Josef Muzikář

 

 

C E S T A

 

aneb

 

Hledání Archimedova bodu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(praktický průvodce)

 

 

P r o l o g

 

   Již několikrát jsem přepracoval toto úvodní slovo a stále se mi nedaří oslovit tě, milý čtenáři, tím správným způsobem. Chtěl bych ti říci, že mi na tobě záleží, ale vím, že bys to mohl chápat jako dotěrnost. Jak ale vstoupit do tvého života, abych nevzbuzoval tvé obavy, že tě chci  obratným způsobem manipulovat? Vždyť o tobě nic nevím. Neznám tvůj pohled na svět, hodnoty, kterých si ceníš nejvíce, nevím, čím jsi už v životě prošel a jak tě tato zkušenost poznamenala. Vím jediné - jsi člověk jako já. Život tě naučil dávat si pozor, abys nikomu nenaletěl. Mnohokrát tě zklamali lidé, kterým jsi věřil, mnohokrát selhaly pravdy, které se zdály neměnné. Možná už se ti nechce riskovat nějakou další zkušenost, další zklamání. A do toho teď já stojím u tvých dveří a klepu. Přicházím z dobré vůle, abych ti něco nabídl. Je však třeba, abys otevřel, abys mě pozval dál, abychom usedli ke stolu a já ti mohl předložit svou nabídku.

   Nemyslím, že by pro tebe bylo nějakým rizikem mě vyslechnout. Bude to jen chvilka, pár minut, dvě, tři stránky textu. Neboj se, nebude-li se ti zdát má nabídka smysluplná a poctivá, zvednu se a odejdu z tvého domu sám, nebudeš mě muset vyhazovat násilím. Otevřeš?!...

   Děkuji za pozvání. Usedáme ke stolu a ty si mě zkoumavě prohlížíš. Co ten má asi tak za lubem, čím si myslí, že mě  může překvapit? Jsi ostražitý, napjatý, připravený přejít do protiútoku při jakémkoli náznaku mé neomalenosti. Nezazlívám ti to, rozumím tomu. To ten život!

   Sedíme proti sobě, vzájemně se sledujeme a já už v této chvíli o tobě vím o něco víc než to, že jsi člověk. Jestliže jsi mi otevřel dveře, znamená to, že v tvém srdci doutná aspoň jiskřička naděje, že tam někde v hloubi duše k tobě volá tušení místa, které skýtá bezpečí a pokoj, trvalou lásku a radost, tušení, že není všechno jen dočasu, pomíjející, relativní, že je možné poznat Pravdu. Má slova se budou snažit tuto jiskřičku rozdmýchat, aby se proměnila v plamen, který prozáří život tvůj i tvého okolí.

   Ale teď k tomu, co ti přináším.

   Svou osobnost si můžeš představit jako rozestavěný dům, který vzniká složitým způsobem a jehož stavbu máš jen zčásti ve svých rukou. Začíná to dědičnými vlohami, které nemůžeš ovlivnit vůbec, pokračuje to dětstvím, kdy charakter stavby určuje převážně rodinné prostředí a škola, vůdčí roli se snažíš uplatnit v dospívání, ale to už jsou základní obrysy stavby dány a tvá představivost je snadno ovlivnitelná společností přátel a masmédii. Stavba roste ne podle předem stanoveného plánu, jak má být u každé řádné stavby, ale do značné míry chaoticky, neboť do tvé stavby přikládá množství dalších účastníků svůj stavební podíl podle svých, a ne tvých představ. Výsledkem  pak je  nedokončené dílo, které má narušenou statiku (ta je totiž podmíněna především jednotným plánem), nepevné základy a disharmonický vzhled, dílo, do něhož fičí a zatéká, které musí být znovu a znovu podepíráno dodatečnými podpěrami a v němž se člověk necítí bezpečně.

    Co s tím? Navrhuji ti, aby sis postavil nový dům. Toto řešení má celou řadu předností před jinými:

·      Můžeš stavět sám, tj. budeš mít jistotu, že je to tvoje stavba.

·       Můžeš stavět přesně a pozorně, tj. budeš mít jistotu, že stavba

      splní náročné podmínky odolnosti.

·      Můžeš zvolit  rychlost a rozsah stavby, tj. práce se ti stane    

       potěšením.

Ve svém vědomí si postupně vybuduješ nový dům, do něhož se po jeho dokončení přestěhuješ, s ním bude spojeno tvoje Já, v  něm bude život pulzovat a rozvíjet se  v plnosti.

Pokusím se ti teď přiblížit stavbu nového domu. Stojíš na zelené louce a před sebou máš obrovskou životní šanci: postavit svůj dům tak, aby obstál pod náporem všech nepříznivých okolností a tys v něm našel  bezpečí, pokoj a radost. Prožij si tuto chvíli a ztotožni se s touto vizí.

Tvým stavebním materiálem jsou fakta. Nepřeberné množství ti jich nabízí svět - ať již ten, který tě bezprostředně obklopuje nebo ten zprostředkovaný lidským poznáním. Pozor!  Napsal jsem fakta, nikoliv teorie. Odmítni všemožné prefabrikáty, které se ti budou nabízet, včetně tvých představ a názorů.

Tvými nástroji a pracovní silou jsou tvé schopnosti a vlohy - logický rozum, představivost, svědomí, cit. Odhoď jakékoliv sebepodceňování, jsi schopen jich používat v dostatečné míře, aby mohla být stavba dokončena.

     Tvou nadějí je touha po uskutečnění vize a víra,  že se vize stane skutečností. Zdůrazňuji, že víra znamená naprosté nepochybování. Nenech si nikým a ničím podkopat víru a  uhasit touhu.

   Nemusíš odejít do bezdomoví, tvůj současný dům zůstane domovem, dokud ten nový nepostavíš. A pak se rozhodneš, zda změníš bydliště. Tak co, dáš se do toho? Jestliže ano, věnuj pozornost dalším řádkům.

   Tvůj nový dům se staví neobvyklým způsobem - tím, že se vydáš na cestu poznání. Jsi ochoten se načas vzdát své zabydlené pohodlnosti, možná příjemné, možná trochu zatuchlé, a vyjít ven, vystavit se překvapivým situacím, být postaven před mnohá rozhodování, zakoušet únavu z náročných stoupání, ale  i množství silných prožitků a úchvatných výhledů?...

   Zvedáš se od stolu, kráčíš ke dveřím a otevíráš je dokořán.

        Stojíme na prahu domu a před tebou se otevírá širý svět. Očekává tě množství nečekaných pohledů, nádherných  míst, ale        i úskalí a křižovatek, na nichž nebude snadné se rozhodnout. Každý krok tě obohatí, přinese novou zkušenost. Jde však o to, aby se cesta nestala blouděním, ale poutí. Každé putování má svůj cíl - místo, které dává celé cestě konečný smysl, završuje všechno úsilí a přináší „odměnu“ v podobě odpočinutí, spočinutí a radosti.

    Aby se cesta stala skutečně novou, zanech doma ranec svých názorů a představ, zbytečně by tě tížil. Vyjdi na cestu lehce, budeš se méně potit, méně vzdychat a odpočívat a více se radovat z nečekaných poznání a setkání. Když to neuděláš, zkomplikuješ si značně další postup. Budeš se snažit spojovat nespojitelné, posuzovat zaujatě a v důsledku toho se víc a víc zamotávat do přediva poznatků. Možná ale chceš namítnout, že bys rád zaujal nový postoj, ale že se ti to zdá nemožné. Jak se oddělit od dřívějšího poznání? Ano, není to snadné, ale jde to. Již dávný mudrc Sokrates to stanovil jako podmínku moudrosti: Vím, že nic nevím.

   To, co skutečně sám poznáš, uchop vírou. Přijmi toto poznání neměnně! Neudělej tu hloupost, abys v rozestavěné stavbě začal vytahovat cihly ze spodních vrstev, či dokonce rozbíjet základy. Doporučuji ti rovněž, abys vždy vyslovil to, co na Cestě poznáš a uchopíš vírou. Upevníš tím to poznané do celku rostoucí stavby. Neurologové totiž objevili, že centrum řeči je v mozku nadřazeno ostatním centrům. Vyslov takto i své první rozhodnutí:

 

„Začnu od NULY a budu věřit jen tomu, o čem se sám přesvědčím.“

 

   Chceš-li, od této chvíle se stanu tvým průvodcem. Rozuměj dobře - ne nějakým guru (vůdcem), který bude chtít přetvářet tvůj život, ale skutečným průvodcem, tj. někým, kdo půjde vedle tebe, ne před tebou, kdo bude plně respektovat tvou svobodu, kdo tě nechá poznávat a rozhodovat se o další cestě a nebude ti něco vnucovat. Cením si svobody své i tvé a jsem navíc přesvědčen, že poznání se může stát pravdou, která mění život, jen tehdy, když je osobní zkušeností, tj. tím, co objevíš a uchopíš ty sám. Chtěl bych ti být prospěšný na tvé cestě poznání v tom, že tě upozorním na křižovatky, kterými bys možná bezmyšlenkovitě prošel a neuvědomil sis, že by ses měl zastavit a rozvažovat. Ušetřím ti tak spoustu času ze zbytečných bloudění a návratů.  Pomohu ti na křižovatkách shromáždit fakta, která bys měl posoudit, než se rozhodneš pro jednu ze dvou cest. I to můžeš sice dělat sám, ale bude ti to trvat mnohem déle a můžeš přehlédnout něco důležitého, co pak povede k nesprávnému rozhodnutí. Mám také jedinou možnou kvalifikaci pro takovou službu. Sám jsem osobně touto cestou prošel a navíc se stal průvodcem  řadě lidí. Je teď na tobě, zda mou nabídku přijmeš.

     Jestliže ses rozhodl sdílet se mnou cestu poznání, budu se snažit  přinášet ti relevantní (účelné a vhodné) informace. Prosím tě však o pozornost a vnímavost, zvláště pak tě žádám o nezaujatost. Nic předem neodmítej, ani nekriticky nepřijímej. Znovu apeluji na tvé rozhodnutí začít od NULY a o všem se přesvědčit SÁM. Buď ke mně shovívavý, pokud se ti bude zdát, že to, co ti předkládám, je nedostatečné k tvému rozhodnutí. Nejsem vševědoucí, mohu, co mohu. V takové chvíli se zastav o trochu déle, hledej sám a neuspěchej rozhodnutí.

    Dovol mi vzít si na cestu jednu knihu, výjimečnou tím, že zachycuje historické události, jimiž budeme procházet na posledním úseku cesty. Je to Bible, nejvydávanější a nejrozšířenější kniha na světě. Neboj se, nebudu ti z ní nic vnucovat. Během cesty pouze k tvým poznatkům připojím informace z Bible. Jestliže postupně získáš k této knize důvěru právě skrze shodu poznání, stane se to důležitým zvláště na posledním úseku cesty. K tomu, co tam podrobíme zkoumání, totiž nemáme jiný dostatečný zdroj informací, a proto bude prospěšné, získáš-li  (svobodně!) k Bibli vztah jako k důvěryhodnému a postačitelnému historickému pramenu. Nemáš co ztratit, můžeš jen získat! Jestliže si Bibli obstaráš, získáš možnost přečíst si i další místa, na něž odkazuji (čísla odkazů v závorce za citovaným textem), nejen jeden či dva verše, které cituji. Chci tě však požádat o to, abys Bibli nezačal číst souvisle. Kdybys to však přesto nevydržel, nepokoušej se vytvářet nějaká hodnocení. Snadno totiž sklouzneš k mylným závěrům a způsobí ti to značné komplikace na naší Cestě, a možná i nepřekonatelnou překážku. Během cesty se ti bude Bible pootevírat víc a více a přijde chvíle, že najdeš způsob, jak ji číst.

   Než vykročíme, ještě dvě doporučení:

·      Nečti knihu souvisle jako román. Zastavuj se na všech křižovatkách a nejdi dál, dokud si nebudeš jistý svým rozhodnutím! Jen tak přinese tvá námaha hojnost plodů. Jejich množství a hodnota budou záviset na tvé pozornosti, vytrvalosti a trpělivosti.

·      Nespěchej! Snaž se z každého zastavení získat maximum. Nezáleží přece na tom, zda bude „cesta“ trvat dny, týdny, nebo měsíce, když jde o věčnost. Důležité je, zda dojdeš ke zdroji života.

 

 

 

 

N ě c o   p ř e d

 

   Vycházíme do náruče temné noci. Asi ses trochu zarazil? Proč právě v noci? Nepočkáme raději do rozednění? To opravdu nejde, ta tma je totiž v tobě. Tys právě před chvílí pozhasínal všechna falešná světla a světlo pravdy ještě nespočinulo na věcech tohoto světa. Ale noc není tak děsivá. Pohleď vzhůru do hlubin hvězdného nebe. Před tebou se otevírá celý širý svět (vesmír, kosmos). Zastav se na chvíli a nech se oslovit tou chvílí, tím nekonečnem a úžasnem…

   Možná se právě teď v tobě probudila touha poznat to vše. Musím tě zklamat, nikdy nikdo nepoznal ani nepozná taje veškerenstva. Nemusí tě to však trápit.  Ty jsi přece nevyšel, abys poznal všechno, ale abys došel do CÍLE. Tvá cesta má jiný smysl - změnit tvůj život a dát mu nový řád - a to se také stane, jak jistě věříš!

    Možná se probudilo ještě větší pokušení: Co je mimo tento vesmír? Jsou jiné vesmíry? Jak to tam vypadá? Naše představivost se dá snadno strhnout k podobným úvahám. Nepodlehni však tomuto pokušení. Uvědom si, že celou svou osobností (tělem  i duší) náležíme  tomuto světu, podléháme zákonům tohoto světa. Vše, co víme, dokonce i naše představy o jiných vesmírech, vycházejí ze zkušenosti s tímto světem. Jsme v něm uzavřeni a jím omezeni a podmíněni. Nemusíme si však zoufat, toto vězení je tak rozsáhlé, že zatím můžeme pouze snít o tom,  že bychom se byť jen dotkli jeho hranic. Člověk, který by se svými drobty poznatků rozvíjel fantastické představy o obyvatelích jiných vesmírů, by se podobal Robinsonovi, který by na ostrově trávil čas přemýšlením o tom, jak asi budou žít potomci jeho známých za pět set let, aniž by se věnoval průzkumu ostrova, výrobě zbraní, pěstování rostlin, ochočování zvířat apod. Jeho osud by byl nezáviděníhodný. Těžko by přežil několik let a dočkal se záchrany. Tobě však jistě jde o život, o jeho obsah a smysl!?  Není-li ti to tedy zatěžko, smiř se s tím, že budeme stát oběma nohama na zemi, a ne se vznášet v oblacích.  Jsme přece jen poutníci, ne přelétaví ptáci.

     Když už jsem v předchozí větě použil takovéto přirovnání, domluvme se ještě na jedné věci. Projdeme celou cestu jako poutníci, tedy krok za krokem. Odmítneme pokušení přeskakovat z jednoho tématu na jiné. Tady se krásně hodí obraz stavby. Stavebník staví dům postupně od základů po střechu, nepostaví dříve střechu a pak teprve zdi.

   Nuže, vydejme se na Cestu. V té tmě tmoucí se ti může zdát, že se i Cesta ztrácí a také křižovatky lze snadno přehlédnout. Pozor, ta první je právě před námi:

 

1. Má tento svět počátek?

 

   Je to logicky první otázka, která nás napadne, zvláště když i cesta má počátek. Z této křižovatky vedou dvě cesty:

 

Þ  Tento svět je tu věčně.

Þ  Doba existence světa je měřitelná.

 

   Kdyby bylo možné se vrátit v čase, mohli bychom se přesvědčit přímo. Tuto možnost ale nemáme. Nezbývá, než se porozhlédnout kolem sebe. Odpověď se může skrývat v přírodních zákonech.

   Druhý termodynamický zákon  tvrdí, že v uzavřeném systému roste tzv. entropie (tj. neuspořádanost). Vesmír můžeme za takový uzavřený systém považovat. Co z toho vyplývá?  Kdyby vesmír existoval věčně, neexistovala by žádná uspořádanost, žádný řád, pevné struktury, vládl by chaos. Když se však díváme na přírodu kolem sebe, jistě nepřipadá nikomu jako chaotická změť prvků a tvarů.

   Pohlédneme-li na věci, které nás obklopují, všude nalézáme počátek a konec existence, žádná z nich  netrvá věčně. Na čem pak zakotvit tvrzení o věčnosti vesmíru, kde vzít přesvědčivý důkaz? Máš-li jej, porovnej jej s fakty, která jsem uvedl. Obstojí ve srovnání s nimi? Pokud ne, můžeš se vydat na další Cestu. Předtím však potvrď a upevni své poznání ve víře:

 

„Věřím, že tento svět měl svůj počátek.“

 

 „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ (Gn 1,1) + /1/

 

   Nezdá se ti tento ve tmě utopený svět náhle bližší? Není to zdání. I přes ty nekonečné prostory je něčím, co bys mohl nahmatat a obejmout, kdybys měl dost dlouhé ruce.

 

2. Byl tu náš vesmír před počátkem?

   

   Má-li být počátek skutečně počátkem, musíme logicky odpovědět, že NE. I když jsme si vědomi ošidnosti samotné otázky (prostor, čas, látka, energie,... jsou stavební prvky tohoto  vesmíru), můžeme s určitým zjednodušením říci: Před počátkem „tu“ nebylo NIC z tohoto vesmíru.

 

3. Jak se ale z NIČEHO stal vesmír?

     

   Jsme opět na křižovatce, máme před sebou dvě odpovědi:

 

Þ  Vesmír vznikl z NIČEHO samo sebou, tj. bez nějaké jiné příčiny.

Þ  Vesmír vznikl z NIČEHO působením NĚČEHO mimovesmírného,  

       tj. musela existovat příčina.

 

   Může ti opět pomoci jeden z přírodních zákonů, tentokrát Newtonův zákon setrvačnosti, známý i žákům základních škol, který říká, že nic nemůže být zapříčiněno samo sebou. Jednoduše řečeno:  Těleso se nedá do pohybu samo, bez působení vnější síly. Je-li ve vesmíru vše v pohybu,  a o tom jistě nikdo nepochybuje, musel někdy existovat první impuls, první nezapříčiněná příčina, která nebyla z tohoto vesmíru a způsobila tento pohyb.    

   A co ti říká praktický rozum? Můžeš uvést příklad, že  z „ničeho“ vzniklo „něco“ samo sebou? Jestliže ne, bylo by rozumné předpokládat, že počátek byl odlišný od všeho následujícího? Logicky vzato počátek náleží již k tomu následujícímu. Jak jinak si tedy vysvětlit vznik světa, než tím, že musí existovat NĚCO (použijme dočasně tento pojem) mimo náš vesmír, jež je příčinou toho, že náš vesmír vznikl? Je na tobě, jak se rozhodneš. Rozhodnout se ale musíš,  nelze zůstat na křižovatce!

   Jestliže jsi vykročil směrem k druhé odpovědi, opět vyslov:

 

„Věřím, že tento svět měl  příčinu v NĚČEM mimovesmírném.“

 

4. Lze poznat to NĚCO přímo?

   

   Teď to bude velice snadné, stačí se vrátit na začátek této kapitoly. Tam jsme již tuto otázku vyřešili. Naše myšlení je vázáno na tento svět, a proto je nesmyslné vymýšlet, co bylo před tímto vesmírem nebo co je mimo něj, nelze to přímo poznat.

 

5. Lze o tom NĚCO získat nějaké poznání či představu?

   

   Předchozí závěr by mohl vést k rezignaci na podobné snažení. Nemusíme však hned zoufat. Pro nás  totiž není důležité, zda budeme schopni přímého zření či úplného poznání, ale zda z toho NĚCO poznáme to, co se projevilo (projevuje) v tomto světě, a tedy má i smysl pro náš život. Přiblížím ti to na příkladu auta. Pro mé praktické užívání auta není vůbec důležité, abych znal konstrukci a funkci každé součástky, ale postačí několik málo informací k obsluze a údržbě a zvláště pak k jejich bezchybnému převedení do praktických úkonů.

   Jistě chceš namítnout, že uvedený příklad nedává zcela uspokojující  odpověď na položenou otázku. Máš pravdu. K tomu si musíme uvědomit základní fakt logiky: Každá příčina je spojena se svým následkem (důsledkem). Pro nás z toho vyplývá velká šance. Když budeme zkoumat svět kolem  sebe jako následek prvotní příčiny, dozvíme se více o tom NĚCO. O správnosti našeho přístupu nás přesvědčí fakta přírodní zákonitosti. Uvedu aspoň několik z nich. Jestliže těleso bylo v klidu a náhle se dalo do pohybu, můžeme s jistotou tvrdit, že na ně zapůsobila nějaká síla, i když nemusíme vědět, zda byl původcem člověk, nebo vítr. Jestliže kovový drátek začne měnit barvu z šedé na červenou, vím, že se zvyšuje jeho teplota. Když pojedu v autobuse a náhle začnu padat dopředu, má to na svědomí prudké snížení rychlosti. Možná dokážeš vytvořit sám celou řadu dalších příkladů. Nebo snad pochybuješ, že to tak není? Jestliže nemáš pochybnosti, řekni ve víře:

 

„Věřím, že všechny pro mě důležité informace o prvotní příčině mohu získat zkoumáním okolního světa.“

 

„Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření  světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“ (Ř 1,19-20)

 

    

                    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

N Ě C O ,   nebo  N Ě K D O ?

 

   Nuže, pojďme dále. Teď bude třeba, abys měl skutečně „oči k vidění a uši k slyšení“.  Budeme zkoumat svět kolem nás. Čeká nás náročný, ale možná nečekaně zajímavý úsek cesty. Nahlédneme postupně do tří vrstev okolního světa - do neživé přírody, živé přírody a do lidského společenství - a pokusíme se v nich objevit některé z rysů onoho NĚCO.

   Jsem si vědom, že tě uvádím v této kapitole do obtížné situace. Nevím totiž, zda patříš k lidem, kteří se odborně zabývají otázkami, jež budou před námi vyvstávat, nebo naopak k naprostým laikům, jimž jsou tyto problémy naprosto cizí. První skupině se bude patrně zdát, že používané argumenty jsou „zjednodušené“, pro druhou skupinu bude asi náročné vůbec o položených otázkách uvažovat a na jejich základě se rozhodovat. Kéž bych teď mohl být vedle tebe reálně, ne pouze skrze psaný text! Přesto si myslím, že je možné těmito obtížemi projít. Jestliže patříš k první skupině, nic ti nebrání, aby ses ponořil do položených otázek hlouběji a důkladněji. Patříš-li k druhé skupině, nenech se odradit odtažitostí některých skutečností a soustřeď se pouze na jediné, co prostupuje všemi 3 vrstvami okolního světa: Je pro tebe přijatelnější vysvětlení, že to charakteristické pro určitou vrstvu (čím se výrazně odlišuje od ostatních) mohlo vzniknout z nižší vrstvy samovolně a nahodile, nebo je pravděpodobnější vysvětlení skrze účast onoho NĚCO?! Ať patříš k „odborníkům“, či „laikům“, neuspěchej své rozhodnutí, pokračuj k další křižovatce, až budeš pevně rozhodnut.

 

1. Co můžeme objevit v neživé přírodě?

  

   Rozhlédni se kolem sebe. Na cestě leží kameny, málem jsi o jeden zakopl. Nejsou jen tak obyčejné, někdy mají tvary, které podněcují fantazii. Ale to nejúžasnější je uvnitř. Vložíš-li naprosto nenápadný úlomek pod mikroskop, užasneš nad barevností a tvarovou rozmanitostí molekulové stavby. Teď ti na ruku usedla sněhová vločka. Všiml sis jejího tvaru, dříve než stačila roztát? Prý neexistují dvě zcela totožné. Na vyprahlou zemi dopadají kapky deště poslušny zákonu přitažlivosti. Vždy to tak bylo a vždy to tak bude. Nad tvou hlavou žene vítr mraky, aby déšť mohl svlažit i vzdálenou vyprahlou zemi. Mohl bys stát celé dny a stále by ses nevynadíval. Co všude objevíš?

    Především nejrůznější struktury, vnitřně uspořádané, které jsou určeny ve své existenci i ve vzájemných vztazích množstvím zákonů, jež se vzájemně doplňují a vytvářejí tak zacílený a smysluplný celek, jenž se vyznačuje podivuhodnou stabilitou a zároveň dynamikou.  Kde se to vše tady vzalo, pokud na počátku nebylo NIC?

   Mohu připojit další otázky:

Kde se vzal prostor a proč je trojrozměrný? Kde se vzal čas a proč je spojen s prostorem? Proč má množství fyzikálních konstant (hmotnost protonu, neutronu a elektronu, velikost elementárního elektrického náboje, tíhové zrychlení, silná a slabá interakce, konstanta časového posunu, Planckova konstanta aj.) právě takové hodnoty, aby vesmír jako celek mohl existovat? Jakákoliv i poměrně malá změna by přitom znamenala zhroucení kosmické stavby.

    Nahlédněme do světa částic. Atomy jsou základními stavebními prvky viditelného světa. A co zde nalezneme - strukturu, která se řídí  přesně určenými pravidly (zákony), jejichž vlivem elektrony obsazují jednotlivé obalové vrstvy v určité matematicky vyjádřitelné posloupnosti a každá jejich změna musí odpovídat  předem stanovenému kritériu (např. Planckově konstantě). Také uspořádání jádra v sobě skrývá jednoduchý princip - přidání nebo ubrání protonu změní jeden prvek na zcela jiný. Navíc v periodicky se opakujících vlastnostech prvků, v jejich tvarech a strukturách je vytvořen předpoklad pro vytváření sloučenin, včetně nejsložitějších bílkovin. Vznikly protony, neutrony a elektrony se svými vlastnostmi zcela nahodile, aniž by s nimi bylo počítáno jako se stavebními prvky atomu? A zcela náhodně vzniklé částice  se samy sestavily do složitých atomových struktur? Nebo musely předcházet zákony jako ucelené soubory informací? Hmotnosti částic a velikosti elektrických nábojů, příp. spin nemohly mít jakoukoli velikost, ale naopak na jejich vzájemném poměru a velikosti závisí pevnost struktury atomu. I malá odchylka od těchto hodnot by způsobila zhroucení zdánlivě nenarušitelné stavby hmotné přírody.   

   Možná budeš v pokušení argumentovat teorií velkého třesku či jinými teoriemi. Ale dohodli jsme se přece před začátkem cesty, že odhodíme všechny teorie, byť se nám dříve zdály sebezajímavější.  Dívejme se a zkoumejme svět kolem nás svými poznávacími schopnostmi. Posuzujme pouze fakta! Hledej svou pravdu. Znovu se tě ptám:  Kde se vzalo to vše, o čem jsem se výše zmínil?

   

Þ  Neživá příroda v celé své rozmanitosti a uspořádanosti vznikla z NIČEHO sama sebou.

