se kochal ještě víc, kdyby mě tam někdo chytil pod krkem, zatřásl se mnou a já bych se ve vzteku nedal. 

            Protože dnes pánovi hodně vyčníval loket i rameno do uličky, neopřel jsem se celým tělem, jenom rukou o zábradlí. Vzápětí mě pán požádal, abych s ní uhnul. V té chvíli se do mě vlil vztek a řekl jsem  že ano, ale že se o zábradlí opřu celý, a udělal jsem to. Pán na to nereagoval, a já jsem po chvilce přemohl svého starého Jana a přestal se opírat.

            Ještě na cestě do kostela se ve mně objevila myšlenka, že když budu někomu vadit, opírat bych se neměl. Když po návratu z ranní teď zapisuji tuto událost, myšlenka má už podobu přikázání. Nikdy ho už nemohu, ani nechci porušit. Je to dar, za který Pánu děkuji.

            Ještě přidám jinou malou událost, která má společného jmenovatele s předešlou příhodou: Předevčírem na mši svaté jsem honem spěchal na „své místo“ v kapli, kde sedávám od chřipky u radiátoru, aby mě hřál na nohy. Najednou se tam poprvé objevil kulhající starý pán, který mě už jednou začal pravidelně obsazovat „mé místo“ u svatého Ignáce. Pospíšil jsem si a byl jsem u “svého radiátoru“ první. On si už sedl jen vedle mě, tam radiátor nebyl. Byl jsem rychlejší.

            Při odchodu z kaple ve mně dozrálo rozhodnutí: Nechat všechny (i toho pána), aby se usadili a pak si vybrat ze zbylých míst. Dnes jsem se podle toho už zařídil, ještě jsem měl cukání obsadit „svá místa“, ale sedl jsem si posléze tam, kde bylo volno. Ten kulhavý pán si skutečně opět vybral „mé místo“, jako u svatého Ignáce.

            Bratři a sestry, z takových malých darů se skládá mé vyučování, je to stálé poukazování na osnovu mého přítomného života:  Jene, jsi tu, abys sloužil, a ne, aby ti bylo slouženo!!!  Nevím, jestli mi to uvěříte, ale je to osvobozující!

23. únor

            Po přijetí tvého těla, Ježíši, zůstáváš chvíli v mém srdci. Pak tě vnímám jako vůni a pak zůstáváš jako odhodlání k modlitbě a naplňování tvého přikázání: Jsi tu proto, abys sloužil a ne, aby ti bylo slouženo!

            Ježíši, prosím, zůstaň v mém srdci natrvalo, mohl bych s tebou rozmlouvat o všem a jako malé dítě se tě na všechno ptát a všechno si u tebe vyprošovat. Jistě bych toužil dělat jenom to, co by se ti líbilo. Kdybych pochybil, uvědomil bych si to vzápětí a hned bych mohl poklesky napravovat prosbou: Ježíši, potrestej mě polibkem!

24. únor

            Ježíši, prosím zůstávej v mém srdci a hlídej, kudy se ubírám, buď jako kapitán, který ze svého můstku kormidluje loď podle stopy, kterou má v paměti své lásky. Ta stopa vede jen volným mořem, plynule vede loď mezi skalisky a vyhýbá se obratně mělčinám. Na konci té stopy uložené v tvé lásce je nekonečně volný oceán.

25. únor

            Ještě se musím zmínit o dění, které začíná hýbat Evropou. Ano, jedná se o ptačí chřipku. Virus už pronikl do všech okolních států, všude se nalézají mrtví nakažení ptáci. Velkým šiřitelem nákazy je tažné ptactvo z jihu, které se s jarem vrací do svých hnízdišť. S tím souvisí dva problémy spatřované našimi ochránci zdraví:

            Jeden se týká jara. Protože zrovna přichází, ptáci k nám z těch ohrožených oblastí nákazu zrovna přinášejí. Kdyby přicházel podzim, naopak by odlétávali a nákazu by odsud odnášeli. Ale když už je to tak, jak to je, bylo by dobré, kdyby naše celní orgány přinutily ptactvo, aby prolétávalo celnicemi a podezřelí jedinci nebyli vpouštěni. To se zatím nedaří. Všichni si létají, kudy chtějí, ani u labutí, které létají v řadách, se to nedaří. A to je ten druhý problém.

            Tak uvidíme, co s tím bude dál, ale musíme být stále ve střehu. Drůbeží maso ale radši nejezme. Bezpečné zůstává už jenom vepřové, protože hovězí se nejí už od nákazy krav nemocí šílených krav, ale kdoví, jak to s vepřovým vlastně je – nebuďme si tak skálopevně jistí. No, co se dá dělat, musíme být všichni v Evropské unii stále ostražitější a ostražitější, aby náš život byl stále šťastnější a šťastnější.

28. únor

            Navečer mi bylo řečeno, že jestli stále píši a přemýšlím o Bohu, pak už nemohu být normální; vždyť tady žijeme mezi tolika krásnými věcmi a Bůh nám přece dal rozum, abychom ho užívali pro správu a užívání těch věcí tady na zemi, ale ne, abychom byli mimo.

            Nalezl jsem na to odpověď jako oblázek: „Já věřím naprosto, že můj, tvůj, ale i život celého stvoření vrcholí do věčnosti, kam Ježíš Kristus provalil cestu svým ukřižováním a pak vzkříšením, a kde pro nás přichystal lásku, štěstí a věčný život v nezakryté Boží přítomnosti. Dál věřím, že už teď nás tam láskyplně a něžně doprovází. Jak mohu psát a myslet o něčem jiném? To není vůbec možné, i kdybych chtěl, tak to nejde.

4. březen

            Včera navečer jsem se najednou ocitl v svíravých bolestech na hrudní kosti, lapal jsem po dechu, po životě. Nahmatal jsem na zápěstí tep a vnímal jsem srdce, jak bije v nepravidelném rytmu, a nejhorší byly právě ty okamžiky sevření na prsou, kdy přestalo bít a pak zase po chvilce naskočilo. Trvalo to hodně přes hodinu.

            I když jsem život odevzdal Pánu s tím, že mě může kdykoli odvolat, byl jsem máchán ve strachu. Není umírání jako umírání. Odmítl jsem návrh manželky, abych zavolal záchranku, prosil jsem Pána, aby to skončil, jak on uzná; nemocnici jsem odmítl. Co s tím to srdce udělá? Neprosil jsem ho, jako pilot Guillaumet, který na ledovci v Andách havaroval s letadlem a v určitém okamžiku přemlouval své srdce, aby ještě bilo, aby se dostal ke své rodině, ale prosil jsem jen za to, aby se stala vůle Pána Boha, ale byl jsem strachem zatlačen na dno všeho, co bylo ve mně i okolo.

            Pak se mi propojilo, že jsem před málo dny rozšířil dávku jednoho léku a že by to nemusela být nová nemoc, ale reakce na lék. V úlevě jsem četl ve vedlejších účincích, že úplně stejný stav je vážným projevem vysokých dávek a že se to má hned hlásit ošetřujícímu lékaři. Nikomu jsem nic neoznamoval, ale začal jsem se modlit svou večerní modlitbu. Večer jsem dávku zmenšil a ráno také. Letáček měl pravdu, srdce se už v noci uklidnilo.

            Překonal jsem s pomocí Boží ulpívání na životě, a ten mu odevzdal, ale druhou fází je přijmout i jakoukoli podobu, kterou mě Pán ze života povolá. Tam ještě v pokoji nejsem. Nicméně jsem Pánu za všechno poděkoval.  

5. březen

            Šel jsem ke svátosti smíření. Po skončení nedělní ranní mše v devět hodin jsem zazvonil na zpovědní kabinu. Otevřel mladý kněz, polský misionář, a ne zrovna přívětivě se zeptal: „To jste nemohl přijít ráno?“ Překvapen jsem zakoktal, že jsem dosud nevěděl, že se i ráno zpovídá. Kněz si mě prohlédl od hlavy k patě a řekl: „No, tak pojďte.“ Po úvodních slovech jsem dostal slovo já. Už od začátku jsem byl silně zmatený a špatně se mi četlo z papíru, co jsem si večer připravil. Na první mé provinění, v kterém jsem stručně vylíčil situaci z metra, jak se opírám o to zábradlí a jak jsem se naštval na pána, kněz posílil můj zmatek slovy, že s takovými maličkostmi, abych do zpovědnice nechodil, že když se budu zabývat takovými detaily, můžu skončit na psychiatrii. Na papírku jsem měl ještě tři podobné a z toho jsem jedno nemohl přečíst, i když to píšu písmeny jako stodoly. Uvedl jsem ještě jedno, že jsem pokoušen různými nečistými myšlenkami, a tím jsem skončil. Kněz se mě zeptal, jestli nemám nic většího. Neměl jsem, a začal jsem se omlouvat, že i když jsem se připravoval, tak asi špatně, ale teď už s tím nic nenadělám, a chtěl jsem odejít. Kněz ale začal se mnou vést rozhovor, nejdříve o sobě, o tom, jaký je cholerik a jak hned vybuchne, že je jako jeho máma, s kterou se do dneška nějak zvlášť neshodne. I já jsem sem tam přidal něco z mého života. Tak se mezi námi rozproudil rozhovor, v kterém jsem se začal pozvedat jako boxer v ringu, když skončilo odpočítávání. Kněz nám Čechům začal vytýkat situaci v republice: „Moje věc to není, já jsem Polák, ale co s tím uděláte vy? Politici jeden vedle druhého lžou, na ulicích je to samý bilbord s mladou holkou vystrkující na vás zadek, co nám je do něj, ať si ho strčí pod peřinu. To, kolik je tady heren, tolik jich není v celé Evropské unii. Co s tím budete dělat?“ Poukazoval jsem na to, že je to důsledek nejnižšího procenta věřících právě v celé Evropské unii a že plody nevěry sklízí celý svět, nejenom my. Ještě pokračoval: „Když jsem přišel do Čech, bylo mi tak bídně, tak úzko a nevěděl jsem proč. Když jsem pak uviděl a zažíval ten duchovní úpadek u vás, hlavně v Praze, hned jsem věděl, odkud vítr fouká.“  Nakonec jsme spolu „navařili“, jak říkají selčaňáci, dostal jsem rozhřešení, medailonek anděla strážného, přátelsky jsme si podali ruce a já se vydal na úklid.   

