| Odpověď : |
Znovu se potvrzuje, jak ošidná mohou být slova, kterými se pokoušíme vyjádřit svá poznání, představy a prožitky a která selhávají tam, kde se pokoušíme vyjádřit nevyjádřitelné, popsat nepopsatelné. Pro mě je „Bůh-Otec“ „Někdo“ tak podstatný, že bez něj nemá vesmír, a tedy ani naše životy žádný smysl. Vždyť vesmír je jeho dílem! On ho tvoří a povolává nás k účasti na tomto díle! Ale tím je také MIMO ten vesmír, a pro nás naprosto nedostupný jakýmikoliv prostředky. To je také dobře, protože jedině tak může být garantem všeho existujícího. Dal se nám ale poznat skrze „Syna-Ježíše Krista“. To však neznamená, že tato zjevená „část jeho existence“ je plně vyčerpávající pro naše poznání a pochopení. On nám tímto vyjevuje jen tolik Sebe sama, co je pro nás důležité.
Zavádějící jsou i pojmy Otec a Syn, které používáme, ale rovněž i pojem osoba v označení Boží osoby, nebo Trojice. Tyto pojmy jsou spojeny s naším životem a nutně jsou omezeny našimi zkušenostmi, poznatky a prožitky. Ale ON není ani Otec, ani Syn, ani Duch v našem slova smyslu. Je pro nás s těmito pojmy spojen, ale nekonečně je přesahuje.
Stejně tak je to i se „slovem“. České biblické překlady používají velké S tam, kde jde o vztah k Bohu. Zdá se mi to vhodné, neboť se tím upozorňuje na to, že nejde o slovo v našem pochopení, ale o význam, který je ve své plnosti pro nás nedostupný. A to budí úctu a úžas! Kdybychom skutečně „měli slovo“, znamenalo by to, že je Bůh vystaven našim manipulujícím silám a že jsme svým postavením rovni. „Slovo“ se objevuje v biblických vyjádřeních tam, kde jde o Boží tvůrčí akt, případně o jeho zpřítomnění v Ježíši Kristu. On byl tím Slovem, ne však to, co ve své snaze pojmenovat a zprostředkovat projevy Božího díla označujeme jako Boží slovo. Někdo může tvrdit, že Lorberovo vyjádření ve Velkém evangeliu Janově je Boží slovo, jednotlivé křesťanské církve pak stejným plným přesvědčením tak budou nazývat Bibli (a Lorbera zatratí), mormoni dají svůj život za knihu Mormon a radikální muslimové tě podříznou, když vyslovíš pochybnost, že Korán není Boží slovo. Co s tím?!
Slovo s velkým S je totéž co pravda. Jediný, kdo může říci, že toto splňuje, je Bůh vtělený v Ježíši Kristu („Já jsem cesta, pravda a život.“). To, co při pozemském putování žil, bylo a je stále spojeno s jeho osobností a skutky, jež jsou neopakovatelné a jejichž porozumění se můžeme s pokorou přibližovat a neobratně je napodobovat. Nikdy se mu nemůžeme vyrovnat, ani jej rovnocenně nahradit. Mně to Pán ukázal v Božím poselství z roku 1996 (Ten čas je tu). Podívej se na body 8, 10 – 13, 17, 24, 26, 31, 32, 38.
Slovo, kterým nás Bůh vede k sobě, nemá jen podobu nějakých slovně zaznamenaných myšlenek, je to i to, co prožíváme a přijímáme, když sdílíme Jeho blízkost v našem proměněném srdci, když nás oslovuje skrze smysly v přírodě a skrze přátelská objetí a pohlazení našich blízkých. Za tím vším stojí Slovo a do toho všeho vstupuje, aby nás pozvedalo a zachraňovalo a potěšovalo i uvádělo v pokorné naslouchání.
Nemohu přijmout představu, že Bůh by se rozhodl dát cele své Slovo člověku k dispozici k svévolnému nakládání, a tedy i k zneužívání. Nikdo z nás na to nemá a není toho hoden ani mocen. Proto Pán Ježíš Kristus ve svém spasitelném díle proměňuje srdce toho člověka, kdo jej přijme jako Spasitele a Pána, a také proto, aby ho mohl prostřednictvím Ducha provázet a vést. Každého originálně, neboť každý má svou roli v Božím díle, ne podle nějaké šablony, či soupisu příkazů a norem. To je dílo milosti a také nekonečné Lásky, která nespoutává, ale osvobozuje.
|