Þ  Neživá příroda má svou příčinu (původ) v onom NĚCO.

 

   Jsi-li pevně přesvědčen o druhé odpovědi, formuluj svůj závěr:

 

„Věřím, že základní konstanty vesmíru musely být stanoveny (nevznikly samy od sebe) a různorodosti a uspořádanosti neživé přírody předcházel plán (soubor pravidel či zákonů). Věřím, že v tom NĚCO je původ toho všeho.“

   

    Tím samozřejmě neusilujeme o poznání konkrétního průběhu „vznikání“. Bylo by sice zajímavé jej znát, ale nikomu se to dosud nepodařilo a asi nikdy nepodaří. Cílem našeho snažení je  „pouze“ dozvědět se co nejvíce o onom NĚCO, které, jak se nám to již nyní jeví, je příčinou, zdrojem existence a dynamiky světa ve všech jeho strukturách a zákonitostech.

 

2. Čím nás překvapí živá příroda?

   

   I v této oblasti opanovala mysl většiny lidí i stránky  odborných časopisů známá představa stromu života  prezentovaná evoluční teorií. Zaujměme k ní stejný postoj jako k teorii velkého třesku. Nebudu se proto ani zde věnovat detailnímu rozboru nedostatečnosti této teorie.

   Raději se opět rozhlédni kolem sebe. U cesty roste množství stromů a keřů. Některé se tyčí do obrovské výše a neobejme je ani několik mužů, jiné se krčí při zemi. Některé  nesou chutné a šťavnaté plody, jiné zas plody léčivé či jedovaté. Louky, stráně a meze jsou zaplaveny nepřeberným množstvím pestrobarevných květin a mezi tím, v tom i nad tím pobíhají, plazí se, poletují, plavou, skáčou a hemží se miliony druhů živočichů, tak podivuhodně odlišných ve velikosti, tvarech, uspořádání těla i v chování, a přece navzájem podobných svým základním určením - životem.

    Čím se liší živý organismus od nějaké věci, stroje nebo složité molekuly? Dokonce i v učebnicích základních škol jsou tyto odlišnosti popsány jako projevy života: růst, látková výměna, rozmnožování, reakce na okolní podněty. O tom, jak se projevuje živý organismus, byly napsány stohy knih. Ale dosud nikdo uspokojivě nedefinoval, co je život. Můžeme pouze říci, že je to „něco“, co má živý organismus, a ne mrtvý. Brouk, který právě zemřel, se ve stavbě těla, včetně molekuly DNA, neliší od živého. Co ho odlišuje? Co mu chybí? Někdo může říci, že rozdíl je v zastavení funkcí orgánů. Ale co to je funkce? Proč ustává? Můžeme určit  její místo, oddělit ji a experimentálně zkoumat? Ne, vymyká se našemu uchopení, a proto i ten nejlepší biolog na světě je na tom stejně jako domorodec z pralesa, který řekne: V tom byl život, a teď tam není, nebo v tom byla duše, a teď tam není. Můžeme použít oba pojmy jako synonyma. Nevíme sice, jak bohatý obsah se uvnitř skrývá, ale víme, že bez něj by živý organismus byl jen mrtvým souborem molekul. Živé organismy mají duši (život). Nemá smysl pro ni vymýšlet nějaké viditelné představy. Postačí nám toto konstatování. Můžeš se ztotožnit s tímto poznáním?

 

„Věřím, že živé organismy mají duši (život).“

 

„Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.“ (Gn 1,30) + /2/

 

     Kde se však vzal první živý organismus? Opět stojíš na křižovatce a musíš se rozhodnout. Z tohoto místa vedou dvě cesty:

 

Þ  První živý organismus vznikl z neživé přírody pouze náhodnými 

      kombinacemi jednotlivých atomů a molekul.

Þ  Při vzniku organismu musel existovat záměr, cíl, plán (projekt), ale     

      rovněž oživující je duše.

        

   Jestliže stojíš pevně  v poznání, které jsi před chvílí vyznal, a budeš uvažovat logicky, je odpověď jasná. Připojím ale ještě několik fakt k přemýšlení.

    V polovině 19. století objevil francouzský biolog a lékař Louis Pasteur základní zákon biologie: Život pochází ze života. Od té doby každý trochu vzdělaný člověk už nevěří tomu, že komáři se líhnou z bahna a mouchy ze shnilého masa. Za podobný, ale daleko propracovanější,  objev obdržel pak v 70. letech 20. století americký biolog  Prigogin Nobelovu cenu. Dokázal, že jakémukoliv spontánnímu vytváření složitých struktur molekul, jež by mohly vést ke vzniku buňky, brání princip vratnosti. Má-li vůbec dojít k syntéze organických sloučenin, musí být odstraněny vratné reakce, což samozřejmě předpokládá cílevědomý zásah do chemického procesu. Prigogin se také pokusil to vyjádřit lapidárně: biogeneze  = fyzika + chemie + informace.

    Podívejme se ještě, jaká by byla pravděpodobnost vzniku buňky cestou náhodných kombinací molekul. Když si přečteš odborné pojednání o jejím složení a o funkcích jednotlivých částí, budeš mít pocit, že procházíš nesmírně složitým výrobním závodem, daleko složitějším, než jsou ty, které bys dnes na světě mohl vidět. Sami odborníci v této oblasti taková přirovnání používají. Je vůbec pravděpodobné, že by se miliony molekul, z nichž je buňka složena, spojily do funkčního celku zcela nahodile?

   Počet možných kombinací určitého počtu prvků se zjišťuje jednoduše pomocí tzv. N faktoriál (N!). Máme-li např. 5 prvků, existuje 5 . 4 . 3 . 2 . 1 = 120 možností, jak je zkombinovat. Zkusme to teď použít u organických molekul. Nejjednodušší bílkovina (prebílkovina) peptid má kolem 20 aminokyselin. Pokud by každá kombinace trvala l sekundu, muselo by slučování a rozklad probíhat 78 miliard let, při syntéze bílkoviny hemoglobinu, jež obsahuje 600 aminokyselin (8000 atomů), pak neuvěřitelných 10 na 252. let. Teď bys mohl namítnout: Ale vždyť přece k té potřebné syntéze nemusí dojít až při poslední  kombinaci, ale daleko dříve, třeba už někde na počátku. Máš pravdu, nelze to vyloučit. Nejsme však ještě u konce. Dnes je známých přes 2000 enzymů (bílkovin) nutných pro život. I kdyby některé bílkoviny vznikly právě v počáteční fázi kombinace, princip náhody vylučuje, aby se tak stalo u všech. To by pak nebyl nahodilý, ale zákonitý proces! 2000 enzymů představuje 10 na 40 000. možných kombinací. Ale to jsou stále prvky neživé přírody. Žádná bílkovina není živá. Kromě bílkovin musí buňka obsahovat ještě množství dalších molekul, a to účelně uspořádaných. Např. jaterní buňka je tvořena asi  200 miliony molekul (100 miliard atomů). Je vůbec představitelné, že by měla vznikat procesem náhodné kombinatoriky?

     Je tu však další problém. Sloučeniny uhlíku tvoří tzv. racemát, tj. směs levotočivých a pravotočivých molekul. Neexistuje chemický proces, který by tyto skupiny od sebe oddělil. Pokud by buňka vznikla nahodilými procesy chemickou cestou, jak bylo dosaženo toho, že všechny bílkoviny v buňce jsou pouze levotočivé  a molekula DNA  naopak pravotočivá?

    A co na to již dříve zmiňovaný termodynamický zákon, podle něhož se hmota sama o sobě neorganizuje, ale naopak degeneruje? A co úžasná molekula DNA, řídící centrum buňky? Je sice tvořena jen 4 různými aminokyselinami, ale její výjimečnost je v tom, že tyto aminokyseliny svými kombinacemi vytvářejí kódovací systém, schopný zapsat a reprodukovat všechny informace, které se týkají života buňky. Každý kódovací systém představuje soubor znaků, jimiž je možné vyjádřit soubor významů. To však vůbec neznamená, že tento kódovací systém je schopen  sám tyto významy vytvářet, nebo, jako v našem případě, že molekula DNA  je živá (= život sám). Jak by se „hloupé“ 4 aminokyseliny dokázaly domluvit a vytvářely dohromady informační systém? Proč by to vůbec dělaly? Vznik záznamového systému (natož řídícího) předpokládá prvotní poznání, schopnost pojmenování a následnou dovednost kódování. Nedokážu si představit, že by k tomu nebyla nutná inteligence, a nic podobného jsem v neživé přírodě nenalezl.

   Bohužel, nemohu být  teď vedle tebe fyzicky a probrat všechny tvé případné otázky. Jsem však přesvědčen, že když se znovu pozorně a důkladně zamyslíš nad uvedenými fakty,  dospěješ k jednoznačnému rozhodnutí. Vznikl první živý organismus pouze náhodnými kombinacemi atomů a molekul, nebo musel existovat záměr, cíl, plán (projekt), ale i duše? Budeme se moci společně vydat na další cestu?! Jestliže jsem se nemýlil, můžeš opět vyslovit:

 

„Věřím, že v onom NĚCO je život, a je proto zdrojem života.“

 

    Dříve, než ses stačil rozhlédnout, je tu další křižovatka. Jistě sis povšiml, že tě obklopují miliony živočišných a rostlinných druhů.     O mnoha nemáme zatím ani potuchy.  Určitě ses zarazil před úžasnou mnohotvárností, ba i bizardností, ale i nádherou jednotlivého organismu, stejně jako před důmyslností vzájemného soužití. Jak se zde objevily? Čím to bylo způsobeno? Jsou před tebou opět dvě protichůdná řešení:

 

Þ  Všechny druhy vznikly z  prvotního organismu mutacemi      (nahodilými změnami v DNA) a selekcí (přirozeným výběrem), přičemž se počet změn u přeživších organismů hromadil, až došlo ke změně druhu. Všechny změny přitom probíhaly plynule od jednoduššího ke složitějšímu.

Þ  Vytvoření jednotlivých „druhů“ (tříd?) organismů není možné bez cílevědomého komplexu zásahů do DNA, bez  znalosti důsledků pro ostatní „druhy“ nebo bez  promyšleného využití  mezidruhových návazností (symbiózy apod.), např. mezi květinami a hmyzem.

 

     Pokud by se přes veškerou tvou upřímnou snahu po oddělení se       od dřívějších názorů v této chvíli začalo ozývat evoluční přesvědčení, prozkoumej důkladně tuto sérii otázek:

·      Proč jsou druhy tak silně stabilní? Nedochází mezi nimi ke křížení. A když se tak i výjimečně stane, zkřížený druh nemá potomstvo (např. mul a mezek). Pokud se objeví drobná mutace, má v drtivé  většině případů buď destruktivní nebo neutrální účinek.  Jen málokdy přináší organismu výhodu. Zahradníci dobře vědí, jak rychle se vyšlechtěné  druhy vracejí k původní formě. Ani po tisíci generacích mušky Drosophyly (octomilky), u níž byly vyvolány mutace, se tato muška nezměnila v jiný hmyz. Hmyz zkamenělý v jantaru starém desítky milionů let je stejný nebo velmi podobný dnešnímu, taktéž zkamenělé rostliny. Druhové změny náhodnými mutacemi by předpokládaly, aby neexistovaly tak silné mezidruhové bariéry. A jestli dříve neexistovaly, proč existují dnes?

·      Proč se nenašly přechodné články mezi hlavními třídami živočichů? Pokud by se měnil jeden druh v jiný postupnými malými změnami, muselo by dnes ve fosiliích existovat nesrovnatelně více přechodných druhů, než těch stávajících.

·      Jak si představit, že specializovaný druh (tj. dobře přizpůsobený prostředí) by každou další mutační změnou byl životaschopnější? Není pravděpodobnější, že každá taková změna by spíše ohrožovala existenci, činila jej méně  odolnějším? V organismech navíc pracují mechanismy, které odstraňují nadbytečné změny a tím jaksi střeží čistotu druhu.

·      Jak vysvětlit uspokojivým způsobem mnoho záhad z říše hmyzu? Uvedu jen některé: maskování (mimikry - tvary a barvy), květy a hmyz (tvary, pachy, pasti), proměna (housenka - kukla - motýl), „společenské chování“ některých druhů (chovatelství, pěstitelství, lov).

·      Je selekce opravdu tím mechanismem, který vybírá ty nejsilnější k přežití? Co např. teritorialita (ve středu teritoria je slabý mnohem silnější), nemoci nebo náhlá vymírání populace při přemnožení? K tomu ke všemu navíc neplatí, že silnější plodí ještě silnějšího.

·      Jak může náhoda způsobit, že se budou organismy měnit od  jednodušších ke složitějším? Navíc složitost vůbec neznamená větší životaschopnost. Někdy právě naopak.

·      Můžeme se spolehnout na datování geologických vrstev a organismů? Je opravdu neotřesitelný předpoklad pro takové datování - totiž že minulý vývoj probíhal kontinuálně, bez globálních katastrof? Jak si jinak vysvětlit obrovské množství dochovaných fosilií než právě řadou katastrof, jimiž musela Země projít? Normálně by se pozůstatky organismů rozložily.

·      A co takovéto nálezy?

- stopy dinosaura a člověka vedle sebe

- trilobit rozšlápnutý dětskou nohou v druhohorní hornině

- otisk ruky a nohy v křídové hornině

- kovová sekyra v hornině staré údajně 100 milionů let

- zkamenělina lidského prstu v druhohorní hornině

- nástroje ve vrstvách uhlí

- kmeny stromů prostupující skrze několik vrstev uhlí

·      Často   bývají  za   důkaz samovolného evolučního vývoje dávány změny lidského plodu. Tzv. rekapitulační teorie tvrdí, že lidský zárodek prochází postupně všemi stadii evolučního vývoje a že je to názorně viditelné. Stává se ovšem, že vidíme to, co chceme vidět. Např. to, co vypadá jako  žábry, jsou budoucí střední ucho a dolní čelist, navíc nejsou na stejném místě jako u ryb. To, co vypadá jako ocas,  je ve skutečnosti budoucí kostrč. Rovněž  v genech je tato část těla zakódována na jiných místech. To, co je navzájem podobné, nemusí mít nutně stejný evoluční původ. U rudimentárních orgánů (což mají být pozůstatky na nižší vývojový stupeň) byly objeveny jejich funkce, alespoň u většiny. Např. přívěsek slepého střeva má podobnou úlohu jako mandle, je to tedy orgán, který slouží k obraně proti původcům nemocí. Nebo mžurka, tzv. „pozůstatek“ třetího očního víčka v koutku oka, ta zase slouží k zneškodňování malých cizích tělísek, která se dostanou do oka.

·      Viděl snad někdo v přírodě, jak právě probíhají změny jednoho druhu v jiný? Proč by k nim nemělo docházet i dnes, když se to mělo dít po miliony let?

    Nevím, zda to, co jsem uvedl, bylo postačující. Možná chceš právě teď vynést trumf: Co genové inženýrství? Dnes už je přece možné měnit jeden druh v jiný, byť i velmi blízce příbuzný. Ano, je to tak, a budou možná následovat ještě úžasnější věci. Ale právě to by tě snad mohlo přesvědčit. Jak probíhá taková genetická operace? Jde      o náhodnou kombinaci různých úkonů, nebo o cílenou, důkladně promyšlenou, intelektově náročnou a technicky komplikovanou záležitost? Nepotvrzuje právě nejnovější úroveň biologie nutnost vnějšího inteligentního zásahu při každé případné mezidruhové změně?

    Předpokládám, že sis vše několikrát prošel. Teď tě chci požádat o jednu věc. Udělej si čas a vyjdi si ven do přírody. Otevři oči a uši dokořán. Vnímej hlavou i srdcem...

    Vrátil ses ubezpečen, přemožen úžasem a s touhou po dalším poznání? Jestli ano, vyřkni s jistotou:

 

„Věřím, že druhová rozmanitost a účelná složitost živé přírody je výsledkem cílevědomých, vzájemně provázaných a smysluplných zásahů zvnějšku. Původcem toho je ono NĚCO, musí být proto „něčím“ inteligentním.“

 

3. A co člověk?

  

   Naše Cesta právě prochází změněnou krajinou. Protínají ji početné betonové a asfaltové silnice s proudy motorových vozidel, nad povrchem pak řady stožárů elektrického vedení. Nad hlavami se řítí do dáli proudová letadla a ještě výše obíhají Zemi houfy satelitů. Lesy ustoupily rozlehlým lánům polí a lidským sídlištím. Krajinu zaplavily miliardy užitečných i neužitečných věcí, ale především též tvor (bytost), který je původcem a strůjcem toho všeho - člověk.

     Asi by se nenašlo mnoho lidí, kteří by tvrdili bez pochybností, že člověk je pouhé zvíře, nic víc. Téměř všichni lidé berou jako samozřejmost, že člověk sice patří do živé přírody, ale zároveň se z ní něčím podstatným vyděluje. Naše tělo je složeno ze stejných atomů a molekul jako neživé věci, život se v nás projevuje stejně jako u zvířat (máme tedy duši jako ona), ale máme ještě něco dalšího:

·      vědomí „já“ (sebe-vědomí)

·      logické abstraktní (pojmové) myšlení, které nás vytrhává  ze zajetí přítomnosti a konkrétnosti. Umožňuje nám pohybovat se v čase - odhalovat minulost i projektovat budoucnost, můžeme odstoupit od okolního prostředí, uvědomovat si je, vědecky je zkoumat a formulovat objektivní zákonitosti.

·      řeč umožňující komunikovat, ale i přenášet  nejsložitější poznatky

·      písmo umožňující hromadit informace a předávat je dalším generacím

·      umělecké vyjadřování s bohatou škálou prostředků, které činí sdělným i prožívání světa

·      vůle k svobodnému rozhodování s volbou mezi vědomými možnostmi

·      výroba jako cílevědomá činnost využívající dosažených poznatků k přetváření okolní skutečnosti

·      bohatá citovost - schopnost prožívat dobro i zlo, lásku i nenávist, pravdu a lež, krásu a ošklivost aj.

·      mravnost a morálka ústící do formulování a dodržování společenských pravidel

·      náboženství jako vyjádření vztahu s nadpřirozenem

·      dynamická struktura společenského života

Možná by se daly tyto body ještě rozšířit nebo jinak formulovat. Myslím však, že předchozí výčet je postačující k tomu, aby bylo možno konstatovat podstatnou odlišnost od zvířat. Nazvěme tento soubor odlišností duchem (lidstvím, člověčenstvím) projevujícím se jako osobnost.

     Teď se musíme zamyslet nad tím, kde se tady tento duch vzal, jak se zde objevil první člověk. Nebudeme se ale zabývat tím, jak to konkrétně proběhlo. Ostatně to stejně nikdo neví, vše jsou pouhé teorie. Opět stojíme na křižovatce:

 

Þ  Člověk vznikl ze skupiny primátů náhodnými změnami  způsobenými okolním prostředím. Jeho mozek a tělo se plynule v dlouhém časovém období proměňovaly, až nabyly dnešní podoby. Všechny schopnosti, které jsme nazvali duchem, jsou jen rozvinutím toho, co nacházíme již u zvířat.

Þ  Projevy ducha jsou svým charakterem výrazně odlišné od toho, s čím se setkáváme u zvířat. Jediným vysvětlením je původ odjinud. Zároveň s tím jsou ale do těchto projevů organicky začleněny  i projevy zvířecí, jež jsme shrnuli pod pojmem duše.

 

     Dříve, než se rozhodneš, posuď následující otázky:

·      Není divné, že už nežije žádný z údajných mezičlánků mezi primáty a člověkem?

·      Nemohli by být tvorové vydávaní za přechodné články (australopithecus, Homo habilis) samostatnými druhy, které vymřely  jako mnoho jiných druhů?

·      Nedají se jednodušší nástroje u starších lidských pozůstatků vysvětlit jinak než nižší úrovní myšlení, třeba nedostatkem nahromaděného poznání a zkušeností nebo charakterem přírodních podmínek? Jak by ses projevoval ty, kdyby ses ocitl na pustém ostrově, i s obrovským množstvím poznatků, které tví předkové nemohli mít. Sestrojil by sis letadlo a odletěl domů, nebo zkonstruoval vysílačku a zavolal pro pomoc? Možná, že bys nedokázal vyrobit ani tak pečlivě opracované nástroje, jaké nacházíme z dávných dob. Znamenalo by to, kdyby pak někdo objevil tvé sídliště, že jsi klesl na nižší vývojovou úroveň? A vyráběl bys vůbec složité nástroje, kdyby ostrov oplýval bohatstvím potravy, kterou stačí jen sebrat?

·      Je myšlenková operace s pojmy a logickými pravidly kvalitativně stejná jako konkrétní myšlení zvířat?

·      Opravdu je naše řeč jen bohatším rozvinutím souboru zvířecích zvuků?

·      Existuje v říši zvířat něco podobného písmu a uměleckým dílům?

·      Jsou nejrůznější  pracovní činnosti konané některými zvířaty svým charakterem (přípravou a provedením) srovnatelné s výrobní činností?

·      Nacházíme mezi společenskými druhy zvířat, že by se sešly a domluvily pravidla soužití, tyto pak podle potřeby měnily, případně posuzovaly jejich nedodržování a to také trestaly?

·      Objevují se mezi zvířaty náboženské projevy?

    Je-li toto vše dostatečné  pro tvé rozhodnutí, učiň tak. Vidíš-li za vším mocnou náhodu, budeme se muset rozejít. Já ale v každém případě počkám na této křižovatce, až se sem vrátíš, obohacen a přesvědčen novým poznáním. Jestli jsi zvolil druhé vysvětlení, můžeš opět vyslovit:

 

„Věřím, že původcem ducha v člověku je ono NĚCO.“

 

„Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a bez poskvrny ...“ (1 Tes 5,23) + /3/

 

4. NĚCO, nebo NĚKDO?

   

   Projdi si znovu celou kapitolu a zvláště se zastav u toho, co jsi uchopil ve víře. Ubezpeč se o tom a třeba i napiš  na papír.

    Máš před sebou několik poznatků o NĚČEM. Pokus se je spatřit v jednotě a odpovědět na tuto otázku: Bude přesnější označení oné prvotní příčiny NĚCO, nebo NĚKDO? Který pojem vystihuje souhrn těchto „vlastností“ lépe?

     Zde se jistě shodneme. Chci tě však požádat, abychom místo slova NĚKDO používali pojem celosvětově srozumitelný: Bůh (Stvořitel).

     Teď vyslov nejdůležitější poznání celého tohoto úseku cesty:

 

„Věřím, že existuje Bůh.“

„Věřím, že stvořil tento svět.“

 

„Avšak dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti poví, poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou. Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to učinila a že v jeho ruce je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora.“ (Jb 12,7-10) + /4/

 

    Možná jsi trochu překvapen tímto nenadálým, ale logickým rozuzlením. Přesto však to, co jsi právě objevil a pojmenoval, není v lidské společnosti něčím neobvyklým, ba právě naopak:  Stejné přesvědčení sdílí patrně asi 5 miliard obyvatel této planety.

     Prosím tě, uchovej pojem Bůh v „čistotě“. Nedopusť, aby se začal plnit čímkoliv z tvého dřívějšího poznání. Ať se pro tebe v pojmu Bůh uchová pouze to, co jsi sám na této Cestě objevil. Buď si však zároveň vědom, že již samotné pojmenování Bůh i pojmenování jeho „vlastností“ jsou označení vycházející z našeho vnímání a poznávání světa, a nelze jimi  proto  přesně vystihovat skutečnosti mimo tento vesmír. Nemáme však jinou možnost, jak jinak to učinit, aby se tyto pro nás životně důležité skutečnosti staly vzájemně sdělnými. Bude důležité uvědomovat si, že i všechny další  poznatky a jejich pojmenování v následujících kapitolách budou mít tento charakter. To, co nějakým způsobem označíme lidským pojmem, může tímto vstoupit do našeho života, ale zároveň to v sobě skrývá  obsah nedostupný naší představivosti a rozumnosti. Je nutné se s tím smířit. Nenech se však opanovat případnými pocity zklamání či deprese. To, že je něco mimo dosah lidské zlovůle, může být pro tebe naopak zdrojem upokojení.

     Nyní, když máš za sebou tak důležitý úsek cesty, bych ti doporučil na nějaký čas tuto knihu odložit. Sžij se s novým poznáním, především však jej i prožij. Choď ven do přírody, vnímej úžasnost a obdivuhodnost stvoření. Nauč se žasnout, neboj se projevit své city. Vnímej takto pozorně i své bližní.

 

 

 

 

J a k ý    j e    B ů h ?

 

        Vítám tě na dalším úseku cesty. Máš v srdci touhu poznávat dále? Jsi rozhodnut být i nadále vytrvalý a nevzdávat se na obtížnějších místech? Uvidíš, že to bude stát zato.

 

1. Můžeme si o Bohu učinit úplnou a přesnou představu?

  

    Využijeme-li předchozího poznání, můžeme bez váhání odpovědět, že nikoli, neboť naše představy jsou spojeny s tímto světem, mají vesmírný charakter.

 

„Boha nikdy nikdo neviděl, ...“ (J 1,18) + /5/

 

2. Můžeme jednoznačně slovy „popsat“ Boha?

   

   Jestliže jsme konstatovali nikoli v předchozím bodě, musí to nutně platit i o této otázce. Naše pojmy jsou rovněž spjaty s tímto světem, nejsou s to  plně vyjádřit to, co je mimo něj. Přesto však nejsou zcela odtrženy, neboť označují skutečnosti, které vznikly Božím tvůrčím působením, tzn. že nesou stopy tohoto působení, a tím i částečně vypovídají o Tvůrci. Pokud tedy dojdeme k nějakému poznatku o Bohu na základě zkoumání stvořeného světa, Jeho díla, budeme poznanou „vlastnost“ označovat velkým písmenem. Budeme si přitom vědomi, že obsah pojmu sice pravdivě zachycuje daný poznatek v rovině našeho možného poznání, ale zároveň jej významně přesahuje.

 

„Dokážeš vystihnout Boha či obsáhnout dokonalost Všemocného, jenž nebesa převyšuje? Co chceš dělat? Hlubší je než podsvětí. Co o tom víš?“ (Jb 11,7-8) + /6/

 

 

3. Má tedy smysl se o to pokoušet?

   

   Vědecké poznání také neobsahuje, a v úplnosti nikdy neobsáhne, veškeré poznání o světě, a přece nikdo nepochybuje o jeho smyslu. I částečné poznání může být užitečné.

    Smysl našeho snažení se ale projeví pouze při splnění důležité podmínky, že totiž existuje „kontakt“ Boha s tímto světem i po stvoření, tj. i dnes.