            Když jsem přišel do komůrky, kde mám úklidové nářadí, kde se převlékám a kam se chodí na záchod, sedl jsem si na mísu a začal jsem tak plakat, tak mocně plakat, že jsem nebyl sám od sebe k zastavení. To plakání bylo vyplakávání všeho, jako když vylévám po umytí schodů špinavý kýbl. Vedle všech hlubokých a temných propastí, kterými se musím trmácet, jsem vyléval i to, co mi říkal kněz o situaci v naší zemi, ten duchovní úpadek, to matení a pak chlamstání lidských duší. Pláč vyústil v prosbu, aby si Pán vzal můj život, co nejdříve, kdykoli, ó kéž by hned, ale jestli to možné není, ať se stane jenom jeho vůle a ne kterákoli jiná, natožpak má!!!

            Uvědomuji si, jak Terezka z Avily na mnoha místech svých spisů zdůrazňuje význam dobrého zpovědníka a duchovního vůdce. Ale kde v této době a na tomto místě takové osoby potkat? Měl jsem chvilku otce Martina, ale ten je už rok u svých rodičů na Pardubicku. Prosím proto Pána Ježíše, aby byl on mým duchovním vůdcem i zpovědníkem i pánem ve všem, protože bez něho nemohu v této době a ve své osobě přežít ani krátkou chvíli!

            Vůbec tím vším také nechci říci nic špatného o otci, který mě dnes svátost smíření uděloval. Je ve víře horoucí, mladý, je na misii, a tak jako s námi mnohými i s ním čeká Pána Ježíše ještě kus práce. 

6. březen

            Tu včerejší otázku kněze „Co s tím budete dělat?“ vnímám i jako otázku pro mě „Co s tím já budu dělat?“ Tak to tedy vypadá, že teď budeš do podzimu v pracovní neschopnosti, že pak dostaneš invalidní důchod, že budeš trávit čas domácími pracemi, budeš číst duchovní literaturu, psát svůj deník a v invalidním důchodě zajíždět na různé návštěvy a budeš se modlit víc než dosud? A to je to tvé poslání? Nevím.

            Pane Ježíši Kriste, prosím, abys mi řekl, co s tím mám dělat, jak to mám dělat, abys mě pro ten úkol uzpůsobil a abys mi ho ukázal. Já nevím, co s tím, Pane, prosím, ozvi se!

            … Musím psát dál, abych vyjádřil alespoň kousek své beznaděje, která na mě doléhá. Je to noc temna, kterou tápu a nesmím udělat ani malý úkrok stranou, abych se nezřítil na konečné dno za velkého chechtotu démonů stále více usilujících o můj pád. Jsem nahý, všechno je ze mě strháno, a nemám už nic, čím bych se vykoupil, nic není v této chvíli účinné, nejsou slova, nejsou modlitby, nejsou vzory a Bůh je zesměšněn a přibit na kříž. Kéž bych umřel hned, ale to čekání na smrt pod křížem se nedá vylíčit.

            Pane můj, Pane můj, ať jsem úplně schoulený v očekávání úderů z kterékoli strany. Já starý Jan jsem jedno temné nic, které způsobuje jenom zalykání, dušení, zástavu srdce, stěží prožívanou beznaději ze všeho, a temný strach vnikající do všech pórů včetně mysli. Pane, dovol mi být úplně schoulený v co nejmenší objem a očekávat, dovol mi už jen očekávat. Snad se mi ozveš. Ozvi se, Pane, jakkoli jinak, ale ať tě zaslechnu, prosím, ať tě zaslechnu, prosím!!!  

8. březen

            Ježíši, nemám strach, že mi přestane bít srdce, ale že vzápětí znovu začne.

            Ježíši, jediné co mi v této chvíli pomáhá je, žes měl také strach.

           

            Zbývá jen čas, ten milosrdný. V jeho pramici se schoulím od vší svévole a poplynu do večera a pak do rána, a zas a zas, až přejde to hrozné, zkažené a tak masivní pokoušení. Schoulím se nejen před ranami zvenčí, ale před údery vyvěrajícími z temných hlubin odpadních kanálů, které ve mně ožívají a snaží se převzít vládu nade mnou, schoulím se před tím, abych to nebyl já, kdo mi odejme život. Útok se vede přes srdce, které teď občas vynechávalo, to je přemostění, po kterém do mě útočí temný nepřítel.

            Pane, prosím odejmi ode mne tento kalich, odejmi ode mne tento kalich…

            Nepodaří se mi popsat ten stav, tu hrůzu, která nemá žádné východisko, je to hrůza věčná, jak hlásají hesla na zbraních pronikajících nepřátel. V této bitvě znamená být poražen, vezmu-li si sám život. Ještě nejsem poražen, ale jsem obkličován jistotou, že je to hotová věc.

            Schoulený, vydávám se plynutí času.

            Dnes ráno jsem Pánu svěřil pod ochranu své srdce. Předal jsem mu ho do večera a má-li se zastavit, ať se zastaví, všechny srdeční stavy má Pán ve své moci. Hrozný tlak polevil. Na noc udělám to samé a pak ráno na dopoledne a tak stále. Bohu díky ne za to, že by srdce narovnalo svůj tep, ale za to, že Pán mé srdce přijal a od této chvíle je to všechno jen v jeho vůli a děje se jen z jeho dopuštění. Pane, srdce je tvé, už není moje.  

9. březen

            Pane, svěřuji ti své srdce alespoň do poledne, měj ho pod svou ochranou ty, který jsi sama láska a všemohoucnost. To, co prožívám, vnímám zcela zřetelně jako boj. Chápu staroindickou moudrost, která praví, že jediným místem v celém vesmíru, kde se odehrává boj dobra se zlem, je člověk. Já to tak prožívám a musím být dobře schoulený a nenechat se přivést k žádnému činu, který by směřoval proti mému životu. Pane, daruj mi prosím tu trpělivost a schoulenost uprostřed vší té smrtelné tísně zasahující tělo i duši, abych nevyčníval žádným skutkem, jen trpělivě čekal schoulený uprostřed všeho mocného pokušení, dokud bitvu vítězně neukončíš.

            Okolo mě vztekle skáče divá šelma šílenosti a snaží se do mě zakousnout, abych se skácel. Schoulený v pramici času plynu k polednímu, kdy Pána poprosím, aby vzal mé srdce opět pod svou ochranu alespoň do spánku.

            Nikde to nevidím, ale věřím a důvěřuji Pánu, že právě prožívaný boj má smysl pro spásu nejenom mé duše a že on, vítěz nad peklem, zlem, smrtí a satanem, má bitvu pevně ve svých rukou.

12. březen

            10. března odpoledne jsem se podíval do Temné noci Jana od Kříže a tam jsem objevil něco podstatného, co jsem ale vždy přehlédl, protože jsem hledal jenom to, co potvrzovalo mou temnou noc. Odpoledne jsem tam opět hledal útěchu, že jsem v temné noci a ne v šílenství, a najednou jsem tam četl (řeknu to svými slovy), že je třeba se dříve nebo později všeho vzdát, všech modliteb, všech náboženských zvyklostí a jít k Pánu jako to nahé, bezmocné, nejslabší a opuštěné dítě už s jediným úmyslem, být Pánu co nejblíže.

            Pane, já jsem to dítě a zbývá mi jenom holý život, o který však nepřítel usiluje vší silou. Čekám za plotem, jistě si mě někdy ve své veliké lásce všimneš a zavoláš k sobě, abych ti padl do náruče a byl už jen stále s tebou. Ano, jsem to nahé, opuštěné, slabé a nemocné dítě, ten plačící a nemohoucí sirotek, podobný malé holčičce hledající na kalkatském smetišti něco k jídlu. Takhle se, Pane, choulím do své ubohosti a plynu časem v žadonění o tvou náruč.