 

4. Existuje trvalý aktivní vztah Boha k jeho stvořenému dílu?

    

   Kdyby svět měl podobu mechanického stroje, mohli bychom si docela dobře představit, že vše je nastaveno tak, aby Stvořitel mohl udělit první impuls a potom se pouze kochal pohledem na fungující mechanismus, alespoň po dostatečně dlouhý čas. Uvědomíme-li si však, že  součástí stvořeného díla jsou rovněž živé organismy, ale především pak lidé, má stvoření podobu něčeho rozvíjejícího se, přetvářejícího se a utvářejícího se, dynamicky proměnlivého. Bude taková podoba vyžadovat účast Tvůrce? Myslím, že ano. A co ty? Nechci tě ovlivňovat, ale bude důležité, abys došel k jednoznačnému postoji. Zvaž i to, jaké prostředky byly dány člověku v duchu, včetně možnosti jejich zneužití. Člověku jako svobodné bytosti byla dána nejen možnost stát se „Božím pomocníkem“, ale i „ničitelem Božího díla“. Uvažuj, zda Tvůrci záleží na co nejdokonalejším „fungování“ světa a samozřejmě na jeho uchování.

     Jestliže jsi našel dostatečný důvod pro víru v interakci Boha a jeho díla, můžeš opět vyslovit:

 

„Věřím, že Bůh má aktivní vztah ke svému dílu a zasahuje do něj.“

 

 

 

5. Jak se o něm můžeme přesvědčit, kromě zkoumání stvoření?

    

   Omezíme-li pozornost pouze na člověka a lidskou společnost, kde můžeme předpokládat zásahy nejčastější a nejintenzívnější, máme tři zdroje poznání - historické dokumenty, svědectví našich současníků a naši osobní zkušenost. Vždy však musíme být opatrní při jejich přejímání, je nutné je opravdu důkladně posoudit. Nalezneme hory knih, které o takových zásazích v průběhu celé historie lidstva informují, ale je tam takové množství informací nejrůznější kvality, často protichůdných, že se čtenář bez dostatečné prozíravosti snadno zahltí a znechucen vylije s vaničkou i dítě, tzn. vyvodí z této zkušenosti závěr, že buď Bůh vůbec neexistuje, nebo že o něm stejně nikdo nic neví. Setkáme se s výpověďmi tisíců  lidí, kteří budou tvrdit, že do jejich života nějakým způsobem zasáhl Bůh. I když ta vyprávění budou často dramatická a vypravěčsky poutavá, mnohdy půjde o to, že se přání stalo otcem myšlenky, tedy že určité  události propůjčil onen člověk svou interpretaci, jinak řečeno - viděl, co chtěl vidět.

     I když toto místo vypadá lákavě a ty bys možná rád usedl a nastavil uši působivým svědectvím, čas k tomu ještě nedozrál a já tě proto musím vybídnout k další Cestě. Doufám, že se na mě nebudeš zlobit. Mohu ti za to slíbit, že k podobnému místu dojdeme a tam tě opravdu nechám naslouchat dosytosti. Teď však vzhůru na další Cestu.

   Pokusme se na ní objevit další rysy „Boží osobnosti“. Hned první křižovatka vypadá dost záludně, ale za ní spadá Cesta do údolí a několik dalších křižovatek nám patrně nebude činit vážnější potíže. Možná je zdoláme i za poklusu.

 

6. Je Bůh jeden,  nebo je „Bohů“ více?

    

   Nejprve bych rád připomněl, že máme na mysli Boha-Stvořitele tohoto vesmíru, nikoliv nějaké duchovní (nadpřirozené) bytosti. Opět se pozorně zadívejme do okolního světa. Pokud je Bůh jeden, znamená to, že se v jednotlivých úrovních stvoření objeví jeden princip tvoření jako rozhodující, případně že určitý princip v jistých modifikacích (obměnách) prostupuje všemi úrovněmi. Pokud je Stvořitelů více, projeví se to v paralelní existenci různorodých principů v jednotlivých úrovních.

   Předkládám ti k uvážení:

·      neživá příroda: Jsou atomy všech prvků vystavěny podle jednoho principu, či nikoliv? Má nějaký prvek jádro z jiných částic, než jsou protony a neutrony, obíhají v obalu jiné částice než elektrony? Projevuje se u některých prvků, že změnou počtu protonů se nezmění jeden prvek v jiný? Existují atomy, které nemají obal a jádro? (Neuvažujme extrémní situace, kdy působením vnějších sil dosáhneme oddělení jádra od obalu).

·      živá příroda: Jsou v organismech použity různorodé kódovací systémy, nebo pouze molekula DNA? Jsou základní projevy života vlastní všem organismům, nebo se některé organismy projevují podstatně odlišným způsobem?

·      lidská společnost: Je charakter ducha stejné podstaty u všech lidí, nebo existují vedle sebe různé  druhy inteligentních myslících bytostí? Existují nadřazené a podřazené rasy?

Nezadýchal ses moc? Byly předložené otázky postačující k jednoznačnému rozhodnutí? Jsi přesvědčen, že Bůh je Jeden? Vyslov to ve víře:

        

„Věřím, že Bůh je Jeden.“

 

„Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ (Ex 20,3)

„Nyní hleďte, jsem jedině já, jiný bůh vedle mne není ...“ (Dt 32,39) + /7/ 

 

Ani teď jsi neobjevil něco výjimečného. Tvou víru s tebou sdílí  asi 3 - 4 miliardy lidí.

 

 

 

 

7. Jak Bůh vypadá?

   

   Pokud sis už osvojil během putování důsledné užívání logiky, nebudeš s odpovědí příliš váhat, je naprosto zřejmá. Dovol mi, abych se přece jen na chvíli zastavil. O vesmíru říkáme, že je nekonečný. Neznáme jeho rozměry ani tvar, ale přesto bychom mohli vytvořit jeho určitý myšlenkový model = transponovat (přenést) ho do podoby nějaké „věci“, jež má strukturu a základní časoprostorové danosti. Samozřejmě to nebude model 1 : X , ale nám může pomoci v úvahách o něm. Totéž však nelze udělat s představou podoby Boha (viz dřívější závěry).

   Můžeš  jistě říci:

 

„Věřím, že Bůh je Nekonečný (Nevypodobnitelný).“

 

„Bůh řekl Mojžíšovi : JSEM, KTERÝ JSEM....“ (Ex 3,14)

 

   Slyšel jsem celou řadu lidí říkat, že nevěří v existenci Boha-Stvořitele, protože ho nemohou vidět, ani si ho představit. Ve skutečnosti požadují absurdní věc: Kdyby ho mohli vidět a nebo si ho představit, nebyl by to už Stvořitel!

     Na druhé straně psychické trauma z této „nevypodobnitelnosti“ vedlo u obrovského množství lidí k vytváření nejrůznějších model, tedy k náboženství - k zviditelnění neviditelného a uchopení neuchopitelného (slovem, obrazem, gestem,...).

 

8. Jak dlouho žije?

    

   Nejen prostor, ale i čas je spojen s tímto světem. Nemůžeme vyslovit žádné hodnověrné tvrzení o existenci prostoru a času mimo tento vesmír. Pokud bychom chtěli naznačit určitý rys vztahu Boha k času, mohli bychom snad, vědomi si omezenosti pojmenování, použít pojem „věčnost“. Věčnost v našem, vesmírném, chápání znamená nekonečně dlouhé trvání, ale v „Božím rozměru“ užijeme Věčnost ve smyslu přesahující čas (nepodléhající času). Nebude ti jistě činit žádné potíže říci:

 

„Věřím, že Bůh je Věčný.“

 

„Dávno jsi založil zemi, i nebesa jsou dílo tvých rukou. Ta zaniknou, a ty budeš trvat, všechno zvetší jako roucho, vyměníš je jako šat a vše se změní.“ (Ž 102,26-27) + /8/

 

9. Je stejný, nebo se mění?

   

   Každá změna předpokládá prostor a čas. Podržíš-li se logiky a závěrů z předchozích bodů, řekneš jistě:

 

„Věřím, že Bůh je Stejný (Neměnný).“

 

„Ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta.“ (Ž 102,28) + /9/

 

10. Může být kdekoliv a kdykoliv (na jakémkoliv místě)?

   

   Vyřešení této otázky není jednoduché. Pokusím  se umožnit ti nahlédnout do situace skrze model. Představ si, že by vesmír byl pouze dvojrozměrný, tzn., že vše by existovalo v jakési ploše. I ty by ses podobal obrázku nakreslenému na papíru. Mohl by ses pohybovat jen po této ploše a také vnímat pouze to, co k ní náleží. Mohl bys mít nějakou přímou zkušenost s něčím,  co by bylo „těsně“ nad tebou, ale nedotýkalo se tě to? Právě tak to může být s Bohem. To, že je mimo vesmír, neznamená vůbec, že je nesmírně daleko. Může být dokonce nepředstavitelně blízko, a připomeneš-li si, že jsme si uvědomili Jeho zájem o „fungování“ Jeho díla, včetně nás, pak je dokonce velmi pravděpodobná Jeho blízkost. V každém případě, co by Mu mohlo bránit v tom, aby nebyl tam, kde chce? Jestliže nenacházíš nezpochybnitelnou námitku, můžeš odvážně formulovat další krok poznání:

 

„Věřím, že Bůh je Všudypřítomný (Všudepřítomný).“

 

„Kam odejdu před tvým duchem, kam odejdu před tvou tváří? Zamířím-li  k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.“ (Ž 139,7-8) + /10/

 

   Navrhuji udělat si krátkou přestávku, během níž  bys mohl  prožít tento nový poznatek. Ztiš se  a nech prostoupit své vědomí poznáním, že Bůh-Stvořitel je teď blízko tebe, že Ho zajímáš, že Mu nejsi cizí...

    Nevím, co jsi prožil. Byl-li to prožitek příjemný, povznášející, uspokojující, snaž se ho učinit živým ve svém dalším životě. Jestliže jsi  však byl naplněn nepokojem, nepříjemným pocitem, vyplývajícím z toho, že teď musíš snášet vedle sebe někoho, o němž nic nevíš a jehož úmysly neznáš, ubezpečuji tě, že se vše brzy změní, pokud vytrváš na další cestě a poznáš další rysy „Božího charakteru“.

 

11. Zná vše o tomto vesmíru (a tedy i o tobě)?

  

   I tady nám může pomoci jakýsi model. Zná tvůrce své dílo? Ví o dílu vše potřebné? Má pod kontrolou všechny informace? Ví, jak dílo vznikalo i jak funguje, případně jak odstranit nějaké poruchy? Jestliže to je možné u člověka - tvůrce, proč by to nebylo možné u Tvůrce „všehomíra“?

     Nepředpokládám, že by ses musel příliš zdržovat na této křižovatce:

 

„Věřím, že Bůh je Vševědoucí.“

 

„Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno.“ (Ž 139,1-4) + /11/

 

   Jestli se tvůj nepříjemný pocit ještě vystupňoval, vydrž, jsi o krok blíže k nečekanému obratu.

 

12. Má moc zasáhnout kdekoliv a jakkoliv?

  

   Opět nám může pomoci model: tvůrce - dílo. Jestliže člověk něco vytvoří, má také schopnost to zničit, opravit, či jinak do díla zasáhnout? Vím, že toto přirovnání není zrovna optimální. Možná tě teď napadne, že právě v dnešní době lidské zásahy do přírody, produkce nových a nových druhů látek, strojů, přístrojů a technologií hrozí přerůst v nezvládnutelnou situaci. Ta je však způsobena omezeností našeho poznání a nerozumností při využívání poznatků. Jsem přesvědčen, že rovina vztahu Boha-Stvořitele a vesmíru je podstatně jiná. Navíc teď nechceme hodnotit, zda má Bůh situaci pevně v rukou, ale zda má možnost zasáhnout do díla podle své „vůle“. V tom případě snad nebudeš na pochybách?!:

 

„Věřím, že Bůh je Všemocný.“

 

 „....Já jsem Bůh všemohoucí, ...“ (Gn 17,1)

 „....U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko.“ (Mt 19,26) +   /12/

 

   Teď si možná říkáš: Cos mi to před chvílí sliboval? Kromě toho, že Bůh je v mé těsné blízkosti a že o mně všechno ví, zná i mé nejtajnější myšlenky, přichází nejistota, že mě svévolně a nečekaně zasáhne. Místo bezpečí jen stupňuješ můj strach a pocit ohrožení.

    Máš pravdu, zdánlivě tomu všechno nasvědčuje. Naše víceméně příjemná cesta jakoby teď procházela tmavým pralesem plným neznámých zvuků. A přece!  Co chceš udělat lepšího, než jít dále!? Další cesta znamená naději, při zastavení nebo návratu s tebou zůstane předchozí nepříjemné poznání.

 

 

 

 

13. Pokud by chtěl člověku něco sdělit, bude to pravda, nebo lež?

     

   Teď začíná cesta stoupat a bude stále strmější. V této chvíli máš ale oporu, které se můžeš pevně zachytit. Je to tvé poznání z bodu č. 9. Jak ti může být prospěšné? Jestliže je Bůh Stejný, buď stále mluví pravdu, nebo stále lže. Není možné připustit, že by někdy mluvil pravdu a někdy lhal. Při rozhodování může být opět užitečný model tvůrce - dílo.  Mělo by smysl, aby tvůrce zasahoval do díla skrze mylné informace? Vždyť by to vedlo k destrukci, ne k rozvoji.

    Stojíš na křižovatce a další cesta je podmíněna tvým rozhodnutím. Nemůžeš zůstat stát, je třeba pokračovat.

    Jestliže se naše poznání ztotožňují, promluv ve víře:

 

„Věřím, že Bůh je Pravdivý (Pravdomluvný).“

 

„Posvěť je pravdou, tvoje slovo je pravda.“ (J 17,17) + /13/

 

14. Miluje nás (stvoření)?

   

   Čeká nás nejobtížnější místo cesty. Tak obtížné, že jsem byl dokonce upozorňován některými čtenáři rukopisu, abych tuto křižovatku vynechal, že se pro mnoho lidí stane toto místo neschůdným. Jen těžko se totiž budou bránit svým nedobrým životním zkušenostem, i když se před začátkem Cesty zavázali, že začnou od NULY. Zvažoval jsem toto upozornění i riziko, že se zde čtenář „zasekne“ a knihu odhodí. Přesto jsem se rozhodl nechat tě projít touto křižovatkou. Mám pro to dva dobré důvody: jednak spoléhám na tvou osvědčenou schopnost rozvažování, vytříbenou předchozími křižovatkami, jednak úspěšné zdolání tohoto místa ti v řadě dalších křižovatek usnadní rozhodování.

    Já vím, je skutečně těžké neslyšet ty tisíce rozzlobených hlasů, které vykřikují: Kdyby nás Bůh miloval, nemohl by se dívat na to, jak umírají malé děti, jak jsou týrány a zneužívány, jak jsou mučeni a zabíjeni nevinní lidé, jak nemoci kosí dobré i zlé. Když je Všemocný a miluje nás, proč tedy nezasáhne a nepomůže těm utiskovaným? Možná, že jsi takhle argumentoval i ty, než ses vydal na tuto Cestu. Předpokládám však, že jsi podle naší dohody tento názor nechal ve svém starém domě a že ho ponecháš tam, kde je. I kdyby ses takto začal ptát, stejně bych ti neodpověděl. K poznání pravdy musíš dojít ty sám. Odpovědi se skrývají kdesi na Cestě před námi. Dojdeme tam, neboj se, ale teď si musíme poradit pouze s tím, co jsme již poznali na této cestě, a zapojit všechny naše poznávací schopnosti.

     Zachyťme se opět bodu č. 9. Jestliže je Bůh Stejný, znamená to, že své dílo buď nenávidí, nebo miluje. První možnost vede k názoru, že Bůh je buď sadista (vytvořil špatné dílo, aby se mohl kochat zlem), nebo diktátor (vytvořil nedokonalé dílo, aby se mohl opájet mocí nad ním), nebo cynik (lhostejný  vůči tomu, co vytvořil). K takovým závěrům možná dochází řada těch, kteří vznášejí pochybnosti uvedené na počátku tohoto bodu, a nebo z toho vyvozují, že Bůh neexistuje.  Ale my jsme osvobozeni od upadání do zkratových, ukvapených závěrů. Uchylme se opět k osvědčenému modelu tvůrce - dílo. Není Země přes veškeré destruktivní lidské zásahy úžasným, nádherným dílem? Prošel ses vnímavě květnovou krajinou? Myslíš, že takové obdivuhodné dílo bylo vytvářeno s nenávistí? Neobjevuješ tam snad na každém kroku doteky lásky, pozornosti, pečlivosti? Muselo být „zlo“ nutně stvořeno Bohem, nebo mohlo mít jiný původ?  Alespoň připusť možnost jiného původu. (Na dalším úseku Cesty to budeš moci sám objevit.) Ale nechci na tebe naléhat, nechci tě manipulovat, neboť jsem si vědom, jak je právě v této chvíli důležité, aby tvé poznání bylo skutečně, nepochybně tvé, abys v něm měl naprostou jistotu. Díky němu totiž porozumíš mnoha věcem jinak nesrozumitelným. Doporučuji ti proto, abys své rozhodnutí  neuspěchal. Bude-li rozumové posuzování nejednoznačné, dej zaznít i svému srdci.

     Už jsi připraven vyslovit v plné jistotě poznání Boží lásky?:

 

„Věřím, že Bůh nás (mě!) Miluje!“

 

 „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (1 J 4,7-8) + /14/

 

     Mám obrovskou radost z toho, že jsi překonal jednu z nejobtížnějších překážek. Jestli tě během předchozích bodů provázel nepříjemný pocit z Boží přítomnosti a moci, teď přišla chvíle, kterou jsem ti sliboval. Poznání Boží lásky změnilo rázem tvou situaci. Ten, kdo je těsně v tvé blízkosti, kdo zná všechny tvé myšlenky, tvé touhy a trápení, kdo má moc změnit nepříznivé okolnosti tvého života, není někdo nevypočitatelný, záludný, ale „bytost milující“! Už není na místě žádný strach, otevři se Bohu v plné důvěře. Kdo se Mu může vyrovnat ze světa kolem tebe? Nech v plné síle v sobě rozhořet naději, jakou ti tento svět nemůže nabídnout!

     Dej si však pozor, aby tě toto poznání a prožívání nestrhlo k iluzi, že tím je všechno vyřešeno. Ještě zdaleka nejsme u cíle cesty, větší kus je teprve před námi. Rozněcuj v sobě touhu, udržuj radostnou naději, ale zároveň stůj pevně v realitě Cesty. Skutečností  tvého nového života (nového domu) ať se stane pouze to, na čem pevně spočinula tvá noha.

 

15.  Je Bůh spravedlivý?

   

   Stojíme na poslední křižovatce této kapitoly. Ještě jednou použijeme poznání z bodu č. 9. Podle něj je Bůh pouze spravedlivý, nebo pouze nespravedlivý. Je nutné zvolit jednu z těchto dvou možností.

    Uvědom si nejprve, co je příčinou nespravedlivého jednání: nenávist nebo nedostatek informací. Naše předchozí poznání Boha něco takového vylučuje (je Milující a Vševědoucí). A konečně, kde bere člověk právo nařknout Boha z nespravedlnosti?

 

„Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: Proč jsi mě neudělal takto? Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?“ (Ř 9,20-21)

 

    Má někdo naprostou jistotu v tom, že určitá událost je Božím trestem, či má jinou příčinu?  Nebo naopak, že Bůh nějaké zlo nechává bez trestu?  Cožpak je někdo schopen rozeznat příčiny a následky lépe než Stvořitel? Co mě opravňuje k tomu říci, že moje určení trestu a odměny je jedině správné? Musí trest opravdu bezprostředně následovat za skutkem? Neví Bůh daleko lépe kdy a jak trestat a odměňovat? Je snad někdo pánem času, aby mohl suverénně obvinit Boha, že nechal zlo bez trestu? Myslíme i na to, že někdy malá bolest  může zabránit daleko většímu utrpení nebo  i smrti (viz např. chirurgický zákrok)? Pokud jsi plně poznal, že „Bůh je Láska“, nebudeš mít jistě vážnější problémy s odpovědí:

„Věřím, že Bůh je Spravedlivý.“

 

„Já jsem Bůh a jiného už není. Při sobě samém jsem přísahal, z mých úst vyšla spravedlnost, slovo, které se zpět nenavrátí. Přede mnou každý klesne na kolena a každý jazyk odpřísáhne: ,Jenom v Hospodinu - řekne o mně - je spravedlnost i moc´“. (Iz 45,22-24) + /15/

 

     Když jsi teď poznal, jaký Bůh je, zvláště pak to, že je Spravedlivý, jistě si položíš otázku: Co to znamená pro mě? Jak se projeví Boží spravedlnost vůči mému jednání? Zasloužím si trest, či odměnu? Teď již vím, že nemohu Bohu uniknout, a proto je pro mě životně důležité, jak ON bude hodnotit můj život. Mé svědomí mě již teď usvědčuje z mnoha špatných skutků, které jsem vykonal. Co s tím? Jak uvést své jednání do souladu s Boží představou (vůlí)?

     Odpovědi na tyto otázky objevíš na Cestě, která se před tebou otevírá. Teď bych ti ale doporučoval čas odpočinku, aby se vše dostatečně upevnilo a zviditelnilo. Pokud bych si mohl troufnout ti něco doporučit a nebral bys to jako „žákovský úkol“, zkus napsat  poznatky této kapitoly na papír  a pověsit jej na místě, kde nejčastěji prodléváš.

 

 

Z e m ě   j a k o   B o ž í   d í l o

 

1. Bible - soupis Božích informací?

   

   Vstupujeme do dalšího úseku cesty, kde zaměříme pozornost na vznik a charakter původního Božího díla. Od této kapitoly se budeš setkávat s tím, že pro určitá tvrzení zde vyslovená neexistují fakta, jen nepřímé důkazy. Pro tvůj postup na „cestě“ je však nezbytné jednoznačné  přijetí pouze toho, co je zvýrazněno a uvedeno: „Věřím...“. Všechny ostatní informace, poznatky a tvrzení považuj za průvodní, dokreslující. Nebude-li ti zatěžko se s nimi ztotožnit, přispěje to ke snadnosti zdolávání některých obtížných míst. Plně si to uvědomíš, až když se zpětně ohlédneš po delším úseku Cesty. Nemám rozhodně v úmyslu ti něco vnucovat.

    Průběh procesu stvoření je a zůstane skryt našemu přímému poznání. Nikdy nebyl, není a také nebude na světě člověk, který to mohl spatřit na vlastní oči a podat o tom pravdivou informaci. Jsme a budeme obklopeni různými teoriemi, které se pokoušejí vysvětlit a objasnit vznik  kvalitativní různorodosti a zároveň funkční jednoty vesmíru (Země). Ale budou to vždy jen víceméně zajímavé pokusy, které splní předem dané očekávání, nikoliv ucelený soubor fakt. Jediný, kdo by mohl o tom všem pravdivě informovat, je pouze Stvořitel. Učinil to? Asi polovina lidstva je přesvědčena, že od Něj takové informace lidé obdrželi a že jsou zapsány v knize, kterou jsme si vzali s sebou na Cestu - v Bibli. S obsahem biblických textů to ale není až tak jednoduché. Každý druhý člověk na Zemi je sice přesvědčen, že v Bibli jsou zachycena Boží sdělení, ale každý si to představuje jinak. Na jedné straně jsou lidé věřící, že  každé slovíčko v Bibli pochází od Boha (2 Tm 3,16), na straně druhé mnozí zastávají názor, že vše jsou jen obrazy nebo vyprávění, kde Boží informace byla přetvořena a upravena lidskou fantazií. Záměrně se teď nechci  pouštět do rozkrývání této problematiky. Očekávám, že ty sám si vytvoříš svůj názor a najdeš přístup k biblickým sdělením.

    V této  chvíli bych ti chtěl navrhnout přijatelnou dohodu. Zařaďme během následujícího úseku Cesty Bibli jako jeden ze zdrojů informací, které jsou ovšem předkládány ne pro pouhé převzetí nebo uvěření, ale k prozkoumání. Co mě k tomu vede? Bible je jedinou knihou, která přináší poznatky o Bohu shodné s těmi, které jsme na naší Cestě objevili. Kde jinde by tedy případná Boží sdělení mohla být?! Při jejich objevování si však musíme neustále uvědomovat, že text vznikal nejméně 1500 let a že jeho pisateli bylo 40 lidí nejrůznějšího vzdělání a společenského postavení. Během tak dlouhé doby se měnil způsob vyjadřování, charakter myšlení se posouval od více konkrétního k abstraktnějšímu a jistě se promítly do textu  i subjektivní dispozice jednotlivých „autorů“.

    Bylo by krátkozraké odvrhnout takovou příležitost. Navíc snad tvůj předchozí kontakt s biblickým textem rozptýlil případný negativní vztah. Opravdu nemáš co ztratit, můžeš pouze získat. Nechci přece, abys věřil dříve, než budeš přesvědčen poznáním.

 

2. Jak vznikl vesmír (naše Země)?

  

   Především bych tě rád upozornil na to, že budu dále používat pojem svět jako synonymum pro Zemi. Na naší Cestě se vyhneme takovým otázkám jako např.: Existují podobné Země? Jak to vypadá na jiném místě vesmíru? Jsou i na jiných planetách živé, příp. myslící bytosti? Má život a inteligence všude stejnou podobu? Zapadli bychom  do bažin spekulací, neboť o tom nemáme žádnou naprosto spolehlivou informaci pocházející z vědeckého poznávání vesmíru a rovněž v Bibli nenajdeme jednoznačně srozumitelné sdělení. Z některých míst však lze vytvářet zajímavé teorie, ale jde o umělé konstrukce, které by nám na naší Cestě spíše překážely, než prospívaly.  

   Už v předchozím bodě jsem upozorňoval na marnost při hledání vyčerpávající odpovědi. Sice by bylo jistě zajímavé znát průběh stvoření, tzn. jak svět vlivem promyšlených Božích zásahů nabýval cílené podoby, ale pro naši Cestu to není nezbytně nutné. Věnujme proto pozornost těm skutečnostem, které význam mají.

 

3. Byl stvořen jen svět přirozený (viditelný, hmotný)?

   

   Budeme teď hledat odpověď na velmi důležitou otázku. Bez jejího nalezení nelze porozumět dalším skutečnostem, nelze  pokračovat v další Cestě.  Může nám pomoci  vědecké bádání? Principiálně nikoliv, protože je svou podstatou zaměřeno na zkoumání přirozeného světa. V oblasti poznání hmotného světa je také kritériem pravdivosti. Pokud ovšem existují v nadpřirozeném (neviditelném, duchovním) světě duchovní bytosti a jiné skutečnosti, nemohou se stát přímým předmětem vědeckého zkoumání, leží za hranicemi dosahu vědy. Vědci mohou zkoumat pouze případné projevy těchto „bytostí“ v přirozeném světě. Jestliže se s takovými projevy setkají, mají pouze dvě možnosti, jak je vysvětlit. Buď konstatují: Jde o dosud nevysvětlitelné projevy přirozeného světa, nebo: Jde o nadpřirozený jev. Z prestižních důvodů se však u naprosté většiny setkáme s první formulací. Ta je ovšem postavena na „nevědeckém“ předpokladu, že existuje pouze přirozený svět a že vše je vysvětlitelné skrze přírodní zákony.

    Pro nás bude důležité konstatování, že existují jevy, události, fakta, k nimž vědci zaujali jeden ze dvou zmíněných postojů. Některé z nich byly skutečně časem vysvětleny „přirozeným“ způsobem, ale většina z nich takovému vysvětlení odolává.

    Nejvýznamnějším zdrojem informací je osobní zkušenost. Drtivá většina lidstva věří v existenci nadpřirozeného světa. Mnohdy je tato víra založena na  vlastním setkání s nadpřirozenou skutečností. V posledních letech jsme doslova zaplaveni takovými výpověďmi. Je samozřejmě důležité oddělovat zrno od plev. Mnohá z takových svědectví jsou vymyšlená, nebo  vysvětlitelná přirozeným způsobem. Ale je tu bezpočet takových, která mají plně nadpřirozený charakter. Možná patříš k lidem, kteří sami získali takovou zkušenost.

   Můžeme nahlédnout i do Bible. Nalezneme tam mnoho záznamů o projevech nadpřirozeného světa.

     Nic ti nebrání v tom, abys vyhledal v knihovně desítky knih s výpověďmi lidí, zhlédl řadu dokumentárních filmů či promluvil se svými známými o jejich zkušenostech. Teď máš konečně příležitost se v klidu posadit, udělat si pohodlí a věnovat se desítkám (stovkám, tisícům,...) svědectví. Přišla chvíle, kterou jsem ti před časem sliboval. Naslouchej pozorně a posuzuj pečlivě a nezaujatě. Mysli opět na to, že jsi odložil své předchozí názory před začátkem cesty. Stačí, když nalezneš jeden hodnověrný důkaz. Pak můžeš říci:

 

„Věřím, že existuje přirozený (hmotný) i nadpřirozený (duchovní) svět.“

 

   Jsi opravdu přesvědčen o existenci nadpřirozeného světa?! Nepospíchej dále, pokud tomu tak není. Nebudeš-li mít teď skutečnou jistotu, mohou se ti další poznatky rozpadat pod rukama, nebudou mít potřebnou nosnost požadovanou od stavebních prvků tebou budovaného nového domu. Raději teď „dvakrát měř…“

 

4. Co je v nadpřirozené sféře světa?

 

   I když jsi patrně získal množství různorodých informací a mnohé velmi vábily tvou obrazotvornost, nenecháme se tím zlákat. Dostali bychom se totiž do míst, která Bůh neurčil lidem k přebývání. Pobývání v nich pro nás představuje značná rizika, a proto Bůh před nimi varuje - viz Bible /16/. Co je však nejdůležitější, naše Cesta takové poznání ani nevyžaduje.

 

5. Proč Bůh stvořil Zemi takovou, jaká je (byla)?

   

   Naprosto přesnou odpověď může dát jen On sám. Pokusme se však dopátrat „motivů“, které měl při vytváření svého díla. Nevznikne nepřekonatelná překážka, když se to nepodaří, ale „vrátí se nám to i s úroky“, když budeme úspěšní.

     Proč Bůh vytvořil přírodu v tak nevýslovné kráse a nádheře, v tak mnohotvárných tělech rostlin a živočichů, s tolika neobyčejnými životními projevy a způsoby, s tolika podivuhodnými vzájemnými vztahy? Jaký by to mělo smysl, kdyby tu nebyl někdo, kdo bude schopen to vnímat, poznávat a prožívat? Boha, který je Vševědoucí a Stvořitel toho všeho, by přece nemohlo plně uspokojovat jen se dívat a dívat. Již vím, co chceš říci: Proto přece stvořil člověka, který se liší od zvířat právě tím, že má ducha (viz kapitola NĚCO, nebo NĚKDO?).

 

„I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ (Gn 1,26) + /17/

 

   Ano, je to logické a má to smysl. Stvořený člověk neměl jen schopnost poznávat a vnímat krásu, ale byl v duchu obdarován také svobodou rozhodování a schopností milovat, nebo nenávidět. Bůh velice dobře věděl, že stvořením člověka jako svobodné bytosti uvádí do  světa bytost, která může svobodně přijmout, nebo odmítnout jinou bytost, zaujmout k ní vztah lásky, nebo nenávisti. Bůh si jistě přál, aby jím vytvořená bytost nebyla jen jakýmsi  komputerizovaným živočichem. Ale proč si to přál?  Cožpak neviděl rizika s tím spojená? Samozřejmě, že viděl. Ale protože sám je Láska, věděl, jak úžasný dar dá člověku ve schopnosti  milovat. A to i přesto, že zároveň         s  darovanou svobodou (láska nemůže existovat bez svobody) vzniklo potenciální nebezpečí v podobě nenávisti. Bůh si toho byl jistě plně vědom, když měl volit mezi tvorem, který bude bezmyšlenkovitě a bezcitně odříkávat: Miluji tě, miluji tě, miluji tě ... a bytostí, která sice může říci: Miluji tě, ale také: Nenávidím tě. Poslechnu tě, ale i Budu si dělat, co chci! Konečně, jsem přesvědčen, že kdybys byl v podobné situaci, nerozhodl by ses jinak.

     Mnozí lidé obviňují Boha z toho, že stvořil člověka, který páchá zlo, a že je proto nějakým Jeho nepovedeným výtvorem. Opravdu by to tak mohlo být? Myslíš, že Všemocný, Vševědoucí a Milující Bůh zplodil zmetek?! To, že člověk koná zlé skutky, není proto, že musí (je stvořen jako ničící bytost), ale že může, neboť je stvořen jako svobodná bytost. Konání zla není nic jiného, než absence lásky. Pokud by bylo lidské srdce naplněno láskou, neměla by nenávist šanci. A co jiného si Bůh přál a očekával, než projevy lásky ze strany člověka?!

     Bůh však měl ještě jeden důvod pro stvoření člověka jako milující bytosti. Člověk jako duchovní bytost měl možnost opětovat Boží lásku.  Mohlo dojít k vytvoření oboustranného láskyplného vztahu. Boží plán však šel ještě dále. Člověk je „trojitá bytost“ - duch, duše a tělo. Jestli má být jeho vztah opravdu plnohodnotný, musí obsáhnout všechny tři „vrstvy“  osobnosti - ve vztahu k jiné bytosti      i k Bohu. Bůh to věděl a uvědomoval si, že člověka plně neuspokojí, bude-li se vztah  odehrávat pouze v rovině duchovní. Byl rozhodnut, až živí tvorové včetně člověka naplní Zemi, vzít na sebe podobu člověka,ovšem s Božím duchem, sestoupit na Zemi a ujmout se vlády Lásky.

 

 „Neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný, jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno  skrze něho a pro něho.“ (Kol 1,16) + /18/

 

   Zdá se ti to příliš neskutečné? Projdi si to ještě jednou a zkus hledat lepší zdůvodnění pro výše popsané stvoření Země.

    Možná se pozastavuješ nad tím, jak by Bůh mohl být zároveň tím, kdo udržuje a sleduje celý vesmír, a současně tím, kdo žije na Zemi mezi lidmi? Žádná bytost z hmotného světa se nemůže rozdělit a být zároveň touž, ale tys přece poznal, že Bůh není z tohoto světa, že se na něj nevztahují kategorie prostoru a času. Vůbec nejde o logický nesmysl, pokud by zůstal oním Stvořitelem (v Bibli pak označován jako Otec) a zároveň učinil oběť lásky (vzal na sebe omezení hmotnosti), aby byl ještě těsněji spjat se svým dílem (v Bibli označován jako Syn). Navíc pojmy Otec a Syn nám umožňují lepší porozumění řadě skutečností, s nimiž se setkáme později.

    I když tento bod nepřinášel informace, které by vyžadovaly bezpodmínečný postoj víry, doporučuji ti znovu si jej pozorně přečíst. Tvé souznění s jeho obsahem se stane stimulátorem v náročných úsecích, které se před námi začnou otevírat.

   Je čas vydat se na další Cestu. V následující kapitole nás čeká odpověď na otázku, proč tento svět není stejný jako na počátku.

    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

N a r u š e n í   B o ž í h o   d í l a

 

    Vstupujeme do hustého pralesa. Sluncem prozářená krajina se mění v přítmí, náš pohyb vpřed je spoutáván spletitými větvemi pochybností, ze všech stran se ozývají podivné zvuky a do duše zavane pocit nejasného ohrožení. Naše stezka se místy téměř ztrácí, a tak musíme být obzvláštně pozorní, abychom si včas uvědomili křižovatku a neodbočili někam nerozvážně.

 

1. Byl stvořený svět dobrý?

   

   Nejdříve je třeba se shodnout na tom, co budeme považovat za dobré. Vyjdeme-li od představy světa jako nesmírně složitého a dynamického díla, bude dobré vše, co napomáhá k udržení a rozvoji, tedy co je v souladu s Božím projektem a realizačními záměry - naplňování Boží vůle. Zlým pak můžeme chápat každé narušení (poškození) tohoto díla.

   Je možné přijmout tuto definici? Nebrání ti v tom nějaký závažný důvod?

    Mnoho lidí je přesvědčeno, že příroda se všemi vztahy mezi organismy, jak ji známe dnes, byla v podstatě i takto stvořena. Myslí si, že zabíjení, násilí, strach, nemoci jsou součástí původního Božího plánu, a že tedy nutně patří k životu. Pochopitelně, pak je už krůček k tomu, aby byl Bůh obviňován za všechny tyto jevy. Někteří jdou ještě dále a tvrdí, že i člověk byl stvořen s puzením k dobrému i zlému, což pak v důsledku znamená, že člověk nemůže za to, že dělá špatné věci, a Bůh je proto velice nespravedlivý, když ho za ně chce soudit a trestat. Neměl by Bůh spíše sebekriticky hledat chybu v sobě?

    Jen ten, kdo nechce vidět, může tvrdit, že Vševědoucí, Všemocný, Láskyplný Bůh, tvořící Zemi jako místo pro sebe (pro svého Syna), ji vytvoří v té podobě, jak ji dnes známe.

   I Bible tvrdí:

 

„...Bůh viděl, že je to dobré.“ (Gn 1,12) + /19/

 

   Patrně tě to trochu zaskočilo. Taková možnost tě asi dříve ani nenapadla. Původně stvořený svět nemusel být, a také nebyl, stejný jako dnešní. Věříš tomu?!

 

„Věřím, že stvořený svět byl dobrý.“

 

2. Když  nebylo zlo stvořeno, objevilo se samo sebou?

    

   Jestliže Bůh stvořil svět jako dobrý a samozřejmě i dokonalý   (tj. bez-vadný), nemohlo dojít k destrukci bez nějaké záměrné příčiny. Ta by mohla být vnější (mimovesmírná), nebo vnitřní. Vnější příčina je holou spekulací a měla by snad jisté opodstatnění, kdyby nebyla nalezena příčina vnitřní. Pokud by skutečně tou příčinou byl jakýsi mimovesmírný Ničitel, ocitli bychom se v nezáviděníhodné situaci. Stali bychom se totiž nicotnými figurkami, jejichž bytí a nebytí, život a smrt jsou vydány nepochopitelným nesrozumitelným „rozmarům“ Ničitele a Stvořitele a jejich vzájemnému zápolení, o němž nevíme, jak dopadne. V našem životě by pak reálně neměla šanci naděje, důvěra a jakékoliv počínání by bylo jen závanem pomíjivosti.

     Možná tě právě teď zlákalo toto zdánlivě řidší a přístupnější místo. Možná jsi udělal první krok, druhý, třetí. Je to pohodlnější, méně namáhavější. Ale pozor! Pod tvýma nohama se právě rozestupuje bažina. Marně zápolíš se slizkým bahnem. Nepustí tě. Je tu však naděje. V dosahu tvé ruky je dlouhá větev (= body 3,4 a 5 v předchozí kapitole). Chyť se jí pevně.  

    Existuje možnost působení nějaké záměrné vnitřní příčiny? Je ve stvořeném světě (nadpřirozeném i přirozeném) někdo, kdo může narušit Boží dílo? Objevil jsi to důležité?! V nadpřirozeném i přirozeném světě jsou svobodné duchovní bytosti - andělé (dovol mi použít tento vžitý název) a lidé. Svoboda předpokládá možnost volby mezi nejméně dvěma možnostmi. Jestliže je Bůh obdařil  svobodou rozhodování, musel jim dát možnost konat podle Boží vůle (konání dobrých skutků), nebo proti ní (hřích).

     Máme naději - vnitřní příčina je objevena! Bůh má suverénní postavení nad stvořeným, byť narušeným světem! Ten Bůh, který nás Miluje!

 

„Věřím, že zlo (hřích) má příčinu v tomto světě!“

 

   Než jsme se stačili rozhlédnout, je tu další křižovatka. Obě dvě cesty z ní vycházející jsou však tentokrát zřetelné.

 

3. Kde je konkrétní původ zla (hříchu)?

    

  Jsou jen dvě možnosti - buď u některého z andělů, nebo u člověka. Uvědomíme-li si, co obnáší poškození přírody tak zásadním způsobem, je zřejmé, že to zcela jistě přesahovalo možnosti „čerstvě“ stvořeného člověka. Odpověď je nasnadě. Původce je v duchovním světě.

 

„Byl jsi věrným obrazem pravzoru, plný moudrosti a dokonale krásný. Byl jsi v Edenu, v zahradě Boží, ozdoben všemi drahokamy, rubínem, topasem, jaspisem, chrysolitem, karneolem, onyxem, safírem, malachitem a smaragdem. Tvé bubínky a flétny byly zhotoveny ze zlata, byly připraveny v den, kdy jsi byl stvořen.

Byl jsi zářivý cherub ochránce, k tomu jsem tě určil, pobýval jsi na svaté hoře Boží, procházel ses uprostřed ohnivých kamenů, na svých cestách jsi byl bezúhonný ode dne svého stvoření, dokud se v tobě nenašla podlost.“ (Ez 28,12-15) + /20/

 

   Tato nadpřirozená bytost obdařená velkou mocí se v Bibli nazývá Lucifer (Světlonoš), spíše však Satan nebo Ďábel (poté, co způsobila narušení díla).

    Je to dostačující, abys řekl ve víře?:

 

„Věřím, že narušení Božího díla způsobila duchovní bytost

( Satan).“

4. Proč a jak k tomu došlo?

    

   Chce se ti teď vylézt do korun stromů a zahlédnout vše ve všech konkrétních souvislostech? Dosud se to nikomu nepodařilo, máme jen nejasný náznak v Bibli (Ez 28,15). Mnoho lidí šplhalo vzhůru, ale je to nad lidské síly. Někteří si to uvědomili a včas slezli, jiní se zřítili a zahynuli. Nebuď pošetilý, neriskuj, když to není nutné. Pro zdárné ukončení Cesty nepotřebuješ znát odpověď na tuto otázku.

    Prales najednou zřídl, jde se nám lehčeji. Ani následující křižovatka tě nebude stát mnoho sil.       

 

5. Jak obstál člověk?

   

   Bez velkého přemýšlení můžeme odpovědět, že neobstál. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe! Toto selhání má jen jednu počáteční příčinu. Musela nastat situace, kdy člověk zhřešil, tj. učinil něco v rozporu s Božím plánem (= hřích). Jak se  to stalo konkrétně, nevíme naprosto přesně, ale Bible nám uchovala obrazný (možná i skutečný!) popis klíčových míst celé události v Gn 3,1-6:

 

„Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě:´Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě? ´Žena hadovi odvětila: ´Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je  uprostřed zahrady, Bůh řekl: ´Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.´Had ženu ujišťoval: ´Nikoliv, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé. ´Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.“ + /21/

 

   V této výpovědi je skvěle zachycen průběh původu, přípravy a vykonání zlého skutku. Děje se tak i v našich životech, proto bych tě chtěl požádat o chvilku strpení. Zastav se na chvíli a sleduj se mnou celou událost. Porovnej pak poznané s vlastní zkušeností.

- Nejprve existuje před člověkem „pokušení“ ke zlému jako možnost (plody ze stromu poznání dobrého i zlého) - zakázaná, ale ne nedosažitelná.

- Skutečným pokušením se stává teprve ve chvíli Satanovy (hadovy) promluvy. Má tedy duchovní příčinu. V mysli člověka se objeví nutkavá myšlenka (často provokující).

- Člověk otevře své Já  tomuto  pokušení (dialog se Satanem). Nechává do své mysli proudit další rozvíjející svůdné informace.

- Člověk objeví v „zakázaném“ (zlém) silnou, neodolatelnou nabídku, která vybudí žádost (touhu po ...).

- Nastává fáze posuzování pro a proti. To je však již velmi ovlivněno vybuzenou žádostí, tzn. že důvody pro hřích se zdají být závažnější, mocnější, „pravdivější“, zajímavější.

- Výsledkem je podlehnutí smyslovým a racionálním důvodům (uvěření Satanovi) a rozhodnutí pro přestoupení zákazu („Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez.“ - Gn 2,17), což je podstata hříchu.

- Výsledné jednání (hříšný skutek) je pak jen nezadržitelným důsledkem předchozího (utržení plodu a jedení).

- To, že trest nenásleduje hned po provinění a nebo podle našich představ, vede pak k následování ostatních (Adam viděl, že žena hned nezemřela.), i oni jsou svedeni ke hříchu.

     Kde je vlastní příčina selhání? V případě prvních lidí, i nás dnes, ne ve chvíli, kdy se v mysli objeví „špatné“ myšlenky. Tomu nemůžeme zabránit, jsme duchovní bytosti. Ale v okamžiku, kdy se těmito myšlenkami začnu zabývat, kdy je vezmu za vlastní! Projevuji tím totiž nedůvěru k milujícímu Stvořiteli, nevěřím, že mě opravdu miluje, že pro mě chce opravdové dobro! Podezřívám Ho tím, že mě chce o něco připravit (okrást). V předchozím textu je rovněž ukryta cenná životní rada. Se zlým pokušením nesmím diskutovat, zkoumat je, zajímat se o ně, ale  striktně je odmítnout, otočit se k němu zády. Pouze nekompromisní postoj mě může zachránit.

   Prales v sobě skrývá ještě jednu záludnou křižovatku. Mnoho lidí na ní odbočilo nesprávným směrem, přes všechna varování, přes hlasité volání zdravého rozumu. Propadli špatným životním zkušenostem, byli uchváceni léta nashromážděným pocitem křivdy, ozvala se v nich plnou silou stará citová zranění. Někteří se dokonce vrhali jak smyslů zbavení nesprávným směrem a já nemohl nic, než se za nimi dívat, jak mizí v džungli problémů, zbaveni zřetelného směru a pevné půdy pod nohama. Právě na tomto místě mě opustila řada lidí, jimž jsem byl průvodcem a s nimiž jsem se sblížil během společně prožitého času. Zůstal jsem stát pouze s prosbou k Bohu, aby jim pomohl vrátit se znovu na toto místo.

 

6. Může za to Bůh?

    

   Pokud bys neměl hned  jasno, můžeš se znovu vrátit do předchozí kapitoly do bodu 5, nebo si znovu přečíst tuto kapitolu.

     Doufám, že teď už nepatříš lidem, kteří tvrdí, že když je Bůh Vševědoucí, musel přece vědět, že člověk selže. Ti lidé upadli do dvojího velkého neporozumění - jednak neporozumění stvoření člověka jako duchovní svobodné bytosti, jednak neporozumění Boží Vševědoucnosti. Lidé si ji představují jako lineární, spojenou s předurčeností (predestinací). Tato představa ale nemá místo tam, kde průběh událostí závisí na svobodném rozhodování. Lidské jednání je navíc ovlivňováno nejen skutečnostmi viditelného světa a předchozí zkušeností, ale i tím, co se odehrává v nadpřirozeném světě. Jelikož tento stvořený svět tvoří jednotný celek, mají nadpřirozené děje významný vliv na rozhodování člověka, aniž si to člověk bezprostředně a jasně uvědomuje. Tím, že Bůh nahlíží tyto skutečnosti v souvislosti, vidí zřetelný smysl i v tom, co se nám zdá nepochopitelné a nesmyslné. Tím však ani zdaleka není vysvětlena Boží Vševědoucnost. Bůh-Otec nahlíží na dění tohoto světa „zvnějšku“, mimo prostor a čas, Jeho vidění není jen kauzální (příčinné) v našem logickém pojetí, ale liší se podstatně svým charakterem, podobně jako se liší úsečka od tělesa. Navíc je Bůh schopen vidět i všechny neuskutečněné možnosti, které člověk při rozhodování měl, a také důsledky těchto nevyužitých možností.

     Někdo zase namítá, proč Všemohoucí Bůh něco neudělal, aby člověku pomohl. Bůh opravdu může všechno, ovšem kromě toho, co si zakázal - rozhodovat místo svobodných bytostí. Darovaná svoboda sebou nese  i „nutnost“ respektovat tuto svobodu. Bůh není manipulátor. Ani pozitivní manipulátor! Zasahuje do tohoto světa nejrůznějším způsobem: připravuje situace, naplňuje naši mysl vnuknutími, „drží nad námi ochrannou ruku“ (nenechává dopadat nepříznivé okolnosti v plné síle), ale nikdy nerozhodne místo nás, i když by to mnohdy asi rád udělal, protože nás opravdu Miluje. Láska může spojovat jen bytosti, které se vzájemně respektují. Bůh udělal vše, co mohl (v čem se sám „omezil“). Představil se člověku jako Stvořitel, který ho Miluje, a zároveň ho i varoval před nutným důsledkem neuposlechnutí Božích rad („propadneš smrti“) - viz Gn 2,8-25. Co mohl více udělat?!

     Jelikož Bůh je Milující a Spravedlivý, očekával rozhodnutí člověka. Důvěřoval mu a respektoval jej. Nezahubil ho hned, ale nechal ho nést důsledky jeho činu. Zároveň ale měl připravený plán jeho záchrany          (= spasení).

 

„Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gn 3,15)

 

   Je to, co jsem ti předložil, postačující, abys vyslovil ve víře?:

 

„Věřím, že Bůh nezpůsobil lidské selhání, ale že za hřích a jeho důsledky je zodpovědný člověk sám.“

 

   Prales je konečně za námi. Stál nás hodně sil, a proto bych doporučoval usednout k odpočinku. Abychom však neztráceli čas, podíváme se teď na sebe, na šrámy, které nám prodírání způsobilo. Možná, že sis některé ani neuvědomil, nepůsobily zjevnou bolest, ale teď je načase je ošetřit.

 

 

D ů s l e d k y   p r v o t n í h o   h ř í c h u

 

1. Satan pánem člověka

    

   Jestliže člověk učinil něco proti Boží vůli (= hřích), znamená to, že Bůh pro něj přestal být nepochybnou autoritou a že se autoritou stal ten, kdo se podobně vzepřel - Satan. Bůh respektoval toto rozhodnutí. V Bibli je to zachyceno ve verších Gn 3,16-19 a Gn  3,23-24. Člověk byl vyhnán ze zahrady do porušeného světa a tam vydán všem nepříjemnostem. Čeká na něj řada nebezpečí. Je vystaven útokům zvířat, mikroorganismů i druhých lidí, musí čelit rozmarům počasí a přírodním katastrofám, práce se stává životně důležitou nutností, často vyčerpávající a beznadějnou. V hlavě se mu začínají honit podivné myšlenky, o nichž si myslí, že jsou jeho vlastní, ale ony se přesto dostávají do střetu se svědomím. Je to znepokojující a mnohdy stresující. Člověk neprohlédá, že tyto nutkavé myšlenky přicházejí z duchovního světa od Satana a mocností zla. Satan je skryt za lidským Já a působí právě skrze ně (viz následující body, zvláště bod 4).

 

„Již s vámi nebudu mnoho mluvit, neboť přichází vládce tohoto světa. Proti mně nic nezmůže.“ (J 14,30) + /22/

 

2. Ztráta jednoty s Bohem

   

    Člověk byl stvořen s duchem, který mu umožňoval komunikaci s Bohem. Hřích znamená zánik tohoto duchovního spojení, neboť Bůh je Dobrý a Svatý („Čistý“), a je proto nemyslitelné jakékoliv přímé spojení (jednota) s hříchem. V Bibli je toto duchovní oddělení nazýváno první (duchovní) smrt.

 

 

 

 

„ I vy jste byli mrtví pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušní vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili, žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní.“ (Ef 2,1-3)

 

    Tím, že člověk vstoupil do poškozeného světa, i když v něm byla nastolena nová rovnováha,  byl zasažen násilím, nemocemi apod., ale i jejich důsledkem - tělesnou smrtí. Narušená bytost nemůže existovat věčně. (Gn 3,22)

 

3. A co duch (lidská duše) po tělesné smrti?

   

   Člověk není jen tělesná bytost, není jen mechanickým souborem molekul, fyzikálních a chemických dějů. Není dokonce jen duševní bytostí jako zvířata, ale bytostí duchovní (viz kapitola NĚCO, nebo NĚKDO?). Duch má jinou kvalitu než hmota, je podřízen jiným zákonům než hmotné částice. A proto také jeho existence není závislá na existenci těla. Jak se to projeví po tělesné smrti je stejné tajemství jako početí duchovní bytosti. Mohli bychom najít výpovědi tisíců lidí, kteří přežili např. klinickou smrt a mají jakési poznání. To však může být vysvětleno různými způsoby, a proto neskýtá pevný základ pro naši víru. I v Bibli nalezneme určité náznaky - /23/ - ani ty však nejsou jednoznačné, aby jim všichni rozuměli stejně. Naše Cesta naštěstí nevyžaduje, abychom něco z toho uchopili vírou.

 

4. Egocentrismus

    

   Bůh stvořil člověka jako duchovní bytost s pro-Boží orientací, tzn. že jeho duchu byla, a nadále měla být, od početí vlastní láska jako hlavní životní motivující síla. Po prvotním hříchu, kdy dochází ke  ztrátě jednoty s Bohem, nastává jakési zbytnění sebe-vědomí - egocentrismus. Člověk se stává sám sobě bohem, účelem a cílem, nejvyšší hodnotou. Já, jeho prospěch, se stává měřítkem správnosti jednání (dobra a zla), ční nad ostatními hodnotami a podílí se rozhodující měrou na vytváření struktury hodnot charakterizujících osobnost člověka. S touto změněnou dispozicí se pak rodí všichni lidé.