            Ještě ten den jsem se začetl do dopisu o kontemplativní modlitbě v knížce Dopisy z pouště Carlo Carretta a on Janu od Kříže přitakává. Jenom navíc píše, že ta doba vzdání se všeho před Bohem, je časem modlitby na způsob litanií, opakování stále stejných výrazů. Carlo na straně 45 o tom píše: „A je zvláštní, jak tato jednoduchá, monotónní modlitba dovede vyladit a prohřát duši. Člověk má pocit, že se chová v náručí svého Boha.“ Takovou základní modlitbou západních křesťanů je růženec a u východních křesťanů je to křesťanské dýchání, jak jsem to pojmenoval.

            Já jsem však zatím někde uprostřed temných chladných hvozdů stále vynalézavěji pronásledován šelmou.

14. březen

            Nepřítel útočí na mé srdce ve dne v noci. Pláču u paty Ježíšova kříže, jsem malé, bezmocné dítě, žadoním, aby mě Stvořitel zvedl a přitiskl k sobě. Celý můj život je zúžený do této prosby.        

16. březen

            Po ranní mši stojím před hlavním oltářem, prosím o Ježíšovu blízkost jako nepatrné dítě. Během dopoledne si uvědomuji, že se křesťanskou modlitbu modlím uprostřed svých prsou, že tam je přítomen Pán. Až do večera v tom místě září slunce nebo rozkvétá růže a já jsem na chvíli rozvázán.

17. březen

            Po ranní mši před hlavním oltářem čekám, že Ježíš ve mně opět nechá vyjít slunce a rozkvést růži, ale on do mého srdce vstoupí ukřižovaný, se svými ranami, se svou bolestí. Děkuji ti, Pane, za všechno, ať je to cokoli, toužím po tobě. 

18. březen

            Včera navečer se odhrnul příklop a otevřela se ve mně žumpa. Byla to hrůza, co je v ní a co se hned odtud sápalo po mých myšlenkách a chtělo znásilňovat i mé skutky. Nemohu napsat, co to bylo za věci, protože byly úděsné. Dnes dopoledne byl příklop přistrčen zpět. Ulevilo se mi, protože v tom děsu by nebylo možné žít. Vyčistit tuto hroznou žumpu může jenom Bůh, mě by to okamžitě zničilo.

            Křísila mě slova o jednoznačné a nezastupitelné síle lásky k bratrům a sestrám, v které milujeme Boha. Poslouchal jsem je dnes z úst P. Jacquese Philippa.

21. březen

            Od té doby, co mi srdce vynechávalo, není zcela v pořádku. Zatím jsem to lékařům neoznámil, ale dnes mě opět bolí, půjdu za nimi. Prosil jsem Pána, aby mi daroval, co mám žít, aby mi otevřel smysl mého současného bytí, které je ze všech stran napadáno šílenými vlky s vyceněnými tesáky. V mém vědomí nato zůstala myšlenka: Své nemoci prožívej statečně a v pokoji, to je úkol od Pána. 

23. březen

            A proč by uprostřed mých prsou nemohl být Ježíš na kříži? Cožpak je slunce jasnější než on? Cožpak je růže krásnější než on? Není. Ježíš je světlo, v kterém každá tma zaniká, a každé jiné světlo pomíjí. Ježíš je nejkrásnější ze všech sluncí a růží, nejkrásnější ze všeho nejkrásnějšího.

            Ježíši, mít tě ukřižovaného na prsou, jak  velká svoboda! Klaním se ti, hladím tě, laskám se s tebou křesťanským dýcháním: Ó Ježíši! Miláčku! Ó Ježíši! Miláčku! Ó Ježíši! Miláčku!… Kolem obcházejí záchvaty různé síly a množství, ale do zahrady vstoupit nemohou. Ó Ježíši! Miláčku! Ó Ježíši! Miláčku! Ó Ježíši! Miláčku!…

30. březen

            Možná, že je to, Pane, i tak, že všechna ta zvrácenost ze žumpy, která se na mě stále otevírá a opřena o tisíciletý hřích vší silou tlačí, abych tu vnucenou špatnost uskutečňoval. Ale já to s pomocí Ducha svatého nedělám. Je to, jako bych na sebe vázal tuto temnotu a ona tak nedosahovala jinam, kde může být člověk svolný, ochotný, slabý. Jako když ve válce určité bojiště svým trvalým odporem odčerpává stále větší síly nepřítele, které nemohou být využity jinde. Je to tak, Pane?

            Ať je to jakkoli, neumírám smrtí hříchu jedině z dopuštění Pána Ježíše.

1. duben

Při ranní mši svaté.

            Žumpa je otevřená a ty zkažené, zapáchající hnusoty nejhrubšího zrna (nelze ani napsat) na mě doléhají takovou hrubou silou, že jsem v některých chvílích zcela zdrcen. Ale dnes při mši svaté mi došlo, že je to velmi nutný úkon, aby mohla být zlomena moc hříchu nade mnou. Ta moc, která je ve mně navrstvena za tisíciletí od Adamova poklesku. Proto je moje žumpa tak hluboká, tak smrtící, proto  jsou v ní ty nejděsivější výplody odvrácenosti od Boha Stvořitele, jeho Syna Vykupitele a jeho Ducha svatého. A tak mi došlo, že to, co prožívám už delší dobu různou silou, je něco, co musím přijmout a tím projít, a s pomocí Ducha svatého žumpu vynášet, jako jsem to dělával u táty na chatě šoufkem do kýblů, s kterými jsem se trmácel na kompost ve velkém zápachu a s velkým odporem oblečen do nejhoršího obleku.  

            Jsem hříšník a z největší hloubky mé žumpy ty nejhorší myšlenky a obrazy si dělají, co chtějí, zpřítomňují se v mém vědomí a usilují dostat se do mých skutků. Já vynašeč žumpy ji vynáším takhle - všechny ty odporné myšlenky a obrazy házím uhelkou do kotle, aby shořely, a se slovem Amen zavírám dvířka, pak ve jménu Ježíše Krista říkám té hrozné špíně NE!

            Bratři a sestry, přiznávám, že je to nejtěžší, co jsem ve svém životě poznal. Schopnost hříchu se prosadit je mocná. Přesvědčivě namlouvá, že o provedení skutku je rozhodnuto, že teď už stačí jen, abych ho provedl, a to je přece drobnost, a jde to samo od sebe. Nemám se čeho chytit, ani nikam schovat, jsem na úplné rovině už ani neutíkám a ten hnusný pták mě vidí, ať jsem kdekoli, a kdykoli mě uchopí do drápů. Cítím blízkost hříchu i skrze velký zápach.

            Dnes na mši svaté se mi otevřela pravda i pro všechny mně podobné hříšníky, že láska je nekonečná, zatímco hřích je konečný. To znamená, že musí přijít chvíle, kdy bude žumpa vyprázdněna a od té požehnané chvíle budu Ježíšův celý i s očištěnými kořeny. To je úžasná budoucnost, nádherná představa. Na ni se těším. Aleluja! Aleluja! Aleluja!!!

            Teď mohu Pánu děkovat za všechno prožívané upřímně, a ne jen protože mu tak jako tak děkuji za všechno, ať je to cokoli. I když někdy těm díkům ani sám nerozumím. Tuším nějakým zvláštním tušením, že se Pánu líbí mé děkování.

            Pane, jsem malé, nemohoucí, slabé, bezbranné a opuštěné dítě a přicházím k patě tvého kříže a prosím, abys ve mně zrušil ty továrny na výrobu svévole, zkaženosti a hříchu, abys je buldozerem své lásky srovnal se zemí, zavezl je úrodnou zeminou, na ní vysel trávu a květiny, aby se motýli a včely svým nádherným životem měli kde radovat z tvého stvoření.

5. duben

            Pane můj, sladký, něžný, přítomný, jsem tady před těmi horami, které se na mě stále valí, jsem jako malý brouk, který přechází asfaltovou dálnici nepřehledně širokou v neskutečné důvěře v tebe, vůbec neuvažující o autech, která sviští okolo. Pane milovaný, nepožaduji nic. Jsem podoben ptáku plachtícímu nad vysokými horskými štíty, který se najednou střemhlav vrhá k zemi a v důvěře ve svého Stvořitele nezbrzdí v žádné chvíli svůj pád; vzdává se své představy o tom, kde je dno, kde je konec.

            Pane Ježíši, nikdy bych neuvěřil, ani bych si nedovedl jakkoli představit, že temnota může být tak temná, ale zároveň tak ostrým dlátem, až ze mě odlétávají celé bloky odpadu, které dosud tvořily mé hluboké kořeny. V této chvíli vůbec nevím, co se mnou bude, v ničem nemám jistotu, držím se jen  tebe, Pane, ale nevím, jak se to dělá, vůbec to nechápu, ale v milosrdném čase stále plynu a plynu a stále žiji a žiji. Ničemu nerozumím, nevím, jak je to všechno udržováno v chodu, ale ve chvílích, kdy se se mnou protrhávají všechny záchranné sítě, objeví se nějaká jiná, nová, která mě zachytí nad propastí. Bratři a sestry, je to neustále přiložená sekera ke kořenům, je to neustálý výstup na vyšší a vyšší vrcholy, i když nejsem horolezec, je to stálé balancování po břitu nože, i když neumím chodit ani po provaze, je to neustálé odevzdávání se do bezpečné náruče, i když ji žádným smyslem nevnímám, ale ona je v některých chvílích tak skutečná, že by ji moje vrozené smysly spíš zacláněly.           