 

„Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.“ (Ř 7,18)

 

     Neznamená to, že by se člověk narodil dobrý, nebo zlý. Těmito kategoriemi můžeme označit pouze myšlenkové postoje nebo jednání. Každý narozený člověk si však přináší  duchovní egocentrismus. Je to naprosto zřejmé každému, kdo sleduje pozorně malé děti. Je charakteristickým rysem jejich chování láska (= dávání přednosti druhému před sebou samým), nebo prosazování svých potřeb?! To samozřejmě neznamená naprostou nemožnost jednat jinak, člověk zůstává stále svobodnou bytostí. V celém dalším životě prochází nesčetnými rozhodováními (volbou mezi dobrem a zlem). Je to sice velice obtížné se rozhodnout správně, ale nikoli vyloučené! Velmi mnoho zde znamená výchova v širokém slova smyslu, jež může využívat daru lásky, který člověk neztratil a který je pouze ujařmen a často deformován zbytnělým Já. V důsledku to ovšem přináší jediný reálný výsledek: Všichni lidé jsou hříšní (aspoň jedenkrát zhřešili!).

 

„Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.“(1 J 1,8)

„...všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ (Ř 3,23) + /24/

 

    Egocentrismus přináší s sebou některé průvodní jevy:

·      příčina selhání je hledána mimo mě (odpovědnost je svalována na druhého)

·      hřích není přiznán, špatný skutek je různě vysvětlován a obhajován, místo sebekritiky nastupuje často protiútok

·      nechce se činit pokání (= upřímná lítost a oddělení se od zlého činu) ani odpouštět

Velmi výstižně to zachycuje Bible v Gn 3,11-13.

 

5. Změna celostního vnímání na polarizované

   

   Tím, že zanikla původní jednota Bůh - člověk, změnil se původní způsob vnímání světa, který bychom mohli nazvat celostní, na polarizovaný. Rozdíl je v tom, že člověk původně vnímal a v důsledku toho i poznával svět v jeho jednotě, jednotící mělo přednost před rozlišujícím. Po rozpadu jednoty s Bohem přistupoval ke světu jako k souboru rozličných jednotlivostí. Odlišné, rozdílné získalo přednost před jednotícím (shodným, podobným). Také při vytváření hodnot došlo k tomu, že byl uplatňován princip odlišnosti. To, čím se odlišujeme od druhých, je pro nás důležitější (pozitivně i negativně) než to, co nás spojuje. Důsledky v rovině společenských vztahů jsou nabíledni.

     Nepříznivě se tato změna projevuje i v rovině  vědeckého poznání. Znamená pracné uplatňování induktivní metody (příp. tzv. dvojí negace) a velice pomalý postup při odhalování přírodních zákonů. Vhled (intuice) se uplatňuje spíše jako šlehačka na dortu, než jako základní přístup.

     Pro první lidi to musel být psychický šok. Skvělým názorným způsobem o tom píše Bible.

 

„Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“ (Gn 2,25)

- srovnej s: „Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí.“ (Gn 3,7)

„Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: ´Kde jsi?´ On odpověděl: ´Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.´“ (Gn 3,8-10)

 

     Spatřili sebe navzájem jako  odlišné bytosti. I předtím věděli, že muž není stejný jako žena,  ale po hříšném jednání se tato odlišnost stala příčinou rozpadu na dva polarizované světy (= odcizení). Jde o velmi bolestný vědomý stav, a proto se jej snaží odstranit. Bohužel   i v tomto řešení se projevuje chybný přístup. Vnějším způsobem, zakrytím genitálií, se snaží odstranit vnitřní rozpor! Ještě větší otřes způsobilo vidění Boha a sebe jako dvou samostatných (oddělených) bytostí. Předtím jim nevadila Boží moc, splývala s Boží láskou, nyní ji však zahlédli v absolutní podobě a ve spojení s Boží spravedlností. Sami sebe pak ve srovnání spatřili jako nicotné bytosti, které se provinily. Vina vyvolala nový druh citové odezvy - strach. A opět následovalo chybné řešení: místo lítosti a pokorné prosby o odpuštění se snažili ukrýt, což je holý nesmysl. Může se nám to zdát hloupé, ale stejně se chovají lidé i dnes.

 

6. Prázdné místo

     

   První lidé měli Boha na prvním místě hodnotové struktury. On dával smysl jejich životu, Jeho vůle uváděla do dobrých věcí, Jeho slovo znamenalo jistotu, Jeho láska prosvěcovala celý duchovní svět. On byl svorníkem duchovní stavby vědomí a zdrojem životní síly a naděje. Víra k Němu upnutá upevňovala postoje a budovala pokorné sebevědomí. Vše se změnilo po prvotním hříchu. Po Bohu zůstalo prázdné místo. V centru lidského ducha (srdce) zela díra a z ní čišela mrazivá nejistota a temné neznámo.

    Člověk se od té doby snaží toto prázdné místo zaplnit, tj. dát svému životu plnohodnotný smysl. Je jistě zřejmé, že jediné skutečné zaplnění spočívá v navrácení Boha na Jeho původní místo. Člověk nemůže být skutečně šťastný bez nalezení jednoty se svým Stvořitelem. Místo toho se ale v celé historii lidstva setkáváme s tím, že sahá k náhradním řešením - komunikace s nadpřirozenem (okultní a magické praktiky), lpění na věcech i lidech (vlastnický vztah ke světu) a uvolnění pudovosti (sexuální nevázanost, stádní chování). Nic z toho však nemůže být pevným svorníkem života. Člověk se stává otrokem svých žádostí. Místo pokoje propadá usilování, místo radosti prožívá vzrušení a lásku zaměňuje za vášnivost. Jeho srdce se zmítá nepokojem a svírá napětím. Jeho žádosti ho štvou od jedné nejistoty k jiné nejistotě, od pomíjivosti k pomíjivosti, od zklamání ke zklamání. Jejich podstatou je totiž nenasytnost. Nikdy nemohou být plně uspokojeny. Nechá-li se jimi člověk vláčet, je nakonec usmýkán k smrti.

 

7.   Člověk zůstává duchovní bytostí

 

   Všechny výše uvedené důsledky neznamenají, že by se člověk stal „méněcenným“. Zůstává duchovní bytostí obdařenou všemi atributy tak, jak jsou uvedeny v kapitole NĚCO, nebo NĚKDO? v bodě č. 5. Je schopen poznávat stvořený svět, nalézat přírodní zákonitosti a pravdivě je formulovat a rovněž v nich spatřovat Stvořitelovu ruku, takže nemá výmluvu (Ř 1,19-20). Je schopen sdělovat svá poznání i prožívání druhým lidem nesčetnými prostředky, byť ve své sdělnosti omezenými, a tím náročnými na plnou srozumitelnost. Je svým svědomím, pokud není zcela rozvráceno, usvědčován z hříchů. Je schopen se rozhodovat, a tedy nese plnou odpovědnost za svůj život. Zůstává mu i dar víry nejen jako obecná schopnost nutná k lidskému způsobu života, ale i jako potenciální možnost k obnovení vztahu ke Stvořiteli. V jeho životě se projevuje i dar lásky, umožňující mu konat milosrdné skutky, obětovat se nezištně pro druhé

 

8. Člověk a Boží dílo

   

   Od svého početí je člověk začleněn do Božího díla, do historického dění na této Zemi. Nemusí o tom vůbec vědět, může si vytvářet své vlastní představy, může mít pochybnosti o Boží existenci, či se dokonce Bohu vysmívat. Jediné ale nemůže: dostat se mimo Boží dosah!

 

„Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme.“ (Sk 17,28) + /25/

 

   Jistě s tím budeš souhlasit, neboť jsme to objevili již krátce po začátku této Cesty. Co to ale pro člověka znamená?! Může se rozhodnout pro spolupráci, nebo pro vzpouru. Rozhodnutí pro spolupráci znamená hledání Boží vůle, Božích informací a pokynů pro můj život, jejich porozumění a následné uskutečňování v jednání (ve skutcích). Vzpoura značí jednání své-volné - tedy hledání prostředků a způsobů, jak uspokojit své Já bez ohledu na druhé a jak najít zdůvodnění pro toto své počínání. Je zcela jasné, že první přístup je konstruktivní, druhý pak destruktivní. Jak bys ty jako stavbyvedoucí naložil s dělníkem, který by se projevoval destruktivně?! Jak s ním naloží Bůh, který je Spravedlivý?

 

„Vždyť víme, kdo řekl : ´Já budu trestat, má je odplata.´A jinde: ´Pán bude soudit svůj lid.´Je hrozné upadnout do ruky živého Boha.“ (Žd 10,30-31)

„Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí.“ (Ga 6,7) + /26/

 

     Bůh nechává dopadat na člověka důsledky jeho jednání, samozřejmě proto, aby si uvědomil špatnost svého počínání a obrátil směr své cesty. Nakonec však přijde den, kdy se bude Boží dílo završovat, kdy se  Boží království stane skutečností. Tehdy bude muset nutně dojít k oddělení těch, jimž bohem bylo jejich Já. V Božím království nemohou mít místo, neboť jsou podobni svým stylem života rakovinovým buňkám. Ty také dávají přednost uspokojení svých záměrů před prospěchem celého organismu. Jejich působení vždy směřuje ke smrti (= k rozpadu, k oddělení). Toto konečné  a nezvratné oddělení svévolníků se v Bibli nazývá druhá smrt. Bůh nás miluje, a proto si nepřeje, aby někdo takto skončil. Zároveň je však i Spravedlivý a respektuje svobodné rozhodnutí každého. Ten, kdo nestojí o milost, musí pocítit celou tíhu trestu.

    Nikdo neví, jak tento soud (= oddělení) a tato druhá smrt budou konkrétně vypadat. Máme jen obrazná pojmenování v Bibli. Je však v logickém řádu výstavby Božího díla, aby k takové události došlo. Nebo snad myslíš, že ne?!

     Jestliže jsi na pochybách, projdi znovu tuto kapitolu, znovu si představ tuto Zemi včetně všech lidí jako budované Boží dílo, které se má stát místem, kde bude Bůh přebývat mezi živými bytostmi v království Lásky. Může být vytvořeno a zabydleno lidmi, kteří jednají hříšně? Dokážeš si takové Boží království představit?

     Pokud ne, je důležité, abys měl plnou jistotu v tom, co teď vyslovíš:

 

„Věřím, že hříšní lidé nemohou být v jednotě s Bohem. Věřím, že je spravedlivé a nutné, aby každý, kdo z a t v r z e l e dával přednost své cestě před Boží, byl také definitivně od Boha a jeho dobrého stvoření oddělen (druhá smrt).“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

B o ž í    p l á n    z á c h r a n y

 

   Je  načase, abychom vstali a vydali se dál. Před námi se opět otevírá prosluněná krajina. Slunce vrhá ostré světlo i na tebe. Přímo před tebou je  malá tůňka s klidnou hladinou. Podívej se do ní na svou tvář. Poznáváš se? Kdo jsi?

 

1. Můžeš poznat své postavení?

    

   Poté, co jsme prošli předchozí kapitolou, je zřejmé, že pro tebe je životně důležité, na kterém místě v Božím díle stojíš: Jsi spolupracovník, nebo vzbouřenec?

     Můžeš to lehce poznat, jestliže máš rozum a svědomí. Pokud jsme došli na společné cestě až sem, osvědčil jsi, že tvůj rozum je schopen poznávat a že svědomí není zcela rozvráceno.

 

„Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu.“ (Ř 8,6-8) + /27/

 

     Jestli nevidíš své postavení dostatečně jasně, položím ti pár otázek. Abys nebyl vzbouřencem, musel bys na všechny odpovědět: Nikdy.

- Neměl jsi na prvním místě  nic jiného než Boha (Boží vůli)?

- Nemluvil jsi nikdy o Bohu přezíravě, pohrdavě nebo lhostejně?

- Nebyl jsi nikdy neposlušným synem?

- Neprojevoval ses vůči rodičům neuctivě?

- Netrestal jsi své děti nepřiměřeně?

- Nebyly někdy v rozporu tvá slova a tvé činy?

- Nebyl jsi někdy nevěrný svému partnerovi (manželce, příteli)?

- Nevzal jsi někdy věc, která ti nepatřila?

- Nesděloval jsi někdy o někom informace, které jsi neměl ověřené?

- Nezalhal jsi někdy?

- Neodmítl jsi pomoc člověku v nouzi?

   Mohl bych pokračovat, ale jsem přesvědčen, že tento výčet bude jistě stačit.

      Když se ani teď nepovažuješ za vzbouřence proti Bohu, musíme se rozejít. Nemá smysl, abys dál četl, aby ses pouštěl do další Cesty. Spíše začni více přemýšlet o sobě a buď vnímavější a objektivnější v hodnocení svých činů. Určitě přijde chvíle, kdy zmizí blok pýchy a falešné sebelásky  a Cesta se ti opět otevře.

   Jestliže sis uvědomil, že jsi doposud žil ve vzpouře vůči Bohu, doporučoval bych ti, abys  Mu to vyznal. Jistě nepochybuješ o tom, že tě slyší a že rád uslyší tvá slova poznání a přiznání.

 

„Bože, poznal jsem, že jsem hříšný. Vím, že mě hřích od Tebe odděluje.“

 

   Vidím, jak tvé nohy náhle ztěžkly, sotva se vlečeš. Pravda nemusí být vždy příjemná, ale vždy je nadějná a povznášející. Nevzdávej to. Ta trocha potu za to stojí, uvidíš. Dej jen pozor, aby ses správně rozhodl na následující křižovatce.

 

2. Je v tvé moci změna tvého postavení?

    

Obnovení vztahu je záležitostí obou stran. Základní podmínkou je oboustranné chtění. Jde o podmínku nutnou, nikoli však postačující. Člověk odpadl ze svazku s Bohem, a proto mu nezbývá než respektovat podmínky, které Bůh stanoví. Člověk je ten, kdo se vrací. On je ten, jemuž hrozí záhuba a potřebuje zachránit.

     Existuje výstižný obraz hříšného člověka a jeho situace. Podobá se člověku, který zapadl do bažiny. Čím více se snaží vyprostit, tím více zapadá. Jestliže se zachytí jiného člověka rovněž zapadlého do bažiny, nepomůže jeden druhému, ale urychlí se zapadnutí obou. Rovněž sám sebe za vlasy nevytáhne. Co může takového člověka zachránit? Když se zachytí věci nebo ruky, kterou mu podá někdo, kdo stojí na pevném břehu, tj. na takovém místě, které není bažinou.

    Hříšný člověk musí zakotvit svůj  život na pevný bod, takový, o němž kdysi řekl Archimedes: Dejte mi pevný bod a pohnu Zemí. Takový  bod není ve vesmíru, kde je vše v neustálé proměně, takovým bodem může být jenom Bůh!

   Myslíš si snad, že jsi vymyslel jiný způsob? Pokud se dokážeš ztotožnit s postavením člověka zabředlého  v bažině, přiznej otevřeně:

 

„Bože, odmítám všechna lidská řešení pro mou záchranu. Věřím, že jediná záchrana může přijít od Tebe!!“

 

   Není ti lehčeji?! Teď jsi právě odhodil břímě usilovného přemýšlení, bezesných nocí a ztroskotaných pokusů o záchranu. Nemusíš se tím zatěžovat. Je to zbytečně vyplýtvaná energie. Stačí se pevně držet pevného bodu! Do tvé mysli se ale možná vkrádá pochybnost:

 

3. Chce Bůh změnit tvé postavení?

   

   Jestliže víš jistě, že tě Bůh Miluje, pak je odpověď naprosto samozřejmá.

 

„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16) + /28/

 

„Věřím, že Bůh chce změnit můj život.“

 

   To je úleva, co?! Ta ruka, co ses jí zachytil, neucukne!! Je tu však ještě jeden problém: Chceš se vůbec té ruky držet?

 

 

 

 

4. Chceš ty změnit své postavení?

   

   Bůh nebude měnit tvůj život proti tvé vůli. On čeká na tvé  ANO. Právě teď stojíš na jedné z nejdůležitějších křižovatek. Jedna cesta vede zpět do světa, jehož duchovní autoritou, pánem (J 14,30), je Satan a v němž platí zákon: Dělej, co chceš. V něm je hlavním smyslem života uspokojení svého Já. Druhá cesta vede směrem k novému světu, k Božímu království, kde je autoritou a záštitou sám Bůh a v němž platí zákon Lásky (Mt 22,37-38). V něm je život druhého člověka, bližního,  pro mě důležitější než můj vlastní a prospěch celku má přednost před  egoistickým naplňováním individuálních potřeb. První cesta vede do zatracení (= věčnému oddělení od Boha - zdroje dobra), druhá k věčnému životu. Je na tobě, aby sis vybral.

     Po pravdě řečeno, nerozumím tomu, kdo by zvolil první cestu. Snad kdyby měl náhlé zatmění mysli nebo srdce. Jsi-li to přesto ty, neukvapuj se a projdi znovu celou Cestu od jejího počátku. Oživ si znovu všechna podstatná místa, která jsi přijal ve víře, a pak se opět zastav na této křižovatce.

      Jestliže jsi rozhodně vykročil po druhé cestě, mám z toho upřímnou radost, neboť tvá naděje se opět přiblížila uskutečnění. Zklidni svou mysl a uvědom si, že Bůh je Všudypřítomný a Milující, že je blizoučko tvému srdci a že očekává s Láskou tvá slova:

 

„Bože, ukaž mi, jak mohu žít s Tebou v jednotě.“

 

   Únava a skleslost je pryč. Chce se ti rozběhnout, abys byl co nejrychleji v cíli?! Najednou se zdá všechno tak snadné. Ale co to? Podívej se před sebe. Naši Cestu přerušila široká rozbouřená řeka. Jak se dostat na druhou stranu?

 

 

 

5. Co musí splňovat Boží plán záchrany (spasení)?

   

   Vyjděme ze situace, v níž se člověk nachází. Žije v narušeném přirozeném i duchovním světě. Duchovní autoritou, pánem tohoto světa je Satan. V lidském srdci dominuje Já (Ego) a mysl slouží k uspokojování zájmů tohoto Já. Lidský duch je otevřen nadpřirozenému světu, a tím i negativním podnětům, pokušením, jež odtamtud pronikají do jeho mysli. Jeho polarizované myšlení mu však umožňuje uvědomit si, že když existuje „Zlo“, musí nutně existovat „Dobro“, a nemá tedy výmluvu, proč toto Dobro nehledá. Život člověka je prostoupen hříchem (tj. ničivou silou rozvracející Boží dílo), a není proto hoden ničeho jiného než smrti. V Božím království, cíli Božího díla na Zemi, není pro hřích místo. Zde vládne Láska a věčný život.

      Můžeme si tedy představit, že plán záchrany musí obsahovat způsob, jak převést člověka z království Zla do království Lásky. Ale nejen to, je nutné také toto království založit a začít budovat. Co to znamená konkrétně? Aby byla naplněna spravedlnost, musí zemřít buď hříšník, nebo místo něj někdo, kdo nezhřešil a vezme hřích na sebe. Aby mohlo být započato s budováním Božího království a omilostněný hříšník měl kam přejít, musí být zlomena Satanova moc, musí být poražen. Jediný způsob, jak může být poražen, je: ani jednou nezhřešit! Jen ten, kdo takto zvítězí, má právo na této Zemi (přirozené i nadpřirozené) vymezit prostor, kam nesahá moc Zlého, a tento prostor rozšiřovat a naplňovat podle Boží vůle.

     Je někdo takový mezi lidmi? Ty dobře víš, že všichni lidé jsou hříšní. Nikdo z nich tedy nemůže nabídnout svůj život za jiného člověka, ani porazit Satana! Co dělat? Existuje vůbec nějaké řešení? Pro člověka se to jeví jako bezvýchodná situace. Ne tak pro Boha!

     Ty jsi již na této cestě poznal mnohé o Bohu i o stvoření. Chci tě teď vyzvat k přemýšlení: Jaký plán „vymyslel“ Bůh? Pokus se o to a nevzdávej to, když hned neuvidíš výsledek. Nemusíš spěchat.

      Jestliže jsi objevil řešení, ale i když ses snažil a na nic jsi nepřišel, seznam se s následujícím Božím plánem.

 

6. Boží plán záchrany (spasení)

    

   Bůh miluje všechny lidi, a proto se rozhodl dát možnost záchrany všem. Viděl, že žádný z lidí narozených přirozenou cestou nemá šanci se Satanovi postavit. Jedinou možností bylo stát se sám člověkem, se Satanem se střetnout a obstát, ale také obětovat se, položit život, místo hříšníků. Pouze  Boží život má cenu všech lidských životů minulých, přítomných i budoucích. Rozhodl se proto narodit jako bohočlověk - s duchem Božím a tělem a duší lidskými - Bůh-Syn, nechat se vystavit všemu lidskému, včetně pokušení ke zlému, neselhat v žádné situaci, stát se vzorem (slovem i skutky) pro lidi, předat jim nabídku nového narození (přijetí „nového srdce“, Božího ducha), zbavit je svou obětí trestu smrti (= trvalého oddělení od Boha) - vykoupit je - a učinit je tak hodnými vstupu do Božího království.

     Nepřišel jsem na žádné jiné řešení, které by plně respektovalo zadané podmínky. A ty? Vidíš také jako jedinou možnost přechodu přes řeku most, který by byl pevně zakotvený, spojoval oba břehy a zároveň byl schůdný i pro ty nejslabší a nejvyčerpanější?! Musíme ho najít. Jinak se na druhou stranu nedostaneme.

 

7. Příprava Božího příchodu

    

   Celá tisíciletí uplynula, než nastal čas vhodný pro uskutečnění plánu spásy. Bůh během té doby učinil některá přípravná opatření. Jsou zachycena v knihách Starého zákona.

     Vybral muže víry (Abrahama), který Mu plně důvěřoval, a dal  skrze něj povstat vyvolenému národu (Izraeli). Skrze přikázání a obřady učil tento národ rozumět hříchu a očištění (posvěcení). Skrze proroky pak zaslíbil příchod Mesiáše (Spasitele). V jejich proroctvích byla předpovězena celá řada okolností Mesiášova života i smrti.

 

 

 

 

B ů h   m e z i   n á m i

 

   Naše hledání nebylo marné. Stojíme před mostem. Ale je to ten pravý? Dosahuje až na druhou stranu? Nezřítí se pod námi? Než na něj vstoupíme, musíme mít jistotu, že odpovídá projektu (viz 6.bod předchozí kapitoly).

 

1. Uskutečnil se Boží plán?

    

   Vstupujeme do velice důležitého, ale také náročného úseku cesty. Během něho bys měl získat reálnou naději na svou záchranu. Satan to ví, a proto se bude nadmíru  snažit vnést do mysli pochybnosti,  vzbuzovat nedůvěru, odradit tě od pevné víry v to, s čím se setkáš, a dokonce podkopat i to, co jsi vírou předtím již vybudoval.

     Kolem dvou miliard křesťanů věří, že se Boží plán uskutečnil, že slíbeným Mesiášem byl a je Bůh-Syn Ježíš Kristus. To však není přesvědčivý důkaz, ale pouze fakt, který by tě měl přivést k opravdu pozornému zkoumání, a hlavně k tomu, abys neučinil ukvapená odmítnutí.

    Jistě se ale teď budeš ptát, zda existuje nějaký historický dokument, který by vypovídal o uskutečněném Božím plánu spásy. Ano, je to druhá část Bible - Nový zákon, soubor dokonce řady dokumentů: 4 evangelia, Skutky apoštolů, Listy (epištoly). Nikde jinde se o něm nedočteš. Abys jej mohl zkoumat, musíš se s ním nejprve seznámit. Pro tuto Cestu bude postačující, když si pozorně přečteš Lukášovo a Janovo evangelium a aspoň několik počátečních kapitol Skutků apoštolů (pokračování Lukášova evangelia).

    Čti opravdu pozorně a soustřeď se především na tyto skutečnosti:

·      zda jde o věrohodné svědectví, nebo o vymyšlený příběh (mýtus, báji)

·      zda je životní příběh Ježíše Krista naplněním Božího plánu

·      kdo je Ježíš Kristus

·      jak představuje podmínky, které musí člověk dodržet, aby mohl vstoupit do Božího království

     Dokud nepřečteš doporučené dokumenty, nepokračuj dál!

 

2. Jsou evangelia věrohodná?

    

   Pokud jsi po přečtení evangelií naprosto přesvědčen o jejich věrohodnosti, je to skvělé. Jestliže jsi však zmítán jistými pochybnostmi, pokusím se ti vyjít vstříc zvážením tří problémů. Nevím, který je pro tebe nejpodstatnější.

 

a) soulad opisů s originálem

    V psaném textu není nikde zmínka, že by Ježíš rozhodl, aby jeho působení bylo zapsáno. Muselo se to tedy stát v určitém časovém odstupu od jeho smrti. Ani Listy se nezmiňují o tom, že by takováto svědectví o Ježíši Kristu v písemné podobě existovala a byla závaznou normou. Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že písemné záznamy pocházejí až  z  2. poloviny 1. století.

     Problém spočívá v tom, že se nedochoval žádný originál, pouze opisy. Ovšem tyto opisy, ale také zmínky různých autorů o existenci evangelií pocházejí již z 1. poloviny 2. století, byť i ve zlomcích, celá evangelia pak již ze 3. století. Papias, biskup Hierapole, uvádí Markovo evangelium již r. 130, Irenaeus, biskup z Lyonu, žák Polykarpa, jednoho z žáků apoštola Jana, píše  v r. 180 o existenci Matoušova, Markova a Janova evangelia.

     Z pohledu historiografie, zkoumající pravdivost historických dokumentů, obstojí evangelia v bibliografickém posouzení skvěle ve srovnání s jinými známými díly starověku. Bibliografický důkaz neměnnosti opisu  vůči originálu vychází z posouzení počtu dochovaných rukopisů a časového rozdílu mezi originálem a opisy. V případě Nového zákona jde asi o 20 000 opisů (celků i částí), zatímco ostatní starověká díla se pohybují v desítkových počtech (zcela výjimečně dosahují několika set). Také časový rozdíl mezi originálem a opisem hovoří zcela jednoznačně o výjimečnosti Nového zákona, kde časový odstup dosahuje desítek let,  u známých děl starověku je však běžný časový odstup několika set let, ba i tisíc let. Např. zlomek Janova evangelia na egyptském papyru pochází asi z r. 130.

 

b) mýtus (legenda), nebo skutečnost?

     Je Ježíšova osobnost, jeho život a skutky výmyslem křesťanů s cílem přesvědčit nevěřící a získat další stoupence, nebo je obsah evangelií postaven na reálných historických skutečnostech? Pokud v tobě hlodá tato pochybnost, bylo by dobré, aby sis přečetl nějaké starověké mýty (báje) a porovnal je s obsahem evangelií. Zdá se ti, že způsob zpracování je skutečně obdobný? Pokusím se zvýraznit několik znaků typických pro mýty.

     I když má některý mýtus jistou vazbu k určité historické osobnosti či události, vzniká ve velkém časovém odstupu, nikoli v bezprostřední časové návaznosti. Skutečnosti zmiňované v evangeliích jsou však doloženy i z mimobiblických pramenů:

·      Thallus se ve svém díle o Řecku a jeho vztazích k Malé Asii kol.    r. 52 zmiňuje o tmě při Ježíšově ukřižování.