4. – 5. duben

            Pane můj sladký, lásko opravdová, ty z nás nespouštíš oči a tam, kde potřebujeme, přispěješ za každé situace na pomoc. Určujícím rozměrem tvé milosti není jakékoli stanovené pravidlo, ale jen tvá láska. Chtěl bych o tom svědčit, svědčit o tvé lásce, něžnosti a pozornosti ke svým ovečkám. Nikdy jsem se nesetkal s takovou touhou milovat, jakou máš v srdci ty, Ježíši, z které jsi mi daroval, abych mohl v noci bdít se svou nemocnou vnučkou Klárkou. Usnula až před třetí hodinou ranní. Do té doby jsem ji masíroval nohy i ruce, hrál a zpíval písničky, modlil se polohlasně u ní růženec, počítali jsme ovečky, při tom jsem na chvilku usnul sám. Pak jsem ji četl pohádky a to teprve před třetí ranní usnula. Za chvíli byla zase vzhůru a tak jsem ji zase masíroval nohy a ruce. Teprve, když jsem ji z prstů pravé ruky vyhlazoval bolest, usnula. Já jsem nespal, bál jsem se usnout, aby se neprobudila, abych ji třeba nevzbudil chrápáním. Nakonec jsem spal jen několik hodin.

            Co svědčí o lásce Pána Ježíše? Co svědčí o tom, že mně ji svěřil, takovou porci, abych mohl být s Klárkou v milosti a sloužit jí? Právě to, že jsem to dokázal, nejenom těmi skutky a stálým úsměvem, ale také blaženým a pokojným pocitem uvnitř mne samého. Kdyby někdo řekl, že budu až takto sloužit, anebo kdybych si vzpomněl na nějaké jiné podobné okolnosti, v kterých jsem mnohokrát neobstál, nevěřil bych, že budu bdít zcela samozřejmě, že budu moci celou noc Klárce obětovat pokojně s láskou Ježíšovou přese všechny mé nedostatečnosti. Sám jsem tomu už během noci nemohl uvěřit, a zcela zřetelně jsem v této schopnosti sloužit cítil Boží dar. Aleluja!!!

            Kdyby mi Duch svatý pomohl tuto událost zobecnit, napsal bych, že ve vesmíru nejsou žádné zábrany, ať materiální, nebo duchovní anebo svévolné, které by mohly ohrozit svobodu Boží lásky a mohly ovlivňovat její svrchované proudění. Aleluja!!!

9. duben

            Pane, i když užívaný medikament slibuje také psychiatrické změny nebo duševní poruchy, tvá všemohoucnost a milost má větší sílu, než jakýkoli vedlejší nepříznivý účinek. Říkáš svaté Kateřině Sienské, že nejhorší hřích je zoufalství, protože zneuctívá Boží milosrdenství tím, že činí svou vinu důležitější. Že lidé považují své viny za větší než tvé milosrdenství, tě nejvíc mrzí, Pane.

VII. díl deníku 2006

Od 10. dubna 2006 do 9. června 2006         

10. duben

…Pane, je to jako když je ze mě stahována kůže zaživa, ale bez útěchy, že pak přijde smrt. To stahování tak pro mě neznamená dar ukončení života, ale o to horší jeho pokračování.

            Pane, nevěděl  jsem, že život je tak těžký, až k nežití. Pane, odejmi ode mne tento kalich, prosím tě, Pane, odejmi! Ještě, žes stvořil čas, který plyne, ať se děje, co se děje, stále plyne a blíží mě k blažené smrti. Pane, slituj se!!!

15. duben

            Na Velký pátek jsem se začal modlit křesťanské dýchání, ale soustavně, jak jen to možné. Obojí mě povzneslo nad ty hrůzy, které jsem dosud prožíval, má mysl se začala vyjasňovat. Uvidíme, co bude dál.

18. duben            

            Pane, sedím večer u počítače, který šumí jako monotónní splav a ozařuje obrazovkou okolí pokoje, podobaje se měsíci, který vyšel z mraků nad paseku uprostřed lesa. Už cítím ty vůně trávy, a z lesa jak protahuje vlahý chlad a tu a tam tajemně zašustí nějaký živočich. Tam na tom palouku čekám na ráno, kdy budu muset vyjít do vesnice pod lesem, abych svým bližním vyprávěl o Pánu Ježíši, o tom, jak byl přibit skrz dlaně a chodidla na kříž, o tom, jak z ran vytékala jeho drahocenná svatá krev, o tom, jak je třeba hodně plakat, a ještě víc plakat za to, že jsme ho umučili. Už vidím, jak se tam proplétám mezi auty, kterých je plná náves. Ale se mnou se nikdo nezastaví, všichni mě míjejí, s nikým se nepotkávám. Nakonec uvidím spletené provazy v rukou některých mocných, jak mě jimi bijí a ženou zpátky do lesa. Na palouku dostanu ještě několik ran, padnu na zem a zůstanu tam ležet ubitý, ale k ránu mě k sobě pozvedá ta nejsvrchovanější síla Milosti a pomalu stoupám vzhůru velebením Pána. Zvedám se trávou ke světlu mezi tím vším rozkvétáním fialek i pampelišek, stoupám nad stromy k nebesům a vím, že už nikdy nepadnu na zem.

19. duben

            Pane, padám k patě tvého kříže a prosím o tvé milosrdenství. Teprve v tomto čase si uvědomuji, jak hluboký je můj hřích. Mou jedinou záchranou je, Pane, tvé milosrdenství, které je nade všemi možnými hříchy světa. Jedině v tvém milosrdenství spatřuji před sebou další pokračování cesty. Je to, Pane, jarní cesta, plná naděje nového života, je to cesta s radostí na jejím konci, jako je vzkříšení z mrtvých na konci tvého pozemského života, Pane.

21. duben

            Chci usednout k počítači a chci psát o tom, jak mě Pán miluje, jak dnes vstoupil do mého srdce. Byl jako malé děťátko, z něhož zářilo narození, ukřižování a vzkříšení. Pane, můj milovaný, sladký, který mi od rána vháníš do očí slzy, jako by sis omýval cestu, kterou chceš přijít ke mně, a kterous také přišel v podobě svaté bílé hostie. Tys, Pane vstal z mrtvých a zavolals mě z hrobu jako Lazara, a nevadilo ti, že jsem byl jako on už v rozkladu.

            Pane, prosím, abys zůstal natrvalo uprostřed celé té krajiny, kterou jsem já sám a abys tam byl Králem, který ve svém království udělá pořádek, pochytá všechny lapky, zločince, vrahy a rozsvítí všechnu temnotu, takže světlo bude světlem, a ne tmou. Buď chváleno, Pane, tvé vzkříšení. Je to největší dar nám hříšníkům, tedy celému lidskému stvoření. Kéž bys mi, Pane, daroval to, čím bych tě mohl do konce svého života za to velebit, a kdyby to bylo možné, tak i po smrti, ať budu kdekoli!!!

            Tys mi, Pane, ukázal, že jsi ve mně a že jsi můj Král. S tím starým Janem, který na mě útočí jako zločinec a chce si mě zabrat pro sebe jenom proto, aby mě úplně zničil, s ním mám stále méně co do činění. To jsou plody tvého vzkříšení, můj drahocenný Pane, to jsi mi dnes ukázal.

            Ó Miláčku, nenalézám slov ani myšlenek, kterými bych tě velebil a chválil a oslavoval uvnitř sebe i okolo, aby to všichni slyšeli. Můj milovaný jediný Pane, tobě a jen tobě se celý svěřuji, všechny své myšlenky, slova a skutky ti odevzdávám a celou duši i srdce a všechno tělo od konečků prstů až po kořínky vlasů. Jsem tvůj, ať se děje cokoli. 

22. duben

            Ale vyvstala ve mně velká pravda, že to nové já, které se modlí k Pánu a snaží se milovat a dělat dobré skutky, nemůže a nebude nikdy páchat těžké hříchy. To staré já, co mě k nim ponouká, se vzkříšením Pána Ježíše ocitá mimo, a obtíženo tím, co rozsévá,  se propadne do pekel. To mě zbavilo těch velkých až závislých obav, že si se mnou temnota může dělat, co chce, a že nic není platno.

            Ale to mé nové já vzkříšené Ježíšem se musí postarat o to, aby bylo stále více nové, aby bylo stále vzkříšené, aby bylo stále více Ježíšovo. Musí dělat, jak jen to bude umět, skutky milosrdenství. Opsal jsem si ten postup z Dějin duše od Terezie z Lisie. Uvedu to z papírku, kde to mám napsané, a který visí přede mnou nad pracovním stolem: 1. skutkem, 2. slovem, 3. modlitbou. Terezka těmi třemi činnostmi miluje své bližní.