·      Josephus Flavius, významný židovský historik 1. století, se ve svých Židovských starožitnostech rovněž zmiňuje o Ježíši.

·      V dopise Syřana Mara Bar-Serapiona synovi z vězení (někdy po    r. 73) se opět nachází zmínka o Ježíši.

·      Římský historik Tacitus ve svých Análech z r. 117 ostře napadá křesťany a uvádí Krista jako zakladatele nového učení.

·      I v židovském Talmudu se píše o Ježíši.

   Mýty neobsahují žádnou nebo téměř žádnou historickou skutečnost (historická fakta), zatímco evangelia jsou nabita jmény osob, názvy míst, popisem zvyklostí, jejichž existence je dokázána z valné části z jiných historických pramenů, včetně archeologických vykopávek. Těchto důkazů postupně přibývá. Uvedu aspoň některé skutečnosti:

·      jména - Herodes I., Herodes Antipas, Pontius Pilatus, správce Erastus v Korintě, Kaifáš, Ananiáš

·      místa - Betlém, Nazaret, Kafarnaum, Káně Galilejská, Jericho, Olivová hora, rybník Bethesda, Golgota

·      události - smrt Heroda Agrippy, smrt Jana Křtitele,  tma při Ježíšově popravě

·      skupiny obyvatel - saduceové, farizeové, zákoníci, herodiáni, zelóti

·      styl života a vztahy

   Mýty jsou rovněž přeplněny různými tvory a bytostmi, které jsou historicky nedokazatelné a rozumné představě odporující. Jde zcela jasně o bájné představy autorů, které mohou mít případně symbolický význam (viz např. Mahabháráta). Nic takového v Novém zákoně nenajdeme. Stejně je tomu i s projevy mýtických bytostí. S něčím takovým se v běžné zkušenosti nesetkáváme, a proto je nemožné dokázat jejich pravdivost. V evangeliích může vzbuzovat pochybnosti pouze Ježíšovo zmrtvýchvstání a četné zázraky. Nad tím se však zamyslíme v bodě 3 této kapitoly.

    Jsou pro tebe výše uvedené skutečnosti dostatečné k odmítnutí názoru, že evangelia jsou mýtem? Pokud ano, nezbývá, než je považovat za svědectví o skutečných historických událostech. Ovšem, i taková svědectví mohou být záměrně, či nechtěně zkreslena. Budeme se tím zabývat v následujícím bodě c. Teď je však důležité, abys vyslovil ve víře své nové poznání:

 

„Věřím, že Ježíš Kristus je historická osobnost.“

 

c) pravda, nebo  polo-pravda?

    Autoři evangelií byli buď přímými  učedníky Ježíše Krista (Matouš, Jan) nebo učedníky jiných apoštolů (Marek, Lukáš) - /29/.

Měli tedy nejpřesnější informace. Můžeš namítnout, že tento fakt nevylučuje záměrné zkreslování. To je sice pravda, ale je nutné si uvědomit, kdo byli Ježíšovi učedníci a tedy první šiřitelé evangelia, radostné zvěsti. Jsou to většinou nevzdělaní, prostí rybáři, od nichž navíc Ježíš vyžaduje pravdivost ve slovech i činech. Mají takoví lidé sklon k falšování? Ale to není vše. Jejich svědectví, ústní a později i písemné, bylo konfrontováno s živými svědky. Ježíš se setkal s mnoha tisíci  lidí. Bylo by hloupé přesvědčovat tyto lidi o lži. Ve Skutcích apoštolů se  dovídáme, že se učedníci dokonce i dovolávali svědectví ostatních lidí - /30/

Silným důkazem pravdivosti je i celá řada míst v evangeliích, která zachycují apoštoly i Ježíše v situacích, kdy se nechovají jako kladní hrdinové, někde se projevují přímo zbaběle:

·      strach apoštolů při bouři na jezeře

·      vlastní příbuzní Ježíše odmítají

·      Ježíš se dává pokřtít od Jana Křtitele

·      Ježíš umírá v opuštěnosti od většiny učedníků

·      Ježíš nemohl v Galileji konat zázraky

·      Ježíšův strach a selhání učedníků v Getsemanské zahradě

·      poznámky některých posluchačů o Ježíšově pomatenosti

·      soupeření apoštolů o místa v Božím království

·      útěk apoštolů po Ježíšově zatčení

·      Petrovo zapření

·      schovávání se apoštolů po Ježíšově smrti

   Myslíš si, že by tato místa uváděl ve svém svědectví ten, jemuž by šlo o  působivý obraz „supermanů“?! Není to spíše důkaz o snaze být pravdivým ve svědectví - Padni, komu padni?!

 

3. Kdo tedy byl (je) Ježíš Kristus?

   

   Ježíš Kristus se  lišil od jiných náboženských vůdců, např. od Mohameda, Konfucia, Buddhy tím, že se prohlašoval za Boha.

 

„... Kdo vidí mne, vidí Otce...“ (J 14,9)

„Já a Otec jsme jedno.“ (J 10,30) + /31/

 

    Mnoho lidí se domnívá, že Ježíš byl velmi moudrý člověk s výjimečnými schopnostmi. Znáš však nějakého moudrého člověka, který by o sobě tvrdil, že je Bůh?!

      Pak to tedy mohl být podvodník (lhář), který chtěl svým učením získat slávu nebo moc, případně bohatství. Jestliže jsi četl evangelia pozorně, jistě sis všiml, že Ježíš o nic takového neusiloval. Jeho charakter se vyznačuje čistotou a ušlechtilostí, jeho učení mění člověka k dobrému. Za to, co hlásal a učil, dokonce obětoval svůj život, což by podvodník pravděpodobně nikdy neudělal, když by měl možnost v kritickém okamžiku se od své činnosti distancovat. Navíc si pro hlásání svého božství vybral tu nejnevhodnější zemi. V Izraeli bylo něco takového považováno za nejtěžší zločin. V zemi, kde lidé uctívali mnoho bohů, by jistě měl  mnohem větší šanci uspět.

    Jestliže odmítáš představu o Ježíši jako podvodníkovi, může se vynořit ještě jedna možnost: Nebyl to blázen, psychicky nemocný člověk? I dnes se můžeme setkat s lidmi, kteří tvrdošíjně prohlašují, že jsou Stalinem, Napoleonem, ale i Ježíšem a kdoví kým ještě.  Většinou patří mezi pacienty psychiatrických klinik. Občas ale mohou ovlivnit i některé další lidi a stát se vůdci různých sekt. Zařadíš Ježíše do této kategorie? Ježíš nikdy neztratil duševní rovnováhu, vždy dával nejmoudřejší odpověď, a tím uváděl do trapné situace i nejchytřejší lidi té doby. Choval se jako člověk, který si je vědom své moci, ale zároveň vyváženě, bez abnormalit. Velmi soucítil se všemi nemocnými a zavrženými. Chovají se tak schizofrenici, či lidé s nějakou chorobnou představou?

     Teď se soustřeď, přichází důležitý okamžik. Když jsi opravdu odmítl, že Ježíš je mudrcem, podvodníkem, nebo bláznem, kým tedy je? Jaká možnost zbývá? Ano, máš pravdu: Je tím, za koho se prohlašoval: Božím Synem!

 

„Věřím, že Ježíš je Bůh-Syn.“

 

4. Jsou pro Božství Ježíše Krista ještě jiné důkazy?

   

   V evangeliích jsou takovým důkazem zázraky, které Ježíš konal - uzdravoval nemocné, vyháněl zlé duchy a křísil mrtvé. Je možné o tom pochybovat, ale přesvědčili jsme se, že svědectví evangelií jsou věrohodná a že jejich pisatelům šlo o  pravdivé informace. Někdo ale může namítnout, že zázraky ještě nejsou důkazem Božství, že se s nimi můžeme setkat i u lidí. Je to tak. Zázraky samy o sobě nestačí. Předložím ti proto další fakt k posouzení, a to naplněná proroctví.

     Několik staletí před narozením Ježíše Krista se v předpovědích proroků objevovaly informace o nejrůznějších okolnostech, jež budou provázet Mesiáše (Spasitele) od narození až do smrti. Někdo si dal práci s jejich počítáním a došel k číslu 60, nepočítáme-li asi 270 drobnějších zmínek. Během dějin izraelského národa se čas od času objevili různí „mesiášové“ (na čtyři desítky), ale žádný z nich nesplňoval zaznamenaná proroctví. Jediný Ježíš ano! Pravděpodobnost, že by tato různorodá proroctví ve svém životě záměrně naplnil jeden člověk, je nulová. Proroctví nemohl naplnit,     i kdyby se sebevíc snažil, neboť asi polovinu z nich by nemohl přímo ovlivnit (např. své narození). Některá z těchto proroctví jsou uvedena v odkazech - /32/.

   Ovšem nejsilnějším důkazem pro Božství Ježíše Krista, ale zároveň i pro pravdivost Jeho poselství je Jeho zmrtvýchvstání. Tato událost je také nejvíce zpochybňována a napadána. Mnoho lidí přijímá raději různá uměle vykonstruovaná vysvětlení, než aby se pokusili o vážné zamyšlení nad všemi okolnostmi Ježíšova života a života apoštolů v posledních dnech Jeho přítomnosti zde na Zemi. Věří raději tomu, že Ježíš nebyl ve skutečnosti mrtvý, ale že v hrobě vstal, odvalil kámen a odešel, nebo že sice mrtvý byl, ale že jeho tělo odnesli apoštolové a pak rozšířili zvěst  o zmrtvýchvstání. Ani pro jedno z těchto tvrzení neexistují historická fakta. Naopak pro vzkříšení Ježíše Krista hovoří svědecké výpovědi lidí, jež jsou zaznamenány v evangeliích i ve Skutcích apoštolů. My jsme již měli možnost se přesvědčit o čistých úmyslech pisatelů a o jejich smyslu pro pravdivost. Ale přece jen, nebyla tato událost výjimkou? Bez ní by Ježíšův život ztratil spasitelský význam. Kdyby Ježíš nevstal z mrtvých, měli by proto učedníci silný motiv Jeho život korunovat a uzavřít vymyšleným popisem vzkříšení a následného setkávání se  s lidmi. Udělali to?

    Pokusme se teď pracovat s jedinými informacemi, které máme k dispozici, tedy s evangelii. Co se tam dozvídáme?  Ježíšovi učedníci byli svědky jeho zázraků a byli plně přesvědčeni o tom, že je slíbeným Mesiášem. Neporozuměli však tomu, když jim Ježíš několikrát vysvětloval, že musí zemřít a být vzkříšen. Podléhali  všeobecné představě, že Mesiáš svrhne nenáviděnou porobu Římem a  pod jeho vedením bude židovský národ vládnout všem národům. Mesiáš  měl vítězit božskou mocí, ne umírat! Učedníci měli uši k slyšení, ale toto neslyšeli (nerozuměli ale i jiným Ježíšovým sdělením). Ježíš se proto na ně mnohdy rozhorloval a musel mít leckdy opravdu Boží trpělivost. Chovali se podobně jako mnozí jiní lidé. I když milovali svého Mistra a Učitele a projevovali mu svou úctu, měli celou řadu lidských slabostí, a není proto divu, že se jim      v Getsemanské  zahradě při Ježíšově zatčení zhroutila vysněná představa Mesiáše - vítězného vojevůdce. Zbaběle se zachoval nejen Petr při trojím zapření, ale i většina apoštolů. Pod Ježíšovým křížem stál apoštol Jan a několik žen, ostatní se ve strachu skrývali. Ovládl je strach. Ten, kterého tolik obdivovali, ten, který činil tak úžasné divy, umíral na kříži potupnou smrtí. Oni Ho budou patrně následovat. Farizeové a velerada budou chtít vyhladit jakoukoliv vzpomínku na působení muže, který jim nastavoval zrcadlo  a navíc se dopouštěl největších prohřešků proti Zákonu. Určitě prožívali celý sabat (den po Ježíšově popravě) v obrovské nejistotě. Mesiáš skončil jako mnoho jiných odbojníků, opustil je, nechal je na holičkách, co tedy dělat? Mělo by teď smysl jít ukrást z hrobu jeho tělo, někam ho uschovat a rozhlásit, že vstal z mrtvých?  Pokud by se jim to i podařilo (hrob byl hlídán), jaký by z toho měli užitek? Kdyby všude rozhlašovali, že Mesiáš vstal z mrtvých, jistě by neušli zatčení a popravě. Mělo by smysl dát se popravit za lež?! To by mohl udělat snad jen blázen. Patrně asi nikoho z nich taková myšlenka nenapadla a pokud ano, byla jistě ihned zavržena. Zato ale v jejich myslích klíčilo pokušení: potichu, nenápadně se vytratit z Jeruzaléma a vrátit se ke své původní práci. V tomto nelehkém čase si ale zcela určitě někdo z nich vzpomněl na Ježíšovu předpověď, že musí zemřít, ale že také bude vzkříšen. Tato poslední naděje je patrně zadržela od útěku. Rozhodli se počkat, zda se ukáže, že skutečně dobře porozuměli Ježíšovým slovům, když mluvil o vzkříšení. A Ježíš slovo dodržel! Objevil se mezi nimi v proměněném těle a toto setkání definitivně změnilo osobnost každého z nich. Z ustrašených a vypočítavých bytostí se stali neohroženými hlasateli evangelia a služebníky Lásky (viz Sk 2-7 i dále). Pro svou víru v Ježíše jako pravého Mesiáše a pro víru v Jeho vzkříšení (naplnění vykupitelského) neváhali položit své životy. Kromě apoštola Jana zahynuli všichni Ježíšovi učedníci, a nejen oni, mučednickou smrtí. A já se teď ptám: Obětovali by svůj život, kdyby se nesetkali se vzkříšeným Ježíšem? Proč by se měli nechat mučit a usmrtit kvůli vědomé lži? Ty bys to udělal? Ty bys šel a rozhlašoval do světa, že je Ježíš vzkříšen, když bys věděl, že to není pravda a když by ti hrozila smrt? Nemám lepší vysvětlení pro radikální změnu chování Ježíšových učedníků, včetně obětování vlastního života, než setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem! Jaký postoj zaujmeš ty? Nemusíš spěchat, je důležité plné přesvědčení.

    Jsi-li bez pochybností, vyslov v pevné víře:

 

„Věřím, že Ježíš Kristus byl vzkříšen a žije.“

 

5. Jak byl naplněn Boží plán ?

   

   V této chvíli by bylo užitečné, kdyby ses vrátil do předchozí kapitoly a znovu sis připomněl body 5 a 6.

     Teď zřetelně  vidíš, v čem muselo spočívat uskutečnění Božího plánu spásy. Porovnáme ho s tím, co se dozvídáme z evangelií, abychom nabyli poznání, zda se tento plán již uskutečnil, zda byl Ježíš Kristus tím skutečným Mesiášem.

    Co se dozvídáme:

 

a) Ježíš Kristus je Bůh-Syn. Je téže podstaty se svým Otcem a byl s Ním před tím, než se stal člověkem. Nemůžeme mít žádnou konkrétní představu o jeho podobě, podobně jako o Bohu-Otci (viz kapitola Jaký je Bůh?)

 

„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.“ (J 1,1-3)

 „Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ (J 1,9-11) + /33/

 

 

b) Bůh-Otec poslal svého Syna na tento svět, aby uskutečnil plán spásy.

 

„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (J 1,14) + /34/

    

c) Ježíš byl počat Bohem-Duchem svatým v těle panny Marie. Od  

početí tak byl tělem a duší člověkem, ale duchem Bohem. Odmalička

věděl, kým je (L 2,46-52).

 

„Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova, jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: ´Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.´ Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: ´Neboj se Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce. ´Maria řekla andělovi: ´Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?´ Anděl jí odpověděl:  ´Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní, proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.´“ (L 1,26-35) + /35/

 

 

d) Ježíš Kristus byl plně člověkem. Měl tělesné potřeby jako všichni lidé, měl hlad, žízeň, byl unaven. Rovněž cítil stejným způsobem - provázely ho lítost, úzkost, zármutek, rozhořčení. Byl vystaven stejným pokušením jako všichni lidé, ba dokonce ještě větším.

 

„Vzal sebou Petra a oba syny Zebedeovy. Tu na  něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: ´Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!´“ (Mt 26,37-38)

„Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl  pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. ...“ (Mt 4,1-10)

„Přišel Syn člověka,  jí a pije - a říkáte:  ´Hle, milovník  hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků´“. (L 7,34) + /36/

 

 

e) Ježíš Kristus byl (je) svým duchem Božím Synem. Jeho činy i slova byly v souladu s Boží vůlí. Dělal to, co mu ukazoval jeho Otec, nechal se jím vést a poslušně vykonával vše, co Otec připravil. Nevzepřel se v žádné, ani v té nejobtížnější, situaci. Oba spojovala opravdová Láska. Ježíš také ukazoval, jakou moc má skutečná Boží víra. V této víře se vše, co vyslovil, také stalo. Nemocní se uzdravovali, zlí duchové se třásli, mrtví vstávali k životu, voda se měnila ve víno a chleby nasycovaly tisíce. Ježíš rovněž obstál ve všech zkouškách, nikdy nezhřešil. Satan proto neměl nad ním žádnou moc. Ježíš tak mohl položit základy Božího království a otevřít jeho brány pro ty, kteří v něj uvěří a budou chtít vstoupit.

 

„Ježíš jim řekl: ´Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.´“ (J 4,34)

„Ten, který mě poslal, je se mnou. Nenechal mě samotného, neboť stále dělám, co se líbí jemu.“ (J 8,29) + /37/

 

f) Všechna čtyři evangelia zachycují dobrovolnou Ježíšovu smrt. V Jeho moci bylo vzdorovat jakékoliv světské síle (viz Mt 26,50-56 + J 18,4-9). On se však vydal jako dobrovolná oběť za všechny hříšníky, aby bylo učiněno zadost Boží spravedlnosti.

 

„ A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ (F 2,8) + /38/

 

 

g)  Jelikož Ježíš nezhřešil, neměla nad ním smrt moc. Bůh-Otec nejen

oživil, ale dokonce proměnil Jeho tělo. Ježíš se mohl objevovat kdekoliv, žádná stěna mu nebyla překážkou. Nebyl však zjevením, jak se zprvu domnívali Jeho učedníci. Měl hmotné tělo, jedl, pil, ale toto tělo mělo novou kvalitu, která je zaslíbená také všem obyvatelům Božího království. Ježíš tak završil plán spásy a vstoupil do Božího království jako jeho první obyvatel a zároveň Pán. Tímto se stalo toto nové místo ve vesmíru skutečností, byť zatím existující v mimozemském prostoru. Podle Božího zaslíbení se ale má jednoho dne stát skutečností na této Zemi.

 

„...viděl do budoucnosti a mluvil tedy o vzkříšení Kristově, když řekl, že nezůstane v říši smrti a jeho tělo se nerozpadne v prach. Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit.“ (Sk 2,31-32)

„V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (J 14,2-3) + /39/

 

    Jestliže jsi uznal evangelia za věrohodná svědectví, je pro tebe jistě nepochybné, že Ježíš byl tím zaslíbeným Mesiášem, jenž naplnil Boží plán spásy a otevřel bránu do Božího království:

   

„Věřím, že Ježíš Kristus je Bůh-Syn, který se stal člověkem, obětoval se za hříchy lidí smrtí na kříži, ale byl vzkříšen Bohem-Otcem v novém těle. Otevřel pro každého člověka, který v něj uvěří, cestu do Božího království a věčného života. Věřím, že dokonale splnil úkol, který převzal od Boha-Otce a dal tak člověku reálnou naději záchrany.“

 

   Toto vyznání sdílí s tebou asi dvě miliardy křesťanů.

   Můžeš odvážně vstoupit na most - je pravý, bezpečný. Satan to také ví, a proto se tě bude snažit odradit. Zcela nenápadně stočí tvou pozornost k otázce:

 

6. Je i jiná cesta záchrany (spásy) než v Ježíši Kristu?

 

„Ježíš mu odpověděl: ´Já jsem ta cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne´.“ (J 14,6)

„V nikom jiném není spásy. Není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4,12) + /40/

 

   Jistě se ti zdá položená otázka zbytečná. Odpověď je přece naprosto zřejmá. Jestliže Bůh neviděl jiné řešení, než nechat vstoupit  (ponížit) svého Syna do světa plného zla, vystavit ho všemožným omezením těla, proti slávě, v níž přebýval, a nakonec ho poslat na potupnou smrt, kdo by se odvážil říci, že existuje rovnocenné východisko z lidského marasmu?! Kdyby existoval přijatelnější způsob záchrany, ne tak „zraňující Boží srdce“, kdo jiný by ho znal, než Vševědoucí Bůh. Proto můžeš s jistotou vyslovit své přesvědčení:

 

„Věřím, že není jiná cesta spásy než Ježíš Kristus.“

 

   Ale Satan to nevzdává. Má pohotově další pochybnost, kterou tě chce zastavit: „Opravdu si myslíš, že Bůh chce vykoupit všechny? I vrahy, zločince a podvodníky?! To přece není fér. Pochopil jsi to správně?“

 

7. Kdo je vykoupen obětí Ježíše Krista?

 

„Ale vidíme toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, jak  je pro utrpení smrti korunován ctí a slávou. Neboť měl z milosti Boží zakusit smrt za všechny.“ (Žd 2,9)

„Toto je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ (1 Tm 2,3-6) + /41/

 

   Bůh miluje všechny lidi, a proto lze odpovědět samozřejmě:

 

„Věřím, že obětí Ježíše Krista je vykoupen KAŽDÝ  ČLOVĚK.“

 

   Satan má však ještě jeden trumf: „Jestli chceš, aby tě Bůh zachránil, musíš mu dát najevo, že to myslíš doopravdy. A to on pozná podle dobrých skutků, které začneš dělat. Čím víc, tím lépe.“ To je zákeřná rafinovanost, co?! Satan tě bude klidně nabádat k dobrému chování, jen aby tě odradil od vstupu na most a přechodu na druhou stranu.

 

8. Je nutné si vykoupení nějak zasloužit?

 

„Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar. Není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Ef 2,8-9)

„... všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. Jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.“ (Ř 3,23-24) + /42/

 

   Pokud by bylo třeba zásluh, znamenalo by to především, že oběť Ježíše Krista je nedostatečná, což je jistě nesmysl. Nemožné by bylo stanovit také nějaký limit, míru zásluh, vždyť každý člověk je jiný, lišíme se jak strukturou své hříšnosti, tak i svými schopnostmi a možnostmi.  Navíc by tímto způsobem byla posilována lidská pýcha, což je pro Boha nepřijatelné. Bůh je Moudrý a Spravedlivý, a proto zvolil cestu MILOSTI (daru). S tím totiž lze zacházet jen dvojím způsobem - přijmout jej, nebo odmítnout! To je v možnostech úplně každého člověka.

     Nepředpokládám, že budeš soupeřit s Boží moudrostí zdůrazňováním svých zásluh, a tak tě opět  žádám, abys své stanovisko vyjádřil ve víře:

 

„Věřím, že vykoupení je nám darováno skrze Boží milost, nemůžeme si je zasloužit.“

  

    Nadešel okamžik, kdy se můžeš v plné důvěře, bez pochybností vydat na druhou stranu mostu. Neváhej, slunce se pomalu sklání k obzoru, odpoledne se krátí, podvečer tu bude co nevidět.

 

 

Z n o v u z r o z e n í

 

     Během předchozího úseku cesty jsme objevili, že Boží plán spásy se stal skutečností před dvěma tisíci lety. Obětí Ježíše Krista byly vytvořeny nezbytné podmínky k uzavření Nové smlouvy mezi Bohem a člověkem. Bůh k nám natáhl záchrannou ruku - evangelium   (= radostná, dobrá zpráva).

 

„Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně, a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil  vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal, a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný, a já jej vzkřísím v poslední den.“ (J 6,37-40)

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28)

 

    Smlouvu však Bůh neuzavírá s lidstvem, ale s každým člověkem, neboť respektuje svobodu volby. Každý člověk se tedy   musí jednoznačně rozhodnout (ANO, nebo NE). I Bůh se takto jednoznačně rozhodl a neváhal přinést nejvyšší oběť jako důkaz Lásky.

 

„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16)

„Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.“ (L 14,33) +  /43/

 

   Verš L 14,33 neznamená, že by se člověk měl odebrat do bezdomoví, nebo dokonce do pustiny. Jde o vlastnický postoj k osobám, věcem, hodnotám, s nimiž byl doposud spjat. Bůh očekává, že se člověk jednoznačně zřekne nároku na cokoli, že vydá Bohu bezvýhradně nejvyšší místo ve svém hodnotovém žebříčku a začne pohlížet na okolní svět jako na dar a přijímat z něj vše skrze Boží požehnání (tj. co je dobré v Božích očích).

1. Jak odpovědět na Boží nabídku? Jak vstoupit do spasení?

     

   Zatímco vykoupeni jsme všichni, o svém spasení rozhoduješ ty sám dodržením Bohem stanovených podmínek a přistoupením ke smlouvě. Člověk není autorem smlouvy, a nepřísluší mu tedy určovat způsob uzavření smlouvy. Má pouze právo přijmout, nebo odmítnout. V čem spočívá smlouva, nalezneme v Bibli:

 

„Ježíš mu odpověděl: ´Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.... nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ (J 3,3+5)

„Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ (Ř 10,9)

 

    Člověk musí uvěřit a vyznat, že Ježíš Kristus je Bůh a jeho Pán, že za něj zemřel, ale byl vzkříšen a žije (= zemřít starému životu a znovu se narodit z Ducha svatého).

   Chceš vstoupit na most, ale to je možné jen skrze zvláštní bránu. Je přesně velká jako ty a nedovolí ti protáhnout nic z tvého starého života, ani to vnější, viditelné, ani žádnou z vnitřních hodnot. Projít můžeš jen nahý tělesně i duševně. Nikdo nemůže jít vedle tebe, Cesta přes most je Cestou skrze samotu. Jsi na ní jen ty a Bůh.

 

2. Co to znamená prakticky?

 

a) Činit pokání, tj.

- porozumět svému špatnému postavení (= otroctví hříchu)

- uvědomit si Boží dobrotu                              

- rozhodnout se žít jinak

 

„Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte

     evangeliu.“ (Mk 1,15)

 

„Ne, pravím vám, nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“ (L 13,3) + /44/

 

b) Uvěřit v zástupnou oběť Ježíše Krista.

 

 „V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny.“ (Ef 1,7)

„...jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.  Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří.“      (Ř 3,24-25) + /45/

 

c) Uvěřit v Ježíšovo vzkříšení. (Ř 10,9 - viz výše)

 

d)  Obrátit se = rozhodnout se pro Ježíše Krista jako Pána 

jednoznačně a definitivně.