            Pane Ježíši, děkuji ti velice, zachránil jsi mě svým vzkříšením, vzkřísil jsi mě. Alelujá! Alelujá! 

23. duben

             Dnes jsi mi, Pane, dal poznat, proč jsi po ukřižování sestoupil do pekel: Abys tam uchopil hříšníky, kteří nemají sílu jít vzhůru do světla, přestože ještě nejsou úplně v moci pekla, ale jsou v jeho velké blízkosti. Svým vstáním z mrtvých jsi tyto bytosti vzal s sebou. Ještě přesně nevím kam, ale jistojistě z moci pekla do vzkříšeného světla. Protože patřím mezi tyto duše, mohu to, co jsem napsal, potvrdit: Pán mě zachránil!!!            

            Ještě budu popisovat v dalších dnech, co to pro mě znamená, abyste všichni věděli, že Pán Ježíš Kristus stále žije, stále prožívá rozhodující okamžiky svého pozemského života, ale i těch tajuplných tří dní mezi svou smrtí a vzkříšením, kdy ani tehdy nezahálí a zachraňuje nás slabé, ubohé, nemohoucí a hříšné, protože je sama láska a všechno v jeho životě se děje pro lásku. Každý rok o Velikonocích můžeme prožívat to pro nás nepochopitelné, protože nadpřirozené tajemství, které je  zcela v moci dobrovolně ukřižovaného a z vůle Boha otce vzkříšeného Ježíše Krista, syna Božího.

            Ještě pár slov ke mně. Celé minulé období jsem byl přitahován do blízkosti pekla a nemohl jsem s tím vůbec nic dělat. Vyplývá to zcela jasně z deníku, o tom už nebudu víc psát, protože už jsem vstal s Pánem z mrtvých a je to něco tak krásného a teprve teď se ve mně všechno proměňuje v opravdový život, a není to něco v tom smyslu, že bych se vracel tam, kde už jsem někdy šťastný byl, vůbec ne, teprve tím vzkříšením jsem se skutečně narodil nejenom sám pro sebe, ale se všemi a se vším kolem.

            Jak se to všechno podobá zážitku z roku 1971, kdy jsem během jednoho dne prožil hrozný sestup k pekelné bráně, i když nade mnou prosvítala možnost jít po schodech do světla, ale nebylo to v mé moci, peklo mě děsnou silou přitahovalo. Drtila mě ta hrůza a celou bytostí jsem cítil, že na dosah pekelné brány nemohu žít. To také věděl ten, který mě odtamtud vysvobodil. Měl jsem tak nezměrnou radost, že jsem utíkal do samoty lesa, kde jsem úplně samozřejmě poklekl a za vysvobození děkoval Bohu. V slzách jsem klečel v trávě na kraji mýtiny a  najednou se otevřela nebesa a paprsek světla jako zářící kopí a zpěv nebeských ptáků mě zasáhl do srdce. Slast to byla nevýslovná.

24. duben

            Protože jsem stále hříšným člověkem, mé vzkříšení jistě nemohlo být úplné. Nemyslím, že by mě Pán zcela odvázal od hříchu, nicméně vnímám ten velký příkon Pánova vzkříšení jako vysvobození z předpeklí, kde jsem žil hrozné věci. Vím zcela jasně a pekelní andělé to musí také vědět, že mě Pán vyzvedl k sobě a zachránil mě před pádem do horoucího pekla, k čemuž jsem byl v beznadějném osamocení odsouzen. V tomto novém čase nepodléhám, s pomocí Ducha svatého, síle temných andělů a navíc mohu každé pokušení obracet ve prospěch Pánovy velké lásky k nám lidem. Mohu se za  hříšníky modlit, aby byli nesmírným Kristovým milosrdenstvím ochráněni od zániku, jako jsem byl i já. Ta modlitba má vlastně tři části: Když mě do mysli vnikne nějaké ponouknutí k hříchu, modlím se z dopuštění Ducha svatého za ty hříšníky, kteří pokušení podlehli a spáchali něco hrozného, pak za pokoušené hříšníky, aby pokušení odolali, jako jsem vždy s pomocí Pána Ježíše odolával i já, a pak za oběti těch strašných skutků. Za všechny prosím Pána Ježíše o milost, protože v ní jsme všichni zachráněni.

26. duben

            Pane, v tvém milosrdenství je příbytek pro každého hříšníka. Poučil jsi mě o tom, že není žádné takové provinění, jehož původce bys odvrhnul. Vidím nás všechny lidi v celém čase a v celém vesmíru jako tvé děti. Rozléváš na nás všechno své milosrdenství jako velikou řeku, která vytéká z nekonečného moře lásky ve tvém srdci. Jsou ale i potoky, potůčky i studánky, kudy dosahuje tvé milosrdenství až k nám. Obrátíme-li se na Pána a prosíme-li ještě o jiný zdroj, on nám ho dá, protože nás nesmírně miluje a velmi mu záleží na každém z nás. Nejkrásnější je se v Kristově milosrdenství koupat a ještě ho pít a být tak celý do něho ponořen. Pán nás zachraňuje a léčí svým milosrdenstvím, jako když zahradník dělá z pouště zahradu. V té zahradě je radost přebývat.

            Pán mi dnes dovolil, abych se modlil během dne, uprostřed lidmi nasycené Prahy, za několik opilců, či narkomanů i za žebráka a slepce. Ještě teď vidím, Pane,  jak je všechny miluješ hlubokou láskou a jak toužíš je mít celé, i s jejich zkřísnutými těly. A je to s podivem, vnímal jsem zvlášť u těch pololežících narkomanů, jak se pro ně trápíš, až mi vyhrkly slzy. Znovu jsem chápal tvé milosrdenství jako nesmírný dar,  který jsi pro nás vytvořil tajemstvím svého dobrovolného ukřižování a nadpřirozeného vzkříšení. Tvým milosrdenstvím vede cesta otevřená všem. Tvé milosrdenství je veliká starost milující matky o své děťátko. Tvé milosrdenství je vyhledávání všech nejvíce zbloudilých a jejich pozvedávání do tvého náručí, kde je nekonečné štěstí, ať jsme doposud  kýmkoli a cokoli. Tvé milosrdenství je nejvyšší hodnotou všeho, co si lze jenom pomyslet: lásky, štěstí, přátelství, zdraví, radosti ze života, uspokojení kterékoli touhy. Tvé milosrdenství je samozřejmá péče o největší ubožáky, o sebevražedné teroristy, o děti vraždící své rodiče a také o rodiče zabíjející své děti, o manžele, kteří rozbijí  rodiny a nechají napospas své děti i partnera, o ty pomatené zavřené do klecí v nejvyšších patrech blázinců a o ty propadlé všem zvráceným úchylkám. Tvé milosrdenství je spojení tvé všemohoucnosti, která stvořila vesmír a tvé lásky, která tě přivedla dobrovolně na kříž za nás ubožáky, odpadlíky, zrádce, provinilce a zločince. Mimo zahradu tvého milosrdenství nikdo nemůže prožívat život jako největší radost. Každý, ať jakkoli špatný, se při pádu do propasti tvého milosrdenství mění v touhu být jiným, být jenom tvým, Pane. Ať jsme jakkoli zkažení, když nás zasáhne milosrdenství vzkříšeného, sladkého Ježíše, které nám ukáže, že i pro nás je místo v neuvěřitelném, nekonečném štěstí, doslova a do písmene se znovu narodíme. Úžasná naděje, kterou před sebou spatříme, zcela přesáhne požitky z užívaných špatností, a bez váhání spěcháme do Ježíšovy náruče. Pekelní andělé ztrácejí bytosti, které už měly na vodítku.

            Milí bratři a sestry, Pán ve mně začíná stupňovat lásku k vám všem. Nevím, co to se mnou udělá, ale vím, že to budou jenom samé krásné věci.

27. duben

            Ježíši, daroval jsi nám milosrdenství, ten úžasný dar, kterým nás zachraňuješ, ať jsme se provinili do jakékoli hloubky.

28. duben

            Ďábel se nevzdává a stále se snaží, aby mě srazil na kolena, ale s pomocí vzkříšeného Pána se mu to nepodaří nikdy. Vedeme s ďáblem rozhovory, ve chvílích, kdy se mě snaží strhnout do beznaděje, kdy mě velice mocně pokouší konat hrůzné skutky. Nemám jinou možnost (ani ji nechci mít), než se mu postavit jako Kristův voják, který byl vytažen z předpeklí do světla a nevzdá se mu nikdy! Ty rozhovory nejsou rozhovorem, ale urputným bojem. Jistě za mnou stojí některý z mocných Ježíšových andělů, jinak bych se proměnil v prach.