 

„... jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do  království nebeského.“ (Mt 18,3)

„Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden. Kdo miluje syna nebo dceru více než mne, není mne hoden.“ (Mt 10,37) + /46/

 

e) Dát se pokřtít. Křest je jakýsi druh podpisu  člověka na smlouvě s

Bohem. Má se dít ponořením pod vodní hladinu (řecké slovo pro křest: baptizó = ponořit se). Vnějším způsobem se tak potvrzuje ztotožnění s Ježíšem ve smrti (ponoření) i ve vzkříšení (vynoření). Tímto úkonem má účast na smlouvě celá osobnost člověka (duch, duše i tělo). Mnoho lidí má spojeno křesťanství s křtem i etymologicky (slovo křesťan odvozeno od křest). V češtině může tento dojem vznikat, ale není tomu tak. Křesťan, či správněji kristovec (viz Sk 11,26) je slovo odvozené od Kristus, tj. ten, kdo patří Kristu, vyznává Krista. Křest vodou není vstupenkou do Božího království, ale vnějším vyjádřením vnitřního obrácení a znovuzrození. Křest vodou sám o sobě bez předchozího pokání a „zemření“ starému životu nikoho nespasí. Ježíš Kristus nikoho nekřtil (J 4,2) a rovněž slíbil Boží království nepokřtěnému zločinci na kříži (L 23,42-43), na druhé straně však začíná své spasitelské dílo právě tím, že se nechal pokřtít, nechává křtít své učedníky a ustavuje křest jako součást obrácení a znovuzrození (Mt 28,19 + Mk 16,16). Křest vodou se stává průvodním znakem vstupu do nového života již u prvních křesťanů (Sk 2,38 + Sk 2,41 + Sk 8,12-13 + Sk 10,47-48), ale Ježíš Kristus sám zdůrazňuje důležitost křtu Duchem svatým (Sk 1,5), hovoří o tom i Jan Křtitel (J 1,33 + Mt 3,11)  a apoštol Petr (Sk 10,44-46 + Sk 11,15-17).

 

„... Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.“ (Sk 2,38)

„Byli jsme tedy křtem spolu  s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus  byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili do nového života.“   (Ř 6,4) + /47/

 

3. Narození Božího dítěte

   

   Celý proces zachycený v předchozím bodě má dvě fáze. Během první se člověk vědomě odděluje od staré přirozenosti - sídla hříchu (= smrt starého člověka). V druhé fázi se rodí (= je Bohem počat) v člověku nový duch, jenž má Boží přirozenost. Člověk se tak stává ve svém duchu (novém srdci) novým člověkem, a protože je tento nový duchovní  střed jeho novým Já a má Boží charakter, vstupuje do Boží blízkosti a Bůh ho přijímá pro jeho nové srdce jako své adoptivní dítě. Člověk se tedy stává skutečně Božím dítětem - sourozencem Ježíše Krista a spoludědicem Božího království.

 

„Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (J 1,12-13)

„Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme  světu cizí, že nepoznal Boha. Milovaní, nyní jsme děti Boží, a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“ (1 J 3,1-2)

„Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, je tu nové.“ (2 K 5,17) + /48/ + /49/

 

Jsou uvedené verše z Bible přesvědčivé? Pokud ano, můžeš potvrdit svůj úžasný objev nového stvoření:

 

„Věřím, že Boží milostí se může člověk narodit znovu jako Boží dítě.“

 

   Teď už víš vše o podivuhodném mostu. Jsi u cíle Cesty. Tam na druhé straně se rozprostírá zaslíbená země - Boží království. Teď vidíš na vlastní oči, že to není báje nebo sen, ale skutečnost. Tvé vlastní kroky tě ubezpečují o tom, že nesníš, ale bdíš. Celá tvá Cesta svědčí o realitě místa, na kterém stojíš. Stálo to dosti námahy, mnohdy se ti chtělo všechno vzdát, někdy jsi přešlapoval na místě, jindy bys naopak nejraději přeskočil kus dopředu. Vykročíš?

    Přichází poslední, ale nejdůležitější rozhodnutí na tvé cestě. Jestliže se poznání nestane životem, není ti k ničemu. Budeš sice mnohému rozumět, ale na tvém údělu se nezmění nic. Můžeš se sice kochat pohledem na Boží království, ale k čemu ti  to bude, když neokusíš plodů jeho stromů, vůně jeho květin, osvěžení jeho řek .... Jak bys nazval člověka, kterému sdělí, že má v bance milion, ale on by do banky nešel a pouze snil o tom, co všechno by si mohl koupit?  Nechci ti nic vnucovat, pouze tě upozornit na to, abys i při posledním rozhodnutí dodržel pravidla, která jsme domluvili na počátku Cesty a která se během našeho putování osvědčila. Postav své rozhodnutí pouze na svém „cestovním“ poznání, nenech se zaskočit strachem či nepokojem z „tíhy odpovědnosti“.

    Uvědom si, komu právě teď velice záleží na tom, aby ses nerozhodl pro nový život!

     Pokud přece jen pociťuješ únavu, odpočiň si a pak si připomeň všechna místa, kterými jsi prošel a jež jsi přijal za vlastní skrze „Věřím ...“.

     Až se budeš rozhodovat, uvědom si, že existuje pouze ANO, nebo NE. Rozhodni se s definitivní platností, jednou provždy. Nemá smysl něco zkoušet, říci si, že se rozhodneš zemřít starému životu jen zkušebně a po „vyzkoušení“ nového života, když se ti bude zamlouvat, se v něm usadíš natrvalo. Nabídka, kterou ti Bůh dává, stála utrpení a smrt  Ježíše Krista! Kdyby tě od „pokusného obrácení“ neodradila ani cena, která byla za tebe zaplacena, uvědom si: Jestliže doopravdy nezemřeš starému životu (duchovně), nemůžeš se ani doopravdy narodit! K čemu by ti pak taková zkušenost byla?!

     Už ses rozhodl?! Křičí v tobě srdce ANO, ANO, ANO?! Tak neváhej a pojď!

 

4. Cesta na druhou stranu

   

   Sotva jsi vykročil, vyrostlo mezi tebou a branou nesmírně strmé schodiště. Jsi asi zaskočen. To schodiště je nebetyčné a zjevně nad tvé síly. Nepropadej zoufalství, jen si připomeň, co jsme si řekli o Cestě přes most. Vždyť přece znáš mocné slovo, které tě potáhne vzhůru - pokání. Uvědom si svou hříšnost, přiznej si, že tvůj život naplňovaly hříšné skutky. Uvědom si i neschopnost vytrhnout se z moci hříchu vlastní silou. Kolikrát jsi to zkoušel, a kolikrát jsi selhal! Ani teď to nezvládneš! Uvědom si zároveň Boží spravedlnost i hrozbu odsouzení. Bůh nemůže a nechce obejmout pyšného vzbouřence, který se k němu odvrací zády. Nebude rovněž čekat donekonečna na změnu tvého postoje, tvá možnost se rozhodnout je časově omezena („nevíme dne ani hodiny“)... Obrať teď svůj neutěšený pohled od sebe vzhůru - září tam Boží dobrota. Bůh ti přese všechno ponechal život, i když bys zasloužil smrt, žehnal ti v mnoha věcech (práce, jídlo, bydlení, zdraví...), i když bys zasloužil trest a prokletí, dal ti poznat svou Lásku, sklonil se k tobě, uchopil tě za ruku a přivedl tě až na toto místo. Nechce tě nechat v zuboženém stavu a nabízí ti možnost změny... Obrať se k Bohu jako marnotratný syn a rozhodni se jednou provždy žít jinak. Poděkuj Bohu za milost, kterou ti dal…

   Co se s tebou děje?! Cítíš najednou  lehkost, s jakou stoupáš z jednoho schodu na druhý. To není chůze, to je přímo let. Dole pod tebou zůstala obrovská hromada špinavého haraburdí. Vše, co jsi tam odložil, už tě dál nebude tížit. A jsi před branou. Krajina, kterou jsi prošel a v níž matně rozeznáváš klikatící se ušlou Cestu, se ztrácí kdesi hluboko dole a v dáli.

   Teď pohleď směrem k mostu. Vidíš tu bránu, je stejně velká jako ty. Přistup blíž. Ale co to? Brána se vzdálila. Zkus to znovu. Opět totéž. Co teď?! Vybav si znovu, o čem jsme hovořili v 2.bodě. Ano, vyslov ve víře, že Ježíš Kristus za tebe zemřel... Brána se stala skutečnou. Je pevná a můžeš jí projít. Ale přece ne! Jsou v ní dveře. Dokážeš je otevřít? Klíč je opět v 2.bodě. Ano, není to těžké: „Věřím, že Ježíš Kristus byl vzkříšen a žije!“

   Brána je otevřená dokořán. Poslední pohled zpátky, ale pak je nutné se obrátit a vstoupit - Prohlaš Ježíše Krista za svého Pána jednoznačně a definitivně.

   Stojíš na kraji mostu a vedle tebe je nádrž s průzračnou vodou. Tak lákavou k ponoření se po všem tom harcování světem. Nabízí se ti křest.   Není těžké nechat se oslovit stříbřitou hladinou. Skoč! Hladina se nad tebou zavírá. S ní se za tebou zavírá tvůj starý život. Tvé staré Já přestává existovat a rodí se Já nové. Podobně jako se housenka v kukle mění v motýla. Vynořuješ se, setřásáš kapky vody. Z vody vystupuje nový člověk - Boží dítě!

   Nech prostoupit svým novým stavem celou osobnost. Právě jsi odhodil břemeno své minulosti. To, co bylo do teď, už není, už se tím nemusíš zabývat. Jsi čistý, záříš Božím světlem. Jsi svobodný, můžeš volně dýchat. Držíš se pevně Boží ruky. Strach je odvát dechem Božím. JSI a VĚČNĚ BUDEŠ!!!

   Rozhlédni se kolem. Zvláštní věc - jsi na druhé straně mostu! Kolem do nedohledna se prostírá Nový svět - Boží království. Je tak lákavé k prozkoumání a zabydlení. Ale posečkej chvíli, budeš na to mít celou věčnost. Sedneme si chvíli vedle sebe, BRATŘE. Ano, jsme teď stejného rodu, zrodila nás a spojuje Boží Láska. Cítíš-li v srdci vděčnost, vyslov spolu se mnou poděkování:

 

 

 

 

 

Vyznávám, Bože, že můj život byl pod mocí hříchu.

Děkuji, že jsi mi dal možnost to poznat.

Děkuji Ti také, že jsem mohl poznat Tebe.

Děkuji Ti, že mě miluješ.

Věřím, že jsi i kvůli mně poslal svého Syna Ježíše Krista.

Děkuji Ti, Ježíši, že jsi mě svou obětí vykoupil.

Děkuji Ti, že jsi mi tím otevřel mi cestu do Božího království.

Děkuji Ti za nový život, který jsem od Tebe přijal..

Jsi Pánem mého života.

Děkuji Ti, Bože, že ses stal mým Otcem.

Děkuji Ti, Pane, že jsi mě přijal do Boží rodiny.

Věřím, že jsem teď v srdci novým člověkem.

Věřím, že jsem Boží dítě.

To se již nikdy nezmění.

AMEN

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

P o č á t e k      n o v é h o   ž i v o t a

 

   Podívej se před sebe na ten nádherný dům. Má pevné základy a nepropustnou střechu. Jeho stěny odolají i těm největším otřesům. Je to tvůj dům, ty sis ho postavil. Můžeš se radovat z výsledku své práce. Ale něco by sis měl uvědomit. Nejsi projektantem tohoto domu, je jím Bůh. To On ti dal schopnost k správnému posouzení i k rozhodnutí při kladení jednotlivých cihel (J 14,26 + J 16,13 + Mt 7,7-8). On je též investorem - rozněcoval touhu a vedl tě k trpělivosti a vytrvalosti po celou dobu stavby (Ž 94,19 + Ž 145,15-18). Jemu ve skutečnosti náleží tento dům, ale On ti nabízí spoluvlastnictví (Ř 8,16-17). Jeho Láska k tobě je tak velká, že se rozhodl být i tvým spolubydlícím (J 14,23 + J 14,16-17 + 1 K 3,16), abys už nikdy nebyl sám.

   Bůh tě zve, abys vstoupil. Chce ti ukázat, jak vybavil jednotlivé místnosti. Dovolíš mi, abych tě doprovázel? Rád bych sdílel tvou radost i tvůj úžas, neboť Bůh dává vždy nad naše očekávání.

 

1. Co získáváme jako Boží děti?

 

a) Místo v Božím království. Nový  duch darovaný Božímu dítěti skrze Boží milost ho opravňuje ke vstupu do Božího království, či přesněji on už svým duchem náleží Božímu království, i když v plnosti celé osobnosti v něm bude přebývat až po dokončení Božího díla. Nevíme, jak bude Boží království konkrétně vypadat. V Bibli je pouze několik náznaků. V každém případě půjde o místo, které předčí všechna naše očekávání (1 K 2,9).

 

„Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně...“ (L 22,29)

„V domě mého Otce je  mnoho příbytků, kdyby tomu  tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.“ (J 14,2)

„On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna.“ (Ko 1,13) + /50/

b) Příslib tělesného spasení. Spasení probíhá ve třech stupních. Když se člověk znovuzrodí, v té chvíli je spasen jeho duch (viz výše). Po celou dobu jeho života na Zemi se děje spasení duše. Zde nejde o jednorázový akt, ale proces, na němž spolupracuje Bůh-Duch svatý s naším Já. Při tomto procesu dochází k proměně naší duše („k obnově mysli“ - viz Ř 12,2), k uplatňování autority (moci) nového ducha nad naší  myslí, vůlí a city. Rozsah a rychlost této proměny závisí na naší ochotě vydat tyto letité struktury naší osobnosti proměňující Boží moci. Celý proces skončí ve chvíli, kdy se po smrti  setkáme s Kristem v tzv. třetím nebi. To, co se neproměnilo za pozemského života, skončí teď v láskyplném Kristově objetí. V té chvíli budou patrně mnozí prožívat  palčivost  studu ze selhání. Ten, kdo se znovuzrodil, a přesto nedokázal odložit řadu svých hříšných návyků, bude se cítit nesmírně trapně při pohledu na Kristovu otevřenou náruč a na rány, jimiž bylo „zaplaceno“ naše spasení.

   Teprve třetím stupněm bude spasení těla. Až se Ježíš Kristus  opět vrátí na Zemi, aby přenesl Boží království do přirozeného světa, všichni jeho adoptivní sourozenci (Boží děti), ať již zesnulí nebo ještě žijící, získají nová těla, taková, jaké měl a má Ježíš po zmrtvýchvstání (viz konce evangelií).

 

„Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu,...“ (L 22,29-30)

„On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit.“ (F 3,21) + /51/

 

c) Věčný život. Věčný život je život v jednotě s Bohem. Boží dítě ho získává při znovuzrození jako trvalou součást své nové (Boží) přirozenosti. Tento život trvá a nepomine! V Boží blízkosti není smrti, není tu nic, co by život ukrátilo nebo znehodnotilo. Zde nikoho netrápí nemoci, ani vyčerpanost a únava, není rozdílu mezi starým a mladým.

 

„... aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,15)

„Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou  a  já jim dávám věčný život.“ (J 10,27-28) + /52/

 

d) Odpuštění hříchů. Božímu dítěti jsou odpuštěny hříchy jednou provždy. To vůbec neznamená, že by hřích přestal být hříchem nebo že by znovuzrozený člověk mohl beztrestně hřešit. To nové je v tom, že se Bůh nedívá na naši starou přirozenost, kterou jsme odmítli a v níž může hřích aktivně působit, pokud mu to umožníme, ale na naše nové srdce, jež nám daroval. Pro Něj jsme Jeho dětmi a On dobře ví, že z našeho nového ducha nemůže vycházet nic špatného, že už nechceme hřešit.. Proto odpouští svým dětem všechny nedobré skutky, jichž se dopustily v selhání, tedy v situaci, kdy daly prostor k jednání své neobnovené mysli (tělu). Očekává však, že  Jeho dítě po takovém selhání zaujme správný, odmítavý postoj vůči tomuto činu, že jej odsoudí a zavrhne.

 

„Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“ (Mt 26,28)

„V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou  nám  odpuštěny pro přebohatou milost.“ (Ef 1,7)

„Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho  jméno.“ (1 J 2,12) + /53/

 

e) Svobodu. Pokud máme na mysli schopnost se rozhodovat mezi možnostmi, jsou všichni lidé svobodní. Jestliže bychom se dívali na svobodu jako na nezávislost (to činí většina lidí), není svobodný nikdo. Všichni jsme jako články v Božím díle ovlivňováni množstvím okolností i svou vlastní minulou zkušeností. Důležité ovšem je, na čem jsme závislí, co nad námi uplatňuje moc. Boží děti jsou závislé na Bohu jako Pánu. A právě Bůh je skutečně svobodný, neboť není stvořením, ale Stvořitelem. Závislost na SVOBODĚ má proto osvobozující moc, zbavuje nás závislostí, které spoutávají, narušují a ničí náš život.

 

„Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými...Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní.“ (J 8,32+36)

„Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda.“ (2 K 3,17)

„Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.“ (Ga 5,13) + /54/

 

f) Autoritu (moc) nad Zlým (nad Satanem a jeho mocnostmi). Je-li můj duch duchem narozeným z Boha, nemá Satan do něj přístup, v něm jsem naprosto bezpečný. Ale nejen to, já mohu z této zajištěné pozice vystupovat a mluvit k nepříznivým okolnostem, které ohrožují mne i bližní. Mohu v Ježíšově jménu uzdravovat nemocné a osvobozovat lidi psychicky svázané (Mk 16,17-18 + Mt 18,18 + Mt 10,8 + J 14,12).  Ovšem nikdy ne svévolně, ale vždy v souladu s Boží vůlí.

 

„Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí. Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové, radujte se z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“ (L 10,19-20)

„Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.“ (Jk 4,7)

„Píšu vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku. Píšu vám, mládenci, že jste zvítězili nad Zlým.“ (1 J 2,13) + /55/

 

g) Schopnost Lásky. Duševní láska, jak ji lidé většinou vnímají, je citová záležitost. Je proměnlivá, snadno se mění v nenávist. Láska, která je „vylita“ do našeho nového ducha, je však něco jiného. Je to postoj. Láska nás uschopňuje k tomu, abychom  za všech okolností  dokázali dát přednost druhým  před sebou samým, abychom vždy byli hotovi ke službě bližnímu (Mt 22,37-38 + Mt 20,26-28), dokonce abychom se takto chovali i k těm, kteří nás pronásledují (Mt 5,43-48). Tato Láska je trvalá,  vytrvalá a bezpodmínečná (nádherně řečeno v 1 K 13,4-7). Má uzdravující a proměňující moc. Jen skrze ni se probouzí v srdcích lidí naděje.

„A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Ř 5,5)

„Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.“ (2 Tm 1,7)

„Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.“ (1 J 4,7) + /56/

 

h) Pokoj. Pokoj Boží neznamená utišení smyslů a upokojení mysli, jak o něj usilují praktiky východních náboženství (buddhismus, jóga). Jde o pokoj ducha, ne duše. Můžeme jej popsat, pokud to vůbec jde, jako naprosté spočinutí v pevné důvěře v Boha, v Jeho Lásku, Vševědoucnost, Všemocnost a trvalý zájem o nás. Jestliže nespoléháme na vlastní sílu, schopnosti, znalosti nebo na štěstí, náhodu, znamení či na druhého člověka, zmizí z našeho života nepokoj, úzkost, strach, zklamání apod. Vstupujeme pak do skutků, které jsou připraveny Bohem, a ony se proto nemohou obracet proti nám ve zlém, ale naopak my jimi procházíme v jistotě vítězství (Ef 2,10 + Mt 11,29-30).  Každou zdánlivě nepříznivou situaci vidím tak, jako by byla již za mnou, a sebe sama vidím jako posíleného touto zkušeností, nikoliv oslabeného, vyčerpaného a rozhozeného (Jk 1,2-4).

 

„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám, ne jako dává svět,  já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ (J 14,27)

„A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ (F 4,7)

„Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a ve všem.“  (2 Te 3,16) + /57/      

 

ch) Radost. Podobně jako pokoj i radost je duchovní. Nejde tedy o bujaré veselí a záchvaty smíchu. Aby bylo dobře rozuměno, ona se i takto může projevovat, neboť zaplavuje celou osobnost člověka, ale ve své podstatě je jakýmsi trvalým laděním ducha, vyjadřujícím stav uspokojení z Boží blízkosti.

 

„To jsem vám pověděl,  aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“ (J 15,11)

„Nyní jdu k tobě, ale  toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti.“ (J 17,13)

„Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“ (F 4,4) + /58/

i) Vyslyšení proseb. Podobně jako se děti obracejí ke svým rodičům se svými prosbami a tužbami, i nám dává Bůh tuto možnost. Níže uvedené verše by ale mohly vést ke klamné domněnce, že Bůh vyplní každé naše přání. Jistě si uvědomuješ, že něco takového je naprostý nesmysl - Bůh se přece nestane automatem na uspokojování našich potřeb a nápadů. Splnění se týká jen takových proseb, které by na našem místě vyslovil Ježíš Kristus.

 

„Budete-li mne o něco prosit ve jménu  mém, já to učiním.“ (J 14,14)

„Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.“ (J 15,7)

„Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoliv věc, můj nebeský Otec jim to učiní.“ (Mt 18,19) + /59/

 

j) Uspokojení životních potřeb. Bůh ví nejlépe, co potřebujeme (co jsou nutné a co falešné potřeby). Nenechá žádné své dítě bezdůvodně trpět nedostatkem. Z našeho života může proto vymizet existenční nejistota, strach z budoucnosti.

 

„Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek, zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost svého trápení.“ (MT 6,33-34)

„Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo...“ (2 K 9,8)

„Můj Bůh vám dá všechno, co potřebujete, podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši.“ (F 4,19) + /60/

 

k) Ducha svatého jako osobního vůdce. Jde o jedno z největších tajemství vzhledem k možnosti vytvořit si jasnou představu. Z biblických veršů však vyplývá jasně: existuje Boží osoba zvaná Duch svatý. Bůh se nám tedy představuje jako Trojice osob: Otec, Syn a Duch svatý (viz též Mt 28,19), z nichž každá má své specifické poslání. Otce a Syna jsme již  „poznali“, Duch svatý je však tou osobou, s níž má každé Boží dítě nejužší kontakt, neboť právě On sdílí s námi týž příbytek - nové srdce - a On zprostředkovává náš kontakt s Otcem i Synem a zpětně i jejich kontakt s námi. Prostřednictvím Ducha svatého proudí naše modlitby (prosby, chvály, děkování, sdílení) k Ježíši Kristu, našemu Pánu a rovněž Duch svatý je ten, kdo nás obdarovává požehnáním, různými dary (viz 1 K 12,1-11) a odpověďmi na naše otázky. Jak se to děje konkrétně, nikdo neví, ale tuto zkušenost má každý znovuzrozený křesťan (Boží dítě). Charakteristickým rysem Ducha svatého je schopnost být zároveň v srdcích všech znovuzrozených. Není podstatné, jestli umím popsat, jak to funguje. Bůh ví, co dělá. Pro mě je důležité, že Bůh žije v mém srdci, že jsme si velice blízcí, a že se s Ním proto mohu se vším sdílet.

 

„Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání, a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky - Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“ (J 14,15-17)

„Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce  vychází, ten o mně vydá svědectví.“ (J 15,26)

„Toto  vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (J 14,25-26) + /61/

 

   Nejsi nadšený z vybavení svého nového domu?! Tušil jsi, že je to vůbec možné?! Pamatuj si, že Bůh vždy překoná  i tvé nejsmělejší představy.

 

2. Co Bůh očekává od svých dětí?

   

   Chtěl bych tě teď upozornit na něco velmi důležitého. Tím, že jsi byl přijat do Boží rodiny, stal ses i Božím spolupracovníkem na díle spásy. Bůh od tebe také něco očekává, jako otec od svých dětí.  

    Teď se budeme věnovat veršům, které to vyjadřují. Formulace některých veršů může vypadat jako nekompromisní rozkazy. Bůh však své děti miluje, a proto bychom měli za některými strohými příkazy vidět spíše pracovní pokyny pro dílo spásy nebo očekávání našich postojů a jednání.

 

a) Vděčnost, projevující se chválou a děkováním. Na první pohled to může  vypadat jako nějaký Boží slavomam. Bůh však tento postoj neočekává kvůli sobě, ale kvůli nám. Postoj vděčnosti brání totiž naší neobnovené mysli, aby ovládala naše jednání. Ve chvíli, kdy chválíme Boha a děkujeme Mu, nemá zlo šanci nás ovládnout. Ve chvalách a oslavě Boha se rozptylují duševní smutky, stresy, hořkosti  a duše se dostává pod moc Ducha pokoje a radosti.

 

„Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.“ (Ř 1,21)

„ Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce. A vždycky za všechno vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“ (Ef 5,19-20) + /62/

 

b) Víru (= důvěru a věrnost).  Teď již víš, proč jsem tak zdůrazňoval důležitost víry při stavbě tvého nového domu. Bez víry člověk nemůže žít. Každodenní život je postaven na nejrůznějších postojích víry. Jde však o duševní víru spojenou se značnou proměnlivostí a nepevností. Jelikož je ale pozůstatkem původního Božího stvoření, i zde může občas docházet k zázračným projevům. To, v co člověk věří, se také stane (např. uzdravení, což je uznáváno i mnoha lékaři). Bůh však očekává, že budeme stát ve víře duchovní (Boží), tedy v té, kterou nám daroval v novém duchu. Nevyžaduje to proto, aby z nás udělal nějaké manipulovatelné členy sekty, ale proto, aby dal našemu životu jistotu, kterou neotřese žádný náraz zla, a zároveň prostředek, kterým můžeme měnit svět. Skrze Boží víru se naše slova (rozhodnutí, záměry) stávají skutečností, často pro okolní svět neuvěřitelnou, zázračnou.

 

„Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi, kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ (Mt 10,32-33)

„Ježíš jim odpověděl: Toto je skutek, který žádá Bůh: abychom věřili v toho, koho on  poslal.“ (J 6,29)

„... a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích, a tak, abyste zakořeněni a zakotveni v lásce  mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka i délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plnosti Boží.“ (Ef 3,17-19) + /63/

 

c) Poslušnost Božímu vedení skrze Ducha svatého. Ani v tomto případě nemá Bůh nějaké diktátorské ambice. Jde Mu pouze o to, aby náš život byl hodný Božích dětí a nepodobal se životu ztroskotanců, a také aby se dařilo dílo spásy, což je zájem každého znovuzrozeného člověka. Žádná práce, do níž vstupujeme jako zaměstnanci, se neobejde bez naší poslušnosti. Nevzniklo by žádné pořádné dílo, kdyby si každý dělal, co ho napadne. Je to v našem zájmu, abychom konali dobro, tedy to, co je v souladu s Boží vůlí. Jen tak do našeho života bude proudit Boží požehnání a my se staneme „služebníky užitečnými“. Nikdo přece nechce zklamat, když nám Bůh dává tolik důvěry a povolává nás k práci, kterou zde na Zemi dělal Ježíš Kristus.

 

„Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla.“ (Mt 4,1)

„Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte - buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti.“ (Ř 6,16)

„Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.“ (Ř 8,14) + /64/

 

d) Lásku uskutečňovanou. Bůh daroval v novém duchu Božím dětem schopnost „Lásky“. Očekává tedy samozřejmě, že tato schopnost bude přeměňována ve skutky. Láska, podobně jako víra, bez skutků je mrtvá (viz Jk 2,17 + 1 J 3,18-19). Láska k Bohu se projevuje v tom, že uskutečňujeme ochotně Jeho záměry, láska k bližnímu nachází své uplatnění v tom, že jim dáváme (obětujeme) svůj čas, schopnosti, věci, peníze, slova...., a to bez ohledu na vlastní prospěch či očekávání protislužby.

   Obětovat se má znovuzrozený člověk i vůči „nepřátelům“, tj. těm, kteří mu ubližují a činí různá příkoří. Takto se nedokážou chovat lidé, kteří znají jen duševní lásku, pro něž je dokonce takovýto postoj bláznovstvím.

 

„On mu řekl: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Mt 22,37-39)

„Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali, jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (J 13,34-35)

„Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon.“ (Ř 13,8) +  /65/

 

e) Odpuštění bližním. Odpuštění je samozřejmým důsledkem Boží lásky. Má dokonce i velký psychologický význam v životě neznovuzrozených lidí. Neodpuštění je totiž nejen překážkou, která omezuje a komplikuje vztahy k druhým, ale i „kalem“ na citové hladině, jenž zatěžuje a dusí radostné prožívání a zvyšuje psychické napětí a nejistotu. Člověk, který nedokáže odpustit, nemůže být šťastný. Bůh nechce, aby Jeho děti byly zahořklé a zlostné.

 

„Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec, jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.“ (Mt 6,14-15)

„Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu :  ,Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně  zhřeší? Snad až sedmkrát?´ Ježíš mu odpověděl: ,Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.´“ (Mt 18,21-22) + /66/

 

f) Hlásání evangelia ve smělosti. Láska k bližnímu by měla každého znovuzrozeného člověka vést k tomu, aby Boží nabídku spásy přinášel do světa, v němž žije. Vždyť dobře ví, co je hřích a jak rozkladně v životě působí, zná i Boží spravedlnost a nutnost konečného vypořádání se s hříchem - tzv. druhou smrt, věčné zatracení (oddělení se) od naděje Boží milosti a skutečného života. V takové situaci nelze nic jiného, než přinášet evangelium (= dobrou zprávu) každému, kdo je ochoten naslouchat. Kdo by se mohl klidně dívat, jak jdou lidé do záhuby? - /67/

 

„A řekl jim: ´Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (Mk 16,15)

„Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,19-20)

„Ježíš jim znovu řekl: ´Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás´.“ (J 20,21) + /68/

 

     Možná se ti zdá výše uvedené Boží očekávání jako nadlidský úkol. Je to skutečně tak. Z lidské síly nemáš na to, abys naplnil poslání, jež ti Bůh svěřil v tvém Božím synovství. Ale nejsi to ty, kdo bude tyto věci činit, je to živý Bůh v tvém novém srdci (Ga 2,20). A On na to má! Na tobě je pouze, abys Mu v tom nebránil, abys Mu dal svá ústa, své ruce, nohy... On už ví, jak jich nejlépe použít. Necháš-li Boha, aby do všeho vstupoval s tebou, nebude nic těžké (Mt 11,29-30).

 

    Nadešel čas, abychom se rozloučili. Nerozuměj mi špatně, nechci od tebe utéct. Dokonce bych byl rád, abychom se mohli setkávat a vzájemně se obdarovávat svou přítomností. Ty však musíš začít žít plně SVŮJ nový život, stát na vlastních nohou a mít jediného průvodce - Boha-Ducha svatého. Já jsem už pro tebe nadbytečný. Nemohu, ani nechci suplovat Boží vedení. Teď musíš ty sám hledat u Boha odpovědi na své otázky. Uč se ptát se a pozorně naslouchat. Bůh na to čeká a těší se na důvěrné chvilky s tebou.

   Než se rozejdeme, rád bych se s tebou podělil o několik osobních poznání, která jsem získal jako Boží dítě. Jsou to mé zkušenosti, nejsou absolutní pravdou, a proto s nimi také tak nalož. Můžeš-li, otevři jim svou mysl nezaujatě a s pomocí Ducha svatého posuď, co ti může být prospěšné.           

 

 

 

 

3. Vírou stojíš (Ř 11,20)

    

   To, co bude určovat směr tvé další cesty i odolnost vůči útokům Zlého ve všech podobách, jakož i to, zda překážky tě budou vyčerpávat, či posilovat, závisí na tvé VÍŘE. Ježíš Kristus znovu a znovu zdůrazňoval nutnost víry a neskrýval své rozhořčení tam, kde se jí jeho učedníkům nedostávalo (Mt 9,29 + Mt 17,16-20).

      Víra znovuzrozeného člověka je vyjádřením vztahu mezi ním a Bohem.  Znamená spojení důvěry a věrnosti. Bůh je věrný (1 K 1,9 + 1 Te 5,24 + 2 Te 3,3). Jeho věrnost není sice podmíněna naší věrností (Ř 3,3-4 + 2 Tm 2,13), očekává však naši věrnost (1 K 4,1-2 + Ga 5,22). Věrnost se rodí z důvěry (Jk 1,6) a ta se získává poznáním Ježíše Krista (Žd 12,2-3 + Ef 3,12). Víra se udržuje a umocňuje láskou k Ježíši Kristu (1 K 13,7 + Kol 2,7).

      Bez víry nemůžeš žít svobodným a požehnaným životem (Ř 11,20 + 1 J 5,5 + Ř 10,11 + Ř 11,6 + Ef 6,16 + J 6,35). Víra má moc měnit okolnosti tvého života (J 14,12 + Mt 9,22 + Mt 9,29 +    Mt 15,28 + Mt 17,20 + Mk 11,23-24 + Sk 3,16 + Jk 5,15 + Mk 9,23 + Ef 1,19 + Mt 9,28-29).

     Víra  se musí projevovat ve skutcích, jinak je „mrtvá“ (Jk 2,17 + 2K 4,13). Roste skrze zkoušky a vzájemné povzbuzování (Ř 1,12 + Jk 1,2-4), avšak růstu brání neobnovená mysl (2 K 5,7 + J 5,44 + Mk 5,36).

 

4. Bůh s tebou

     

   Předně nikdy neopouštěj  to, co jsi poznal na své cestě. Drž pevně vírou:

Jsem Boží dítě. (Ř 8,16 + Ga 3,26 + 1 J 3,1 + J 1,12-13)

Mám nového ducha.(J 17,14 + 1 K 2,12 + 2 K 5,17)

Bůh je mým Otcem. (Mt 5,48 + Mt 5,16)

Bůh mě miluje. (J 16,27 + Ř 8,38-39)

Mám přímé spojení s Bohem. (J 14,16-17 + J 14,23)

Můžeš tak prožívat skutečný pokoj (bezpečí) v každé životní situaci. Vždy tady bude s tebou - dítětem - Otec, který dobře zná všechny okolnosti i tvé nitro, který nechce nic jiného než tvé dobro a má též moc, aby učinil vše, co je pro tebe dobré (Mt 6,25-34 + Mt 7,9-11).  Očekává však na druhé straně jako každý otec tvou poslušnost. Ta začíná ochotou naslouchat  Jeho hlasu. Není nic snadnějšího, než se poddat tomu, o kom vím, že mě absolutně miluje, že Mu jde pouze o mé dobro.

    Mnozí znovuzrození křesťané podléhají nesprávné představě, že Bůh je někde mimo ně, že k Němu musí volat a snažit se najít komunikační prostředky, jimiž by s Ním navázali kontakt. Ne, je to mnohem prostější! Bůh nemůže být blíže! Žije s tebou ve tvém novém srdci! V každém okamžiku, kdy žiješ Jeho láskou rozlitou ve tvém srdci, prožíváš s Ním jednotu. Jsi s Ním ve chvílích chvály (Ef 5,19-20), ve chvílích díkůvzdání (Ko 2,7 + F 4,6-7 + 1Te 5,17-19), ve chvílích obětování se (vydávání se) druhým, slovem i skutkem. Tehdy z tebe promlouvá Boží duch a ty promlouváš v Božím duchu. Žiješ, protože On tě sytí svým životem. Můžeš proto jásat a plnými hrstmi rozdávat, neboť Jeho bohatství je nezměrné. To je MODLITBA. A nejen to. Můžeš k Bohu volat (šeptat) v plné důvěře, že „vyslýchá tvou prosbu“ (Př 15,29). Můžeš před Něj klást svá provinění, svá selhání i obavy. On ti vždy ukáže cestu, očistí tě a pozvedne. Můžeš promlouvat požehnání v Jeho jménu. A ještě daleko více... (Jk 5,13-18)

   Jsi-li v Boží přítomnosti, není důležité, jakým mluvíš jazykem, zda jednáš podle toho či onoho biblického příkazu, ale jediný skutečný smysl je pouze v tom BÝT v této přítomnosti. Nelam si hlavu  tím, zda se „správně“ modlíš,  zda mluvíš správnými slovy, ve správném postoji (na kolenou, vestoje, vleže,...), se správnou intonací atd.

    Nemodli se nikdy z povinnosti, náš nebeský Otec nechce, abychom Mu oddělili ze dne nějaký díl. On je naším Otcem čtyřiadvacet hodin denně a touží po tom být s námi po celou tu dobu. On nám  daroval svobodu. Také proto, abychom v ní stáli i před Ním.

 

5. Boží rodina

   

    Když ses „znovu narodil“, byl jsi adoptován jako Boží dítě do Boží rodiny. Bůh se stal tvým Otcem a Ježíš Kristus tvým bratrem. Zároveň jsi však získal nesčetné sourozence, které podobně jako tebe vytrhla Boží milost ze smrti do života. Pro tuto rodinu se vžilo označení církev.

     Církev je pouze jedna (1 K 12,12-13 + Ef 1,22-23) a není z tohoto světa (J 17,14). Příslušnost k této Církvi určuje pouze jednota s Ježíšem Kristem v Duchu svatém (J 15,1-5 + J 15.9-10 + J 17,21-22). Slovo církev se však také stalo označením pro místní společenství křesťanů či denominaci (tj. společenství se společným učením a organizační strukturou). Tím často dochází ke zmatení pojmů, zvláště tehdy, když se ta či ona církev považuje za „pravou“ a ostatní zatracuje. Žádná z těchto církví není pravá, jsou jen de-formovaným  projevem Církve! Církve jsou svaté jen díky svatosti svých členů, ne pro své učení, či rituály. Bůh není původcem mnohosti církví, ale dopouští tuto mnohost, stejně jako nezatratí znovuzrozeného člověka jen proto, že jeho neobnovená mysl (duše) zplodí hříšný skutek. Není však vůči nim lhostejný, ale „čistí“ je (reformuje) a „odřezává špatné“ - J 15,2.

 

6. Duch a duše (duch a tělo)

    

   Při tvém znovuzrození se nově zrodil pouze tvůj duch a žije věčným životem v Boží blízkosti. Tvá duše (mysl, tělo) zůstala však nezměněna. Dokud tělesně nezemřeš, bude neustálou překážkou tvého ducha, bude se snažit spoutávat jeho láskyplnou činorodost, bude stále produkovat své skutky poznamenané hříchem, malověrností, pochybností, lhostejností.... Buď se s tím smíříš jako většina křesťanů, nebo začneš uplatňovat Bohem danou autoritu ducha nad tělem (Ř 12,2 + Ko 3,5-10)  a budeš prožívat osvobození z nejrůznějších svázaností a užívat posvěcení a požehnání v mnoha svých postojích a skutcích. V tvém duchu vstoupilo Boží království do tohoto světa, v něm je můžeš zakoušet, v něm můžeš poznávat, co znamená  být Božím dítětem. Kdykoli neobnovená mysl v tobě začne produkovat smutek, strach, zoufalství, depresi, nenávist,... stačí říct: Dost! Já jsem Boží dítě, v mém srdci je pokoj, láska, radost... A začni chválit Boha. Uvidíš, jak se temnota začne trhat, jak tě začne prostupovat světlo. Netrap se tím, že se tvá duše neproměňuje tak rychle a důrazně, jak by sis přál. To, co se nepromění za tvého pozemského života, shoří určitě v ohni Boží lásky, až budeš stát před Kristovou rozevřenou náručí (1 K 3,12-15). Tehdy bude dokončeno spasení tvé duše a získáš i nové tělo. Tehdy se staneš kompletním Božím člověkem s novým duchem, duší i tělem.

 

7. Neočekávej Bohem nezaslíbené

   

   Mnoho lidí upíná svou víru a naději ke svému zbožnému přání, nikoliv k Božímu zaslíbení. Prožívají pak zklamání z toho, že jejich víra nepřinesla ovoce. Vždyť přece tak Bohu důvěřovali! Jdou tak od zklamání ke zklamání, jejich neúspěšné pokusy rozleptávají vztah k Bohu a někteří nakonec končí znechuceným výkřikem: Všechno je lež, žádný Bůh neexistuje! Neudělej podobnou chybu. Nestav svou víru na působivých knihách a slovech výmluvných kazatelů. Žádej po Bohu to, co by na tvém místě žádal Ježíš Kristus a věř, že to dostaneš!

 

8. Jsi zrozen k vítězství, ne k porážce (Ř 8,37 + 1 J 5,4)

   

   V průběhu staletí se vytvořil bizardní obraz křesťana jako člověka, který žije v neustálém strachu před Božími tresty, spoután tisíci různých zákazů. Je to však jinak! V Bibli nalezneš jiný obraz o Božím dítěti - o tom, že jsi králem a knězem (Zj 1,6), že jsi výš a nikdy níž (Dt 28,13), že jsi hlavou a ne chvostem (Dt 28,13), že Bůh naplňuje tvé potřeby (F 4,19) a jsi Jeho dědicem (Ef 1,14), že jsi Jím milován (1 Te 1,4) a požehnán (Dt 28,2), že jsi osvobozen (J 8,31-33) a způsobilý obstát v každé situaci (Ef 6,10). Dopřej si tu radost a vyhledej další verše. Požádej Ducha svatého, aby ti v tom pomohl a zvláště aby ti pomohl jim otevřít  tvé srdce, a mohls tak svým duchovním zrakem zahlédnout, jaký skutečně jsi, jak tě vidí tvůj Otec. Nenech si vnutit lež tradice! Jsi král, máš autoritu nad svou neobnovenou myslí i nad okolnostmi. Používej ji! Jsi vyslancem Božího království do tohoto světa tmy. Chovej se podle toho - zastupuješ Pána stvoření. Buď solí země i světlem světa (Mt 5,13-14).

 

9. Láska mírou všech věcí (1 K 13)

     

   To nejdůležitější jsem si nechal pro tebe na konec. Láska je to, co dává životu smysl.  Boží láska (1 J 4,8) stvořila svět. Boží láska poslala na svět Syna, aby nás svou obětí zachránil (J 3,16 + 1 J 4,7-12). Ježíš stále zdůrazňoval, že v životě nejde o nic jiného než  o Lásku  (Mt 22,37-38 + Ř 13,8-10 + 1 J 4,11-12), která je víc než citem - totiž postojem a skutkem (J 14,21-23 + 1 J 3,14-18). Ježíš nám svým vzkříšením otevřel zdroj Lásky přímo v srdcích těch, kteří „s Ním zemřeli a znovu se narodili“, tj. v srdcích Božích dětí (Ř 5,5 + 2 Tm 1,7 + 1 P 1,22). Bůh očekává, že otevřeme svá srdce, aby tato nám darovaná Láska mohla proudit do tohoto světa, aby probouzela mrtvé, napřimovala zlomené, pozvedala padlé, dávala naději beznadějným,... (Ř 12,9-17 + 1 J 4,7-12). Jen Láska může z nepřátel učinit přátele, z cizích lidí bratry a sestry, z dětí Satanových děti Boží!

 

           Máš-li Lásku, máš vše, nemáš-li Lásku, nemáš nic!

 

Žij proto z Lásky, Láskou a pro Lásku. Už nemusíš nic. Nemusíš studovat a studovat, aby ses stal lepším křesťanem, nemusíš konat víc a víc dobrých skutků, nemusíš se víc a víc modlit. MILUJ!

 

                             

 

 

                                             

         B ů h   t i   ž e h n e j   !

 

 

 

 

 

 

 

 

O d k a z y

 

Citáty uvedené v knize jsou podle ekumenického vydání Bible z r. 1985.

 

/1/:   J 1,1 + 2 Kr 19,15

/2/:   Gn 6,17 + Gn 7,22 + Ž 104,29-30

/3/:   Mt 6,26 + Gn 1,26-28 + Da 4,13 + Jb 32,8 + Zach 12,1

/4/:   Gn 1,1 + Ž 14,1 + Ž 139,13-18 + 2 Kr 19,15 + Dt 10,14

/5/:   1 Tm 6,16

/6/:   Ex 3,14

/7/:   1 K 8,4 + Jk 2,19 + Mk 12,32 + Iz 44,6 +  2 S 7,22 + Mal 2,10

/8/:   Ž 90,2 + 1 Tm 1,17

/9/:   1 K 12,6

/10/:   Ž 145,18

/11/:   L 16,15

/12/:   Ž 115,3 + Gn 43,14 + Zj 4,8 + Zj 11,17

/13/:   Ž 119,160 + 2 S 7,28 + Ž 119,86 + Da 4,34 + Ř 3,4 + J 3,33

/14/:   1 J 3,1 + J 3,16 + L 6,36 + Ž 36,6 + Ž 103,8 + Ef 2,4

/15/:   Ž 145,17 + Ž 71,19 + Ž 7,10 + Ex 9,27 + Jb 4,17

/16/:   Lv 19,31 + Lv 20,6 + Lv 20,27 + Dt 13,2-4 + Dt 18,10-11

/17/:   Gn 1,27-28 + Gn 2,7

/18/:   J 1,11 + Žd 1,2

/19/:   Gn 1,18 + Gn 1,25 + Gn 1,31

/20/:   2 Pt 2,4 + Ju 6 + Iz 14,12

/21/:   J 8,44 + Iz 30,1 + Jk 1,14-15 + 1 J 3,4 + 2 K 11,3

/22/:   Ef 2,2 + J 8,44 + 1 J 3,8 + Ř 3,9

/23/:   Mt 10,28 + L 16,22-26 + 1 S 2,6 + Ž 146,4 + Kaz 12,7 + Kaz 8,8

          + 2 K 5,1

/24/:   Kaz 7,20 + Př 20,9 + Ř 3,10-12

/25/:   Mt 10,29-30 + Am 9,2 + Př 16,9 + Neh 9,6 + Ž 33,9-11 + Ř 9,20

/26/:   Ž 89,31-33 + J 5,29 + Mt 25,31-46 + Ž 9,5-9 + Kaz 12,14 + Ju 15

           + 2 Te 1,9 + Ř 6,23

/27/:   Jb 37,7 + Dt 4,29 + Ř 1,18-22

/28/:   1 J 4,10 + 1 J 4,19 + Mt 7,7-8

/29/:   L 1,1-3 + 2 P 1,16 + 1 J 1,3 + Sk 1,1-3 + J 21,24

/30/:   Sk 2,22 + Sk 13,31 + 1 K 15,6

/31/:   J 1,11-15 + J 3,31 + J 5,19-30 + J 5,39 + J 8,19 + J 14,7 + J 17,5

/32/:   J 5,39 + Gn 3,15 + Iz 7,14 + Iz 42,1-9 + Iz 52,13-15 + Iz 61,1-3

          + Ez 11,17-20 + Ez 34,11-15 + Oz 6,2 + Za 6,12-13 + Za 9,9-10

          + Mi 5,1 + Gn 49,10-11 + Ž 118,20-24 + Iz 9,5-6 + Iz 11,1-5

          + Iz 30,21 + Iz 35,4-5 + Iz 53 + Da 7,13-14

/33/:   J 3,31 + F 2,6 + J 6,46 + J 8,23 + J 8,42 + J 8,58 + J 10,30 + J 17,5

          + J 14,7-11

/34/:   J 3,34-35 + J 3,16 + F 2,7 + Žd 2,9 + J 7,28-29 + J 16,28                    

          + J 17,1-4

/35/:   L 1,41-43 + Mt 1,18-25

/36/:   J 4,6 + J 11,35 + J 12,27 + Žd 4,15 + Mt 17,16-17

/37/:   J 5,19-21 + J 5,30 + J 10,37-38 + J 12,49-50 + Žd 4,15 + J 5,36

/38/:   Mt 27,33-66 + Mk 15,22-47 + L 23,32-56 + J 19,17-42 + Sk 2,23

/39/:   Mt 28 + Mk 16 + L 24 + J 20-21 + Sk 1,2-12 + Sk 10,39-42

          + Sk 2,24 + Sk 5,30 + Sk 13,30-37 + Sk 3,15 + Sk 4,10 + Ř 8,34

          + Ř 14,9 + Ef 1,20 + 1 K 15,3-8

/40/:   1 Tm 2,5-6 + J 10,25-30 + J 17,1-5 + Mt 28,18 + L 4,17-21

          1 K 3,11 + Ef 2,4-6 + F 2,9-11 + Ko 1,15-20 + Ko 2,8-10

         + Žd 2,7-8

/41/:   1 Te 5,9 + Ř 5,6-10 + 2 P 3,9

/42/:   Tt 3,5 + Ř 6,23 + Ř 4,4-5 + Ř 11,6 + Ef 1,7 + 2 Tm 1,9

/43/:   L 14,26-27 + Mt 10,37-38 + L 9,62

/44/:   Sk 3,19 + J 12,25 + Jk 4,6-10 + Jk 4,12-14

/45/:   Kol 1,21-23 + Ř 5,6-10

/46/:   L 9,62 + L 14,33 + L 14,26-27 + Ř 10,9

/47/:   Mk 16,16 + Ř 6,2-11 + 2 Tm 2,11

/48/:   J 14,23 + Ř 8,14-16 + Ga 4,4-7 + Ef 1,5 + Ga 3,26 + 1 P 1,23

/49/:   J 3,6-7 + Ř 8,15-16 + 1 K 6,17 + 2 Tm 1,7 + 1 J 3,24 + Mt 10,20

          + 1 K 6,19 + J 7,38-39

/50/:   L 17,20-21 + L 23,42-43 + 2 K 5,1 + Žd 12,28 + F 3,20

/51/:   J 14,3 + Ř 8,23 + 1 K 15,40-55 + Mk 26,29

/52/:   J 5,24 + J 3,36 + J 6,40 + J 6,51-54 + J 4,14 + J 17,1-3 + Ř 6,23

/53/:   Ko 2,13 + Sk 10,43 + Sk 13,38-39 + 1 K 6,11 + Ko 1,14 + 1 J 3,9

/54/:   L 4,18 + 1 K 9,1 + Ga 2,4 + Ga 5,1 + Jk 1,25 + Jk 2,12 + 1 P 2,16

/55/:   Mk 16,17 + Ř 8,37 + 1 K 15,57 + 1 J 4,4 + 1 J 5,4

/56/:   1 K 13,1-7 + 1 P 1,22

/57/:   J 16,33 + Ř 14,17 + Ga 5,22 + Ef 2,14 + Ef 4,3 + Žd 12,14

/58/:   Ř 14,17 + 2 K 6,10 + Ga 5,22 + F 3,1 + 1 P 1,8 + 1 Te 5,16

/59/:   Mt 7,7-11 + Mt 21,22 + J 15,16 + J 16,23-24

/60/:   Mt 6,25-34 + L 18,29-30 + L 12,22-31 + J 10,10 + 1 Tm 6,17

/61/:   J 16,7-15 + Sk 1,8 + Sk 8,29 + Sk 10,19-20 + Sk 20,22-23

          + Sk 5,32 + Sk 15,28 + Ř 8,5-6 + Ř 8,9-16 + Ř 8,26-27

          + 1 K 2,10-15 + 1 K 12,3-11 + 2 K 3,6 + 2 K 3,17-18 + Ga 5,25

          + Ef 4,30 + 1 J 4,2 + Sk 2,4 + Sk 16,6 +Sk 21,4

/62/:   L 10,21 + J 11,41 + Zj 14,7 + L 24,53 + Ko 2,7

/63/:   Mt 17,14-20 + Mk 5,36 + Mk 11,22-23 + J 8,31 + Ř 10,9-11

          + Mt 9,29 + Mt 15,28 + Mk 9,23 + L 8,48 + L 8,50 + J 3,18

          + J 5,24 + J 11,25-26 + Ř 4,5 + Ř 1,17 + 2 K 5,7 + Ga 3,26

          + Ga 5,6 + Ef 3,12 + Ef 6,16 + Jk 2,17-20 +1 J 3,23 + 1 J 5,4-5

          + 1 K 4,1-2 + Žd 10,23 + Jk 1,6

/64/:   J 14,25-26 + J 16,13-15 + Mt 17,5 + Ga 5,18 + Ga 5,25 + Žd 5,8-9

/65/:   Mt 5,39-48 + L 6,27-36 + J 15,12-13 + Ř 12,9-17 + 1 K 13,1-7

          + 1 K 16,14 + Ga 5,6 +Ga 5,13-14 + Ga 5,22 + Ef 4,15-16 + Ef 5,2

          + F 2,1-4 + Ko 3,14 + Žd 13,1-3 + 1 P 4,8-9 + 1 P 1,22

          + 1 J 3,14-18 + 1 J 4,7-21

/66/:   Mk 11,25-26 + L 6,37 + Mt 18,33-35 + Ef 4,32 + Ko 3,13

/67/:   Mt 5,22-26 + Mt 23,33 + Mt 22,11-14 + Mt 15,13 + Mt 13,47-50

          + Mt 13,24-30 + Mt 13,37-43 + Mt 18,6-7 + Mt 12,36-37

          + Mt 7,19 + Ř 6,23 + Ř 8,13 + 1 K 6,9-10 + Žd 10,26-31

          + Žd 12,25-27 + 2 P 2,9-13 + Zj 20,12-15

/68/:   Mt 10,7-8 + Mt 10,27 + Mk 13,10 + L 24,47 + Sk 1,8 + Ef 6,19

 

 

 

Zkratky biblických knih

 

Zkratky uváděné za citacemi mají ustálenou podobu a jejich vysvětlení je uvedeno v každém vydání Bible i samostatného Nového zákona.

 

Vyhledávání podle použitých zkratek:

např.  J 17,1-3      Evangelium podle Jana, 17.kapitola, 1. až 3.verš