            „Satane, marně mě chceš stáhnout do těch nejhorších hrůz. S pomocí vzkříšeného Ježíše na to vždy řeknu ‚NE!‘ Tvé pokoušení je pobídkou, abych se modlil za ty, kteří ti podlehli nebo jsou na kraji toho. Modlím se také za jejich oběti, a nakonec za všechny ubožáky, s kterými se setkávám, za narkomany, bezdomovce, opilce, vrahy, zločince a všechny podobné. Dnes mi došlo, že se mohu modlit za všechny takové v celé době od počátku až do konce světa, který započne Pán Ježíš. To znamená i za mrtvé a živé po celé planetě. Ďáble, co je to ta moje modlitba, kterou mám jako dar od vzkříšeného Ježíše? Je to stálá prosba za ně, aby je Ježíš svým milosrdenstvím všechny zachránil pro nebeské království, pro věčný život, to je pro tu krásu, které ses ty zřeknul, ďáble. I když mě tak deptáš, bývá mi tě někdy líto, že ses z vlastní vůle vzdal takových nádherných darů, které Pán Bůh nabízí, a sám ses ocitl v takovém hnusu. Přečti si v V Novém zákoně, ve Zjevení svatého Jana, co tě čeká. Už je pro tebe připravena ohnivá propast, kam budeš navěky svržen! To je tvá ‚odměna‘ .“

            „Pane Ježíši Kriste, udrž mě jako strom vzpřímený uprostřed té zkázy, v které žiji, a vnímám ji vším svým vnímáním. Když jsi mě vzkřísil do takové vzpřímenosti a sepnul ruce k takovým modlitbám, prosím, abys byl stále co nejblíže u mě, abych nezahynul. Miláčku, Miláčku, tolik tě potřebuji a tolik tě miluji. Nikdy jsem ani netušil, že láska je tak hluboká, až na samé dno milujícího, a že se zvedá do nedohledných výšek, kde nastane v rychlosti letu a v úplném vzájemném zahledění splynutí Milujících.

            Pane můj milovaný, zatím jdu po schodech do té hloubky a zároveň do té výšky. Raduji se z toho, že mě najednou uchopíš celého a nevídanou silou své lásky se mě zmocníš, Pane a můj Bože!“

4. květen

            Opět jsem ponořen do těch pokušení nabádajících  ničit život, věci i myšlenky, dnes už také k odporu proti víře, církvi, Ježíšovi, proti křesťanskému živobytí. Těmi účinnými zbraněmi, které mám od Pána, vzdoruji a vedu s ďáblem i odmítavé rozhovory.

            V metru jsem se v duchu modlil k Pánu a při slovech „Pane, děkuji za věrnost tvé lásce“ mě navštívil Ježíš. Rozplakal jsem se radostí skrytě mezi lidmi, ale také uprostřed těch zkázonosných myšlenek. Jako se orel skalní vyvýší nad vysoké štíty, tak se navštívení Ježíše vyvýšilo nad lež a zmar, který na mě v té chvíli doléhal. Ježíš mě konejšil jako malé děťátko a narůstalo ve mně štěstí, že nejsem sám a že jsem milován. Ježíš mě zaléval něžnou láskou, plakal jsem radostí, že můj milovaný je blízko. Říkal jen pro mé srdce slova, která vyznávala lásku. Já jsem se jen kochal a slzami vydechoval zamilované odpovědi. Miluji Ježíše, miluji ho a on mě také, a nenechal mě bez opory, navštívil mě, aby všem zúčastněným na mém vnitřním životě, dal najevo, že mě opravdu vzkřísil a vyvedl mě navěky z moci pekla. Navštívil mě proto, aby mě pozvedl do své horoucí lásky přede všemi pekelnými anděly. Na zastávce tramvaje a pak v ní jsem si v duchu zpíval:

Kdo je sama láska? Je to jenom Ježíš!

Kdo mě tolik a tolik moc miluje? Jenom Ježíš!

Kdo po mně touží? Jedině Ježíš!

Komu nejsem lhostejný? Jedině Ježíšovi!

Kdo mě nenechal nikdy na holičkách? Jedině Ježíš!

Kdo jediný se mě nevzdává a stále mě ochraňuje? Jenom Ježíš!

Kdo mě nepouští ze své náruče, i když si mě peklo už předem namalovalo na dně propasti? Jenom Ježíš!

Koho miluji nade všechno? Jenom Ježíše!

Do koho jsem stále zahleděn? Jenom do Ježíše!

Komu jsem se zcela svěřil a odevzdal? Jenom Ježíšovi!

Čí láska je tak úžasná a já po ní tolik toužím? Je to láska Ježíšova!

Za kým půjdu, ať to bude kamkoli? Jenom za Ježíšem!

Kdo je odvahou uprostřed zbabělosti? Jenom Ježíš!

Kdo je nejkrásnější, nejmocnější, nejmoudřejší, nejmilostivější a nejlepší? Je to jenom Ježíš!

Kdo zvítězil nad peklem, zlem a smrtí? Jedině Ježíš!

Kdo stvořil svět a miluje ho nepředstavitelnou láskou? Jenom Ježíš!

Tvé navštívení, Pane, bylo jenom o našem milování, ale nakonec z něho vyplynul i úkol od tebe, že to, jak na mě útočí peklo, je třeba přijmout jako zápas - být stále pokoušet těmi zlými nutkáními, ale odolávat zbraněmi tvého vzkříšeného milosrdenství. Od té chvíle tyto události, v kterých jsem se cítil být tak ohrožen, dostaly podobu boje pod velitelem Ježíšem Kristem. Také jsem se ti poprvé vyznal, že bych se nezdráhal pro tebe přijmout dobrovolně i bolest a utrpení. Až mě to překvapilo, když jsem slyšel, jak se to ve mně ozývá. To se asi i mé srdce při tvé návštěvě rozšířilo.

Děkuji ti, Pane, že jsem při tvém navštívení opět prožil, jak mě miluješ a žes stále se mnou, ať se děje cokoli.

Děkuji. Děkuji!!!

6. květen

            Včera večer už jsem se chtěl modlit, když tu mě poprvé navštívily mé sestřičky. Kdo jsou mé sestřičky? Jsou to Terezka, Terezička a Faustyna. Ony už žijí na nebesích a jsou nevěstami Pána Ježíše. Věděl jsem o nich, ale včera večer přišly, aby mě potěšily a hlavně, aby mi sdělily, že od této chvíle jsou ony mé sestřičky a já jejich bratříček. Nejdříve přišla nejstarší, sestřička Terezka, pak sestřička Terezička a nakonec nejmladší sestřička Faustyna. Plakal jsem pro bolest, kterou vytrpěly během svého pozemského života na cestách temné noci, kdy je Pán proměňoval, aby je zbavil co nejmenšího prášku nečistoty, který by jim zabránil být jeho nevěstami. Svěřoval jsem se, jak se já prodírám temnotou a povídali jsme si i jiné věci. Nemohu říci, že to byl nějaký takový rozhovor, který známe z našeho běžného života, ale rozhovor to byl. To hlavní, co jsem ale vnímal, bylo, že mě velmi milují, že jsou mé sestřičky, já že jsem jejich bratříček, že jsme všichni spřízněni a že se na mě těší, až přijdu mezi ně. Tak jsem je prosil, aby se za to velmi přimlouvaly u svého ženicha. Ony mi to slíbily. Také mi slíbily, že už budou se mnou a budou mi pomáhat. Sestřička Terezička ještě za svého pozemského života naznačovala, že je připravena pomáhat z nebe potřebným na zemi. To jsem se dočetl v jejím životopise.

            Představovali jsme si, jak se budeme vítat, až se setkáme, jak se budeme radovat, stále se radovat. Už při tomhle setkání jsem zažíval radost i jejich vřelou sesterskou lásku, kterou milují mě, svého bratříčka. Tolik jsem byl šťastný, že jsem v rodině s takovými krásnými sestřičkami, které se na mě těší, až budu s nimi, a dokud budu zde, že mě ohlídají, jak to dělají starší sestřičky. Prosil jsem je, aby za mě stále orodovaly u svého ženicha, aby mě nenechaly tady někam padnout a nevstát, aby šly se mnou.

 

8. květen

            Ježíš je ve mně se svými ranami, na čele od trnové koruny, na rukou a nohou od hřebů, v boku a v srdci od kopí, na zádech od římských důtek a na ramenou od kříže. Je ve mně celý ukřižovaný, ale i vzkříšený. Je ve mně jako vítěz nad peklem, zlem, smrtí a satanem, je ve mně jako můj velitel.

            On vzkříšený přišel, aby mě posilnil proti všem útokům pekla, aby mě postavil do služby a umenšoval mě a učil mě umývat nohy všem.

9. květen

            Šel jsem na Radešín. Když jsem odbočil za rybník Trubáček,, tam v mokřinách kolem kvetly trsy blatouchů. Jejich sytá žluť byla zhuštěna množstvím květů pospolu. Nekvetly osamoceně, a proto jejich barva zářila podobně  jako se slévaly zpěvy skřivánků nade mnou. Bylo krásné počasí, slunce shlíželo květnovým úsměvem, a barokní mraky se valily přes oblohu od jedné kyprosti ke druhé. Všechno kolem chválilo Pána Boha, jak jen mohlo. To je znamení jara zvedat se na hranicích svých možností ke svému Stvořiteli. Proto je jaro odjakživa tak krásné…

            Na levé straně silnice v polích traktor veze za sebou na dvoukoláku dlouhou radlicí s tryskami zavěšenou na sudu z umělé hmoty. Z toho aparátu stříká v širokém záběru nějaká chemikálie na osení. V silném větru jde ta mlha směrem ke mně. Vzápětí je po mé představivosti mazlící se s jarním krajem. Nevím, co ten chemický prostředek poroučí osení, ale mě zcela jasně donutil ustrašeně uvažovat, jestli si nemám vzít přes nos kapesník nebo jestli mě nebude bolet hlava anebo jestli by z toho pak nemohly být nějaké následky. Rozlet na začátku vystřídaly obavy.

            Tak jako tak jsem se vzdal napodobení loňské cesty v tom, jak jsem ji tehdy obrazně popsal. Nebylo to jenom kvůli postřiku, ale také tím, že jsem svému doktorovi neoznámil, že opouštím Prahu a měl jsem strach, že mě může navštívit kontrolor práce neschopných, já nebudu doma a můj doktor nebude mít o mě žádnou zprávu. Na Radešíně jsem strávil ten čas i jsem si trochu zdřímnul,  ale nebyla uvnitř žádná ozvěna. Sešel jsem ke vsi a na hřbitově zalil hrob Františkova otce a maminky. Na Chlumci jsem čekal na Františka v jeho domku. Když přišel, vyprávěl jsem mu také o tom, že můj doktor neví, kde jsem, a že to není dobré. On řekl: „Pomodlíme se za to k Pánu a bude to dobré.“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že to tak je, a obavy se rozplynuly. Pochopil jsem, že jsem tady jen jako služebník a prosil jsem Pána, aby mě k tomu uzpůsobil.   

15. květen

            Před několika dny se v mé mysli objevila myšlenka, která navázala na skutečnost, že mě Ježíš vzkřísil o Velikonocích z předpeklí a že mě vynesl do světla. Před několika dny jsem se dověděl, jak se moje pracovní zařazení nazývá: jsem dělníkem na vinici Páně. 

            Bože, Spasiteli, Vykupiteli, náš jediný pokrme, sladká lásko, bez které bychom se všichni naráz zbortili a zaplnili temnou propast, jen tebe chválím, velebím a klaním se ti a všechnu svou vůli pokládám k patě tvého kříže. Prosím, dovol mi, abych ti mohl sloužit až do konce věku a potom i tam, kde budeš chtít!

16. květen

            Ježíši, miluj mě, miluj mě v ústrety, vždyť já nemohu dál doletět svými potrhanými křídly ani dál dojít svýma chromýma nohama ani se vmodlit do tvých ran, vyleť jak skalní orel nad všechnu mou starobu a vrhni se střemhlav do mého srdce a uchvať je. Ježíši, miluji tě. Zachraň mě svou láskou.

            Když jsem si navečer telefonoval s Klárkou a ona mi sdělila, že zase dostala dvojku z matiky, poděkoval jsem Duchu svatému, který nás oba uzpůsobuje, abychom vzdorovali tomuto předmětu, já jako učitel a Klárka jako žák. Poprvé jsem při té příležitosti pochopil myšlenku, která se říká o Duchu svatém, že si vane jako vítr, kam chce. Vždyť Duch svatý bez ohledu na nemoc požírající můj mozek, na záchvaty zadírající se do mé mysli, bez ohledu na ty medikamenty, které svými vedlejšími kořeny narušují základy mé bytosti… vždyť Duch svatý mi dává schopnost učit matematiku, kterou neumím, to znamená pochopit učební látku a pak ji naučit Klárku.

            Předevčírem se mi stalo, že jsem nemohl porozumět jednomu druhu výpočtu, nevěděl jsem, jak do toho, ale v noci jsem se probudil a v té chvíli jsem na to přišel. Ano, Duch svatý si vane, kam chce a vůbec nebere v úvahu spočitatelnou neschopnost, abych učil. Pro mě je ta nezávislá moc Ducha svatého velkým povzbuzením žít, a jistě nejenom pro mě. Zároveň chci zobecnit jeho naprostou a neomezenou moc nad celým stvořením.

            Ještě k té matematice musím doplnit, že Klára byla zralá na čtyřku, že ztrácela kontakt s učební látkou a že někdy od února jsme proto začali pod heslem „Matice se nedáme, my jí to nandáme!“ jednou týdně s doučováním. Zároveň jsme si uvědomili, že jsme na to tři – Duch svatý, Klárka a já.

(Musím dodat, že  Klárka si 30. května 2013 na  maturitní zkoušku dobrovolně zvolila matematiku a tu pak udělala za dvě. Dodneška je mi to nepochopitelné. Jen Duch svatý to mohl způsobit a teprve tak tomu mohu rozumět.)

17. květen

            Dnes jsem dostal léky k omezení četnosti záchvatů a také k utlumení depresí. Připadám si jako to osení, které postřikují chemickými látkami, aby nemělo dlouhé stéblo anebo přerostlé listí. Dnešní svět má chemické prostředky na všechno. Zkusit to ale musím. Navíc věřím, že Duch svatý udrží svou vládu nejenom nad tím, jak na mě bude působit to chemické ošetřování, ale nad celým Božím stvořením ve všech směrech. Mám radost, že vlastnost Boží lásky je svrchovanost bez hranic.

23. květen

            Než začnu psát, vždy prosím Ducha svatého, aby mi pomáhal, aby on sám mi vnukal takové myšlenky, kterými bude chválen Pán, aby on sám vybíral slova, vyjadřoval věty a všechno psané sestavoval. Prosím ho, abych já byl co nejposlušnějším nástrojem, na který by mohl on co nejlépe hrát.

            Pán mě vzkřísil z předpeklí do své vinice, kde mi uložil pracovat. Ano, jistě podle slova, které mi nedávno daroval: „Jsi tu proto, abys sloužil, a ne aby ti bylo slouženo!“

            Dnes jsem byl celý zdrcený z těch hrůzných pokušení někomu velmi ublížit, která jsem neustále vhazoval do kotle. Zdrcený ne proto, že jsem to musel vhazovat do kotle, ale že jsem byl v palbě takových hnusných nutkání. Nakonec jsem řekl, že se mě to netýká, protože nic takového neudělám, protože mě Pán Ježíš od toho vzkřísil. Taková pokušení odmítám, ale neodmítám prosbu za hříšníky, kteří tomu někdy podlehli a hřích spáchali.

24. květen

            Pane, ty mě vedeš na své vinici do tak obtížného úkolu, že jsem si to nikdy ani jednou myšlenkou nedovedl představit. Na tvé vinici, kam jsi mě vyvedl z předpeklí, mně dáváš modlit se za ty nejhorší zločince mezi námi lidmi, kteří byli, jsou a ještě budou do doby, než přijdeš vzkřísit svět. Vybíráš pro tento úkol mě, který se pro to vůbec nehodím. Jsem nejslabší, nejnemohoucnější, každý den strháván epileptickými záchvaty a těmi medikamenty jednou nohou do šílenství a nádor na mozku pomalu požírá můj mozek.

            Je to velmi těžké, všechno se děje v takové rychlosti, všechno se přede mnou a ve mně staví a buduje a já tím procházím jako stále více se zeslabující a přicházím do míst bojů, kde sám sebe spatřuji zápasit v předním sledu. Je to tak těžké, když to všechno přechází přese mě, a já jsem tím bojištěm, a není to žádný film, ani román nebo životopis, je to skutečnost. Do myšlenek mi denně vcházejí pohnutky spáchat ty nejhorší činy. Topím s tím v kotli a říkám satanovi, že já nic takového neudělám, že Ježíš mě vzkřísil z předpeklí, je mým velitelem a já jeho vojákem. Ale to ponoukání je tak silné a tak podmanivé, že jsem snad vtahován doprostřed rozhodování hříšníků takové skutky páchat. Ale modlím se za ně k tobě, Ježíši a volám tvé milosrdenství, aby je zachránilo od pekla. V noci na dnešek se mi otevřela myšlenka, že ty zachráníš všechny hříšníky, protože je to tvé stvoření a tys ho tvořil nekonečnou láskou a svou všemohoucností. Nenecháš z toho díla uniknout ani krůpěj do hořícího jezera připraveného pro peklo. Právě včera jsem si přečetl v Evangeliu svatého Jana:

            „… a jeho vůle jest (Otce), abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“ (J 6,39-40)  

            Ježíši, říkáš, že nás vzkřísíš v poslední den. Vnímám to tak, že v tu dobu všechny hříšníky zaplavíš svým milosrdenstvím a všichni hluboce zalitují svých hříšných skutků a zhrozí se svého jednání. Tvé milosrdenství, které k nim pronikne, obrátí je úplně naruby a oni velmi zatouží po plodech tvých ran na kříži a plodech tvého vzkříšení. Ty nás pak zachráníš všechny, a jen ten, kdo nebude pospíchat za tebou, kdo tě nebude chtít a odvrátí se od tebe, padne do pekel.

            Za ty hříšníky se modlím v předpeklí, ne jako ten, který tam padl, ale jako tvůj voják.

            Ježíši, takhle se mi to všechno propojilo, ale co není pravda, vyjmi z mé paměti.

            Sen na dnešek: Byl jsem se svými přáteli v nějaké místnosti, která připomínala společnou noclehárnu, kde jsme se na svém putování (podobalo se to Cestě na Moravu) ubytovali. Měl jsem s sebou několik párů bot. Přátelé ale odcházeli, a já jsem nemohl najít ani jednu. Tam, kde byly uloženy, nebyly a tak jsem je hledal všude možně, všechno jsem zpřevracel. Byl jsem v té místnosti sám. Tíseň se stále zvyšovala, nejvyšší úzkost spočívala v tom, že jsem žil nadarmo.

            Probudil jsem se s velkou úlevou, že sen nebyl skutečností. Hned mě ale napadlo, proč jsem nešel bos.

25. květen

             Odpoledne v čekárně pana doktora se mi objevil tento obraz: V těchto hrozných stavech, které prožívám, je strom očesáván nejen od ovoce, ale i od listí, jsou mu odlamovány větve, pak se uřízne celá koruna a zbude jenom pahýl kmen… V prožitku plné smrti přichází zahradník Pán Ježíš a zařízne do kmene svůj roub.

26. květen

            Včera navečer jsem prožíval plnou smrt, večer a dnes ráno se do mě provalila skutečnost, že jsem jen a jen hříšník a bytost ve všem nepatrná a bezvýznamná. Ježíši, dnes na tvé vinici ležím bezmocně na zemi tak malý a tak hříšný. Zanechal jsem také kotelnu kotelnou a má jediná odpověď na ta pokušení je, že jsem velký hříšník.

            Pane, tys mě zachránil, vysvobodil z těch nachystaných tenat. Ty jsi můj duchovní vůdce. Ježíši Kriste, děkuji ti za záchranu života!

27. květen

            Pane, stále přijímám ta nejhroznější pokušení, jaká jsem kdy poznal, ale má odpověď je úplně jiná, než dosud bývala; vychází ze skutečnosti, že ty jsi nadhvězdný Pán, Stvořitel všeho, vzkříšený vítěz nad peklem, zlem, smrtí a satanem, a také jsi ten, který se ve svém dobrovolném ukřižování sklonil k nám ubožákům, hříšným vyděděncům ze sebe i ze světa. Ty jsi milosrdenství jediné možné lásky, kterou nás miluješ a kvůli nám s ní procházíš ty nejhorší záhyby tohoto temného světa a sestupuješ i do pekla, abys odtud vytrhl bezmocné hříšníky. Pane, nelze vyjádřit, kým jsi pro nás, to se nedá chápat, jenom stále prožívat. Na to nejsou slova. Ale odpověď na pokušení, která šlápnou do mé mysli, má tentokrát z tvého laskavého dopuštění tuto podobu: „Ano, jsem schopen to udělat, protože jsem velký hříšník, ale zcela se odevzdávám do milosrdenství Pána Ježíše, který mě zachrání a zachraňuje.“

            Je zvláštní, nikdy jsem tomu zcela nerozuměl, když největší světci, například Terezka z Avily, se neustále obviňovali být hříšníky, ale Pán mi otevřel oči, a na sobě jsem uviděl skutečnou, ne jenom recitovanou, špinavou bídu.    

31. květen

            Má hlava je pod Ježíšovým křížem jako kámen; leží tam mezi těmi ostatními. Patřím mezi největší hříšníky a největší ubožáky. Tudy vede neznatelná stezička tím temným pralesem ve mně i kolem, ta stezička, o které jsem věděl, a snad jsem si i myslel, že po ní jdu, ale teprve prožívaná hrůza mě uzpůsobuje do nevyhnutelných rozměrů nutných k chůzi;  ty jsou velmi nepatrné. Za mnou zůstává kotelna, vinice, i cosi o tom, že bych měl být svědkem Páně. S sebou si nesu jen znamení velkého hříšníka a ubožáka.

            Je to zvláštní jistota v naprosté nejistotě!

7. červen

            Kam tedy jdu? Tím úzkým kamenným tunelem ničit živé i mrtvé? těmi těžkými nemocemi drásajícími mou duši, které stále nevedou ke smrti, ale k živoření? tím rozvratem vnímání, jak se mi do mozku zavrtávají zvuky, jak bolí ten monotónní rytmus nasycený dunivou reprodukcí v panelovém domě, jak vnímání přestává být zcela samozřejmé putování, ale stává se válením sudů bolavého těla po kamenité cestě?            

            Musím říci, že se hroutím pod tíhou velkých balvanů, které na mě padají ze staré, vysoké skály, už nemám sil uhýbat. Ležím na kovadlině sevřený v kleštích a buší se do mě jako do železa. Bože, je to snad kvůli tomu, aby konečně praskla ta kovová slupka ukrývající nového člověka ve mně???

            Pane Ježíši Kriste, prosím, abych to vydržel!!!

9. červen

            Buď dítětem! Nic ti nepatří, ani čas ani prostor ani ty sám si nepatříš ani smysly ti nepatří, zvlášť sluch, kterému vadí slyšet vše, ani to krásné místo v tvém pokoji, kam skoro denně doléhá rytmická a dunivá hudba. Nepatří ti ani místo u počítače v tom pokoji ani texty, které píšeš, vždyť zapomínáš, jak se píše. Nepatří ti ani noci, dříve jsi spával s chutí, ale teď se jich bojíš. Buď dítětem! Ale jak?

            Je zvláštní, že se v tomto krutém období velmi modlím. Kam mě to všechno dovede??? Kde skončím? Často prosím Pána, aby si vzal můj život. Jsem pokoušen tím, abych se kamsi vydal a tam zůstal o hladu a žízni až do posledního dechu. Co se mnou, Pane ty, zamýšlíš?

10. červen

            Dnes bylo motání hlavy dopoledne menší, jel jsem ke svatému Ignáci, seděl jsem před kašnou v parku, léčil si sluch šumotem vody… Má vůle mě stáčí jen k smrti bez naděje. Nechávám všechno na Boží prozřetelnosti, všechno nechávám na Boží milost


Slovo na závěr:

Rozhodl jsem se ukončit zveřejňování dalších deníkových záznamů, neboť jsem přesvědčen, že v těch sedmi dílech toho bylo řečeno dost o mém vztahu k Ježíši Kristu. Dnes už je 13. dubna 2014. K tomu datu od 10. června 2006 uplynulo téměř osm let. To je čas dlouhý, anebo může být i krátký. Ale tady v tom mém životě to byl čas dlouhý. Vždyť jsem ušel takový kus cesty, šel jsem od záchvatů, od bolesti, od beznaděje, až na cestu, kterou mi Ježíš Kristus otevřel, kterou mi můj Milovaný Ježíš daroval. On mi ji daroval ze své Milosti, vůbec ne pro mě samého. Ta cesta je krásná, úžasná, plná naděje, milosti a plná Ježíšovy přítomnosti. Až sem mě Ježíš dovedl a bylo to právě tou cestou těch záchvatů, té bolesti, té beznaděje, takže ani ony nebyly marné, ani já jsem v nich nebyl v marnosti.

Vnímám to jako další kapitolu svého života. Není to něco, co by nebylo, co by skončilo, ale k čemu směřuje ještě něco dalšího, jak to říká Ježíš: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.“ A tak já to všechno vnímám jen s Ježíšem, jen s Ním prožívám svůj čas, jen s Ním jdu cestou, kterou jdeme spolu. On je ve všem a já jsem jenom s Ním, jdu jenom s Ním, ano, jenom s Ním.

Aleluja! Aleluja! Aleluja! 

 Váš přítel Jan Hořec 

 

Nejsi na té cestě sám, příteli a bratře. Díky tomu, že jsi dokázal odložit vše časné a cele se ponořit do Ježíšovy Lásky, mohl nás náš společný Pán proměnit svou milostí a dát nám poznat po více než dvaceti letech, kdy jsme se ztráceli jeden druhému, co to znamená pravé a ryzí bratrství. Teď, když jsme oba vložili svá srdce do Jeho rukou, vede nás po společné cestě do Božího království. A my jen němě žasneme, že On s námi sdílí od probuzení do usnutí vše, čím máme v tomto světě projít a čeho se máme dotknout svými slovy i skutky. A rozechvěle vyslovujeme slova díků, že dodržel své slovo a změnil naše srdce, aby skrze nás mohlo vstupovat do tohoto světa světlo jeho Lásky a v podobě „čistého evangelia“ znovu zazářila jako perla Boží nabídka:

Tvůj Stvořitel a Pán se k tobě sklání, aby mohl změnit tvé srdce a skrze ně sdílet s tebou tvůj život a dovést tě nakonec do Božího království!

Chvála Pánu!

AMEN

Tvůj bratr v Kristu Josef